Objev sbírky ukrajinského výtvarného umění

Oksana Pelenska, Tereza Chlaňová

Na podzim roku 1998 se ztichlé prostory Slovanské knihovny v Praze staly místem nečekaného odhalení – při zkoumání fondů, které byly do roku 1989 uzavřeny, zde dva pracovníci knihovny v pěti velikých deskách objevili sbírku ukrajinského výtvarného umění obsahující více než 800 děl. Kromě grafik se jedná o projekty památníků, návrhy keramiky, portréty, projekty divadelních dekorací.

 Nezasvěcený člověk musí zákonitě vznést otázku, odkud se takové množství ukrajinských děl uprostřed Prahy ocitlo. Odpověď nás zavede do počátku dvacátých let minulého století, kdy se Ukrajincům po neúspěšných bojích za nezávislost rozplynuly naděje na život ve svobodné vlasti. Na svou odyseu se tehdy vydala početná emigrace a na různých místech Evropy hledala náhradu za svou ztracenou Ithaku. Někteří nalezli přechodné útočiště v Praze, kde měli možnost na čas zakotvit, než byli znovu nuceni putovat do různých koutů světa či svou životní dráhu předčasně ukončili.

Praha nepředstavovala pro ukrajinské emigranty pouze místo, kde mohli „fyzicky“ relativně dobře přebývat, ale velmi brzy se stala osvětovým centrem, oázou kulturního života. K takto pozitivnímu vývoji přispělo pochopení, kterého se jim dostalo ze strany českých politických představitelů. Nejednalo se totiž o pouhou abstraktně vyjádřenou sympatii – z přímé Masarykovy iniciativy vznikl na Ministerstvu zahraničí fond pomoci, z něhož byla vyplácena finanční podpora institucím i jednotlivcům.Činnost ukrajinských emigrantů rozhodně nebyla chaotickým výbuchem tvůrčího potenciálu, naopak, velmi rychle získala organizovanou podobu. Již v roce 1921 sem z Vídně přesídlila Ukrajinská svobodná univerzita, o dva roky později vznikl Ukrajinský pedagogický institut M. Drahomanova, k němuž bylo v roce 1925 přidruženo Ukrajinské gymnázium, které částečně sídlilo i v Řevnicích u Prahy. Studium nehumanitních oborů umožňovala Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, která začala přijímat studenty v roce 1922.

V roce 1923 zahájilo svou činnost Ukrajinské studio výtvarných umění, nazývané svými současníky „Ukrajinská akademie“. Stalo se jednou z nejuznávanějších uměleckých institucí v tehdejším Československu. Poskytovalo systematické vzdělání v oblasti výtvarného i užitého umění a architektury. Absolventi získávali titul Magister Artis. Tvůrčí hledání a experimenty studentů i profesorů korespondovaly s hlavními evropskými uměleckými programy první poloviny 20. století. Jedním z iniciátorů založení studia a jeho prvním ředitelem byl známý ukrajinský historik Dmytro Antonovyč, profesoři pocházeli z řad významných umělců. Studio k sobě poutalo nejenom Ukrajince, ale studovali zde i Češi, Slováci, Rusové, Bělorusové, Němci, Francouzi, Arméni, Poláci, Maďaři. Nový slovník československých umělců Prokopa Tomana uvádí, že zde studovalo více než padesát českých a slovenských umělců.

Čtenář již jistě tuší, odkud vítr do Slovanské knihovny vane. Nalezená díla vzešla totiž z rukou umělců, jejichž životní i tvůrčí osudy jsou spjaty s činností právě tohoto Studia.

