Ivana Skálová, Jan Kravčík
Dr. Giuseppe Maiello se narodil r. 1962 v Neapoli. Vystudoval politologii na Istituto Universitario Orientale tamtéž. Roku 1995 nastoupil na Filozofickou fakultu UK na postgraduální studium. Od února 2000 je asistentem Ústavu slavistických a východoevropských studií, kde v současnosti přednáší Dějiny etnologie střední a východní Evropy, Vampyrismus ve střední a východní Evropě, Slovanské reálie. Kromě toho přednáší i Antropologii náboženství na FAMU. Je členem Spolku česko-lužického a Společnosti přátel jižních Slovanů.
Čím to, že se Ital začne zajímat o východní Evropu?
To začalo tím, když jsem se měl přihlásit na vysokou školu. Nevěděl jsem absolutně na co se mám přihlásit, a nakonec jsem se zapsal na sociologii. Akorát že právě toho roku bylo v Neapoli, to je moje rodné město, veliké zemětřesení a celá fakulta spadla, včetně knihovny a prvních počítačů, které tam byly. Vypadalo to, že výuka tam bude velmi komplikovaná, a pak jsem na jednom večírku potkal kamarádku, která mě přemlouvala, abych šel na politické vědy zaměřené na východní Evropu na Istituto Universitario Orientale.
Takže kvůli kamarádce?
No, to je trochu legrační. Já se ve třinácti letech přihlásil k Mladým komunistům Itálie, a když mi bylo patnáct let, stal jsem se členem Obščestva Italija – SSSR. takže jsem už měl základy ruštiny. To ale skončilo roku 1986, protože jsem byl v Moskvě a v Leningradě, a když jsem se vrátil zpátky, moje politická orientace se začala měnit. Předtím jsem směřoval stále více nalevo, ale teď mě považují za konzervativce až reakcionáře, protože třeba sympatizuji s monarchií, respektive s nějakým tradičním uspořádáním státu. Ale faktem je, že jsem byl mladým komunistou a považoval jsem za správné učit se rusky. I když v té době Rusko už v Itálii nebylo příliš módní, znamenalo to tak trochu jít proti proudu.
A proč jsi tedy neskončil v Moskvě nebo v Leningradě?
Svoji diplomovou práci na politologii jsem napsal o založení českého státu, České země mezi 9. a 10. stoletím. Díky tomu, že jsem psal tuto práci, jsem se dostal ke studiu raného středověku, a když potom člověk začne zkoumat raný středověk, začne se zabývat i slovanskou filologií, slovanskou archeologií a obecně slovanskou kulturou… A proč jsem si vybral spíše Čechy než Rusko? Protože jsme se na ruštině učili samé juridičeskyje i ekonomičeskyje těksty, což byla šílena nuda, zatímco na češtině vůbec nikdo nebyl. Tam učil nějaký pán, emigrant z Čech, který mi říkal, že by chtěl učit, ale nemá žáky. S ním jsem pak dělal Svatováclavské legendy, raně středověkou literaturu, což mě zajímalo daleko víc. Tak jsem si vybral Čechy, které jsou malé a z obchodní perspektivy, jak se tehdy říkalo, nezajímavé, respektive méně zajímavé než Rusko.
Kdy ses do Čech podíval poprvé?
Do Čech jsem se poprvé dostal v srpnu 1983, na letní školu v Brně. To byly ty letní školy organizované jako výloha bývalého režimu. Ale I když se snažili být perfektní, už tenkrát jsem měl problém, protože jsem byl vegetariánem a oni nechtěli uznat, že někteří lidé mohou být vegetariáni. Roku 1985 jsem se dostal poprvé do Prahy na tříměsíční stipendium, protože tenkrát jsem právě pracoval na svojí diplomové práci. Pro italské studenty bylo přiděleno celkem 81 měsíců stipendia ročně a v té době se kromě mě nikdo nepřihlásil. Bylo to v době tzv. druhé studené války, která začala, když roku 1979 spadlo korejské jumbo a u nás se jen málo lidí zajímalo o Východní Evropu, protože ji považovali za neperspektivní.
…zatímco tys ji považoval za perspektivní?
