Udmurtsko – země lesních kouzel

Jan Kravčík

O Udmurtsku, jedné ze svrchovaných republik Ruské federace, se toho u nás příliš neví. Není ve válce jako Čečensko, není bohaté jako Tatarstán, ani není v módě mezi cestovateli jako Altaj. Přesto je výjimečné hned několikrát. Než dospějeme k jednotlivým udmurtským specifikům, přibližme si tuto zemi v základních zeměpisných údajích.

 Udmurtská republika se rozkládá v západní části středního Uralu mezi řekami Kama a Vjatka na území 42 100 km2 – což je sice o něco více než rozloha Švýcarska, avšak stále pouze 0,25 % celkové rozlohy Ruské federace. Na západě a severu Udmurtská republika hraničí s Kirovskou oblastí, na východě s Permskou oblastí a na jihu s Baškortostánem a Tatarstánem. Počet obyvatel podle údajů z roku 1996 je 1,64 miliónu, z čehož městská populace tvoří celých 70 %. Hlavním městem je Iževsk, dalšími městy jsou Sarapul, Glazov, Votkinsk a Možga.

Udmurti jako etnikum

Udmurti žijí na hranicích. Na hranicích Evropy a Asie, na hranicích hlubokých lesů a širých stepí, na hranicích turkicko-muslimské a slovansko-křesťanské civilizace, v prastaré kontaktní zóně rozličných kultur, kde si díky pomalému historickému vývoji a archaickému způsobu života zachovali celou škálu etnokulturních vazeb na období ugrofinské jednoty. Udmurti jsou totiž jedním z nejstarších národů finsko-permské větve na severovýchodním Uralu.

Antropologové řadí Udmurty do uralské větve evropské rasy, jež má některé prvky rasy mongolské. Udmurti jsou charakterističtí velkým počtem jedinců se zrzavými vlasy – společně s Iry jsou pravděpodobně nejryšavější etnickou skupinou na světě. Jsou převážně střední postavy, často mají modré či šedé oči, vystouplé lícní kosti a široký obličej.

 Svým jazykem patří Udmurti do ugrofinské jazykové skupiny společně s národy jako jsou Komiové, Marijci, Estonci, Finové, Karelové, Laponci, Maďaři, Chantiové a Mansiové. Nejblíže mají Udmurti po lingvistické stránce ke Komiům (příbuznost je zhruba jako mezi ukrajinštinou a polštinou), nejvzdálenějšími příbuznými jsou Maďaři, Chantiové a Mansiové. V udmurtštině zůstalo zachováno přibližně 500 slov ze slovníku původního ugrofinského společenství jako například oheň – тыл, sníh – лымы, krev – вир, máslo – вöй atd. Ruské prameny ze 14. až počátku 19. století zmiňují Udmurty pod jmény Ari a Voťjaki. Psaná podoba udmurtštiny byla vytvořena až v 18. století na základě ruské cyrilice.

V dnešní době tvoří Udmurti pouze 30% obyvatelstva Udmurtské republiky, majoritou jsou Rusové. Třetina národa se však nachází za hranicemi, převážně v Baškortostánu, Tatarstánu a Marijsku, v Permské, Jekatěrinburské a Kirovské oblasti, v Kazachstánu, na Sibiři a také na Dálném Východě. Celkový počet Udmurtů se na počátku 90. let blížil k 750 tisícům, což z nich činilo pátý nejpočetnější ugrofinský národ na světě.

Z dějin Udmurtska

K formování udmurtských kmenů došlo ve 3.-4. století, tehdy však obývaly území dnešní Kirovské oblasti a Tatarstánu. Od 10. století byla většina tohoto území součástí Volžsko-kamského Bulharska, ve 13. století se přes něj přehnala mongolská vojska a od 14. století bylo součástí Kazaňského chanátu. Roku 1489 po dobytí Vjatky byla západní část dnešního Udmurtska připojena k Moskevskému knížectví, a poté, co Rusové roku 1552 dobyli Kazaň, ovládli i jeho zbytek. V té době se Udmurti konfrontováni s pokusy násilné christianizace začínají přesouvat od úrodných břehů velkých řek dále na sever a východ, osidlujíc tak své dnešní území.

Slovanský živel se však s Udmurty setkal mnohem dříve, než Ivan Hrozný vypálil Kazaň. První Rusové se na území Udmurtska začínali usazovat již koncem 12. století. Mnozí přicházeli z území okolo Novgorodu, což vysvětluje některé charakteristické rysy ruské výslovnosti a folklóru v Udmurtsku. Dobytí Kazaně pouze umožnilo další ruskou kolonizaci těchto území.

