Nekamenujte proroky aneb Zapomenutý Viktor Dyk

Václav Durych

Oceňujeme-li (byť i jen velmi povrchně) hodnotu spisovatelů podle počtu stránek nebo jen třeba podle počtu řádků, které byly jejich dílu věnovány v literárních rukovětích a slovnících, musíme přiznat Viktoru Dykovi (1877-1931) jedno z prvních míst.

Velmi podrobný Slovník soudobých českých spisovatelů (krásného písemnictví v letech 1918-1945) od Jaroslava Kunce, který byl vydán roku 1945 v pražském Orbisu, poskytuje Viktoru Dykovi 14 tiskových stránek a celostránkovou fotografii. Karlu Čapkovi bylo v tomto slovníku věnováno 15 a půl stránky.

Dovolil jsem si sestavit žebříček 20 českých literátů právě podle počtu stránek, které jsou v tomto slovníku věnovány jejich dílu. Nic naplat, před 55 lety byla česká literatura hodnocena jinak než dnes (Březina a Jirásek již do tohoto slovníku zařazeni nebyli, o Hrabalovi a Škvoreckém v roce 1945 ještě nikdo nic nevěděl).

Na prvním místě stojí již zmíněný Karel Čapek se svými 15,5 stránkami. Za ním pak figuruje na místě druhém náš Viktor Dyk s 14 stranami. Třetí a čtvrté místo zaujímá Vítězslav Nezval s J.S. Macharem, kterým bylo každému věnováno po 12 stranách. Na páté místo pak se svými 10 stranami patří Jaroslav Durych. Na místo desáté můžeme přiřadit S. K. Neumanna se sedmi stránkami a na místo dvacáté pak Jiřího Wolkera, kterému v té době byly věnovány strany dvě.

Tehdy ještě autor Slovníku Jaroslav Kunc nebyl komunistou (třebaže pocházel z hornické rodiny), snažil se být objektivní a do svého Slovníku zařadil i ty autory, kteří byli později posíláni na „smetiště dějin“. Jejich knihy se sice nepálily – vždyť co by tomu řekl Koniáš – ale v tichosti se nechávaly rozmoknout pod děravými střechami komunistických kulturních stánků k tomuto účelu vyčleněných.

Těch čtrnáct stránek textu, které byly vyčleněny Viktoru Dykovi, je vyplněno nikoli chválou, to se tehdy ještě nenosilo, nýbrž strohými fakty: jeho činností básnickou, dramatickou, prozaickou, publicistickou, a tak ani nezbylo mnoho času na to, aby zde byla vylíčena Dykova činnost politická, která samozřejmě s podvodnou politikou dneška ani s „politickou“ činností stalinsko-gottwaldovského střihu či s „politikou“ normalizační neměla zhola nic společného. Za císaře pána Dyk nasazoval krk za českou samostatnost, za války byl za to i vězněn, po první světové válce se Dyk pokoušel udělat z české demokracie něco, co by se mohlo podobat spravedlivému řádu: kde by našel své místečko na slunci každý, kdo by se o to poctivě přičinil.

Chtěl toho ovšem Viktor Dyk příliš mnoho, nenacházel porozumění, byl považován za utopistu. On však nežádal zázraky, chtěl jen poctivost, slušnost a mravnost. Bohužel už tehdy za jeho života to byly požadavky přemrštěné. Není proto divu, že hluchota národa přiváděla poctivého umělce ke hněvu. Sám byl příliš slušný, aby svému národu přímo nadával. Pomáhal si humorem, ironií, sarkasmem. Hodně lidí Dyka pochopilo, leckdo se i poškrábal za ušima, ale výsledný efekt nestál za řeč. Český národ nikdy nebyl naladěn na intelektuální humor. Hrubý vtip by prokázal lepší službu, toho však Dyk nebyl schopen. Zdá se, že nekonečné moře si vzalo Dykův život ještě v té době, kdy buřičský básník ještě nezačal být nenáviděn…

Protože už za 7 let po jeho smrti se vlády nad českým národem zmocnila luza. Ta, která Karlu Čapkovi malovala šibenici na dveře, ta, která Němcům za protektorátu udávala posluchače „Londýna“, ta, která pak tytéž Němce stříhala v lepším případě dohola, v horším případě je zabíjela pod hlavičkou Revolučních gard. A ovšem i ta nejnebezpečnější luza komunistických desítkářek a kádrováků.

Luza si s Dykem nikdy rozumět nemohla a jelikož jsme pod vládou luzy žili až do listopadu 1989, není divu, že každým rokem její vlády Dyk v literárních rukovětích ztrácel odstavec za odstavcem. Za pár let by z rukovětí a slovníků zmizel nadobro.

Vzpomínám si, že snad již v prosinci 1989 se objevily plakáty, že prý „naše místo je v Evropě“. Opět se tedy objevila Amerika. Náš národ samozřejmě své významné místo v Evropě nikdy neztratil. Přemnoho Evropanů nám mohlo závidět a také nám dosud závidí. Ono totiž evropanství není v souladu s kurzovním lístkem.

Ani Viktor Dyk nezpochybňoval naše místo v Evropě. On naopak toto místo zdůrazňoval a to se považuje za zpozdilou, nevhodnou ideologii. Aby se s námi vůbec jednalo, musíme vystupovat v roli chudých příbuzných, dlužníků, žebráků. To prý je naše pravé místo. Ale hrát si na věřitele Evropy, jak si to představoval Dyk a všichni ostatní, kterým zůstala špetka národní hrdosti v těle ? Svat prostoto! Co si to, Čecháčku, vůbec o sobě myslíš?

V květnu tohoto roku uplynulo 70 let od Dykovy smrti. Je to krutě dlouhá doba. Dykovy knihy najdeme v knihovnách, ne však na knihkupeckých pultech. Své „proroky“ dnes již přímo nekamenujeme, ale za nic na světě je nechceme poslouchat ani o nich cokoli slyšet.

Najdeš-li však, laskavý čtenáři, trochu času a začteš-li se do Starého Zákona, dozvíš se ke svému překvapení, že Hospodin, Bůh zástupů, všechny ty hluché a slepé, všechny ty povznešené, kteří si řečí proroků nevšímali, netrestal zpravidla o nic mírněji, než ty, kteří proroky přímo kamenovali.

Viktor Dyk Soumrak u moře II. (Devátá vlna)