Postavy v lidové slovesnosti slovanských národů Malý přehled slovanských počátků

Jaroslav Otčenášek

 V útvarech lidové slovesnosti u slovanských národů a národů sousedních nalezneme celou řadu shodných či velmi podobných postav. Jednou z příčin této shody je i původ některých figur ještě v dobách pohanských. Řada těchto hrdinů sice pod vlivem křesťanství změnila podoby, někdy zčásti i charakter, ale stále se v ústní lidové slovesnosti vyskytují. Velké množství folklorních postav přešlo do lidových vyprávění také odjinud – český, polský, lužickosrbský a slovinský folklor je silně ovlivněn tvorbou německou, chorvatský a zčásti slovinský italskou, balkánské národy (Bulhaři, Srbové, Makedonci) zase leccos převzaly od Turků. Ruský a ukrajinský folklor byl dlouho pod silným vlivem podání asijských kočovníků, v Bělorusku a v severním Polsku se silně mísil folklor baltských národů se slovanskými prvky, na slovenský, slavonský a vojvodinský folklor pak působila lidová slovesnost maďarská. Naopak slovanským folklorem je hodně ovlivněna lidová slovesnost rumunská, moldavská, méně řecká a maďarská.

Není samozřejmě možné nějak přesněji určit, co pochází odkud a kam a kdy se nějaký prvek šířil. Folkloristický výzkum vychází především z výsledků katalogizací jednotlivých folklorních žánrů a ze zkoumání četnosti výskytu konkrétního folklórního jevu na daném území. Dalším fenoménem, komplikujícím folkloristická bádání, je silný vliv tištěných sbírek pohádek, pověstí apod., které se překládaly do slovanských jazyků a z nichž pak některé prvky do folkloru přecházely a dodnes přecházejí. V současné době pak spolupůsobí silný vliv televize a filmu, který často nově zpracovává tradiční folklorní látky. Přibližme si nyní v posledním dílu naší malé slovanské encyklopedie nejvýznamnější folklorní postavy ze slovanské ústní lidové slovesnosti.

Cikán Postava cikána je rozšířena nejen ve slovanském folkloru, ale v podstatě po celé Evropě. U Slovanů je postava silně schematizovaná, objevuje se v drtivé většině jen jako vysoký, statný a tmavý muž. Jen okrajově jsou zmiňovány ženy-cikánky či děti-cikáňata. Postava se vyskytuje hlavně v žertovných pohádkách, méně často v kouzelných. Cikán tu bývá obvykle vychytralý a nějakou lstí se často domůže jídla, koně, peněz apod. V některých jiných podáních naopak působí jako hlupák, který přijde ještě k úhoně. Hojně se objevuje také v příbězích s erotickým obsahem. Jen málo se můžeme s touto postavou setkat v pověstech, ale hojněji v humorkách a anekdotách.

Čaroděj (černokněžník, kouzelník) Postava čaroděje je také všeobecně známá. U Slovanů bývá obecně zlá a záludná, prostě nebezpečná. Často vystupuje skrytě, žádá si mladé hochy za učedníky, pomáhá jiným zlým postavám, očarovává princezny apod. Pokud ho hlavní hrdina přemůže, pak obvykle jen lstí. Někdy se také podaří vymámit z čaroděje kouzelné dary či pomocníky. Tato postava se objevuje především v kouzelných pohádkách a v pověstech vystupuje někdy i ve větším počtu – známé jsou zápasy čarodějů v chorvatském a slovinském folkloru. Čarodějové obvykle provozují černou magii.

Čert (ďábel) Klasická folklorní postava, jejíž charakter se ale regionálně liší. Zatímco u západních Slovanů se tato postava stala spíše zábavnou, čert je obvykle hloupý, nechá se lehce napálit a oklamat, u východních a jižních Slovanů je čert podstatně nebezpečnější a není radno se s ním vůbec setkat. Do postavy čerta (ďábla) se zajímavým způsobem projektoval původní slovanský bůh Veles.