V 17. století zde proběhla řada rolnických povstání. Udmurti se účastnili povstání baškirských feudálů proti ruské nadvládě v letech 1681-1683 i válek vedených donským kozákem Stěnkou Razinem v letech 1670-1671 a Jemeljanem Pugačevem v období 1773-1775. Od roku 1740 počaly carské úřady přijímat drastická opatření k násilnému pokřesťanštění udmurtského lidu, který vytrvale lpěl na svém přírodně-pohanském šamanistickém kultu. Výsledkem christianizace byla i první udmurtská gramatika, slovníky, překlady Bible a vznik prvních původních udmurtských literárních děl. Tou dobou se také začali objevovat první představitelé udmurtské národní inteligence – takřka bez výjimky z řad pravoslavných kněží.

Po únorové revoluci roku 1917 došlo díky podpoře bolševiků k ustanovení udmurtské autonomie, v zemi však až do roku 1920 zuřila občanská válka. 27. února 1921 první sjezd místní komunistické strany vyhlásil Votskou autonomní oblast. Od roku 1934 se nazývala Udmurtskou autonomní sovětskou socialistickou republikou (UASSR).

Roku 1990 se UASSR na základě rozhodnutí svého Nejvyššího sovětu vyhlásila státní svrchovanost a o rok později se přejmenovala na Udmurtskou republiku.

Kultura lesního lidu

Udmurti byli již od pradávných dob formováni jako lidé lesů. Lesy a hvozdy měly a mají velký vliv na jejich mentalitu, spirituální i materiální kulturu. Jejich jazyk má dokonce dva různé výrazy pro strom živý a strom již odumřelý, mrtvý… Poetické pohanství udmurtského lidu bylo založeno na uctívání fenoménu Matky Přírody (nazývané také Naše Paní) a mnohých dalších božstev. Jejich víra se dodnes odráží v udmurtských mýtech, legendách a pohádkách. Udmurti neměli žádné písemné památky, proto v jejich modlitbách a náboženských obřadech vždy hrál významnou roli prvek improvizace. Dnes je v Udmurtsku nejrozšířenějším náboženstvím pravoslaví – vždyť také 58 % obyvatel země tvoří Rusové. V zemi však působí i několik seskupení starověrců, kteří mají své modlitebny i chrámy. Mnohé z původních náboženských struktur stále přežívají na udmurtském venkově.

 Udmurti byli vždy úspěšní lovci, proto obchodovali kožešinami, zejména veverčími. Udmurtské slovo pro peníze – коньдон – doslova přeloženo znamená „cena veverky“. Dodnes jsou však známí i jako tkalci a umělečtí řezbáři předmětů dekorativního umění používaných pro potřeby kultů i každodenního života. Zajímavé jsou udmurtské výšivky s ornamentálními vzory. Mezi nimi se nejčastěji opakuje prastarý ochranný solární symbol, který se nachází i na udmurtské státní vlajce a který chrání svého nositele od neštěstí. Udmurtské národní barvy černá, bílá a červená představují zemi a stabilitu, vesmír a čistotu morálních postojů, slunce a život.

Oproti tradičnímu ruskému zvyku vítání hostů chlebem a solí, Udmurti své návštěvníky vítají chlebem, medem a máslem. Tradiční udmurtské jídlo pelmeně, určené původně lovcům na dlouhých výpravách, se stalo díky Rusům známým po celém světě. Původní udmurtské slovo пельняань v podstatě znamená „chléb ve tvaru ucha“.

Iževsk – hlavní město Udmurtska

 Na závěr alespoň několik slov o metropoli Udmurtska, které se nachází ve střední části republiky na řece Iž. Obývá jej téměř 700 tisíc obyvatel, většinou Rusů. Iževsk je především průmyslové město, architektonickými památkami příliš neoplývá a jeho dějiny jsou spíše dějinami místního průmyslu. Zato hraje jednu z klíčových rolí v hospodářství celého uralského regionu.

Město vzniklo roku 1760 jako osada pro dělníky slévárny hraběte Šuvalova. Roku 1807 zde byla založena zbrojovka, která od té doby nepřetržitě zásobuje ruskou armádu puškami, samopaly a pistolemi. Během Druhé světové války místní továrny vyprodukovaly přes 12,5 milionu zbraní. V souvislosti s rozvojem průmyslu ale docházelo v Iževsku i k rozvoji kultury. Vznikaly vzdělávací ústavy, knihovny, divadla. Dnes je nejdůležitější akademickou institucí v Iževsku Uralské oddělení Akademie věd Ruské federace. Zbrojařská tradice však úspěšně vzkvétá i nadále – vždyť nejznámějším Udmurtem na světě je muž jménem Kalašnikov…

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *