Stanislav Vejvar
Da ispólňatsja ustá náša chvalénija Tvojehó Hóspodi, jako da vospojém slávu Tvojú: jako spodóbil jesi nas Bože přičastítisja svjatým Tvoím, bezsmertnym prečistym presvjatym i žívotvorjáščim Christe Tvojim Tájnam. Utverdí nas Bóže vo Tvojéj svjatýni vsja dni poučátisja božestvennoj právdi Tvojéj. Allilúja. [1]
Na bývalou společně sdílenou státnost Čechů a Slováků upomíná beatifikace dvou katolických kněží východního obřadu, slovenského řeckokatolického biskupa Pavla Petra Gojdiče a českého řeckokatolického redemptoristy Dominika Metoděje Trčky. Oba kněží byli občany bývalého Československa. První pocházel z východního Slovenska, druhý byl Moravan. Papež Jan Pavel II. vyhlásil tyto kněze za blahoslavené 4. 11. 2001 v Římě.
Oběma řeckokatolickým otcům byla společná snaha po sjednocení pravoslavného východu s Římem. Tomuto cíli obětovali celý svůj život, který shodně dokonali v komunistickém kriminálu. V obou případech se jedná o kněze-mučedníky.
Peter Gojdič se narodil 17. července 1888 ve východoslovenských Ruských Peklanech u Prešova. Jeho otcem byl řeckokatolický kněz Štefan Gojdič. Po absolvování prešovského gymnázia roku 1907 byl Bohem povolán ke studiu teologie. Bohoslovecká studia započal Peter Gojdič v prešovském bohosloveckém semináři. Pro úspěchy ve studiu se po prvním školním roce dostal do kněžského semináře v Budapešti. Už během bohosloveckých studií tíhnul ctihodný otec Peter ke kontemplativnímu životu, což ukazovalo v mnohém na jeho budoucí touhu stát se řeholníkem. Tímto záměrem však nepotěšil svého otce, který si přál, aby syn Peter po něm převzal místo faráře.
Na kněze Řeckokatolické církve byl Peter Gojdič vysvěcen 27. 8. 1911 v Prešově. První kněžskou službu si otec Gojdič odbýval u svého otce na peklanské faře jako kaplan. Po této roční službě byl jmenován prefektem eparchiálního internátu a současně učil náboženství na měšťanské škole. Do roku 1919 zastával Gojdič při řeckokatolickém biskupství v Prešově řadu zaměstnání, která měla spíše úřední povahu (protokolista, archivář konzistoře). V témže roce se stal ředitelem biskupské kanceláře.
Službu světského kněze-úředníka, kterou přijal z poslušnosti, bral Peter Gojdič spíše jako kříž než požehnání. Vzdalovala ho totiž od skutečného duchovního poslání, které v sobě cítil – být řeholníkem-apoštolem. Gojdič toužil po zcela jiném způsobu života, než jaký byl nucen vykonávat. Netoužil po úřadech, privilegiích a slávě církevního hierarchy. Vyhledával samotu a klid. Žil asketicky. Vše přijímal pokorně. Avšak i přesto chtěl více. Přál si plně se oddat Kristu v klášterní uzavřenosti. Aby naplnil svůj záměr sloužit výhradně Kristu, vstoupil o. Peter Gojdič 20. 7. 1922 do řádu sv. Bazila Velikého na Černečí Hoře u Mukačeva. Po přijetí řeholního roucha obdržel Gojdič také nové řeholní jméno Pavol.
V budoucnu se ale o. Pavol P. Gojdič přijetí vysokého úřadu neubránil. Vyšší vůle ho předurčila pro biskupský stolec. V září 1926 byl Gojdič jmenován apoštolským administrátorem prešovské eparchie. Prvním činem nového biskupského administrátora bylo vydání pastýřského listu u příležitosti 1100. výročí narození sv. Cyrila. Tímto skutkem dal najevo, že jeho hlavním životním krédem bude práce na poli sjednocení východu s Římem. Byl věrný Římu jako sv. Cyril. 7. 3. 1927 byl o. Gojdič ustanoven titulárním biskupem harpašským (Ecclasiae Harpasenae, Malá Asie). Ke slavnostnímu biskupskému svěcení P. P. Gojdiče došlo v kostele sv. Klimenta v Římě 25. 3. 1927. Po biskupské konsekraci vykonal Gojdič děkovnou pobožnost na hrobě sv. apoštola Petra. O několik dní později byl přijat papežem Piem XI, který daroval novému biskupovi Pavlovi zlatý kříž se slovy: „Tento kříž je jen slabým symbolem těch velkých křížů, které na tebe, můj synu, sešle Pán Bůh ve tvé biskupské službě.“ Tato slova Nejvyššího pontifika byla předzvěstí budoucího utrpení, které na vladyku Pavla čekala za 2. světové války a po roce 1948.