Já jsem byl před devětaosmdesátým kritizován za přílišnou toleranci vůči režimu. Ve skutečnosti jsem nebyl vůbec tolerantní, kritizoval jsem ho však z levicových pozic, a ne z pravicových, jak to bylo běžné. Byl to pro mě autoritativní režim, ale tehdy jsem nebral argumenty, že je ten režim autoritativní, protože brání soukromému podnikání. To pro mě bylo absolutně směšné, protože italský levičák samozřejmě nechce mít nikdy nic společného s kapitalismem.
Kdy ses u nás usadil natrvalo?
Natrvalo jsem se tu usadil až po revoluci. Předtím jsme neměli možnost žít tu trvale, protože existovala víza. Do roku 1968 tady v Čechách někteří Italové působili, a to velmi významní. Jedno jméno za všechny, Angelo Maria Ripellino. To je ten, co napsal ten krásný spis Praga Magica, který byl hodně dlouho zakázaný. Vyšel potom v samizdatu a samozřejmě po revoluci byl ihned vydán. Většina Italů, co jsou tady, patří ke generaci ripelliniánů, respektive existují dva druhy Italů, kteří žijí v Čechách. První jsou kafkomani, což jsou ti, co v mládí četli Kafku nebo Ripellina a jsou okouzleni tím pražským mýtem, který teď vidíme z okna – židovský hřbitov a stará Praha, hospůdky a kultura, hlavně Nezval a první republika a tak dále. No, a potom jsou tu ti erotomani, kteří sem jezdívali za mladými a půvabnými holkami.
A ty jsi?
Tedy já samozřejmě patřím k těm prvním. I když mě ta kafkovská linie až tak nezajímá…
No, to nevyznělo příliš jednoznačně. Věnujme se tvému působení na naší fakultě. Pověz nám o tom něco.
Já jsem tady začal před šesti lety dělat postgraduální studia a letos je skončím. Od února roku 2000 jsem asistentem. Prakticky jsem začal s Glancem (ředitel ÚSVS – pozn. red.), přičemž on mi nechal docela volný prostor. V minulých letech jsem se snažil prosadit na slavistických studiích jistý kulturologický proud, a musím přiznat, že na začátku jsem měl obrovské problémy. Na mě se tu koukali jako na mimozemšťana, a teprve s příchodem Glance nabral ústav nový kurs, protože Glanc připustil také tzv. kulturologickou linii k té již existující jazykovědné a literárněvědné.
Takže naplňování tvých představ začalo od minulého školního roku?
Ano, ale už předtím jsem to tady prosazoval víceméně externě a můžu vám říct, že bylo hodně lidí, kteří se na mě koukali jako na vetřelce. Dokonce tu byl i jeden učitel, který studentům vřele doporučoval, aby nechodili na moje přednášky. Nevím proč. Kdyby mě znal, tak bych to chápal, protože to byl nějaký profesor a zřejmě předpokládal, že jsem hodně slabý, akorát že on ve skutečnosti nikdy nic ode mě nečetl a nikdy nebyl na mých přednáškách. To byl opravdu velmi hnusný způsob.
Východní EvropaJe pravdou, že mezi mnohými pedagogy našeho ústavu v jistých věcech docela vyčníváš. Například tím, že od studentů chceš, aby ti tykali, což tady zrovna nepatří mezi standard…
Ano, žáci mi tykají. Já jsem na to zvyklý z Itálie, my jsme si tam s pedagogy vždycky tykali, pouze té nejstarší generaci profesorů jsme vykali. Já vím, že tady to moc běžné není, ale i když už nežiji v Neapoli tolik let, nemůžu se úplně odcizit svým kořenům a začít se chovat jako Čech. Ale jednu věc jsem se naučil tady, a to nosit kravatu. Já hrozně rád nosím kravatu, když jsou zkoušky a promoce, to je jediné co pro nás absolutně nebylo běžné. Co se týče vztahu se studenty, já taky pozoruji, že pro některé lidi starší generace je těžké akceptovat rovnoprávnější vztah se studenty. Já například velmi rád cituji Umberta Eca, který mi osobně říkal, že my ve skutečnosti víme 10% a studenti vědí 90%. Sice jsou ty jejich vědomosti promíchané, většinou s alkoholem, protože jejich diskuse se odehrávají v hospůdkách, ale faktem je, že když tam ti studenti sedí a baví se trochu o sportu, trochu o politice, stejně nakonec skončí u toho, co se děje ve škole, co studují, o čem píšou a jaká si vybrali témata diplomových prací. Mají možnost měnit si názory a jsou duševně bohatší než my. My sledujeme jen tu naši specializaci a mnozí z nás ztrácejí kontakt s ostatními věcmi kolem. Naopak vy, pokud máte štěstí a natrefíte na dobré přednášky… Tedy pokud vám dají možnost mít dostatečné množství volitelných přednášek, protože já mám pocit, že máte málo volitelných přednášek. To je právě jedna z mých kritik současného systému, podle mého by až jedna třetina studijního plánu měla být volitelná.
