Aleš Kozár
Uroš Zupan, slovinský básník narozený 25. 8. 1963 v Trbovljích, je jednou z největších a nejzralejších básnických osobností slovinské literatury 90. let. V češtině se s ním čtenář již mohl setkat kromě časopiseckých překladů především ve výboru mladé slovinské poezie (jak hlásá podtitul) nazvaném Místo v prostoru (Host–Weles 1998). Zaujal okamžitě už svou prvotinou Sútry (1991), která přinesla vyzrálou poetiku širokého whitmanovsko–ginsbergovského verše a velmi různorodou, a přece konkrétní obrazotvornost. Naše básně pocházejí z jeho zatím poslední sbírky Nafta (2002), v níž se kromě poetiky, kterou se vrací ke své prvotině, pokouší mimo jiné také o jakousi obdobu japonského haiku, útvaru, který zanechal v současné slovinské literatuře rovněž velmi výraznou stopu.
Zmatená báseň s patnáctiletým zpožděním
Střední Evropa je meteorologický pojem – určitě, žádný podstatný rozdíl mezi Lublaní, Prahou, Budapeští, Vídní. Déšť tu, déšť tam, zjara kvetou třešně, lidé se nahrnou do parků,řeky přinášejí svůj čas a odpadky, na podzim vzduchem tančí listí, nebe podklesává, nikde žádný kouzelný vrch, nic prosvíceného a epifanického, žádná věčná přítomnost. Kafka věští budoucnost a cestuje po sanatoriích. Celanovi se scvrkávají plíce a rozpadá jazyk. Nad Rilkem se smilují v Děvíně, vyvinul promyšlenou techniku svádění starých dam. Ještě jednou se vznese do výšky. Jadran jde každému k duhu. Anonymní Cankar je nakažen smutkem. Plazí se po dřevěných schodech a platí pití. Vrabec Anarchista tentokrát konečně proletí sklem. Danilo Kiš rozsýpá popel po zahradě. Bohumil Hrabal krmí ve vzduchu holuby. Zůstalo mu drobků ještě na dvě poschodí. Kocbek se houpe mezi extází a politikou. První ho pozvedá, druhé zadupává. Miłosz je už mimo mapu, sní o holubech a mořské mlze, po krk je zasypán v Kalifornii, mozek má nad údolím Issu. Nic překvapujícího. Žádná fantastika. Ten žánr si podmanila skutečnost. V příbězích předků po nás dupaly různé boty. V příbězích předků a učebnicích dějepisu se přesouvaly divize. Vlaky uháněly nocí. Někdy plné lidí, někdy zvířat, vždycky časem. Byli jsme na transfúzi ideologie. Byli jsme deportováni na ostrovy, vinni vlastním přežitím, odděleni ostnatými dráty, v žáru světlometů pouze na vyhrazených místech. Vězni viditelných i neviditelných vězení. Spasil nás útěk. Vnitřní rozežírání obludy. Špatné svědomí zemí zaslíbených. Renesance nás minula. Světlo bylo stále na obzoru. Nikdy v rukou. Pierro della Francesca a Giotto na mezizastávkách cest myšlenek. Vstávání na konečných. Ukrývaly nás převleky klasiky. Hamlet ve vyhřáté místnosti hovořil s lebkou. Když přišel na čerstvý vzduch, přemohl ho kašel. Antigona překopávala zem. Stále ještě odkrýváme hroby. Přehazovalo nás to z jednoho rukávu času do druhého. Skutečnost se rozštěpila. Žili jsme dvojí život. Zůstaly zamrzlé postavy na zahradní slavnosti. Události se děly bez nás. Měnily se garnitury. Včerejší přátelé se stávali nepřáteli na život a na smrt. Včerejší ponížení Velkými inkvizitory. Mocní si hráli na pískovišti. My byli hračkami, které kdosi zapomněl přinést domů. Města z písku byla rozbořena. Zítra demokraticky zvolení postaví nové. Každý nový den je nový začátek světa a zároveň stará diktatura kruté vzpomínky. Někdy se zavřu, aby mě skutečnost nezdeptala. Někdy mi boží ruka něco amputuje a přišije jinam. Někdy je má paměť naplněna jinými pamětmi, mrtví syčí z mých úst. Předpověď počasí na satelitní televizi hlásí: Vídeň 17 stupňů oblačno, Praha 18 stupňů přeháňky, Budapešť 23 stupňů slunečno, Lublaň 22 stupňů proměnlivo. Světlo ducha září nad městy. Všichni vidí elektrické osvětlení. Saji metafyziku ze všech předchozích generací a hrabu se z provinčních solipsismů. Nemám žádný určitý program, žádné nové jméno, následuji řád přírody. Každá chvíle je Terra Incognita. Jeden anachronismus se bortí, druhý vstává z popela. Skoro nic jsem necítil, ale všemu musím věřit.
