Ondřej Klípa
Dnešní paravojenské organizace ruských kozáků mají pramálo společného s jejich historickými jmenovci. Zatímco první fungují jako náhražka v ideologické prázdnotě po rozpadu SSSR, původními kozáky byli uprchlí poddaní rolníci na Ukrajině. Zárodky jejich politické organizace pak sloužily jako základ ideje moderního ukrajinského státu.
Předchůdci ukrajinské státnosti
Někteří Rusové dodnes říkají Ukrajincům „chachli“ podle starého kozáckého účesu – chocholu – na vyholené hlavě. Kozácká vizáž s dlouhým knírem a pramenem vlasů totiž zdobí jak členy ukrajinských folklorních souborů, tak podobizny národních hrdinů na stěnách školních učeben. Tak jako se naše národní mytologie odvolává na jakýsi bájný kmen Čechů, Ukrajinci hledají své kořeny mezi stepními kozáky. Pospolitosti kozáků však daleko přesáhly hranice dnešního ukrajinského státu – směrem na východ do hloubi ruských území, i na západ k Dunaji a balkánskému Banátu. Ale právě na Ukrajině kozáci v průběhu 16. století vznikli jako organizovaná skupina a pouze zde jsou přímo spojováni s předchůdci moderního národa a státu. Původně šlo o rolníky ze střední a západní Ukrajiny, kteří už nechtěli snášet porobu na latifundiích polských magnátů a utekli do širé stepi. Postupně se zde formovaly svobodné kozácké komunity řízené zpočátku voleným atamanem či hetmanem. Nejvýznamnější z nich vybudovala strategicky svůj tábor (síč) za téměř nepřeplavitelným úsekem velkých peřejí (porohy) na levém břehu Dněpru – v Záporoží.
Kozáci se přirozeně museli vrátit k zemědělství, i když snad v lepších podmínkách. Velkou část svého života však mnozí z nich strávili na koni v bojích proti polským králům, kteří se je snažili držet pod kontrolou, nebo jako jejich spojenci proti Turkům a Tatarům ze sousedního Krymského chanátu. Právě od Tatarů však přejali mnohé tradice a zvyky, včetně pojmenování „volný člověk“ (kazak).
Po válce s Poláky v polovině 17. století přijali kozáci podle přísloví „z louže pod okap“ patronát Moskvy. Původně slibná autonomie tzv. hetmanského státu kozáků byla postupně omezována, až zanikla – paradoxně spolu s nezávislostí polských nepřátel – v drtivém objetí Ruska úplně. Kozáci však stihli alespoň na čas působit jako politický subjekt, na který se později mohli odvolávat ukrajinští národní buditelé. „Kozáctví“ ve smyslu jízdních vojenských jednotek pak bylo vypočítavými ruskými cary občas oživováno, hlavně v době válek. Při těchto příležitostech se kozákům vštěpovalo ruské vlastenectví a byli vyzdvihováni jako věrní carovi poddaní. Naposledy takto zazářili v první světové válce a na závěr „na vlastní pěst“ ve válce občanské, po které byli jako „bílá“ opozice na sovětském území vymýceni. Část se odebrala do emigrace, část byla odvlečena na Sibiř a zbytek musel na kozácké tradice prostě zapomenout. Dílo zkázy kozáků dokončilo sovětské sociální inženýrství a jeho řízené masové migrace.
Kozácká renesance v Rusku
Již pěknou řádku let se však zvláště v Rusku kozáci znovu objevují. Kdo jsou ale tito „kozáci“, když linie s jejich původní kastovněetnickou skupinou byla téměř zcela přerušena? Jak to, že „kozácké“ spolky vznikají i na územích, s nimiž historicky nemají příliš společného?
Novočerkasský masakr 1962Vysvětlení se skrývá v sociálním a politickém vývoji této oblasti po pádu komunizmu. Ztráta opory a jistoty po rozpadu sice obávaného, ale velmocenského Sovětského svazu spolu s hospodářským rozkladem a růstem kriminality způsobila v mnoha lidech zmatek a frustraci. To vyvolalo celkem přirozenou potřebu opět se s něčím identifikovat a připojit se k silné a respektované skupině, která by je ochránila. Ruská vláda zde celkem zřetelně nabízela pravoslaví se svým podřízením se světské moci a předsovětské nacionální a militární tradice. To vše je možné nalézt právě v „kozáctví“. Nově zakládané spolky se proto těšily štědré podpoře státních orgánů, čímž vytvářely stále atraktivnější zázemí pro dezorientované postsovětské občany.
Zvláštní zájem na vzkříšení kozáků měli i místní politickoekonomičtí bossové. Kozácké spolky totiž vytvářejí jakési paravojenské jednotky, které lze šikovně využít. obvykle jsou zřizované podle vojenské struktury, včetně speciálních kozáckých armádních hodností pro jednotlivé funkcionáře, a často bývají propojeny s oficiální ruskou armádou. Jejich členové chodí ve speciálních uniformách a ozbrojeni alespoň chladnými zbraněmi. Jejich hlavní náplní je mnohdy „kontrola pořádku“, což probíhá formou strach nahánějících pochůzek po městě, tedy jakési domobrany. Tyto patroly někdy svévolně vykonávají například kontrolu dokladů či „šťáry“ v bytech imigrantů. Fungují přitom za tichého souhlasu místních vládců, kteří za ně nenesou zodpovědnost, ale přitom je mohou řídit. Takový nájezd kozáků vyvolá mnohem silnější dojem než kontrola oficiální policií.
Historie versus současnost
Snaha o bdění nad zákonem při jeho soustavném porušování není jediným rozporem v činnosti dnešních kozáků. Jak si všímá kanadská politoložka Magda Opalski, kozáci na jedné straně vyzdvihují svou tradiční svobodu, až anarchii, demokracii a kolektivizmus, a na straně druhé praktikují autoritářství, dominanci a vojenskou podřízenost. Terorizmus současných kozáků je však zřejmě jejich nejnebezpečnějším projevem, kterým připomínají nacistické Freikorps ve Výmarské republice. Ostatně ani v Rusku nejde o nic nového – paravojenské polooficiální nátlakové jednotky byly i pogromistické organizace inspirované carskou vládou, stejně jako tovární milice sovětů.
Největší renesanci kozáků je dnes vidět v oblasti Kubáň v Krasnodarském kraji, kam bylo za cara několik kozáckých skupin pro jistotu „uklizeno“. Zde kozáci fungují v podstatě jako dominantní a všemocná skupina s požehnáním krajské vlády. Snaží se přitom kuriózně kloubit ruský nacionalizmus a identitu kozáků jako místního domorodého etnika. Působí zde především coby ochránci vlasti před neslovanskými „imigranty“, čímž jsou míněni nejen nově příchozí, ale například i staré arménské osídlení – mnohem starší, než je doba příchodu mnohých rádoby kozáků.
V podobné roli se objevili „kozáci“ také na ukrajinském Krymu. Jejich hlavní mise zde spočívá v „ochraně“ před krymskými Tatary, kteří se navraceli po půl století nuceného exilu. Místní kozáci jsou přitom spojení s ruskými národními spolky a ruskými politickými lídry na poloostrově. Ačkoliv jde politicky o ukrajinské území, současní kozáci mají blíž k Rusku a Rusům, kteří je v posledních staletích „adoptovali“ jako jednu ze součástí velkoruského národního šovinismu.