Zpráva z města, kde dnes znamená pozitivní dnes
Veronika Mistrová
Pro toho, kdo se v ruské metropoli ocitá poprvé, se Moskva musí jevit jako hlučné, hektické a zapáchající velkoměsto. Znalec moskevských poměrů 90. let, nemluvě o předpřestavbovém období, chodí dnes po tomto městě okouzlen.
Moskva netrpí xenofobií, je velkorysá. Bez ústrků v ní vedle sebe existují různé světy: pravoslavné i jinověrné kostelíky, chrámy, kláštery, symboly proletářské ideologie, macdonaldové houskovny a moderní sídla světových firem, soudobé konzumní chrámy, zřetelně méně navštěvované než ty tradiční. Multikulturně je pojat i nejnovější památník válečným obětem 2.světové války, postavený po mnohaletých veřejných diskusích a konkursech na konci minulého století, Hora díků (Poklonnaja gora). Na rozlehlém prostranství se nachází pravoslavný kostel svatého Jiří, muslimská mešita, židovská synagoga, ukázky bojové techniky, zábavní park pro děti a obchody. Rudě nasvícená fontána s tryskami, jejichž množství se rovná počtu proválčených dní, sugestivně a odideologizovaně připomíná prolitou krev. Nad vším se připevněna na sloupu vznáší pohanská bohyně vítězství Niké. Eklekticismus, procedí škarohlíd. Vítězství tolerance vůči jinakosti, řekne optimista.
Moskvané jsou nebývale ohleduplní. Středoevropské návštěvníky v předchozích dobách obvykle hned první den pobytu rozladilo strkání a neurvalost domorodců. Podobné projevy jsou dnes naprosto vzácné a vzhledem k počtu lidí – Moskvanů a hostů hlavního města je jako všech Čechů dohromady – minimální. Možná by se z konverzačních příruček ruštiny dala vyškrtnout dříve nejčastější komunikační situace, jejíž zvládnutí bylo nutné k tomu, aby každý stihl vystoupit tam, kde potřebuje („Vystupujete na příští zastávce? S dovolením! Nechte mě projít, prosím.“ aj.). Doprava je spolehlivá a levná. Zatímco do metra se bez placení dostat nelze, pozemské linky čelí četným černým pasažérům dvojí podobou revizorů podle pohlavního klíče. Ženy vystupují jako průvodčí, natrhnou označenou jízdenku a neplatičům prodají novou jízdenku za normální cenu. Muži mají k revizorům blíž: neukázněným cestujícím prodávají jízdenky místo za čtyři ruble (pět u řidiče) za deset. Za časů MOKOBUKO (morálního kodexu budovatele komunismu) se v každém druhém autobuse prospával opilec do stavu, kdy byl schopen po dvou vystoupit. Dnes takoví spáči dlouho do noci k vidění nejsou. (Samozřejmě i pro Moskvu představuje narkomanie velký problém, ale na rozdíl od pražských Vinohrad, kde se běžně dealuje a aplikuje v každé druhé telefonní budce a nelze jít bez obav z pohozených stříkaček na jakékoli dětské hřiště, moskevský svět drop-inu není zjevný. Magistrát investuje do velkoplošných plakátů zaměřených na pubescenty, které vkusně propagují život bez drog.)
Moskva funguje. Kdekoliv si lze obstarat potraviny v sortimentu, na jaký jsme zvyklí u nás, nebo se najíst v různých zařízeních podle naditosti peněženky. Vše co potřebuje k životu intelektuál: jídlo, toaletní potřeby, knihy, výstavy, divadla, informační nosiče a internet je na blízku a za dostupnou cenu. Koncentrace materiálních snobáren typu Vivendi a Yves Rocher je stejná jako u nás. Na služby ve městě je spolehnutí. Nejvíc mě omráčilo, že porucha ve vodovodním potrubí nahlášená na koleji v sedm ráno byla odstraněna již v devět.
Moskvané bydlejí, Moskvané stavějí. Sovětská rarita, společné byty, se staly anachronismem. V Moskvě vyrůstají obdobné domy jako u nás třeba v Jinonicích nebo Butovicích a jsou k mání za obdobných podmínek. Sociální síť zhoustla: magistrát doplácí potřebným důchodcům na bydlení. „Moskvany zkazil bytový problém, “ parafrázuji Bulgakovova slova ze světoznámého románu Mistr a Markétka. „Moskvany napravilo vyřešení bytové otázky“ musel by napsat dnes a pojednat román o něčem jiném.
V Moskvě se nedebatuje o tom, zda má umění elitářskou povahu či nikoli. V obrovském výstavním sále Moskevského svazu výtvarníků z každého exponátu mladých tvůrců dýchá vřelost. Zaujetí pro věc je nadřazeno originalitě ztvárňovacích postupů. Z desítek děl vyzařuje radost z tvorby. Marně hledám estetično ohavného, sociální kritiku, snahu šokovat. I několik smutných námětů je zpodobeno s pochopením, nikoli s obviňováním. Zlevněná vstupenka stojí méně než městské jízdné, obyčejná o trochu víc.
Akademický svět, pisatelce nejbližší, je vysoce efektivní. Nelze ovšem říci, že by byl hodný následování. Podmínky v něm jsou tak tvrdé, že v něm zůstávají nefalšovaní nadšenci, pro něž je opravdovou rozkoší na korpusovém materiálu o dvousettisících položkách dokazovat, že imperativů s odstínem návrhu je v češtině o jedno procento víc než v ruštině. Toto zjištění musejí vykoupit prací v jiné instituci než je univerzita, aby rodina měla z čeho žít.
Moskva nezná nekrofilní symboliku. „Hračkářství připomíná ples upírů,“ konstatoval v Sestře o poplyšovém Česku Jáchym Topol. A to byl teprve začátek. Jako lákadla na nejrůznější koncerty, filmy, bary a počítačové hry se u nás rozšířily lebky, hnáty, drápy, zuby, upíři a všelijaká jiná strašidla. V Moskvě nic takového neuvidíte. Na reklamním billboardu tetovacího baru je sice kost, ale v podobě decentně obnažené záhadné dívky potetované květinovým vzorem.
Moskvané pozbyli upjatosti. Sice se kdovíjak neusmívají, což je v souladu s tamějšími zvyklostmi, ale výraz mají úplně jiný než v dobách jednostranických vůdců. Nevypadají trpitelsky, usouženě a zakomplexovaně, ale v nejlepším slova smyslu normálně a přístupně. Také se tak chovají. Dokonce i ke svým dětem, k nimž dříve převládal kasárenský přístup.
Pro pamětníka je dnešní Moskva pozitivně vyladěné, fungující, otevřené megaměsto pulzující širokospektrým životem.