Martin Mikeska
V okolí Prilepu se během tisíciletí vystřídaly různé civilizace, svoje stopy zde zanechali antičtí vladaři, vládci středověkých slovanských států, osmanští pašové i další. Ze všech historických událostí a postav se vztahem k Prilepu jsou nejvýznamnější dvě: První je smrt bulharského cara Samuela, který sem prchl z bitvy u Belasice, kde byl na hlavu poražen byzantským vojskem. Zápis v kronice Joana Skilicy uvádí, že Samuel tehdy v Prilepu dostal infarkt, když spatřil zástup čtrnácti tisíc svých vojáků, které všechny nechal byzantský císař Basileos II. oslepit a jen každému stému ponechal jedno oko, aby své druhy mohli odvést domů. Toto je zároveň i nejstarší písemná zmínka o Prilepu. Důležitá bitva, která byzantskému císaři přinesla přídomek „Bulharobijce“ se konala v roce 1014. O čtyři roky později se celá tehdy rozsáhlá bulharská říše, ke které patřil i Prilep, dostala pod vládu Byzance, kde setrvala až do počátku 13. století.
Podruhé se Prilep zapsal tučným písmem do dějin Balkánu (a především jeho folklóru) ve 14. století. Oblast Makedonie připadla po roce 1334 mohutné říši srbského krále, později cara Dušana. Po smrti jeho následovníka – krále Vukašína, v bitvě na Marici (1371), která otevřela osmanským Turkům cestu do Evropy, se vlády nad poměrně rozsáhlými oblastmi západně od Vardaru ujal Vukašínův syn, kralevic Marko. Čím méně o Markovi ví historiografie, tím barvitější jsou přívlastky popisující činy silami a nadpřirozenými schopnostmi obdařené postavy jihoslovanských epických písní. O „junákovi nad junáky“ se ví, že vládl rozsáhlé části historické Makedonie a že si pro své sídlo vybral skalnatý výběžek nad dnešním Prilepem, na němž dal posílit hradby a vystavět hrad, dnes nazývaný Markovi kuli (Markovy věže). Poměrně zachované mohutné věže a několik pásem hradeb dobře vypovídají o někdejší údajné nezdolatelnosti hradu. Rozdrobenost srbského středověkého státu a osmanští Turci valící se přes Bospor do Evropy však již pomalu uzavíraly kapitoly vzestupů a úpadků silných středověkých států na jihu usazených Slovanů. Sám Marko padl v boji proti Valachům na Rovinách v roce 1395 coby turecký vazal.
Prilep – město pod Markovým hradem
Prilep je dnes se svými více než 70 tisíci obyvateli čtvrtým nejlidnatějším makedonským městem. Největšího rozkvětu se městečko v jihovýchodní části osmanské říše dočkalo po polovině 18. století a stál za ním rozvoj obchodu a řemesel. Turecké cestopisy ze 17. století zmiňují Prilep s tisícovkou domků a dvěma sty krámky, v roce 1836 zde žilo 6-7 tisíc obyvatel, o třicet let později se jejich počet více než zdvojnásobil na 15-20 tisíc a v roce 1890 zde bylo napočítáno 26 674 obyvatel. S rozvojem hospodářským došlo i na rozvoj kulturní – v Prilepu podobně jako v dalších větších a bohatých makedonských městech (Skopje, Veles, Štip, Bansko, Kumanovo a Tetovo) vznikaly od 30. let 19. století školy s výukou v lidových jihoslovanských (makedonských) nářečích. Jakkoliv měla tato výuka nepříliš valnou úroveň, posun od dřívější výlučné výuky v řečtině znamenal pro makedonské obrození jeden z počátečních kroků. V roli učitelů se v Prilepu během 19. století vystřídala celá řada význačných osobností bulharsko-makedonského obrození: sběratel folklóru Dimităr Miladinov či všestranně literárně činný Rajko Žinzifov. Z pozdějších osobností uveďme ještě místního rodáka Marka Cepenkova (1829–1920), jenž na Prilepsku sbíral lidovou slovesnost.
Ze série požárů, které město od druhé poloviny 19. století několikrát zachvátily a během nichž kompletně vyhořelo obchodně-řemeslnické centrum – čaršije, se město už nevzpamatovalo. Z doby rozkvětu města se dodnes dochovalo málo – na vzhledu staré čaršije se významně podepsaly rozsáhlé „modernizační“ úpravy 20. století, které její vzhled značně devalvovaly. Čarši džamija postavená za vlády Mehmeda II. Dobyvatele v roce 1475 patřila k nejjednodušším stavbám svého období. Její konečný vzhled ovlivnilo více stavitelských fází. Stavba stojící v centru města byla však během občanských nepokojů v roce 2001 zničena a dochoval se z ní jen minaret (zvláštní svými dvěma prstenci). Další stavbou osmanského období je kamenná hodinová věž (sahat kula). Pochází z roku 1858 a vyrostla na místě dřívější dřevěné věže, jež shořela při mohutném požáru v roce 1854. Ve městě stojí za návštěvu ještě kostel Zvěstování Bohorodičky z poloviny 19. století, stojící kousek od čaršije. Stavba v obrozeneckém stylu není zvenčí nijak atraktivní, čím je však kostel vzácný, je jeho vnitřní zařízení – mohutný ze dřeva vyřezávaný ikonostas, vladykův trůn a kazatelna patří k nejpěknějším ukázkám řezbářské práce v celé Makedonii. Jedná se o práci vyhlášených debarských mistrů.
