Natálie Narandžičová
Žaluji. Žaluji žal této země, která mi není lhostejná. Přišla zima, potichu, po krůčcích, ale tady je pěkně horko. Prezident je nechtěný, příliš okatě se spřahává s ruskou mafií a parlament se jej snaží odstranit. Těžko říci, kdo není zkorumpovaný, každý kope za někoho, ale to kdekoli jinde, v Česku, v Německu, v Británii, v USA, také, jenže to není tolik na očích. Malá země, to je něco jako vesnice. Každý o všem a o všech ví, ale nikdo nic neudělá, právě proto, že každý o všech a o všem všechno ví.
Paksas to ale přehnal. Napřed dá litevské občanství svému ruskému donorovi, pak se snaží odstranit policejního prezidenta tak okatě, až demonstrující házeli toaletní papíry na jeho palác a křičeli, že stejně vědí, co před svým zvolením slíbil kaunaské mafii.
A nakonec tajemné nahrávky, které ho kompromitují jako spiklence ruské a ukrajinské mafie a o nichž se veřejně šušká, že pocházejí ze zahraničních zdrojů, prý od dobrého přítele a velkého bratra. Kterého, se lze jenom dohadovat. Parlament vyšetřuje, prezident možná přijde o svůj královský post.
Nedaleko prezidentského paláce je Katedrální náměstí a na něm se již několik let za pomoci peněžních darů Litvoameričanů buduje Valdovu rumai – Královský palác. Litevci nemají hrady, nemají zámky, i slavné Trakai si museli znovu postavit. Honosné sídlo bude připomínat doby zašlé slávy, kdy Litvě vládli rytíři ve zbrani i mravech. Či ne?
Je možné, že je to vše jenom naše představa, že se časy vůbec nezměnily a vládcové byli vždy úplně stejní. Hrdinové, zbabělci, intrikáni, zruční obchodníci, pleticháři, hlupáci, naivkové, mudrci, mudrlanti i chytrolíni.
Šla jsem právě na poštu odeslat první várku vánočních pozdravů, když mě zastavil vysoký pohledný mladý muž s plnovousem. Začal mi ale místo lichotek a komplimentů vykládat, že prezidenta očerňují a zda bych nepodepsala petici na jeho podporu. Myslela jsem, že špatně rozumím a požádala jsem ho, aby mi to ještě jednou zopakoval. Opravdu jsem se nemýlila. Mít tak fotoaparát, požádám ho o snímek a o autogram. Z pohledu tisku to totiž vypadá, že Paksas žádnou podporu nemá.
V sobotu jsem šla na Radnici odpracovat svůj díl na Vánočním bazaru, jehož výtěžek půjde na charitativní účely. Rozložila jsem své dobré české domácí cukroví, povídala si s paní velvyslancovou a ejhle! televizní kamery se zabořily do našeho rohu. Vplula žena nesmírné krásy, vysoká, štíhlá, elegantní, samotná paní Paksiené, která pak dvě hodiny prodávala vlastnoručně upečené perníkové panáky s růžovou a zelenkavou polevou. Lidé se u jejího koutku tlačili, podávali jí ruce, usmívali se na ni, jako by byli celí očarovaní. A já jsem si v tu chvíli myslela přesně to, co si myslel ten tísnící se dav před křehkým pultíkem s vánočním zbožím. Prezident, který má takovouhle manželku, přece nemůže být odvolán.
Zatímco u nás doma už jistojistě na ulicích prodávali svařené víno a horké kaštany a cídili kádě pro kapříky, atmosféra ve Vilniusu houstla. Moje kamarádka Jurgita mi říká, jak se stydí za to, co se v posledním roce v Litvě děje. Posune si zamlžené brýle – máme shodný počet dioptrií – do svých blonďatých krátce střižených vlasů a povzdechne si, jaké to bylo, když studovala ve Švédsku. Jurgita je moc chytrá holka, která umí pět jazyků, a tak je pochopitelné, že pro politiky mladé demokracie je těžké jejím nárokům dostát.
Je mi trochu smutno a nevím, co říci. Vzpomenu si na svou milovanou vlast a na to, kdo mě zastupuje v parlamentu. Není za co se stydět. Tohle je demokracie, se svým podsvětím i světlem, s výmoly na cestě i se zklamáním, které občas přináší. My na to jen nejsme zvyklí. A tak žaluji. Žaluji za tu bolest, kterou musím celý život nosit, za ten náklad, který musím odtáhnout za rozhodnutí, která učinili lidé, jejichž hroby a jména jsou dnes už zapomenuty. Veselé Vánoce, Litvo!