Václav Štěpánek
Smrt Slobodana Miloševiće, posledního a „nejzasloužilejšího“ z trojice hlavních strůjců krvavého rozpadu Jugoslávie, vyvolala nejrůznější reakce a dohady. Především zpochybnila kredibilitu Haagského tribunálu, který, jak se ukázalo, nebyl schopen adekvátně se postarat o svého „nejprominentnějšího“ obžalovaného. Nejrůznější spekulace o tom proč a jak zemřel (oficiálně na infarkt, přičemž byl nalezen až pět hodin po své smrti), nechají zejména jeho skalním příznivcům v Srbsku, ale i jinde po světě, otevřené možnosti pro nejrůznější dohady včetně toho, že byl pomalu tráven či že mu záměrně nebyla poskytována adekvátní lékařská péče. Odtud pak není daleko k aureole mučedníka, jíž je ostatně již nyní v duších svých zbožňovatelů ověnčen.
Smrt Slobodana Miloševiće ovšem zároveň vyhladila vrásky na čele haagské prokuratury a zejména Carly del Ponteové. Ta v reakci na jeho smrt sice prohlásila, že lituje, že Milošević unikl světské spravedlnosti a spravedlivému rozsudku, jenž by poskytl obětem krvavého rozpadu pocit zadostiučinění (a dodejme, že by snad mohl i přispět k jisté katarzi společnosti jak v Srbsku, tak i v okolních nástupnických státech bývalé SFRJ), ovšem samotný rozsudek by takovouto satisfakci ani zdaleka nemusel přinést.
Způsob, jakým byl proces veden, spojení obžalob za události kosovské a události v Bosně a Hercegovině i Chorvatsku, mnoho samo o sobě sporných a v podstatě nedokazatelných bodů obžaloby a další formální nedostatky, to vše totiž nedávalo příliš velké naděje na hladké ukončení této nejdůležitější haagské kauzy. Milošević by nakonec samozřejmě odsouzen byl, jiná varianta nemohla připadat v úvahu, mnohé body obžaloby by mu však nebyly prokázány nebo adekvátně dokázány a celý závěr procesu by měl nejspíš trpkou pachuť skandálu, který by měl ke katarzi velmi daleko.
Miloševićova smrt také bezesporu znásobí úsilí tribunálu (a tím i nátlak na Srbsko) o zatčení generála Ratka Mladiće, neboť po Miloševićově smrti není v celách scheveningenské vazební věznice – snad s výjimkou chorvatského generála Anteho Gotoviny – žádná „velká ryba“, která by dalšímu působení soudu dodávala patřičnou váhu.
V samotném Srbsku vyvolala smrt bývalého šéfa Komunistické strany Srbska, později nástupnických socialistů, srbského prezidenta i prezidenta „zbytkové“ Svazové republiky Jugoslávie duchy, o nichž se věřilo, že jsou již dávnou minulostí. S projevy plnými nenávisti, v nichž se to hemžilo epitety zrádců na adresu těch, kteří Miloševiće vydali do „spárů prohnilého Západu“ (včetně bývalého premiéra Zo- rana Đinđiće, jehož výročí zavraždění příslušníkem bývalé srbské protiteroristické jednotky, kdysi Miloševićovy nejvěrnější opory, připadlo shodou okolností na druhý den po Miloševićově smrti), a zároveň oslavnými ódami na „největšího syna srbského národa“, se předháněli nejen členové dnes již značně rozklížené Socialistické strany Srbska, jíž byl nebožtík stále čestným předsedou, ale zejména vůdci nejsilnější opoziční ultranacionalistické Srbské radikální strany. Srbští radikálové Miloševićovi v 90. letech minulého století sice dvakrát pomohli vládnout, považovali jej však za svého hlavního politického protivníka a navíc za osobu odpovědnou za krach projektu Velkého Srbska, vytýčeného vůdcem radikálů Vojislavem Šešeljem (který ostatně v současnosti také čeká v haagské vazební věznici na zahájení procesu) Toto nepřátelství jim ovšem nebránilo v tom, aby se v honbě za hlasy voličů nepasovali do role hlavních dědiců Miloševićovy politické závěti.
Milošević byl pochován ve dvoře svého domu v Požarevci bez přítomnosti vlastní rodiny. Samotný pohřeb, jemuž bylo přítomno několik desítek tisíc nejvěrnějších příznivců zejména z řad staré generace, se změnil v politickou manifestaci srbských retrográdních sil, jejichž představitelé se ve svých smutečních projevech spíše než o mrtvého starali o své potenciální voliče. Takovýto skutečně nedůstojný konec byl jen poslední a definitivní porážkou člověka, který se chtěl stát novým Titem a stal se hrobařem Jugoslávie, Srbsko přivedl do postavení evropského párii a ve světě si vydobyl nelichotivý titul „balkánský řezník“ (byť se jistý čas, zejména po Daytonu, těšil i přízvisku „garanta míru na Balkáně“).
