Ivan Gajević
Titulní zvolání lze volně přeložit jako „Ej, Kosovo, místo strašného rozsudku“. Tento úryvek z Horského věnce – stěžejního básnického díla vladyky Njegoše z 19. století, pokrývá hned dvě pro černohorskou společnost aktuální témata najednou: jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova 17. února a prezidentské volby v Černé Hoře vypsané na 6. dubna. Proč je tomu tak?
Hry prezidentských kandidátů
Vzhledem k tomu, že velká část černohorské společnosti považuje Kosovo za srbské (přičemž pro některé to znamená i „naše”, tedy černohorské), zmíněný akt vyhlášení kosovské nezávislosti v nich vyvolává nejrůznější pocity, zpravidla založené na národních mýtech. Kandidáti na příštího prezidenta jsou si toho dobře vědomi a umějí na tuto strunu zahrát.
Například Andrija Mandić, kandidát Srbského seznamu (koalice Srbské lidové strany, Strany srbských radikálů, Demokratická strany jednoty, Lidové socialistické strany i Srbské národní rady), který z jedenaosmdesáti křesel v černohorské skupštině disponuje dvanácti mandáty, hraje na city občanů odkojených mýtickou historií Černé Hory, zpívanou pěvci za doprovodu guslí a orámovanou Njegošovými díly o „všeobjímajícím srbství”. Jeho slogan Jenom ten nejlepší může (aniž by bylo jasné co) se už objevil na plakátech po celé zemi. Jeho rétorika se zakládá na tezi, že Černá Hora je „pseudostátní výtvor”, že vše, co v zemi existuje, je srbské, a nezapomíná velmi často připomínat také kosovskou otázku. Poněkud to připomíná projevy z počátku 90. let minulého století, přestože tehdy tento směr razila strana jeho „úhlavního nepřítele” – Filipa Vujanoviće, kandidáta vládní koalice Demokratické strany socialistů (DPS) a Sociálnědemokratické strany (SDP).
Vujanović, jehož strana v 90. letech vedla „válku za mír” v okolí chorvatského Dubrovníku a Konavlí, svou kampaň vede pod heslem Bez pochybností, přestože jeho strana měla velké pochybnosti, zda do klání o prezidentské křeslo vyslat jeho, nebo předsedu DPS Mila Đukanoviće, který se „protivil” své nominaci a „spokojil se” – už popáté! – s postem předsedy vlády. Rétorika DPS se zakládá na sklízení plodů loňského úspěšného referenda o nezávislosti a vyhovuje jim i prosrbský diskurz Srbského seznamu, tedy odpůrců nezávislosti.
Třetím kandidátem je Srđan Milić ze Socialistické lidové strany (SNP), koncem února zatím ještě bez volebního sloganu. Není divu, vždyť ani jeho strana nemá konkrétní politickou platformu: také její členové jsou Černohorci s mateřským jazykem srbským, přitom jsou pro vstup země do Evropské unie a označují se za „nesmiřitelné” protivníky DPS, která vládne už od tzv. Antibyrokratické revoluce roku 1988 a jejíž součástí ještě před deseti lety byli. Přesto, anebo právě proto, lidoví socialisté nechtějí demaskovat tehdejší praktiky svého současného rivala, na nichž se zhusta podíleli. O tom, že mají máslo na hlavě, nejlépe svědčí úporné mlčení, do nějž se strana a její tehdejší předseda Predrag Bulatović zahalili v reakci na někdejší žádost šéfa liberálů Slavka Peroviće o zveřejnění způsobu, kterým DPS manipuluje volby. Alespoň u čtvrtého prezidentského kandidáta Nebojši Medojeviće, předsedy Hnutí za změny, se zdá, že má čistou politickou biografii. Od počátku 90. let byl propagátorem černohorské nezávislosti, bojoval za práva dělníků, ať už osobně či prostřednictvím nevládní organizace Skupina pro změny, a do kampaně jde pod heslem Černá Horo, probuď se!