Drak  Bájný tvor, který se vyskytoval v legendách již ve starověku (např. antický Týfón), se objevuje i u Slovanů. Nejčastěji a nejbohatěji je postava draka rozvinuta v ruském folkloru, kde se objevuje i několik draků v jednom příběhu (někdy i dračice a dráčata). Počet dračích hlav se značně liší, od jedné přes tři, šest, sedm a devět až po dvanáct. V některých podáních je drak nesmrtelný, jindy mu stačí jen useknout hlavy obyčejným mečem. Jako potravu si obvykle vybírá panny či nevěsty a kvůli tomu se musí otevřeně střetnout s hlavním hrdinou. Obecně byli draci ve východoslovanském a jihoslovanském podání drastičtější a silnější než u západních Slovanů.

Duch Duchové vystupují v pohádkách a pověstech v mnoha různých podobách, obvykle v příbězích démonologických (numinózních). Vyskytují se duchové lesní (Lěšij), vodní (Vodennyj – častý průnik s vodníkem) a horští (např. Rüberzahl, později Krakonoš). Dále se objevují specifičtí duchové domácí, např. Bílá paní v českém, moravském a slovinském folkloru či Černá paní ve Slezsku. Jinak nalezneme také duchy lidí, kteří nemají po smrti pokoje, tj. vrahů, sebevrahů, velkých hříšníků apod., které je nutno vysvobodit. Někteří duchové jsou velmi nebezpeční, jiní zase naopak neškodní a je třeba jim pomoci.

Chytrák a hlupák Postavy hlupáků, kteří hlupáky zůstanou či se projeví naopak jako skrytí chytráci, jsou ve slovanském folkloru velmi populární. V českém a moravském prostředí je to postava Honzy (na Moravě i Jirky), v ruském a ukrajinském folkloru pak Ivana a v bulharském a makedonském folkloru je to Petăr či Hodža Nasredin (turecký vliv). Tyto postavy jsou obvykle hlavními hrdiny příběhů a často si svým důmyslem dopomohou k nevěstě a bohatství, anebo se vrací domů stejně chudí, ne-li chudší. Představují typ tzv. lidového hrdiny (v opozici vůči princům a carům).

Ježíš a svatí Ježíš Kristus vystupuje v mnoha lidových podání u všech Slovanů. Přichází obvykle na zem zkoušet, zda jsou lidé dobří či zlí, a podle toho odměňovat. Bývá doprovázen svatým Petrem. Kromě Ježíše se setkáváme ve slovanském folklóru i s archandělem Gabrielem (český, moravský, slovenský folklór) a Michaelem (bulharský). V anekdotických příbězích a pověstech se objevují i další svatí, obvykle spjatí s daným regionem (sv. Blažej v Dalmácii, sv. Štěpán apod.).

Můra (mora) Můrou se obvykle v démonologických pověstech stává přes noc člověk, který je nějak spjat s černou magií. Mění se (obvykle starší ženy) ve stébla slámy, noční motýly apod. a dusí spící lidi i dobytek, někdy také saje krev. Můru lze na příklad v noci zranit a druhý den odhalit toto zranění u některého ze sousedů-můry.

Plaváček Chráněnec osudu, který je řízením sudiček předurčen k významnému poslání, a díky tomu nezahyne, ač mu je o život opakovaně ukládáno. Tato pohádková postava se objevuje u většiny Slovanů ve velmi podobné formě.

Pop (kněz) Postava popa neboli kněze patří také mezi velmi populární postavy, především v pověstech, humorkách, anekdotách a žertovných pohádkách. Pozornost je věnována hlavně negativním vlastnostem kněží – nenasytnosti, chlípnosti, nedodržování náboženských předpisů, lakotě, pokrytectví apod. Postava kněze–popa jako terče kritiky a posměchu je nejrozšířenější u východních a jižních Slovanů. Často dominuje také eroticky laděným příběhům.

Smrt (kmotřička Smrt) Konec lidského života obvykle přinášela Slovanům kmotra Smrt, jen výjimečně chodíval Smrťák se svou ženou (Dalmácie) či jiná postava (archanděl Michael u Bulharů). Smrt obvykle určovala délku lidského života podle délky zapálené svíce. Obelstít ji bylo sice možné, ale následky pak postihly celou zemi (nic neumíralo), a proto se to nevyplácelo. Smrt používala k ukončení života dotyčného kosu. Se Smrtí se ve slovanském folkloru obvykle nežertovalo.

