Jan Kravčík
Mrazivé povánoční období na konci prosince a začátku ledna mnozí využívají k útěku do teplých krajů, aby na plážích Kanárských ostrovů vystavili své tělo slané vodě a zhoubným slunečním paprskům. Málokdo z těchto etnokulturních odpadlíků však tuší, že pouhých pár stovek kilometrů za našimi hranicemi si mohou dopřát požitek v zásadě stejný, navíc ale obohacený o poznání kultury a historie nám velmi blízké, byť nepříliš známé. Vydejme se tedy na výlet do míst, která v katalozích cestovních kanceláří nenajdete. Nemusíte se rmoutit nad tím, že těm na Kanárech budou zaléhat uši od burácení příboje a romantického křiku racků. Vám budou zaléhat taky. A víc. A kromě toho vám taky omrznou. Vyrážíme totiž do Polska.
Varšavské stereotypy
Přijíždíme rychlíkem do Varšavy. Pro ty, kteří o něm nic neslyšeli, je nádraží Warszawa Centralna překvapením. Je vybudováno v podzemí a připomíná pražské metro. Jakmile se vymotáte ze spleti chodeb plné nejrůznějších krámků a dostanete se na povrch, octnete se přímo uprostřed tzv. varšavského Manhattanu. Střechy výškových budov, z nichž pár jich je ještě nedostavěných, mizí v husté mlze. I v ní však rozeznáte hlavní dominantu této části města – z šedého oparu na vás tiše zírá monumentální Palác kultury a vědy, danajský dar sovětského lidu Varšavě.
Po Marszalkowské ulici se řítí auta, kolem stříká voda z kaluží, je sychravo, nevlídno. První dojmy nejsou právě nejlepší. V tuhle chvíli uvažujete o všem, co jste doposud o Varšavě slyšeli. V Polsku totiž funguje tradiční antagonismus Varšava versus Krakov, jehož stoupenci udržují v oběhu klišé, že Varšava je město sice ošklivé, ale hlavní, zatímco Krakov je krásný, ale provinční. Obě tvrzení jsou pochopitelně diskutabilní. Jak zjistíme vzápětí, Varšava není zas tak ošklivá. Je především zmatená. Nekoherentní a neuspořádaná. A trpí zejména absencí skutečného městského centra. Proč je tomu tak, zjistíme, ponoříme-li se hlouběji do historie.
Zázrak na Visle
Původní obchodní osada na břehu Visly se stala důležitou někdy v první polovině 15. století jako nové administrativní centrum Mazovského knížectví. Sídelním a hlavním městem Polsko-litevské unie byla jmenována roku 1596 dekretem krále Zikmunda III. Vasy, právě na úkor Krakova. Město tehdy bohatlo zejména na obchodu s obilím a dřevem, a tak se rychle vzpamatovalo i z vydrancování Švédy v polovině 17. století. Při dělení Polska roku 1795 Varšava připadla Rusku a během napoleonských válek byla obsazena nejprve Prusy a poté Francouzi. Napoleon ji prohlásil centrem tzv. Varšavského knížectví, které však nemělo dlouhého trvání. Po vídeňském kongresu roku 1815 se stala Varšava stolicí Polského království, v jehož čele usedl znovu ruský car. Ten ve Varšavě úspěšně potlačil dvě velká povstání (1830 a 1861) a nastolil zde politický i národnostní útlak.
Na propuknutí první světové války proto představitelé polského hnutí za nezávislost reagovali s entuziasmem. Rusové vyklidili polská území, Varšavu obsadili Němci a na scénu se dostává charismatický vojevůdce Józef Piłsudski, jenž usiluje o mezinárodní uznání nezávislého Polska. To se mu nakonec roku 1918 podaří a Varšava se stává jeho metropolí. Nově vzniklý stát však stále bojuje o své hranice. Co nezískal na západě, snaží se urvat svým východním sousedům – okupuje Vilnius, terorizuje ukrajinské obyvatelstvo Volyně a Haliče, v ofenzívě proti Rudé armádě obsazuje Kyjev. V červnu roku 1920 však nastává obrat a boje se přelijí na polské území. Rudá armáda oblehne Varšavu a ve dnech 12. až 15. srpna o ni svede bitvu. I přes svoji několikanásobnou přesilu jsou Rusové zejména díky Piłsudskému poraženi a dávají se na ústup. Této bitvě se později začne říkat cud nad Wisłą – zázrak na Visle. Varšava si konečně může vydechnout. Je svobodná.
