Ljubomila Solenkova
Výtvarné umění toho kterého národa úzce souvisí s jeho historickým osudem a jeho staletý vývoj je určován ekonomickými, politickými a sociálními podmínkami, za kterých se formuje jeho kulturní život. V tomto smyslu není výjimkou ani bulharská umělecká tradice. Nejvýznamnějšími duchovními, kulturními a uměleckými centry v bulharském prostoru byly v prvních staletích osmanské nadvlády kláštery. Až do poloviny 19. století zde proto umění mělo do značné míry náboženský charakter a nové, světské prvky se prosazovaly jen pozvolna. Tento proces byl pak ovlivněn jak novými společenskými potřebami, tak zesíleným vlivem evropské kultury, a jsou v něm zřetelné dvě tendence. Za prvé snaha o oživování tradic a za druhé vytváření nových uměleckých děl, která by odrážela sociální a duchovní proměny. Důležitým faktorem ovlivňujícím rozvoj bulharského umění byl především probíhající boj za svobodu národa. V druhé polovině 19. století se sami umělci zapojují do obrozenského boje, ať už osobně nebo prostřednictvím svých děl.
První samokovská umělecká škola
Samokov, ležící v bezprostřední blízkosti Rilského manastýru, největšího bulharského kláštera osmanského období, byl v 18. a 19. století rozvinutým administrativním a obchodním centrem. Po staletí střežil svědectví o bohaté bulharské středověké kultuře a uměleckých tradicích. Právě zde vznikla jedna z nejvýznamnějších bulharských zografských (zograf – malíř ikon a chrámových fresek) škol obrozenského období. Na uměleckých výtvorech samokovských zografů je jasně patrný vliv Rilského kláštera a klášterů athoských, s nimiž udržoval těsné styky. Kontakt s přírodou, s horami a citlivé vnímání života lidu daly tomuto umění nový směr a v Samokově se zrodila celá plejáda tvůrců – ikonopisců, rytců, dřevořezbářů. Za méně než jedno století zaznamenala samokovská škola zřetelný posun od typicky středověkého umění ke klasickému akademismu, o čemž vypovídají díla jejích hlavních představitelů.
Zakladatelem samokovské školy byl hlavní mistr Christo Dimitrov (pol. 18. stol.–1819). Poté co si osvojil tradiční malířské postupy, byl v roce 1770 vyslán svou rodinou do tehdy barokní Vídně, aby se naučil vyššímu umění. Díky tomu se pak stal uznávaným mistrem a šiřitelem myšlenek nové doby. Za jeho první významné dílo a základ nové malířské školy je považována série ikon v metropolitním kostele Nanebevzetí Bohorodičky v Samokově, napsaná při příležitosti jeho vysvěcení v roce 1793. Zmíněný rok však nelze považovat za vznik nové umělecké školy, protože Christo Dimitrov psal ikony již dříve, zřídka je však podepisoval. Dosud nejstarší známé podepsané dílo je Bohorodička na trůnu s dítětem, na níž je řecky poznamenáno „Kir Christu 1787 martus, 17“ (Pan Christo, 17. března 1787). Dílo svědčí o umělcově znalosti barokního umění především ve způsobu používání ornamentiky a je mistrovským dílem bulharského ikonopisectví konce 18. století. Další Dimitrovova díla nalezneme v kostelích sv. Mikuláše v Sofii, Nanebevzetí Bohorodičky v obci Novo Selo u Štipu, sv. Jiřího v obci Goljamo Belovo na Pazardžicku a jinde.
Svým uměním se Christu Dimitrovovi podařilo položit pevné základy pro další rozvoj malířství v Samokově. Umělci jím založené školy pracovali další téměř století a půl v nejrůznějších koutech Balkánského poloostrova. Jeho prvními pokračovateli byli jeho synové – Dimităr Zograf-Dospevski (1796–1860) a Zacharij Zograf (1810–1853).
Barevnost raných ikon Dimitra Dospevského je ještě jakoby vyhořelá, temná, upomínající na starou tradici, postupně se však začíná rozjasňovat a nabývá na optimismu. Oživení pozadí ikon je umělcovou snahou o krásu a harmonii. Dimităr pracoval na dosti rozsáhlém území, zasahujícím do tří historických bulharských oblastí – Mizie, Thrákie a Makedonie. Jeho práce jsou zachovány v kostele Bohorodičky ve Skopje (1838), sv. Mikuláše v Samokově, v klenbě hlavního kostela v Rilském klášteře, v Trojanském klášteře (kolem 1840) a v dalších. Byl si také vědom toho, že k zakořenění nových hodnot, k sebeuvědomění a svobodě, je nutná mimo jiné gramotnost a vzdělanost. Důkazem tohoto přístupu je například finanční pomoc, kterou poskytoval na vydání mnoha knih.