V duchovní službě se P. P. Gojdič nejvíce zasloužil o napravování nedostatků při slavení liturgie. Dbal na správné dodržování byzantského obřadu, čímž přispěl ke zkvalitnění krásné a starobylé řeckoslovanské liturgie. Zřídil nové farnosti v Praze, Bratislavě, Levoči aj. Už při přijetí úřadu apoštolského administrátora v Prešově Gojdič prohlásil, že vždy bude otcem sirotků, pomocníkem chudobných a těšitelem zarmoucených. Jednou z viditelných znaků tohoto hesla byl i prešovský sirotčinec, který vladyka Pavol vybudoval a předal sestrám Služebnicím Neposkvrněného Početí Panny Marie. S obdobnou pílí podporoval zakládání řeckokatolických gymnázií a škol. Za vladyky Gojdiče začal vycházet náboženský časopis Blahovistnik, který vychází i dnes. Katolická literatura náboženského a vzdělávacího charakteru vycházela ve vydavatelství Petra.
13. 4. 1939 se stal biskup Gojdič apoštolským administrátorem mukačevské apoštolské administratury na Slovensku. Kvůli důsledné apolitičnosti se Gojdič ocitl v nepřízni některých politiků Slovenského štátu. Nepřál si konflikty, které by mohly poškodit jeho celoživotní snažení. Proto se rozhodl rezignovat na svůj úřad. Papež však Gojdičovu rezignaci nepřijal a místo toho jeho dosavadní zásluhy odměnil udělením řádného biskupského stolce. 8. 8. 1940 byl P. P. Gojdič v prešovské katedrále slavnostně intronizován na biskupský stolec.
Po 2. světové válce byl 15. 1. 1946 Gojdič potvrzen jako hlava řeckokatolíků v Československé republice. Když se v únoru 1948 komunisté chopili moci v ČSR, začalo velké tažení proti katolíkům východního obřadu. Součástí komunistické politiky bylo co nejvíce oslabit a nakonec zničit katolický kult. Likvidaci Řeckokatolické církve chtěli provést komunisté sloučením řeckokatolíků s pravoslavnými. Řeckokatolíci v ČSR měli být odtrženi od Říma a podřízeni moskevskému pravoslavnému patriarchátu. Nutno připomenout, že pravoslavná církevní hierarchie velmi agilně spolupracovala s čs. komunistickými orgány na likvidaci Řeckokatolické církve. Příslovečná nenávist (zejm. ruského) pravoslaví ke katolictví se zde projevila zcela bez přetvářky a odkryla tak paradoxní fanatismus zaslepené (ale jistě i zmanipulované) pravoslavné církve, která ve svém boji proti Římu byla ochotna spojit se s kýmkoliv – i se samotným Satanem. Komunistický státní aparát vyvíjel velký tlak na biskupa Gojdiče, přičemž mu byl nabízen úřad pravoslavného biskupa. Dostával nabídky lukrativních míst v potencionální české pravoslavné církvi, vedené pod komunistickou taktovkou. Gojdič všechny návrhy komunistů házel ze stolu. Výsledkem byla izolace vladyky Pavla od věřících. Za nic na světě se biskup Gojdič nehodlal vzdát katolické víry a věrnosti sv. Otci. „Je mi už 62 let a obětuji svůj celý majetek i rezidenci, ale svou víru za žádných okolností nezradím, neboť chci, aby má duše byla spasena“, prohlásil biskup Gojdič.
28. 4. 1950 zakázala státní moc Řeckokatolickou církev. Následovalo zatčení biskupa Gojdiče, který byl ve dnech 11. – 15. 1. 1951 ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. vlastizrádnými biskupy (Vojtaššák, Buzalka, Gojdič) odsouzen na doživotí, k zaplacení pokuty 200 tis. korun a k odnětí všech občanských práv. V rychle se střídajících věznicích, kterými Gojdič prošel, byl vladyka vystaven brutálnímu psychickému i fyzickému násilí. Při neustálém ponižování a vykonávání těžkých a podřadných prací si biskup Gojdič nikdy neztěžoval, nýbrž všechno nesl jako kříž nutných zkoušek, kterými je zkoušen pro svou víru Bohem. Vzácné chvíle volna využíval biskup Gojdič k modlitbě a ke slavení sv. Liturgie. Na základě Zápotockého amnestie roku 1953 mu byl trest změněn z doživotí na 25 let. Jeho žádosti o amnestii byly zamítnuty, a to i navzdory jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.