V meziválečných letech město zaznamenalo prudký rozvoj a jeho populace vzrostla ze 750 tisíc na téměř 1,3 milionu obyvatel. Přibližně 350 tisíc z nich byli Židé, významná a tradiční městská komunita. Léta následující však budou nemilosrdná k oběma. K městu i jeho Židům.
Polsko bojující
Vydáte-li se po ulici jménem Krakovské předměstí, postupně projdete kolem kostela sv. Kříže, v němž je uloženo srdce Fryderyka Chopina, budovy Varšavské univerzity, několika šlechtických paláců, sochy Adama Mickiewicze a budovy vlády s pomníkem Józefa Poniatowského, až dorazíte na Zámecké náměstí, jemuž dominuje sloup se sochou krále Zikmunda III. Vasy. Tam se vám naskytne pohled na někdejší královský zámek (a také veliký, kýčovitý vánoční stromek pokrytý žárovkami a zlatočervenými ozdobami). Poněkud zarazí obrovitá reklama na kávu, jež se táhne po celé délce palácového křídla – představa např. Pražského hradu obloženého billboardy je poněkud mimo naše chápání. V Polsku ale je, jak to vypadá, na prodej vše.
Naproti zámku začíná původní Staré Město. Právě Starówka je místem, které vám o historii Varšavy vypoví nejvíc. K tomu je ale nutné zajít nejdříve do zámku a shlédnout tamní expozici. Zde teprve zjistíte, co zbylo z něj a ze Starého Města po skončení druhé světové války. Nic.
Systematickou destrukci města rozpoutali nacisté po porážce varšavského povstání. To vypuklo 1. srpna 1944 a jednalo se o pokus polského odboje řízeného exilovou vládou z Londýna osvobodit město od Němců vlastními silami dřív, než se to podaří Rudé armádě. Ta zastavila svůj postup na pravém břehu Visly a čekala, zatímco město na druhé straně řeky se měnilo v ruiny. Dva měsíce padaly bomby, vybuchovaly granáty, štěkaly kulomety. Bojovalo se o každý metr – v podzemí, v kostelech, v kanalizaci. Do světa se neslo heslo Polska walcząca! A pokusil-li se některý Polák z obklíčeného města utéct přes řeku, byl Sověty zastřelen. Nacisté po počáteční defenzívě přešli do protiútoku a povstání zlomili. Poté se Rudá armáda dala do pohybu a vytlačila je. Dobové fotografie zachycují liduprázdné město – rozbořené zdi, prach, cihly, trámy vyčuhující z rumišť, spoušť, zkázu a zmar… I Kartágo po rozorání a zasolení vypadalo veseleji. Všudypřítomné symboly PW jsou mementem největšího utrpení, jakým město a jeho obyvatelé mohou projít.
Mezi Poláky je rozšířen názor, že se jednalo o Stalinovu perfidnost, neboť mohl povstalcům pomoci a město zachránit, ale jen málokdo ví, že svůj podíl na smrti sto osmdesáti tisících obětí nese rovněž kalkul exilové vlády Stanisława Mikołajczyka, která na zastavení sovětského postupu trvala.
Jak zámek, tak i Staré Město jsou dnes tedy jen kopiemi těch původních. S jejich obnovou se začalo hned po válce a při rekonstrukci byly použity staré plány a fotografie. Místy však převládla snaha o vytvoření budov o něco starobylejších, než byly ty původní. Rekonstrukce skončila koncem 50. let a Varšavané jsou na své obnovené památky patřičně pyšní. Najdete mezi nimi i takové, kteří jsou ochotni přísahat, že stojíte před gotickou fasádou z 14. století, ačkoliv víte, že její stáří lze počítat na desetiletí. Na kráse jí to však, pochopitelně, neubírá. I proto bylo Staré Město zařazeno do seznamu památek UNESCO.
Rozhlížíte se okolo a prohlížíte si pestrobarevné domečky na Hlavním rynku. Otřepané přirovnání o fénixovi pozvednuvším se z popela zde nijak otřepaně nepůsobí.