Několik týdnů po Miloševićově smrti se nicméně ukazuje, že tato událost měla na stabilitu křehké srbské politické scény i na samotné společenské klima v zemi menší vliv, než se původně předpokládalo. Srbsko, které musí čelit mnoha dalším výzvám (gradující rozhovory o dalším statusu Kosova, blížící se referendum o samostatnosti Černé Hory, zahájení přístupových rozhovorů s EU podmíněné vydáním generála Ratka Mladiće, ekonomické problémy atd.), tak na svého autoritativního vládce pomalu zapomíná. Již týden po jeho pohřbu se o okolnostech jeho smrti či o jeho dědictví nezmiňovaly ani ty nebulvárnější srbské deníky. Do budoucna tak zůstává pouze tíživé dědictví jeho vlády. O tom, jak dalece svou smrtí i událostmi jí doprovázejícími ovlivnil Milošević smýšlení Srbů, však dají definitivní obrázek až – možná předčasné – parlamentní volby.
Miloševićovské mýty
Ve světě i v našich sdělovacích prostředcích poskytla Miloševićova smrt mj. příležitost pro rekapitulaci jeho neslavné vlády, zhodnocení jeho skutků, jeho nezpochybnitelného podílu na krvavém rozpadu Jugoslávie i přímé či nepřímé odpovědnosti za zločiny, které se během nich udály, včetně genocidy (právě tuto odpovědnost měl přezkoumat haagský proces, a proto zůstane i do budoucna vystavena množství spekulací). Miloševićovi však v těchto hodnoceních často bylo – jako ostatně i dříve – přičítáno mnohé z toho, co sám nikdy neudělal ani neinicioval. Vznikaly (a vznikají) tak jakési mýty či stereotypy, které se dokonce objevily i v Miloševićově haagské obžalobě a které jsou pro celkové posouzení Miloševićovy neslavné historické role zavádějící. Pokusme se proto na některé z nich poukázat.
Velice častým „mýtem“ je tvrzení, že Milošević na Balkáně rozpoutal čtyři války (např. Teodor Marjanović v článku Diktátor Milošević zemřel v cele, MF Dnes 13. 3. 2006). Milošević je zcela jistě spoluodpovědný (v případě chorvatského a bosenského konfliktu) a jednoznačně zodpovědný (v případě kosovského konfliktu) za tři války. Tou čtvrtou, kterou je míněna „podivná“ válka ve Slovinsku, ovšem Milošević bezprostředně vinen není – ta „vznikla“ jako důsledek útoku jednotek slovinské teritoriální obrany na jednotky Jugoslávské lidové armády, kterou po jednostranném vyhlášení slovinské nezávislosti 25. června 1991 vyslala k ochraně hraničních přechodů ve Slovinsku poslední jugoslávská federální vláda premiéra Anteho Markoviće.
Dalším často opakovaným stereotypem je označování Miloševiće jako diktátora. Slobodan Milošević byl bezesporu politikem autoritativních metod, což se projevovalo již v dobách jeho působení jakožto předsedy srbských komunistů. Nebyl však diktátorem, neboť celou dobu vládl pomocí parlamentního systému a měl vůči sobě poměrně silnou, ale nejednotnou opozici zprava i zleva. V zemi navíc, kromě období výjimečného stavu během bombardování v roce 1999, vycházela pestrá škála opozičního (často vysoce kvalitního) tisku a působily nezávislé televizní i rozhlasové stanice, na temné stránky jeho vlády upozorňovaly četné nevládní a mírové občanské iniciativy. K tažení proti nezávislému tisku a nevládním organizacím došlo až v dobách krize jeho vlády koncem 90. let a v roce 2000, v době, kdy ovšem v čele příslušných ministerstev stáli představitelé Srbské radikální strany, která poskytovala Miloševićovi parlamentní většinu.
S předcházejícím stereotypem souvisí i tvrzení o tom, že se Milošević po celou dobu své vlády těšil masové podpoře obyvatelstva. Jediné volby, které Milošević skutečně bez manipulací přesvědčivě vyhrál, byly první svobodné volby v Srbsku v roce 1990. Nikdy poté již nezískal ve volbách parlamentní většinu a k tomu, aby se udržel u moci, využíval rozhádanou srbskou opozici. Dostatečný počet hlasů v parlamentu k tomu, aby mohl pohodlně vládnout, si tak zajišťoval četnými ústupky a dílčími mocenskými posty, přepouštěnými některým mocichtivým opozičním stranickým lídrům. Běžná novinářská klišé o tom, jak Srbové se slzami vítali rakev (T. Marjanović, MF Dnes 16. 3. 2006) či Plačící Srbové se klaněli Miloševićovi (týž, MF Dnes 16. 3. 2006), implikující celonárodní hnutí, tento stereotyp jen prohlubují a vnímání srbského etnika jako celku dodávají výrazně negativní konotaci.