Druhý syn zakladatele samokovské školy Zacharij Christov Zograf byl již od svých devíti let sirotkem a učil se tedy psaní ikon od svého bratra Dimitra. Jeho chápání role umění však bylo poněkud jiné. Zacharij měl za to, že posláním umělce je kromě předávání krásy prostřednictvím obrazů také role společenského činitele. Samokov se mu stává těsným a na začátku třicátých let 19. století odchází do jednoho z největších bulharských kulturních center doby obrození – do Plovdivu. Roky strávené v tomto kosmopolitním městě jsou nejzajímavějším obdobím jeho životní i tvůrčí cesty, zde dozrává jako vášnivý veřejný činitel i jako umělec. Při podepisování svých děl zdůrazňuje svou bulharskou příslušnost a to, že je synem obrozenského Samokova. Charakteristickým znakem jeho tehdejší tvorby je typizace postav a obrazů, které mají oddálené oči, prodloužený nos, zvláštní výraz obličeje. Výrazná jsou vysoká řecká a cyrilská písmena, kterými píše názvy ikon a pamětní nápisy se jmény zadavatelů. Tyto charakteristické prvky můžeme vidět na ikonách v kostele sv. Konstantina a Heleny – Tajná večeře (1836), David a Šalamoun (1840) ad. V tomto plovdivském kostele učinil mladý Zacharij pokus vnést do ikon a později také do fresek s biblickými a evangelními motivy prvky ze života lidu, realistické žánrové scény a nové sociální motivy. Tak v roce 1851 vytvořil v předdveří chrámu v Preobraženském klášteře u Velkého Tărnova rozměrnou fresku Poslední soud. Do této kompozice, zaplněné biblickými hrdiny, jsou zasazeny postavy typických obrozenských Bulharů, Zografových současníků, osob v národních krojích, situovaných do nejrůznějších scén. Najdeme zde i mnoho dalších originálních a jemu vlastních tvůrčích prvků.
V jiném starém plovdivském kostele – sv. Mikuláše, je zachována mistrem malovaná Mučednice Barbora. Světice je zde zobrazena jako vysoká, krásná dívka. Obraz je spíše portrétem jakési plovdivské krásky, než světice, a odráží umělcův ideál okouzlující ženské krásy. Během třicátých let 19. století vytvořil Zacharij Zograf množství portrétů. K nejznámějším patří jeho autoportrét, hlava dívky, portrét Neofita Rilského a portrét jeho švagrové. Na způsobu jejich vykreslení je zřejmý vliv vídeňských, bukurešťských, cařihradských a plovdivských umělců. Zacharij se pokouší využít svůj štětec také v novém žánru – krajinářství. K nejznámějším dílům patří skica tužkou Zázračný pramen u Kuklenského kláštera sv. Kosmy a Damiána, vodopád u Bačkova a jiné.
K dalším talentovaným pokračovatelům rodu Christa Dimitrova patřil Stanislav Dospevski (1823–1878), jehož prvním učitelem byl také jeho otec, Dimităr Christov. Stanislav získal ve dvaceti letech titul „zograf“ a od roku 1851 pokračoval ve svém vzdělávání v Rusku. Nejprve studoval v Kyjevě, pak se přesunul do Moskvy a tam zůstal další tři roky. Na naléhání svých učitelů poté odjíždí do Petrohradu a zapisuje se na Akademii umění, kde studuje asi dva roky. Zachována je jeho diplomová práce – mužský akt zezadu, za níž získal stříbrnou medaili a čestné uznání. V Rusku značně zdokonalil kresbu podle skutečnosti, osvojil si anatomickou stavbu těla, zákonitosti světla a stínu, naučil se mistrovsky spojovat odstíny a barvy v závislosti na světle. Projevil cit pro linii, její čistotu a navzdory jejím ohraničeným možnostem dokázal díky ní dát formě význam. Se všemi těmito dovednostmi se vrací do Bulharska, aby je dále předával svým žákům.