Pro Gojdiče existovala jen jediná cesta z vězení – zrada katolické víry, a té se Gojdič nikdy nedopustil. Jednou byl biskup Gojdič přiveden do reprezentační místnosti ruzyňské věznice, kde ho přijal vysoký policejní důstojník v uniformě. Oznámil mu, že svobodu má na dosah ruky, ale jen pod podmínkou, že s ním pojede do Prešova, kde bude prohlášen metropolitou pravoslavné církve v Československu. Biskup Gojdič tuto nabídku odmítl s tím, že by takový krok znamenal strašný hřích proti Bohu a zradu sv. Otce, vlastního svědomí i věřících. Řím si vážil hrdinné oběti starého biskupa. Gojdičovu věrnost osobně ocenil papež Pius XII, který mu roku 1958 poslal do vězení blahopřání k 70. narozeninám. Papežovo ujištění, že vladyka Gojdič patří za své oběti k nejmilovanějším synům Církve, proměnilo sedmdesáté Gojdičovy narozeniny v jeho nejkrásnější den ve vězení.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeŽivot starého prešovského biskupa se chýlil ke konci. Na nemocničním pokoji v leopoldovské věznici udělil v červenci 1960 P. Alois Vrána biskupu Gojdičovi svátost umírajících a svátost pokání. Jeho Excelence Vladyka prešovský, řeckokatolický biskup a mučedník zemřel v dne svých 72. narozenin dne 17. 7. 1960 v Leopoldově. Pochován byl bez jakýchkoliv poct na vězeňském hřbitově a jeho hrob byl označen číslem 681. Roku 1968 byla znovu povolena činnost Řeckokatolické církve. K exhumaci tělesných pozůstatků biskupa Pavla došlo až 29. 10. 1968. Tělesné pozůstatky vladyky Gojdiče byly převezeny do Prešova a později umístěny v kryptě prešovského katedrálního chrámu sv. Jana Křtitele. Od května 1990 je tělo Mons. Gojdiče pochováno v kapli katedrály.
Posmrtně se vladyka Gojdič, O.S.B.M. dočkal i své oficiální soudní rehabilitace, ke které došlo 27. 9. 1990. Vladyka byl in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy a Pribinovým křížem I. třídy.
Druhý blahoslavený mučedník východního obřadu byl otec Dominik Metoděj Trčka, C.Ss.R. Svým vyhraněně misionářským duchem byl o. Trčka přesným opakem asketicky a kontemplativně založeného biskupa Gojdiče. V řeckokatolictví byl také novým, neboť původně náležel k západnímu ritu. K východnímu katolickému obřadu přestoupil z touhy poznat lépe křesťanský východ a účinně se zapojit do unijní práce na sjednocení pravoslavných s Římem.
M. Trčka, narozený 6. 7. 1886, pocházel ze severomoravského Frýdlantu nad Ostravicí. V roce 1903 dokončil studium na redemptoristickém gymnáziu v Července. S tímto řádem, jehož zkratka C.Ss.R. (Congregatio Sancissimi Redemptoris) znamená česky Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, zůstal Dominik Trčka spojen po celý život. Už v srpnu 1904 složil řeholní sliby v kongregaci a roku 1910 přijal kněžské svěcení. Misionářskou praxi začal v Čechách a na Moravě. Působil mimochodem na českém nejvýznamnějším mariánském poutním místě, Svaté Hoře u Příbrami. Od lokálně českého misijního úsilí se v nitru pátera Trčky začal rodit plán na širší, cyrilometodějskou, všeslovanskou misii, která by nebyla omezena na území Českých zemí. Se svým spolubratrem P. Nikolajem Stanislavem Nekulou začal svůj úmysl realizovat roku 1919. V říjnu toho roku dorazili oba kněží do haličské metropole Lvov, kde se učili ukrajinsky a staroslověnsky a seznamovali se s východní liturgií. Zde dostává otec Trčka jméno Metoděj. Redemptoristé měli ve Lvově své významné působiště, kam se soustřeďovali členové této kongregace – synové sv. Alfonse z Liguori, kteří chtěli sloužit mši sv. ve východním obřadu a využít znalosti jazyka a liturgie k práci pro slovanské sjednocení v katolické víře. 8. 11. 1919 o. Trčka sloužil poprvé sv. Liturgii východního obřadu. Po dvou letech na Ukrajině byl Trčka povolán pražským provinciálem do východoslovenského Stropkova, do tamního nového kláštera Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Jeho apoštolát nekončil na Slovensku. Přál si působit na pokud možno co nejširším misijním poli. Vedle misií na Podkarpatskou Rus se o. Trčka vydával na apoštolátní cesty např. až do Jugoslávie. Vedle Stropkova, odkud se rozbíhala síť redemptoristického apoštolátu po celém východním Slovensku a na Ukrajinu, vybudovala kongregace za 1. republiky na Slovensku ještě kláštery v Michalovcích a Sabinově. V letech 1924-1930 byl Trčka rektorem stropkovského kláštera.