Duch Varšavy
Jak již bylo řečeno, Varšavě chybí centrum. Ani místní nejsou schopni říct, zda jím je téměř liduprázdná Starówka se svými předraženými kavárnami a restauracemi, nebo Krakovské předměstí, či snad rušné okolí tříd Aleje Jerozolimskie a Marszalkowska, nad nímž se tyčí do výšky 234 metrů Palác kultury a vědy. Katedrála komunismu působí impozantním, byť poněkud obskurním dojmem, který nevylepšují ani obří barevné billboardy. V rozlehlých prostorách Paláce jsou instalována muzea, galerie, divadla a multikino, sídlí zde také magistrát. V každém případě právě v jeho okolí město skutečně žije. Jaká je tedy ještě Varšava? Uspěchaná, moderní a kosmopolitní. A to v mnohem větší míře, než jsme zvyklí z našeho hlavního města. O mnohém hovoří i nabídka tisku – seženete zde prakticky veškerý západní tisk, přičemž ty největší tituly (např. Newsweek) vycházejí i v polské mutaci.
Varšavané vám postupně odhalují svou milou tvář. Pídíte se po autobusu na předměstí a dvojice policistů vám poradí, abyste se svezli vlakem. Na otázku, kolik stojí, jeden z nich bezelstně odpoví: „Nekupujte si lístek! Vždyť je to jen jedna stanice…“
Překvapením jsou hospody a restaurace zející prázdnotou. Při místních cenách, potažmo platech však není divu. Posezení s polskými známými v teplé knajpce nad korbelem svařeného piva s hřebíčkem, skořicí a malinovým sirupem je ale více než příjemné. Pokud jste nevěděli, co všechno se dá s pivem v zimě dělat, tady to záhy zjistíte. Gosia i Paweł studují práva a pracují pro německou advokátní kancelář. Vydělávají slušně, ale práce je prý moc. Cítíte obrovský paradox. Němci neustále prezentovaní jako odvěcí úhlavní nepřátelé Polska jsou tu dnes hlavními živiteli. Na oblibě jim to ale nijak nepřidává – patří jim tu téměř všechno.
Mezi další zajímavosti Varšavy, které si nelze nechat ujít, patří například monumentální Stadion desetiletí, zdevastovaný sportovní svatostánek dnes sloužící jako tržiště pro permanentní výprodej pašovaného alkoholu, cigaret, kradených mobilů a pirátských CD. Služebním jazykem je ukrajinština. Návštěva obřího betonového kotle plného odpadků, jenž kdysi býval sportovištěm, je jen pro otrlé, ale stojí za to. Vytrvalý prosincový déšť dokonale dotváří obraz bídy a marasmu…
Polsko před třiatřiceti letyOpouštíme Varšavu – město posedlé svým bojem, město hektické, město hlavní. Vyrážíme na severozápad a další zastávkou je Toruň. Jedeme se podívat, zač je tam perník.
Perník a Koperník
Co se našich zkušeností týče, v Polsku platí při koupi lístků univerzální pravidlo: nezáleží na tom, jak dlouhá je fronta před vámi nebo kolik času vám zbývá do odjezdu vlaku, prostě a jednoduše vždycky se v ní vyskytne někdo, kdo bude zdržovat tak dlouho, až vám spoj ujede. Pokud se koupě lístku náhodou povede a vy svůj vlak na poslední chvíli dostihnete, až v kupé zjistíte, že vaše bilety jsou vystaveny pro méně osob, bez studentské slevy, s nějakou nepochopitelnou přirážkou platnou pouze pro tento vlak, případně na úplně jinou cílovou stanici. Právě proto je cestování s PKP nezapomenutelný zážitek.
Vystupujeme z vlaku. Venku z posledních sil svítí unavené zimní slunce a pod nohama křupe špinavý sníh. Po mostu maršála (jak jinak) Piłsudského, táhnoucím se přes zamrzlou Vislu, přicházíme do Toruně.
Město založili křižáci kolem roku 1230. Postavili zde nejprve malý dřevený hrad, který měl bránit osídlení proti Prusům a jehož posádka čítala sedm mužů. Původně periferní osada s pevnůstkou však v krátké době zažila bouřlivý rozvoj a stala se významným obchodním a komunikačním centrem oblasti. Už v roce 1251 město disponovalo vlastní nezávislou městskou radou a konkurovalo Gdaňsku a Elbinku. Po Visle mělo přístup k moři a za čas se stalo členem hansy. Zisky z obchodu suknem a ostatním zbožím v té době podle historiků překračovaly 700%. Toruň zbohatla, pořídila si hradby, vystavěla nádhernou radnici i honosné patricijské domy. A nejkrásnější na tom všem je, že se tyto památky zachovaly dodnes.