Stanislav Dospevski byl jedním z bulharských umělců tohoto období, kteří dali výtvarnému umění nový ideologický význam občanského umění. Jako portrétista zaujímá jedno z předních míst bulharské umělecké tradice. Pochopil, že pokud se bulharské malířství uzavře v rámci ikonografie, zůstane velmi omezené. Podařilo se mu tak úspěšně překonat své domácí vzdělání a školení u svého otce a pustit se sebevědomě do kresby portrétů rovnou pod vlivem realismu. Jím portrétované tváře představují tiché, lidské obrazy. Mistrně zvládl zobrazit charakteristické rysy svých současníků – sebevědomých a důstojných Bulharů, identifikujících se jako národ. Díky bohaté barevnosti složených odstínů, které použil, vyzařují jeho portréty kouzlo oduševnělých lidí. Uvedl do praxe snahy samokovských zografů, zakladatelů nové malířské školy, překonat hranice tehdejší Osmanské říše a přiblížit se evropskému umění. Takovéto pokusy jsme mohli vidět i u jeho strýce Zacharije Zografa.
Své pojetí malířství předává Dospevski mnoha samokovským tvůrcům i jejich žákům. Výraz tváří na ikonách těchto mistrů se stává přirozenějším, živějším, srozumitelnějším. Se zavedením nových pracovních technik se Dospevski proslavuje a stává se vyhledávaným mistrem. Jeho díla můžeme najít ve všech koutech Balkánského poloostrova osídlených Bulhary.
Dospevski však nezůstává nic dlužen ani své občanské povinnosti. Inspirován osvobozeneckými myšlenkami se sbližuje s mnoha revolučními činiteli – Petrem Bonevem, Vasilem Levským, Angelem Kănčevem, Dimitrem Obštim a dalšími. Svěřil se učenci Najdenu Gerovovi, že by rád zobrazil události Dubnové epopeje v obrazech, ale z neznámých příčin tento záměr neuskutečnil. Po porážce Dubnového povstání a tureckém vraždění stanul v čele výboru na pomoc rodinám zabitých v Pazardžiku, stál u založení sirotčince, rozdával pomoc potřebným – peníze, oblečení, jídlo. Zasílal také informace o tureckých zvěrstvech do anglických novin Daily News a Times.
Se jménem Christa Dimitrova je spojena také další významná malířská rodina ze Samokova – Valjovovi. Kostadin Valjov byl osobním žákem zakladatele samokovské školy. Jeho díla jsou dochována v kostele sv. Mikuláše v obci Lukorsko (1834), v Rilském klášteře (1841), v kostele Bohorodičky ve Skopje. Známá je také malířská výzdoba Oslekovova domu v Koprivštici. Charakteristickým rysem jeho stylu práce je jasně vyjádřené duševní rozpoložení zobrazených postav. Spolu s otcem se učili a pracovali jeho synové – Ivan, Nikola, Dimităr a Petăr, kteří pokračovali v otcově řemesle. Jejich tvorba zahrnovala psaní ikon, portrétní malířství a malbu.
Druhá samokovská umělecká škola
První samokovská umělecká škola a její významní představitelé zanechali hlubokou stopu v kulturním a malířském životě bulharského národa obrozenské epochy. Stali se také základem pro vznik druhé samokovské umělecké školy, spojené s rodinou Obrazopisových. Její zakladatel – Ivan Nikolov Ikonopisec, narozený v roce 1795, zanechal množství ikon v Samokově, Koprivštici, Pirotu, Ljaskovci, Moravsku, Vidinu, Lomu, Berkovici, ale také v Bosně a Hercegovině a v Srbsku. Jeho díla jsou svým charakterem plně v duchu staré byzantské tradice. Obrazy jsou impozantní, vážné, ponuré, ale nechybí jim oduševnělost. Nevyzařují nic z obrozenského ducha doby, jsou výrazem dávno minulého umění. Dílem Ivana Ikonopisce je i portrét vladyky Ignatije z roku 1829, který je považován za první portrét samokovské školy. Novinkou je, že je namalován na plátně a podobá se ikoně.
Ještě talentovanějším malířem, jedním z největších obrozenských mistrů a významných osobností je syn Ivana Ikonopisce – Nikola Obrazopisov. Narodil se 7. srpna 1829 v Samokově a byl všestrannou a společensky angažovanou osobností. V období vrcholícího boje za církevní nezávislost organizoval samokovskou mládež a sám se účastnil akcí vedoucích k vyhnání řeckého metropolity Mateje v roce 1859. Z vlasteneckých pohnutek nepsal na své práce řecké texty. Začal se oblékat podle napoleonského vzoru – kalhoty s lampasy, vojenská blůza a čepice a na zádech přepásaná šavle. Turci jej považovali za Angličana, současníci jej nazývali „Konzul“. Jeho světonázor se formoval také pod vlivem myšlenek a tvorby jeho velkého předchůdce Zacharije Zografa. Ovlivněn svými uměleckými snahami změnil si Nikola příjmení z Ikonopisce na Obrazopisova.
