Přemysl Rosůlek
Vydáním knihy Dějiny Makedonie autorů Jana Rychlíka a Miroslava Kouby se nakladatelství Lidové noviny rozhodlo rozšířit obsah knihy Dějiny jihoslovanských zemí (NLN, 1998) a naznačilo tak, že se na trhu brzy objeví i dějiny dalších zemí bývalé Jugoslávie. Dějiny Makedonie zaplňují prázdné místo na českém knižním trhu. Knihy, které se v 90. letech objevily, byly často zaměřeny na jiné oblasti bývalé Jugoslávie a Makedonii je v nich často věnována pozornost jen okrajově. To platí jak o českém, tak i mezinárodním prostředí. Jediným tematicky příbuzným dílem v českém jazyce je od vzniku nezávislé Makedonie (1991) dílo Ivana Dorovského Makedonie. Zrození nebo obrození národa? (nakladatelství Boskovice, 1995), které je však svým obsahem pouze velmi stručným úvodem do problematiky. Dějiny Makedonie jsou odvážným počinem, neboť systematicky a poměrně podrobně zpracovávají dějiny země od pravěku až do roku 2003.
Tento krok je obtížný zvláště vzhledem k tomu, že samotný pojem „Makedonie“ měl v průběhu historie nejednotnou konotaci. Území Makedonie bylo postupně ovládáno několika říšemi a v 19., ale i v první polovině 20. století se tato oblast stala kolbištěm národně–osvobozeneckého hnutí Řeků, Bulharů a Srbů. Dostupné zdroje k dějinám Makedonie jsou velmi často ideologicky zmanipulované a nalézt vyvážené řešení není jednoduché. Jan Rychlík předkládá komplexní historicko–politický pohled na vývoj v oblasti. Užitečné je, že po Balkánských válkách (1912–1913) sleduje vývoj paralelně ve všech třech částech rozdělené Makedonie – Vardarské, Egejské a Pirinské – a vývoji v Makedonii se věnuje až do současnosti.
Druhou a kompaktní částí knihy je příspěvek Miroslava Kouby nazvaný Nástin dějin kultury na území Makedonie. Zůstává otázkou, zda bylo v tomto případě tématické rozdělení mezi dva autory nejvhodnějším řešením. Jan Rychlík a Miroslav Kouba se v některých místech své práce tématicky dotýkají a v klíčovém momentě se jejich pohledy rozcházejí, to když nabízejí dva odlišné pohledy na zrod moderní makedonské identity – pro Jana Rychlíka se „makedonismus“ zrodil v poslední třetině 19. století (s. 112), zatímco pro Miroslava Koubu začíná první etapa makedonského národního obrození již v roce 1814 (s. 345). I když Makedonií mají oba autoři na mysli území geograficky neodpovídající současné Republice Makedonii, je škoda, že dějinám kultury v tomto nezávislém státu není věnována samostatná kapitola.
Kniha Dějiny Makedonie předpokládá jistou orientaci čtenáře v balkánských reáliích. Přesto je možné právě vydané dílo považovat za vhodnou a vyčerpávající encyklopedickou příručku nejen pro balkanisty a studenty humanitních oborů, nýbrž i za podnětný faktografický materiál pro širší veřejnost se zájmem o studium balkánských společensko–politických dějin.