Velmi úspěšné byly poutě a veřejné církevní slavnosti, kterými redemptoristé přitahovali velké množství věřících do svých kostelů. 12. 10. 1923 uspořádali otcové duchovní slavnost na památku třistaletého výročí mučednické smrti sv. Jozafata Kunceviče. Výroční slavnost, jíž se zúčastnilo na 3000 věřících, se stala mohutnou náboženskou manifestací katolické víry. V letech 1936-1942 byl otec Trčka představeným nově zbudovaného kláštera v Michalovcích. Roku 1935 ho Kongregace pro východní církve jmenovala apoštolským vizitátorem sester baziliánek v Prešově a Užgorodě.
Koncem 2. světové války musel Trčka michalovský klášter evakuovat. Otec Metoděj velice usiloval o vznik samostatné řeckokatolické viceprovincie redemptoristů, čehož dosáhl 23. 3. 1946. Stal se zároveň jejím prvním viceprovinciálem.
Nástup komunismu a následné uzavření klášterů a deportace řeholníků do koncentračních táborů v noci ze 13. na 14. 4. 1950 definitivně přerušily slibné dílo otce Trčky. Už v létě roku 1948 vtrhla Státní bezpečnost do michalovského kláštera a nechala ho celý prokopat s cílem nalézt kompromitující materiály, které by svědčily o protistátním zaměření Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Prohledání kláštera bylo však bezvýsledné. Tato skutečnost však už vůbec nemohla zabránit tomu, aby se z kněze-misionáře Trčky nestal vbrzku mučedník. Likvidace východoslovenských redemptoristů začala v roce 1949 zrušením mladé michalovské viceprovincie C.Ss.R. Trčka byl internován v Podolínce. Odtud byl několikrát odvážen do vyšetřovací vazby v Leopoldově. Aby zabránil pronásledování svých spolubratrů, bral veškerou falešnou vinu na sebe. 21. 4. 1952 byl o. Trčka obviněn ze spolupráce s biskupem Gojdičem. Podle tohoto obvinění se měl o. Trčka dopustit šíření protistátních pastýřských listů bývalého prešovského biskupa, přičemž se soubor obvinění znásobil o výzvědnou činnost pro Vatikán. Uvedená obvinění stačila pro Trčkovo odsouzení na 12 let do vězení za údajný zločin velezrady a vyzvědačství. K rozsudku přispěl i vymyšlený příběh o falešném pasu, s jehož pomocí se měl D. M. Trčka dostat do ciziny. Trčka prošel věznicemi Ilavou, Mírovem a v dubnu 1958 byl internován v Leopoldově. K tomu, že byl Trčka blahořečen, přispěla skutečnost, že nikdy nezapochyboval o katolické víře, že do smrti věřil v příchod vyšší Svobody v Trojjediném Bohu, která nezná omezení svobody lidské. Tuto víru dokázal o. Trčka svou dokonalou odevzdaností do rukou Božích. Ošetřující lékař, který neměl ve vězení dostatek prostředků k zachránění nemocného, neslyšel od otce Dominika žádné výtky, naopak Trčka se rozloučil se světem a životem tak, že prohlásil, že se na nikoho nezlobí a všem odpouští. Jeho nezlomná víra a pokorné snášení vězeňských útrap znamenalo přímou cestu k mučednictví a nakonec k výše uvedenému papežskému vyznamenání.
Osud otce Trčky se začal naplňovat o Vánocích 1958. Tehdy byl Trčka kvůli tichému zpěvu koled za trest dán do korekce, kde dostal zápal plic a vysoké horečky. Přes varování lékaře, který doporučoval odvoz do nemocnice, byl Trčka přemístěn pouze na samotku. Dostal dvě deky. To mu však už život nezachránilo. Moravský mučedník zemřel v leopoldovské věznici 23. 3. 1959. Den nato byl pohřben na vězeňském hřbitově. Převoz tělesných ostatků do Frýdlantu n. Ostravicí byl rodině zakázán. Roku 1968, když u nás došlo k obnovení Řeckokatolické církve, převezli teprve redemptoristé Trčkovy pozůstatky do Michalovců, kde byl znovu pohřben s církevními obřady.
Blahoslavení Pavle Petře Gojdiči a Dominiku Metoději Trčko, orodujte za nás!
[1] Ze staroslověnské liturgie sv. Jana Zlatoústého: Ať se naplní naše ústa tvou chválou, Pane, neboť tys nám dovolil mít účast na tvých svatých, božských, nesmrtelných a životodárných svátostech. Zachovej nás ve svatosti, abychom stále zpívali o tvé slávě a celý den mysleli na tvou spravedlnost. Aleluja.