Nikola Obrazopisov si osvojil technické dovednosti od svého otce, ale sám byl mnohem talentovanější, v malbě odvážnější a podnikavější. To se projevilo také na jejich rodinném domě, který Nikola po smrti svého otce rozšířil a vyzdobil podle svých představ a vkusu. Bohužel se zachovalo jen několik snímků vnitřních i venkovních kreseb zdobících tento dům. Dekorování obytných domů krajinkami, girlandami, květy a dalšími motivy není nijak typické pro samokovské malíře poloviny 19. století, ani není vlastním nápadem samotného Nikoly. Malované barokní domy s nástěnnou výzdobou pocházejí z blízkovýchodních center, ovšem tato světská dekorativní malba by v Bulharsku nemohla padnout na úrodnou půdu, pokud by to neodpovídalo duchu doby.
Svá první díla, především ikony, tvořil Nikola pod vlivem svého otce. Od něj se naučil athoským ikonopiseckým kánonům a umění přípravy potřebných materiálů – barev, laků, zlacení a dekorací. Po smrti svého otce šel však svou vlastní uměleckou cestou. Jeho první ikony z roku 1848 najdeme v kostele v Radiboši v Radomirské oblasti, jsou napsány ve stylu athoského malířství. V Dolnozelanském klášteře je pak umístěna ikona sv. Jiřího, jejíž kompozice je tradiční. Místo zlatého koně na ní Obrazopisov vykreslil modrozelené nebe, odstínem se blížící realitě, malou krajinku, pevnost a světlou záři nad nimi. Ikona připomíná obrazy trevnenské ikonopisecké školy, ale má bohatší ornamentiku. Právě Obrazopiscova ranná díla se vyznačují bohatou ornamentikou, postavy mají slavnostní ráz, s přísným, ale klidným výrazem. Z tohoto období známe významnou ikonu sv. Charalampa v Dolnozemenském klášteře, v níž se autor pokusil představit dramatické momenty a skutečné události ve světcově životě. Scény jsou naivní, ale v některých z nich je již patrné volné zacházení s postavami, zdařilá hra barev se světlými a tmavými odstíny a dobré vystavění kompozice na malém prostoru. Tyto výjevy jsou prvními žánrovými kompozicemi v bulharském obrozenském malířství. Jedno z Obrazopisových nejvýznamnějších děl najdeme v kostele sv. apoštolů Petra a Pavla u konventu Orlica u obce Rila a je jím Přenášení ostatků sv. Ivana Rilského (1863), jednoho z nejuctívanějších bulharských světců. Charakterizuje ji realističnost a všední charakter obrazu, na kterém jsou vesničané v národních krojích.
Nikola Obrazopisov pracoval také v Beljově kostele blízko Samokova, poté co byl v roce 1867 obnoven – jeho umístění na kopci za městem umožnilo, aby zvonice sahala do stejné výšky jako minaret největší samokovské mešity Bajrakli. Tady maluje se svými žáky a pomocníky – svým švagrem Dimitrem Christovem Dupničanem a Christem Zografským. Fresky v Beljově kostele nejjasněji charakterizují talent a obrozenského ducha Nikoly Obrazopisova a ukazují velký význam jeho umělecké tvorby pro rozvoj novějšího bulharského umění.
Nejoblíbenějším a nejzajímavějším obrazem, s nímž si jméno Nikoly Obrazopisova spojujeme, je Selské choro ze samokovského kraje, vytvořené na objednávku pro Plovdivskou výstavu v roce 1892. Je to první světské žánrové realistické dílo v dějinách bulharského malířství. Z tohoto obrazu je zřejmé, že Obrazopisov byl fascinován živou realitou a s velkou radostí zobrazil drobný námět ze života Bulharů.
K dalším Samokovcům zabývajícím se malířstvím a ikonopisectvím patřili Kosta Antikarov, Georgi Christov Klinkov, Sotir Georgiev, Mitaš Popzachariev, Konstantin Aleksov, Petăr Lozov, Christo Jovevič a další.
Mistři samokovské umělecké školy a jejich díla patřili k významným elementům duchovního rozvoje bulharského lidu 18. a 19. století. Přestože vznikla jako poslední, po škole trevnenské, trnovské, banské a debărsko-rekanské, brzy se stala vůdčím uměleckým centrem své doby. Její představitelé byli předními šiřiteli nových uměleckých prvků ze západního světa do života Bulharů. Cestou umění však přicházely také osvícenské myšlenky, ideje Velké francouzské revoluce, touhy po národním sebeuvědomění. Tyto vlivy silně zapůsobily na bulharský národ, který se stal silnějším a odvážnějším a jednoznačně dal najevo svým vládcům i celému světu touhu po samostatné existenci.