Jen málo měst v Polsku si zachovalo své původní historické jádro v tak neporušeném stavu jako právě Toruň. Její centrum bylo zařazeno do seznamu památek UNESCO a je tu věru nač se dívat. Toruň však není slavná jenom svojí zachovalou architekturou, ale především svými perníky. V 16. století byla jejich sláva už tak velká, že se vyrovnávala slávě perníků norimberských a lidové rčení o nejlepších věcech v Polsku doporučovalo „gdaňskou vodku, krakovskou panenku, varšavský střevíc a toruňský perník“. Perníky však sloužily více jako ozdoba, než jako pokrm, a byly dodávány i na královské dvory. Roku 1778 například toruňští pekaři upekli jako dar carevně Kateřině perník dlouhý čtyři lokty, zobrazující erb Toruně, dvouhlavého ruského orla a dvě orlice.
Proslulosti perníků konkuruje nejslavnější místní rodák, Mikuláš Koperník, jehož sochu naleznete před radnicí. Stojí na ní latinský nápis: Nicolaus Copernicus Thorunensis Terrae Motor, Solis Caelique Stator – Mikuláš Koperník Toruňský, pohnul Zemí, zastavil Slunce i nebesa. Slavný astronom se narodil 19. února 1473 a ještě do druhé světové války vedli němečtí historici s historiky polskými spor o to, který ze dvou předpokládaných byl jeho rodným domem. Mezi Toruňskými se vyprávěly vtipy, že v Koperníkově ulici v domě 17 se narodil Koperník polský a v čísle popisném 30 Koperník německý. V ulici Pod Krzywą Wieżą najdete stavbu, která rovněž souvisí s Koperníkem, či spíše s jeho dílem De revolutionibus orbium coelestium, které bylo za protireformace zakázáno. Jedná se o Křivou věž, součást původního opevnění, jejíž vychýlení od osy dosahuje působivých 1,4 metru. Tehdejší církevní ideologové její nahnutí dovnitř hradeb interpretovali jako trest boží seslaný na heretikovo rodné město.
Také Toruň byla hlavním městem Polska, i když jen po dva týdny. Stalo se tak roku 1807, když bylo město na základě Tylžské smlouvy včleněno do Napoleonem zřízeného Varšavského knížectví. Nově vzniklý stát byl však v ohrožení, neboť rakouský generál Mohr rychle postupoval na Varšavu, a proto Józef Poniatowski rozhodl 28. května o přenesení hlavního města do Toruně, odkud však již zanedlouho i s vládou prchl před Rakušany do Tykocina.
Prohlédli jsme si Rynek Staromiejski, opovrhli nejstarším hostincem v Polsku, jenž od roku 1489 slyne Pod Modrym Fartuchem, a zahnali zimu svařeným pivem a borščem s pirohy ve vedlejší krčmě Zielony Wieloryb. Ještě povinný nákup toruňských perníkových srdcí a zpět na nádraží. K moři to už není daleko. A branou k němu je Gdaňsk.
Město dvou křížů
Společně s Gdyní a Sopotem tvoří Gdaňsk velkou konurbaci táhnoucí se podél západního a jižního břehu Gdaňské zátoky. Je to významná průmyslová zóna plná doků, skladů a překladišť, troubících lodí a rachotících jeřábů. Tak jako ve středověku, i dnes je Gdaňsk jedním z nejvýznamnějších přístavů na Baltu. Jeho význam už ale není takový jako například v 17. století, kdy byl přístavem největším.