Takže v tom vidíš problém?
No to je obrovský nedostatek. Já myslím, že musíte mít právo svobodně si vybírat daleko více než teď.
To ale není jediná kritika, se kterou jsi přišel. Ty prosazuješ celkovou změnu koncepce výuky současných slavistických oborů. Například ti vadí už samotné slovo slavistika. Proč?
Já se sice považuji za velkého slovanského nacionalistu – samozřejmě žádám o uvozovky, je to totiž mírněno trochu ironicky – protože myslím, že každý musíme mít k tomu svému oboru trochu lásky. Nemá smysl říkat, že jsme objektivní. Já se snažím být objektivní, proto první věc, co řeknu na svých přednáškách, je: „Podívejte se, já jsem velký slovanský nacionalista, a právě protože to vím, snažím se to co nejvíc neutralizovat a potlačovat ty své všeslovanské touhy.“ To dělám proto, že mi vadí ti, co se tváří, že jsou za každou cenu objektivní, a potom se tam snaží velmi křivým způsobem pašovat své soukromé ideologie.
Ty říkáš „všeslovanské“, a přitom ve svých přednáškách odmítáš, že by měly jednotlivé slovanské národy cokoliv společného – jak to jde dohromady?
Já si myslím, že Rusové, Bulhaři, Makedonci, Srbové, Češi a tak dále už nejsou slovanské národy – jsou to prostě Rusové, Bulhaři, Makedonci, Srbové, Češi a tak dále. Se slovanstvím mají společného pouze to, že mají jazyky, které jsou viditelně podobné, to je jasná věc. Ale historický vývoj od 9. a 10. století šel u každého z nich svým směrem. Byly chvíle, kdy se někdo snažil vynutit nějakou slovanskou vzájemnost, ale jak dobře víte, tyto touhy ztroskotaly. Tady bych chtěl citovat Franka Wollmana, který řekl: „Panslavismus nikdy nebyl, není a nikdy nebude.“ Je to pravda. Prostě ty moderní takzvané slovanské národy se nepodařilo dát dohromady, a také proč se o to snažit? To byla pouze nějaká ideologická touha 19. století, kterou poté z vojensko-strategických důvodu ještě podporoval Stalin, a je načase, aby se na to zapomnělo.
Co ti tedy konkrétně vadí na pojetí studia slavistiky, v čem by se mělo změnit?
Pokud chcete skutečně nějakou radikální odpověď, tak podle mého je už skutečně načase, aby se zrušila slavistika všeobecná a srovnávací, protože je to produkt, který by v našem ústavu vůbec neměl mít místo. Potom bych rozhodně zrušil ty dějiny a úvody do dějin slovanských literatur, to mi připadá legrační a taky drzé, že tato instituce má takové předměty. Já respektuji, pokud nějaký učitel najde souvislost mezi makedonskou a běloruskou či slovinskou literaturou, pak tedy klobouk dolů, ale je divné, že prakticky institucionálně nutíme lidi, aby hledali nějaké souvislosti tam, kde nejsou a nebyly a pravděpodobně nebudou. A jestli jsou, rozhodně nejsou víc než třeba ve vztahu literatury polské a francouzské, přičemž vztah mezi literaturou ve slovanském jazyce a neslovanském jazyce je většinou mnohem silnější, než mezi těmi slovanskými. Takže já myslím, že tohle by se mělo s okamžitou platností zrušit. Samozřejmě, může to trvat padesát let, ale aspoň abychom tam už začali směřovat. To je první radikální změna, která by měla nastat. Já osobně jsem udělal alespoň tu změnu, že kurs, který se původně jmenoval Úvod do dějin slovanských národů se teď jmenuje Dějiny etnologie střední a východní Evropy. Co se zrušení slavistiky všeobecné a srovnávací týče, nemyslím si, že by nemohla existovat, ale pokud už musí být takový druh slavistiky, tak by se měla zaměřit nejen na klasickou slovanskou filologii. Měly by se měly kultivovat i společenské vědy. Dnešní specializace by zůstaly – sorabistika, slovakistika, kroatistika atd., a tím společným základem by byly slovanská filologie, obecná jazykověda, literární věda a společenské vědy. S tím, že potom by se student věnoval jedné z těchto oblastí hlouběji. Například v rámci společenských věd by stačil obecně pro všechny nějaký kurs historie, a ti, kteří by se na ně chtěli specializovat, by pak mohli dělat etnologii, folklór, kulturní antropologii, historickou sémiotiku… Myslím si totiž, že studenti by jako moderní studenti měli mít pojem o současném dění ve výše uvedených vědních oblastech.