Jiným zaběhnutým historickým omylem v hodnocení Miloševićovy éry je tvrzení o tom, že během svého projevu v Kosovu 25. dubna 1987 podpořil srbský nacionalistický program (článek 6 kosovské obžaloby) a že se od této doby stává propagátorem srbských nacionálních cílů. Projev Miloševiće v Kosovu Polji byl bezesporu zlomovým v jeho kariéře, ovšem zejména v důsledku jeho známé věty „Nikdo vás nesmí bít!“. Tu spíše mimoděk vyslovil vůči kosovskosrbským demonstrantům, jež se pokoušeli prodrat do sálu, v němž jednal s kosovskými komunistickými představiteli o tíživé a elektrizované situaci v oblasti, a chtěli jej informovat o svých problémech, přičemž se střetli s kosovskou policií (rozhodně předtím nenechal demonstrantům přivézt dva valníky dlažebních kostek, jak tvrdí Filip Tesař v článku Jeho hlavním cílem byla kariéra, Lidové noviny 13. 3. 2006).
Bylo to první Miloševićovo blízké setkání s velkou masou demonstrantů, z něhož byl sám viditelně vystrašen. Teprve později, ale na základě této zkušenosti si uvědomil, jak může zmanipulované davy demonstrantů využívat k prosazování svých politických cílů. Jeho věta, zaznamenaná televizí, z něj totiž rázem vytvořila ochránce práv kosovských Srbů a stala se středobodem mýtu, jež o Miloševićovi začali spřádat jeho obdivovatelé a stoupenci. Nacionalismus, jak srbský, tak albánský, Milošević i po kosovské návštěvě stále ještě přímo odsuzuje, což ostatně vyplývá i z jeho projevu, který pronesl na konci diskusního fóra v kosovopoljském kulturním domě. Upozorňuje v něm své posluchače na to, že nesmějí dovolit, aby jejich nespokojenost zneužívali srbští nacionalisté – dělící čára nevede v konfliktu mezi etniky, nýbrž mezi „silami socializmu, bratrství, jednoty a pokroku a silami separatizmu, nacionalizmu a konservativizmu“ (většina přítomných v soudní síni haagského tribunálu proto byla velmi překvapena, když Milošević na počátku procesu v roce 2002 svůj projev v celosti přečetl).
Milošević ostatně nikdy nebyl srbským nacionalistou, jak zní také další se zaběhnutých stereotypů. Byl oportunistou, technokratem moci, který, jak tvrdí například jeho politický oponent, bývalý šéf kosovských komunistů Azem Vllasi, „pouze správně vycítil, že srbský nacionalismus je třeba osedlat, neboť to byla nejjistější cesta k tomu, jak si upevnit moc. Využil tedy nacionalismu, aby posílil své mocenské postavení, a poté, když již seděl pevně v sedle, pozvolna odstranil všechny zaryté nacionalisty ze svého okolí. Přestože pak za ně vykonával všechny práce na projektu Velkého Srbska, přesvědčením nacionalistou nebyl.“
Publicistické materiály, hodnotící Miloševićovo působení často také zapomínají na Miloševičovy vnitropolitické zločiny, tedy na to, čeho se dopustil na vlastním národě. Svou politikou totiž připravil o domov také statisíce svých krajanů v Bosně, Chorvatsku a Kosovu, o jejichž osud se poté vůbec nezajímal (za celou svoji kariéru nenavštívil jediný utečenecký tábor, uprchlíkům z Kosova pak policie přímo zabránila v příchodu do Bělehradu). Zároveň nadvakrát zbídačil obyvatelstvo vlastního státu prostřednictvím svých bankovních expertů, což je nebývalý příklad státní krádeže.
Nejprve banky zmrazily a následně poskytly státnímu rozpočtu devizové úspory občanů ve výši mnoha set milionů německých marek. Poté Milošević, sám bývalý bankéř, cíleně vyvolal hyperinflaci, která z občanů vysála poslední zbytky devizových úspor a uvrhla je do bídy, z níž se dodnes nevzpamatovali. K jeho osobě se navíc sbíhají nitky vedoucí od řady vražd nejrůznějších jemu nepohodlných osobností veřejného života – novináře Slavka Čuruviji, šesti blízkých spolupracovníků a příbuzných současného ministra zahraničí Srbska a Černé Hory Vuka Draškoviće, kteří zahynuli během jednoho ze dvou pokusů o atentát na jeho osobu, a konečně nejskandálnější z nich, vraždy jeho bývalého přítele, protežéra a předchůdce na postu srbského prezidenta Ivana Stamboliće.
Miloševičovy politické aktivity jsou tedy takového rázu, že nepotřebují být obohacovány novými mýty a stereotypy. I bez nich mu totiž zaručují jedno z nejčernějších míst v novodobé historii jak Srbska, tak i Balkánu jako celku.