Daleko zajímavější a cennější jsou však kostely v okrajové části Přílepu – ve Varoši. Do Varoše ležící přímo pod Markovým hradem, lze z centra dojít za zhruba půl hodiny. Najdete zde kostely, jež v podhradí vznikaly spolu se středověkým osídlením. Z přelomu 12. a 13. století se dochoval kostel sv. Mikuláše patřící k vůbec nejvýznamnějším a nejcennějším makedonským památkám. Ze 13.–14. století pochází kostel sv. Dimitrije. V obou lze nalézt částečně zachovanou původní freskovou výzdobu. Z Varoše lze za půl hodiny vystoupat na Markův hrad, z něhož se dochovalo několik věží, bran a zbytky (vč. nově dostavěných) hradeb. Vystoupat se dá na nejvyšší místo hradu, odkud je krásný výhled na okolí Prilepu obehnané hradbou hor. Na nejvyšším místě, podobně jako i v jiných městech a nejen v Makedonii, byl vztyčen ohromný železný kříž, v noci nasvícený. Ať je pěkně každému a už z dálky jasné, kdo že je ve městě pánem…
Treskavec
Co ale bývá hlavním důvodem návštěvy Prilepska, je klášter Treskavec. Leží pod nejvyšším vrcholem horského spíše hřebínku než hřebene, který trčí uprostřed Prilepské kotliny a současně nad Prilepem samým. Klášter leží na stejném „hřebínku“ jako Markův hrad, jen na jeho druhém konci, o pár set metrů výš a několik kilometrů dál. Klášter není díky své poloze z Prilepu ani
z Markova hradu vidět a je z něj překrásný pohled na všechny strany, na celou Prilepskou kotlinu, která ze všeho nejvíc připomíná měsíční krajinu. Tato na první pohled patrná zvláštnost je způsobena vyvřelinovým původem zdejších skal, které horský hřeben barví do šedohněda. Prilepsko, a především klášter Treskavec jsou považovány za jedny z vůbec nejhezčích a nejvyhledávanějších míst v Makedonii. Díky (zatím) praktické nemožnosti dopravit se ke klášteru autem zde však nečekejte davy ukřičených turistů s fotoaparáty. V sezóně a mimo hlavní náboženské svátky se tu nejspíš setkáte jen s několika místními, kteří přišli na pár dní či týdnů prostě „pobýt“ a hrstkou západních, zpravidla intenzivními prožitky zklidněných turistů. Klášter působí velmi přívětivě a živě, neustrnule a přitom duchovně, což je zásluha mladého, veselého a charismatického mnicha, jediného v klášteře. V klášteře je možno zdarma přespat. Příspěvek do kostelní kasičky je na zvážení každého.
Klášterní komplex je poměrně rozsáhlý, s malebným kostelem uprostřed obehnaným pásmem budov – konaků, staré jídelny a zvonice. Kostel Nanebevzetí Bohorodičky, který zde byl postaven ve 13. století, vznikl na místech používaných k náboženským účelům již dříve. Jako velmi pravděpodobná je uváděna jeho obnova ve 14. století a ze stejné doby pochází i část freskové výzdoby kostela. V klášteře bývalo důležité literární a ikonopisecké centrum. Jako většina církevních staveb byl i tento klášter několikrát ničen, ponechán napospas svému osudu či obnovován. Naposledy utrpěl újmu v roce 1990, kdy vše kromě kostela a staré jídelny lehlo popelem. Kromě poškození freskové výzdoby narušila zatékající voda i zdivo a statiku kostela. Podle organizace World Monuments Watch, která památku v roce 2006 zařadila mezi sto nejohroženějších památek světa, bude stavba potřebovat v brzké době sanovat.
Cesta ke klášteru, která není s výjimkou jednoho přechodu s lanovým zábradlím náročná, nezabere víc než dvě hodiny a je od Markových věží dobře značena. Zdá se být i nejlepší variantou, byť možných cest je víc – jakási zkratka, na níž je nutno orientovat se podle kašny, což v praxi znamená nenápadný bílý bod na skalách v dáli či naopak cesta nejdelší a pro pěšího zřejmě nejnepříjemnější – po prašné cestě, která slouží pro příjezd do kláštera a je sjízdná snad jen džípem.
