Rumunský film třikrát jinak

Jarmila Novotná

Pokud se nějakého Rumuna zeptáte na český film, určitě si vzpomene alespoň na Arabelu. Když to člověk zkusí opačně, narazí jen na mlčení a horečné lovení v paměti. Takhle polská kinematografie, neřkuli ruská nebo bývalá Jugoslávie, ale Rumunsko? Pravdou je, že český divák nemá mnoho možností se s rumunskými filmy seznámit, v televizním filmovém klubu se objevují velmi zřídka. Na filmových festivalech se sem tam nějaký film z Rumunska objeví, ale je jich jak šafránu. Přitom rumunská kinematografie určitě hodna pozornosti je. Zde je tedy krátký pohled na tři filmy z poslední doby, které stojí za zhlédnutí.

Společným jmenovatelem těchto snímků je ztvárnění negativních jevů současného Rumunska, ať už se jedná o bídu určitých sociálních vrstev, všudypřítomné žebrání či emigraci mladých lidí ze země z ekonomických důvodů. Liší se však formou, jakou jednotliví režiséři zvolili ke své výpovědi, počínaje odlehčenou komedií až po „vážné“ pojetí látky.

Maria

 Posledním zmíněným způsobem je natočen film Maria, debut režiséra Petera Călina Netzera, který měl premiéru koncem listopadu loňského roku v Bukurešti. Maria je matka sedmi dětí, s nimiž žije v suterénním bytě, otec-živitel rodiny právě přišel o práci a místo poslední výplaty dostává tři krabice nafukovacích balónků (tady tvůrci použili absurdní prvek tolik typický pro Rumunsko – ne náhodou autor absurdního dramatu Eugene Ionesco pocházel právě odsud). Touto událostí začíná příběh boje o přežití a touhy vymanit se z daného prostředí, ve kterém však přes veškerou bídu mateřská láska stojí nad vším. Otec není schopen vyrovnat se s novou životní situací, sklouzává k alkoholu a výtržnostem, nakonec opouští rodinu a uchyluje se k příbuzným na venkov. To je jeho způsob úniku. Maria nemá mnoho možností, jak uživit své děti. Církevní instituce, k níž se obrací o pomoc, jí ústy jeptišky navrhuje, aby prodala nejmladší ze svých dětí do zajištěné rodiny ve Francii. Odmítá. Jediné východisko, jak získat peníze k obživě, nachází v prostituci a své rozhodnutí přijímá s veškerými důsledky, jakými je posměch, vyobcování z místní komunity i nesouhlas jejích dětí. Příběh končí tragicky právě ve chvíli, kdy Maria a její děti dostanou od místních úřadů šanci na lepší život. Film byl natočen podle skutečné události.

Occident

 Dalším zdařilým debutem je snímek Occident (Západ) z roku 2002 (režie Cristian Mungiu), který má s předchozím filmem jedno společné – i zde je žena tím, kdo má silnější vůli po změně, větší touhu vymanit se z neuspokojivého života. Film je rozdělen do tří částí. V první je nám představen základní příběh, druhé dvě části pak tento příběh doplňují novými záběry a tím ho postupně objasňují v úplnosti. Na počátku filmu se seznamujeme s párem mladých lidí, kteří se právě ocitli na ulici, protože nezaplatili nájem. Sorina je učitelkou v mateřské školce a chce za každou cenu odjet z Rumunska. Lucian, její přítel, pracuje jako chodící reklama na mobilní telefon a má už za sebou neúspěšný pokus dostat se ze země – ještě za Ceauşescova režimu chtěl se svým bratrancem přeplavat Dunaj s pomocí nafukovací panny. Zatímco jeho příbuznému se to povedlo, Luciana chytili a teď už přes veškerá Sorinina naléhání nechce odjet. V novém zaměstnání se seznámí s básnířkou Michaelou, která se do něj zamiluje, Lucian ale o ničem neví a ani později se toho nedovtípí. Michaela má však vyšší ambice, touží vydavát své verše, cestovat a dále psát, což je v rozporu se záměrem její matky – dobře ji provdat. Za tímto účelem kontaktuje seznamovací kancelář, která zprostředkovává seznámení s cizinci. Po několika neúspěšných pokusech se ohlásí téměř ideální nápadník – mladý, bohatý Ital, majitel knižního nakladatelství. Když se „budoucí ženich“ objeví ve dveřích, celé rodině poklesne čelist – je to černoch. Ve filmu skutečně není o překvapivé a vtipné momenty nouze. Příběh končí odjezdem obou dívek. Sorina nechce v Rumunsku déle zůstat a to vítězí i nad její láskou k Lucianovi. Michaela se rozhodne opustit zemi, aby se zbavila nešťastné lásky a uskutečnila své sny. Film je rozhodně zajímavým příspěvkem k diskusi o emigraci, ačkoliv se nevyslovuje ani pro ani proti. Je spíše jakousi generační výpovědí, zobrazením problémů a světa mladých lidí v současném Rumunsku.