Myslíš si, že naplnění této studijní koncepce je v dohledné době reálné?
Víte, na těch vysokých školách všechno funguje dost pomalu. Představte si, že třeba v Benátkách ještě nedávno existovala katedra československého jazyka a literatury. Proč? Protože byla založena už dávno, a než se změnil název, trvalo to strašně dlouho. Věřím, že i tady je úsilí, aby se změnily studijní plány a aby se po deseti letech začaly konečně dít konkrétní změny. Ale je fakt, že na všech vysokých školách jde vše hrozně pomalu a vinu nenesou ani studenti, ani učitelé, ale ten systém, který nedovoluje radikální a rychlé změny, které by byly potřebné. Víte, teď jsme v situaci, kdy máme velkého konkurenta, což je Fakulta humanitních věd, která má lepší pozici než my. Za prvé, protože mají víc peněz, a za druhé, protože začali od nuly. Ale ten proces zbavení se minulosti jsme nastoupili už před rokem a půl, rozhodně však není dokončen a musíme ještě hodně hodně pracovat.
Vraťme se k panslavismu, který nikdy nebyl, není a nebude. Tvrdíš, i když s nadsázkou, že jsi slovanským nacionalistou. Z čeho tedy vychází tvůj panslavismus?
Můj panslavismus vychází z nostalgie po přírodním Slovanstvu, Slovanstvu před christianizací, v době, kdy člověk měl skutečně hlubší kontakt s přírodou. Měl svoji kulturu, která je jenom relativně specifická, protože to byla kultura přírodního národa, podobná těm, které měly další přírodní národy. Tam to slovanství existovalo, protože existovalo i vědomí společných předků, společných rodů, společného jazyka. To se ztratilo, Češi mají praotce Čecha, Poláci praotce Lecha atd. Dnešní Slované nesplňují žádná kritéria pro to, aby se mohli nazývat etnikem, Slované dnes prostě žádné etnikum nejsou.
Ty jsi ovšem svoji fascinaci přírodním Slovanstvem povýšil na náboženství. Jsi jedním ze zakladatelů projektu Rodná víra – mohl bys nám o něm říct něco víc?
Rodná víra je mimoškolní záležitost. Právě abych mohl být co nejvíce objektivní ve škole, tak potřebuji tu svoji potřebu slovanství vybíjet. Rodná víra je v podstatě kulturní organizace, ale pokud bychom získali 300 členů, tak bychom se nechali zaregistrovat rovněž jako náboženská organizace. Snažíme se v našem životě sledovat stopy svých předků, i když já ty předky nemám slovanské, ale myslím tím ostatní. Snažíme se mít lepší vztah k přírodě, kterou už nepovažujeme za hmotnou, ale spíše duchovní entitu.
Jak se ta cesta po stopách předků projevuje konkrétně?
Zatím se to projevuje tak, že máme čtyřikrát ročně obřad. Například už více než čtyři roky slavíme poslední pátek v říjnu svátek Matky Země, bohyně Mokoše, a na jaře svátek boha Jarovíta. Snažíme se o rekonstrukci staroslovanského obřadu. Je to taková naše cestička k posvátnu, protože je těžké žít bez posvátna, i když svět dnes vypadá tak racionálně a ateisticky. Každopádně i lidé, kteří se považují za ateisty, pocítí při tom obřadu, že se ta dvířka k posvátnu otevřou. To je podstatou Rodné víry. Jsme si plně vědomi, že žijeme v 21. století, ale snažíme se najít alternativní způsob k materiálnu, protože si myslíme, že je něco za tím.