Sudička Bývala obvykle buď jedna, nebo tři – v tomto případě jedna ze sudiček nit lidského života začínala rozvíjet, druhá ji rozvíjela do délky a třetí ji včas přestřihla (ukončila). Bděly nad osudem lidí a v mnoha folklórních podáních se scházely nad kolébkou novorozence, aby mu uchystaly osud. Tato tradice má kořeny ještě v antice.

Víly (rusalky) Éterické postavy ženského pohlaví, které obývaly lesy, vody, hory i pole a louky. U západních Slovanů postavy spíše hodné, při dobrém zacházení mohly pomáhat a dávat i kouzelné dary. U jižních a východních Slovanů byly však často značně nebezpečné a záludné, nebylo dobré je vůbec potkat. Z východu se k západním Slovanům rozšířily rusalky. U jižních Slovanů bývaly víly často ztotožňovány s dušemi zemřelých.

Vlkodlak Celoslovansky rozšířená postava jedince, který se buď mění střídavě ve vlka a zase v člověka, nebo je do podoby vlka zaklet. Zabíjel pak často dobytek i lidi. Člověk se vlkodlakem stával buď špatně provedeným křtem, mohl mít dvě duše, nebo mohl být černou magií ve vlkodlaka zaklet. Vlkodlak řádil hlavně v noci v lese, mohl se však přiblížit i mezi lidi do vesnice. Velmi silná víra ve vlkodlaky byla na Balkáně. Ochráncem proti nim býval sv. Mikuláš (Nikola).

Vodník (hastrman)  Původně postava nebezpečného vodního ducha, který topil lidi i zvířata, způsoboval povodně a ničil mlýny a hráze, se hlavně u západních Slovanů metamorfovala v postavu často méně nebezpečnou. Přestože také topil lidi, rád vysedával i v hospodě a pomáhal mlynářovi. Duše utopených skladoval v hrnečcích ve svém podvodním domově. Míval někdy i ženu a děti. U východních Slovanů byl však bytostí velmi nebezpečnou. U jižních Slovanů se objevuje jen u Slovinců a Chorvatů.

Voják Vojenský vysloužilec či aktivně činný voják je také postava rozšířená obecně. Ve slovanském folklóru byl voják oblíbený a v mnohém podobný cikánovi. Byl vysoký, statný, vychytralý a protřelý. Dovedl obelstít čerta, draka, kouzelníka i vychytralé vesničany. Někdy používal kouzelné dary, které kdysi dostal. Často se objevuje v erotických příbězích jako obdařený jedinec, úspěšně svádějící cizí manželky a dcery.

Upír (vampír) Obávaný noční návštěvník, který obvykle vysával krev a energii dobytku i lidem. Víra v upíry je prastarého původu (archeologicky doložená u Slovanů již v 6. stol. n. l.). Upír je člověk, který se po své smrti vrací mezi lidi a trápí je. Často byl již zaživa něčím podezřelý (srostlé obočí, dvě duše apod.). Upír žil v rakvi v hrobě, odkud pravidelně vycházel. Způsoby, jak zabránit vzniku upíra, bylo posmrtné oddělení hlavy, otočení mrtvoly obličejem dolů, probodnutí srdce kůlem, zatížení obrovským balvanem apod. Upír mohl mít i jiné podoby, docházelo ke kontaminaci s můrami i vlkodlaky. Upíři patřili mezi bytosti zvlášť nebezpečné a objevovali se v démonologických pověstech.

Zbojník (hajduk) V pověstech a humorkách se často objevovaly také mnohé skutečné postavy chlapců a mužů, kteří z různých příčin opustili svou rodinu a usedlost a věnovali se zbojnické činnosti. V prostředí západních a východních Slovanů obvykle pocházeli z bídných poměrů a často kvůli velmi špatné situaci poddaných utíkali do hor a lesů. Pak přepadávali bohaté statkáře a šlechtice a okrádali je. Populární heslo „bohatým brát a chudým dávat“ ale neplatilo vždy. Mezi jižními Slovany vynikli zbojníci, kteří bojovali proti Turkům a bohatým lidem, jednak ze sociálních důvodů, ale také z národně–osvobozeneckých pohnutek. Obvykle bývali zbojníci kvůli nějaké zradě chyceni a exemplárně potrestáni (Jánošík). V lidových podáních často mívali některé nadpřirozené schopnosti i kouzelné dary (pás síly apod.)

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *