Marián Sloboda
Mám to štěstí, že mám sestru, která chodí na základní školu. V jistém smyslu tak zažívám znovu roky, na které si vzpomínám už matně a které jsem jako dítě vnímal jinak. Dítě nemá mnoho vlastní vůle, přijímá všechno, s čím se setká, všechno vstřebává do sebe, máloco dokáže odmítnout. Ve škole bude psát cvičení, i když se tím bude trápit, třebas bude i plakat, ale nepostaví se a neřekne: „Promiňte, paní učitelko, já tohle dělat nebudu.“ Mnoho věcí si ze základní školy od paní učitelky a z učebnic odneseme v sobě, a i když na ně zapomeneme, ta zkušenost v nás zůstane jako jakési vnitřní přesvědčení a bude určovat náš život i život ostatních kolem nás. Proto se říká: „děti jsou bezbranné“.
Jednu z takových zkušeností jsem znovuobjevil, když jsem si prohlížel učebnici vlastivědy svojí sestry, totiž český nacionalizmus a „etnickou netaktnost“.
V učebnicích vlastivědy pro 4. a 5. ročník základních škol se dětem sugeruje, že jejich předkové žili v českých zemích a že jsou součástí českého národa, přičemž národ je prezentován jako etnické společenství konstituované podle jazykového a genealogického kriteria, a dějiny českých zemí jsou interpretovány v nacionalistickém duchu F. Palackého a A. Jiráska. V těchto učebnicích:
(A) Vlastivěda. Obrazy z novějších českých dějin, F. Čapka, Praha: Alter, 1996, (B) Vlastivěda 4 pro 4. ročník základní školy, kol. aut., Praha: SPN, 1997, (C) Vlastivěda pro 4. ročník, I. Garzina, Praha: Scientia, 1998, (D) Vlastivěda 4, P. Augusta – F. Honzák, Praha: Práce, 1997,
100. výročí smrti Nikoly Šuhajese všem žákům českých škol, a tedy i německým, romským, maďarským, řeckým, vietnamským aj. tvrdí, že jejich předkové byli Slované: „Potom však i Germáni museli čelit nové vlně přistěhovalců. Těmi byli naši přímí předkové – Slované,“ (D, s. 34). Neslovanské děti jsou často vyčleňovány z okruhu čtenářů učebnice např. takto: „Slované, k nimž patříme i my Češi,“ (B, s. 8). V pasáži „Milí žáci! […] Za jediný rok urazíme zhruba 250 let života našich předků,“ (A, s. 2) po čemž následuje výklad českých dějin, si je autor z jakýchsi příčin jistý, že předkové všech žáků byli Češi nebo aspoň pocházeli z českých zemí. Srov. také: „Více zboží jsme vyváželi, než dováželi,“ (A, s. 30) přičemž jde o dobu první Československé republiky, kterou nezažili nejen dnešní děti, ale ani předkové mnohých z nich. V učebnici A na s. 8-11 stojí za pozornost celé kapitoly o tzv. českém národním obrození a o češtině (na jejich citování tu bohužel není místo).
Národ je v učebnicích vlastivědy chápán jako etnické společenství definované vlastní nesouvislou historií, a zvlášť vlastním jazykem, nikoliv jako společenství politické, občanské: „Možná vás v předchozí kapitole zarazilo, když jsem napsal ‚…většina z nás je příslušníky českého národa.‘ Copak nejsou všichni občané České republiky Češi? Nesmíme si však plést některé výrazy! Třeba vlast a národ,“ (C, s. 94), přitom však jsou v učebnici vyučovány dějiny jen českého národa (hlavním objektem i subjektem jsou explicitně Češi), žákům se tvrdí, že český národ vznikl už v Sámově říši (C, s. 92), a výrokem „Naší vlastí je Česká republika. Obývá ji národ Čechů a národnostní menšiny,“ (C, s. 97) je jasně dáno najevo, kdo je ten hlavní a kdo jsou ti ostatní (podtrženo slovem „menšina“, místo aby bylo použito nějaké neutrálnější vyjádření, např. „Obývá ji národ Čechů a jiná národnostní společenství/skupiny“ nebo „Obývá ji několik národnostních společenství, ze kterých jsou nejpočetnější Češi“).
Dále jsou žákům vnucovány pokřivené představy o domově, vlasti a emigraci (v B v příslušné kapitole a v C na s. 90n.), např. „náš domov se nachází v zemi, ve které jsme se narodili“, což je krajně necitlivé k imigrantským dětem (ale i k těm českým dětem, které se narodily jinde než vyrůstají), a i pro děti českého původu to má negativní konsekvence – zahraničí je prezentováno jako něco, co se nemůže stát naším domovem, což je umocněno ještě tím, že se důsledně místo „zahraničí“ používá slovo „cizina“, tedy něco vždy cizí. Emigrant je popsán jako někdo, kdo žije mimo domov a psychicky tím trpí, protože jeho domov je stále jeden a je objektivně dán místem, kde se narodil, popř. vyrůstal.
Takovéto texty (1) vychovávají děti českého původu k nacionalizmu, který bývá někdy nazýván vlastenectvím či národní hrdostí a tato morální vada je mylně považována za morální hodnotu, a zejména (2) jsou velmi bezohledné k dětem nečeského (zvl. neslovanského) původu, kterých je v českých školách mnoho a které nemají vlastní menšinové školy. Tyto děti jsou odmalička nejen ze strany české majority, ale i ze strany autorů takovýchto učebnic (a úředníků, které je schvalují) necitlivě ignorovány – text učebnic jim vlastně není určen – a už ve škole jsou tak vyčleňovány ze společnosti. Tyto děti se nebudou moct identifikovat ani s českým národem jako společenstvím občanů České republiky, protože jim je vnucována definice národa jako společenství etnického, ačkoli se ve veřejném diskurzu, zvl. v médiích, říká „Češi“, i když se mluví o všech českých občanech. Tyto děti se v Česku narodily a vyrůstaly, žijí tu a mnohé tu budou žít po celý svůj život, ale nebudou se tu nikdy moct cítit opravdu doma.