Filantropica

 Hrdina posledního snímku, třicetiletý středoškolský profesor, o emigraci nepřemýšlí a své finanční potíže řeší velmi svérázným způsobem. Film Filantropica byl natočen v roce 2001 (režie Nae Caranfil) a jedná se o velmi zdařilou komedii, nutno dodat hořkou. V první scéně se seznamujeme s mladým manželským párem, který slaví desáté výročí svatby večeří v drahé restauraci. Když však dojde na placení, ukazuje se, že nemají dostatek peněz. Dohadování s číšníkem neujde pozornosti ostatních hostů, z nichž jeden nakonec nechá velkoryse připsat útratu nešťastné dvojice na svůj účet. Manželé odcházejí a vzápětí se dozvídáme, že ne vše je tak, jak se zdálo na počátku. On je středoškolským profesorem, jenž se nedávno zamiloval do modelky a teď potřebuje peníze, aby jí zaimponoval. Pokouší se je získat různými způsoby, ale neúspěšně. Nakonec mu kdosi poradí a dostává se k muži, který je jakýmsi „imagemakerem“ žebráků – vymýšlí jim nápisy na cedulky a radí, jak vzbuzovat v lidech více soucitu. Nedělá to pochopitelně zadarmo, je to pro něj velmi výnosný byznys a způsob obživy. Jeho krédem, které zazní na konci filmu, je: „Je vám jich líto? Zaplaťte!“ Scéna, kterou jsme viděli na začátku filmu, je vlastně jiným, trochu rafinovanějším způsobem žebrání. Náš hrdina a asistentka onoho „génia lidského soucitu“ pouze předstírají manželský pár, vše je předem dohodnuto s číšníkem a ti dva sedí v restauraci pár hodin nad jednou kávou, aby při odchodu předvedli svůj výstup s nedostatkem peněz. Za to dostává náš hrdina určitý „podíl ze zisku“, takže si může dovolit jednou za čas sejít se se svou vyvolenou a předstírat, že má peníze. I přesto jeho snažení končí fiaskem. Hra na finančně atraktivního partnera je prozrazena kvůli drobné nepozornosti a dívka o něj ztratí zájem. Útěchu panu profesorovi poskytne jeho fiktivní manželka, s níž se jednou rozhodne zajít na skutečnou večeři a sehrát ono divadlo doopravdy… Dejme nyní slovo režisérovi Caranfilovi: „Vnímám Filantropiku jako moderní pohádku, něco jako Princ a chuďas v Bukurešti 21. století; tato komedie se pokouší smířit potřebu realismu s určitou zálibou pro vybájený, svým způsobem brechtovský pohled na náš svět.“

Všechny výše popsané filmy se tedy pokoušejí nějakým způsobem reflektovat rumunskou realitu a touto reflexí postihnout její obecnější principy. Rozhodně jsou na dobré cestě dostat se mimo rámec národní kinematografie. Například film Maria byl již oceněn jako nejlepší debut na největší filmové přehlídce východoevropské kinematografie v Chotěbuzi a získal dva leopardy a zvláštní cenu poroty na filmovém festivalu v Locarnu. Snímek Západ a jeho režisér byli zase oceněni například na festivalech v Sofii a Leedsu.

Pro českého diváka by bylo jistě užitečné tyto snímky zhlédnout, i kdyby je měl pojmout jen jako dokument či zprávu o stavu světa, který je jen pár stovek kilometrů za našimi hranicemi, světa, ve kterém je na jednu stranu znát evropský civilizační základ, ale v mnohém se liší od české reality a našich problémů. Rumunsko sice za sebou nemá válečnou zkušenost jako bývalá Jugoslávie, ale jak jsme zjistili i z uvedených snímků, jeho obyvatelé válčí na mnoha jiných frontách každodenního života. Doufejme, že se tyto či jiné rumunské filmy budou objevovat na plátnech kin a televizních obrazovkách častěji, neboť právě film je nejlépe schopen zprostředkovat a přiblížit jinou kulturu a napomáhá tak vyvracet zažité stereotypy a předsudky. A že jich o Rumunsku je…