Značná část děl je označena signaturami pražského Muzea osvobozeneckého hnutí Ukrajiny, neboť patřila mezi jeho exponáty. Toto muzeum bylo založeno v roce 1925 a stejně jako Studio vzniklo z potřeby a touhy ukrajinských umělců a vědců po národním sebeurčení, po tvůrčí identifikaci. Studio i Muzeum vzájemně úzce spolupracovaly a postupně k sobě přivábily v podstatě všechny intelektuální složky, tvůrčí elitu ukrajinské emigrace. Tito lidé se snažili nacházet a navazovat kontakty s českými obyvateli jak v profesní či občanské, tak i v čistě osobní rovině. V tomto kontextu stojí za pozornost početné akce organizované ukrajinskými spolky u příležitosti ukrajinských a československých svátků, historických a literárních jubileí. Unikátním svědectvím těchto akcí jsou plakáty a pozvánky k těmto setkáním, díky kterým je možno krok za krokem sledovat hlavní události v životě emigrace. Studio rovněž každým rokem pořádalo výstavy.

Zajímavým svědectvím česko-ukrajinských kontaktů je pozdravná listina vytvořená u příležitosti 75. výročí narození prezidenta Masaryka. Dokument připravili profesoři a studenti Studia a listinu samotnou vytvořil ukrajinský architekt a grafik J. Fartuch.Listina vyhotovená z pergamenového papíru obsahovala text olemovaný rostlinným ornamentem. Není známo, proč nebyla předána adresátovi (pravděpodobně bylo přání pouze přečteno), ale dnes tento unikátní dokument obsahující autentické podpisy účastníků události výmluvně doplňuje historii ukrajinsko-českých vztahů.

Bohužel, příznivá atmosféra, ve které Studio i další instituce zahájily svou činnost, neměla dlouhého trvání a ve 30. letech začínaly být perspektivy dalšího vývoje nejisté. Důvodem byla nejen světová hospodářská krize, ale i politická konstelace, ve které se Československo ocitalo. Později se samozřejmě citelně projevily okolnosti druhé světové války a protektorátu. Aktivity ukrajinského nacionalistického hnutí, které nabývaly ve 30. letech na intenzitě, se na české straně nesetkávaly s pochopením. Navíc optimismus nepřinášely ani zprávy o situaci na sovětské Ukrajině a na ukrajinském území začleněném do polského či rumunského státu. Takto pohnutá doba samozřejmě zasáhla negativně do všech oblastí ukrajinských kulturně-osvětových aktivit. Ukrajinské vzdělávací instituce čekala reorganizace či citelná omezení, pokud nebyly nuceny svou činnost přímo ukončit.

Studio a Muzeum se sice ještě nějakou dobu udržely při životě, ale i tak je čekal tragický konec. Při bombardování Prahy v roce 1945 byla budova Ukrajinského muzea poškozena a část exponátů obsahujících právě onu nalezenou sbírku se dostala do fondů Slovanské knihovny. Po převratu v roce 1948 bylo Ukrajinské muzeum zrušeno. Jeho unikátní kolekce zahrnující spolu s archivním a diplomatickým oddělením asi milion exponátů byla z velké části zničena nebo se ztratila, a zbytky byly poté rozptýleny mezi Moskvou, Kyjevem a Prahou. V roce 1952 ukončilo svoji činnost i Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze.

Pražský objev je ve svém celku nejrozsáhlejší dochovanou sbírkou ukrajinského výtvarného umění v České republice a jednou z největších za hranicemi Ukrajiny. Nebude tedy přehnané, pokud nazveme tuto sbírku objevem historickým. 

Historie sice připravila ukrajinské emigraci v Českých zemích žalostný konec, nicméně – slovy překladatelky Aleny Morávkové – Praha „otevřela ukrajinské emigraci cestu do světa a umožnila uchovat kontinuitu mozků, tak důležitou pro budoucnost Ukrajiny.“ A jistě nejen díky tomu, že akademie formovala i desítky českých studentů, můžeme dodat, že jde i o neopominutelnou kapitolu historie české.

U příležitosti 80. výročí založení Ukrajinského studia výtvarných umění v Praze se ve dnech 12.–14. listopadu 2003 konala v Národní knihovně mezinárodní konference „Ukrajinské výtvarné umění v meziválečném Československu“, zahájená výstavou z nalezených děl.