Roku 1997 oslavila metropole dnešního Pomořského vojvodství 1000 let své existence. Její počátky souvisejí s misijní cestou sv. Vojtěcha mezi Prusy. Během staletí moc města rostla a za jeho zlatý věk se považuje období mezi lety 1580 a 1650. Městský patriciát totiž zastával velice tolerantní politiku vůči náboženským emigrantům, a tak se v Gdaňsku usazovaly stovky výtečných řemeslníků a umělců ze západu. Ti se pak městu odvděčili výjimečnými díly, kterými se nemohou pochlubit žádná jiná města v Polsku. Původní gotické skvosty byly nahrazeny pozdní renesancí, převládajícím stylem dnešního městského centra je (díky intenzivním stykům s Nizozemím) přezdobený severoevropský manýrizmus. Skutečně, některé gdaňské fasády připomínají dílo šíleného cukráře, který své dílo plné šlehačkových balustrád, lékořicových římsiček a čokoládových reliéfů doplnil ozdobným marcipánovým kováním, v záchvatu tvůrčího nadšení ještě osázel nějakou tou pozlacenou soškou a posypal blýskavými cukrovými fasetkami. Tato pohádková zdobnost ještě více vystupuje v kontrastu se středověkou strohostí prostých hrázděných domů lemujících přístavní promenádu.
To vše je však již jen kopií originálu. Také centrum Gdaňsku bylo za druhé světové války srovnáno se zemí a později obnoveno podle dobových dokumentů. V meziválečném období byl Gdaňsk díky machiavellistickému postoji Velké Británie jmenován svobodným městem pod protektorátem Společnosti národů a nepatřil ani Německu, ani Polsku. Nacistická propaganda však jela naplno, plakáty Danzig ist deutsch! za Hitlera visely po celé Třetí říši, a právě ostřelováním polské pevnosti na ostrově Westerplatte byla zahájena druhá světová válka. Ve válce byla zničena také městská dominanta, trojlodní kostel Nejsvatější Panny Marie z let 1343-1502, jehož obnova skončila roku 1952. Jedná se o největší cihlový chrám na světě, na jehož masivní věži vysoké 76 metrů je umístěna vyhlídková plošina.
Jestliže byl zmíněn kosmopolitní ráz Varšavy, je nutno zdůraznit, že Gdaňsk byl střediskem mezinárodních styků již v dobách, kdy hlavní město teprve povstávalo z bažin. I dnes se zde v mrazivém větru vanoucím z moře prochází množství turistů – Němců, Dánů, Holanďanů, Rusů… Duch staré hansy je cítit na každém nároží.
Co však už po několika krocích starobylým centrem necítíte, je váš nos, neboť teplota -20 stupňů tvoří s větrem o síle 40 metrů za vteřinu smrtelnou kombinaci. Před ní se lze uchýlit do útulného Švejkova hostince, jak jinak, než na piwo grzane z sokiem malinowym. Nápis na zdi upozorňuje, že zde náš dobrý voják sice nikdy nebyl, ale mohl tu být, kdyby ho v Przemyślu nebyli zavřeli do karceru. Pokud máte chuť na něco k snědku, nelze než doporučit hostinec Heveliusz v Dlouhé ulici – místní żurek (kyselá polévka s okurkami, masem a vejcem) a bigos (vařené zelí s klobásou a houbami) jsou skutečnými delikatesami.
Silvestr u moře
Mnozí obyvatelé Trojměstí tráví Silvestr tradičně v letoviscích na břehu Baltu. Lokálka do Władysławowa a Helu je nacpaná k prasknutí. Sehnat nocleh nejprve vypadá jako problém, ale místní si rádi přivydělají i mimo letní sezónu. Městečko je na příchod nového roku připraveno – na radniční věži svítí obrovský nápis 2002-2003 a na náměstí pod ní stojí koncertní pódium.
Władysławowo leží na začátku Helské kosy, úzkého písčitého poloostrova uzavírajícího Gdaňský záliv. Žije z turistů a také z rybolovu. Bylo by hříchem pobývat na Baltu a neochutnat některou z místních rybích specialit. Herynci, sledi, lososi, makrely, to vše je tu velice levné a místní je umějí skvěle připravit. Vůbec ceny potravin ve zbytku Polska jsou ve srovnání se sumami z hlavního města vcelku přijatelné.
Jsme u cíle naší cesty – na břehu Baltu. V naprosté tmě je slyšet pouze burácení příboje a křupání ledu pod nohama. Vane mrazivý vítr a hlt vodky żubrówky pro zahřátí brzy přestane stačit. Je načase vyrazit do hospůdky na smaženého lososa a vpravit mezi drkotající zuby další horké pivo se sirupem, leitmotiv našeho putování.