Ostrov
Celý den trvá souboj mezi nebem a obzorem. Vůně eukalyptu, šalvěje, rozmarýnu jsou němí svědkové, barvy vzdušné geometrie, která se začíná tam, kde se voda poprvé blíže pozná se svou smrtí. Když se snese noc, soupeři umdlí a celé ticho mezi stromy zůstane vystavěné jen z moře samotného.
Velký pátek
Před čtyřiceti lety se Gagarin katapultoval do vesmíru. – Země byla modrá. Anděly neviděl. Chodili mezi námi. Před tisíci devíti sty sedmašedesáti lety Kristus rozsýpal svou enormní auru po kopcích Palestiny. Když zemřel na kříži, setmělo se. Jemu bylo lehce. Věděl, že za pár dní bude stát na břehu Galilejského moře a rozeznával svůj hlas, který se bude dotýkat vody. Osmaosmdesátkrát jsi prožila ten den a nikdy jsi neuhnula. Osmaosmdesátkrát byla znamení boží numerologie neviditelná. Byl jenom půst a čekání, až se svět přerodí. Čas na květy na stromě a pupeny v zemi. Čas, kdy se lidé usadí na zemi a lehnou do vysoké trávy. Byl čas – a teď už není. Začátek minulého století je zapomenut. Války, na které ses pamatovala, jsou zapomenuty. Auschwitz. První volání onoho světa. Židé opouštějí baráky komínem. Cikáni opouštějíbaráky komínem. Smrt je mistr z Německa. Zapomenuty. Děti odrostly. Odstěhovaly se. Dům je dokončen. Porostlý břečťanem. Brzké vstávání. Práce na poli. Mlha jako moře nad údolím. Zralé žito jako oheň na nebi. Brzké smrti. Chybné diagnózy. Polární mráz klinik. Krok od nich život s vysokými vlnami a mořskou pěnou, smích, který patří jiným. Zapomenutí. Bílá kostelní zvonice na kopci jako příď lodě, která nikam neodpluje. Zapomenuta. Králíci. Slepice. Zahrady. Pole. Sad. Zapomenuty. Každý rok znovu přijatý a očekávaný život. Tiché tkaní hodin. Neviditelná síť, utkaná z dobroty a odvahy. Zapomenuti. Tělo se scvrkává. Příprava na nebytí. Ještě jeden člověk ze vsi odešel. Ještě jedna hvězda zhasla. Všechno je ztraceno a znovu nalezeno v dlouhých chodbách paměti těch, kteří zůstávají. Slova rozsypaná jako popel ve větru. Smrt, bolest, ztráta, soucit. Dutě zní v ústech, na chvíli zachráněných, zbavené masa. Vše je zbaveno masa. Šaty. Pokoje. Brýle. Zahrada. Zubní protézy. Náprstky. Papuče. Boty. Ticho. Pomalým průvodem se suneme prvním týdnem na zemi bez tebe. Vystavujeme se slunci. Teplo nám cosi slibuje. Dočasné vysvobození, klam. Vystavujeme se větru. Podivná rasa – články v řetězu. Čísla v binární soustavě rození a umírání. Když naše síla vyschne, potká ji jiná. Římané odešli do Ostie. My nemusíme nikam. K nám přichází moře, trávníky, kopce, obilí. Ježíš sedí u svého otce. Tomu jsme si zvykli věřit. Gagarinův duch krouží po orbitu. Celá lidská megalomanie má své meze. Tomu nevěříme. Ty jsi na cestách, za mužem, nejmladší dcerou a zetěm. Tomu si budeme musetzvyknout věřit. Řekni jim, že jsou dvojčata křehká, ale celou dobu jsi je učila odvaze. To je dobře. Všechno má svůj řád. Až přijedeš, ozvi se. Spíme s otevřenýma očima. Zhluboka dýcháme. Čekáme na znamení. Slzy vyschly. Za nimi přišel déšť a rozryl zemi.
Zátiší
Déšť, déšť, déšť – šeptající spása. Nebeské okenice jsou zavřené. Knihy, rozházené po posteli, otevřené – brána do jakýchsi jiných světů. Vodní čůrky jako skleněné provázky padají z hořejšího balkónu. Nikoho nedrží. Nikdo se po nich nenatahuje. Čas je ustlaný a hladký. Nejraději by si sám lehl a usnul.