Atmosféra celého kláštera, zvláště však polozašlého kostela se střechou z těžkých kamenných desek a starobylé nepoužívané jídelny je těžko popsatelná. Účastníci brzké ranní bohoslužby doprovázené mužským zpěvem hovoří o enormně silném duchovním prožitku. Z okolí kláštera lze za dobré viditelnosti přehlédnout velkou část okolních hor obepínajících rovinatou Pelagonii – na severovýchodě Babuna, na jihovýchodě Selečka planina či na jihu vzdálený Pelister. Před západem slunce, jenž je možno pozorovat přímo z klášterního nádvoří skrze mříže vstupních vrat a který je zde tak nějak hezčí než jinde, se lze donekonečna bažit pohledem na okolní vesnice, z kterých stoupající vítr přináší psí štěkání a hlasy zahánějící dobytek. Kromě světélkujících vesniček lze po západu slunce spatřit i nápadně vysoko umístěné Kruševo. Aby ne, Kruševo je nejvýše položené město v Makedonii (1250 m. n. m.). Genius loci Treskavce je zkrátka neuvěřitelný a je lepší vyčlenit si na něj víc než jen jedno odpoledne a večer. S ohledem na podmanivou krásu krajiny a do ní zasazeného kláštera se není co divit, že se v okolí natáčelo několik filmů. Přímo v klášteře a jeho okolí pak jeden z nejlepších makedonských filmů vůbec – koprodukční Před deštěm (Pred doždot; 1995) scénáristy a režiséra Milča Mančevského. Pro odchod z kláštera lze doporučit velmi brzké ráno, kdy vzduch je ještě svěží a probouzející se slunce barví krajinu do magické zlatočervené.
„Grad na tutunot“ (město tabáku)
„Tabák!“ bude odpověď , kterou uslyšíte, zeptáte-li se kohokoliv z bývalé Jugoslávie na Prilep. Není se co divit, právě odsud totiž proudilo největší množství tabáku a v této tradici se zde pokračuje i dnes. Na jaře se sem a tam, a ve všem možném i nemožném, převážejí bedny a pytle sazenice této, omamný dým poskytující, rostliny. V létě se květem zabělají pravidelně sklízená políčka a ke konci prázdnin už můžeme spatřit houstnoucí věnce na provazech navěšených tabákových listů zavěšovaných na železné konstrukce k sušení. Tabák se totiž neseje, nýbrž sází a jeho sklizeň probíhá postupně – odtrhává se vždy několik listů, které dozrávají odspodu. K sušení se zde využívá větru a slunce. Zdejší druh – tzv. orientální tabák, se pěstuje ještě v Řecku, v Turecku a v Bulharsku. Bývá někdy nazýván i jako turecký, čímž se má na mysli státní útvar, kam oblasti jeho pěstování v minulosti patřily. Turecký tabák se nejčastěji používá jako cigaretový a setkáme se s ním ve většině v Evropě i Americe prodávaných cigaret.
Kdy se do oblasti Makedonie tabák dostal nelze s určitostí říct. Odhaduje se však, že tomu bylo před zhruba čtyřmi sty léty. V roce 1873 tu osmanský monopol zřídil první sklad. Pěstování tabáku je dnes zdrojem příjmů mnoha zdejších domácností, usušené listy prodávají zpracovatelskému podniku (Tutunski kombinat). Se (strojovou) výrobou cigaret se však začalo až po druhé světové válce, do té doby byl ve zdejší továrně tabák jen zpracováván. Dnes prilepský závod vyrábí 7 druhů cigaret, z nichž nejhezčí názvy jsou Evropa, Filter Oriental a Macedonia. Velká část zpracovávaného tabáku ale putuje na export. V Prilepu byl zřízen i výzkumný ústav tabáku, který se věnuje zdokonalování způsobu pěstování a zpracování tabáku, vč. šlechtění nových odrůd. Za návštěvu rozhodně stojí muzeum tabáku, v němž je k vidění téměř vše, co s tabákem souvisí; celkem 1 700 exponátů z celého světa. Roku 1966 bylo v blízkosti města vybudováno akumulační jezero a zavlažovací systém s kapacitou třech tisíc hektarů tabákových polí a dvou tisíc hektarů dalších plodin.
Kromě zemědělství a tabáku je v Prilepu zastoupen ještě potravinářský průmysl – zdejší podnik Vitaminka vyrábí zejména pro trhy okolních států. Významný je i deset kilometrů vzdálený mramorový lom Sivec. Spekuluje se i o možných zásobách uranové rudy, její eventuální těžba by ale pro oblast znamenala ekologickou katastrofu.
K alespoň jedné cestě do Prilepu doporučuji využít vlak. Jednak vagóny jsou poměrně pohodlné a jednak proto, že železnice prochází malebnou krajinou. Cesta vlakem je většinou i větším zážitkem (zpravidla neočekávaně a v jakémkoli smyslu). V neposlední řadě je vlak i levnější a jezdí (většinou) na čas. Trať Bitola-Prilep byla postavena v letech 1924-1931, o pět let později byla dráha protažena až do Velesu a nahradila tak Němci vybudovanou úzkorozchodku. Z Velesu se tak stala významná železniční křižovatka a země vedle spojení ve směru severojižním dostala i spojení na jihozápad.