Nebojša Medojević jde politikou s cílem všem vyhovět a hovoří o ekonomice a lepším životu všech občanů země. Až na druhém místě jsou u něj otázky národnostní, náboženské a další – v každé „normální” zemi osobní – identity. Mnozí to považují za jeho chybu. Srbský seznam a lidoví socialisté mu nemohou prominout podporu vládní koalici během hlasování o nové ústavě či přijetí formulace týkající se úředního jazyka v Černé Hoře. (V ústavě stojí: „Úředním jazykem v Černé Hoře je černohorština. V úředním užívání jsou dále srbština, chorvatština, bosenština…” Rozdíl mezi formulací „úřední jazyk” a „jazyk v úředním užívání” zná málokdo, pouze se ví, že tvůrcem tohoto šalamounského řešení je místopředseda DPS Svetozar Marović, který ohledně ústavy vedl rozhovory za vládní koalici.) Naopak DPS a SDP Medojevićovi vyčítají , že se více neangažoval za „černohorskou věc” v průběhu referenda o nezávislosti.
Dále tu je ještě jeden nezávislý kandidát – doktor Dragan Hajduković, účastník všech dosavadních prezidentských voleb a tvůrce myšlenky Černé Hory jako ekologického státu, kterážto definice je sice zakotvena v ústavě, ovšem právě jenom tam. Na prezidentské křeslo hodlal kandidovat také profesor podgorické právnické fakulty Blagota Mitrić, kterého lze označit za „člověka z lidu”, avšak svoji kandidaturu zrušil s poukazem na návrat Mila Đukanoviće do polititky a ironickým odůvodněním, že se „primus vrátil”.
Nabízí se otázka: co s tím vším má dělat Kosovo? Kandidát vládní koalice prohlašuje, že s „uznáním jednostranného vyhlášení kosovské nezávislosti není zapotřebí spěchat” a že je nutné „počkat na konečné rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a Evropské unie”. Tímto způsobem si nechce rozhněvat prosrbskou část voličstva, ale také udržet si naději na hlasy albánské menšiny. Podobně postupuje i Nebojša Medojević, přičemž tvrdí, že podle jeho názoru „Kosovo se nemůže stát precedentem a nesmí být porušováno mezinárodní právo”. Tím jasně oslovuje prosrbské voliče, ovšem rovněž dodává, že vše závisí na vůli OSN a EU, k níž Černá Hora tíhne. Kandidát Srđan Milić podporující srbskou stranu naopak prohlásil, že „Černá Hora musí uznat Kosovo den poté, co tak učiní Srbsko” (?!) Postoj kandidáta Srbského seznamu je jasný – „Kosovo je Srbsko”.
Související
Podněsterská. Moldavská. RuskáTémata zametená pod koberec
Momentálně se zdá, že hlavními kandidáty pro druhé kolo volby jsou Filip Vujanović a Nebojša Medojević, ovšem ke kterému z nich se přikloní prosrbská část voličstva a menší, avšak mnohem kompaktnější albánský elektorát, stále zůstává velkou otázkou. „Probudí-li se” konečně Černá Hora, nebo ji „bez pochybností” i nadále povedou „bojovníci za mír”, tedy stále stejní „Srbové 90. let” a „Černohorci začátku 21. století”, to bude záviset nejvíc právě na vztahu kandidátů ke statusu Kosova. Názorem autora těchto řádků je, že otázka (ne)uznání jednostranně vyhlášené nezávislosti Prištiny bude zametena pod koberec po dobu, dokud volby neskončí, a s největší pravděpodobností i na pár měsíců poté. Možná až do podzimu, kdy skončí turistická sezóna a kdy se srbští a kosovští turisté vrátí domů z koupání na černohorských (a místy i ruských) plážích. Opět tak bude – stejně jako v 90. letech – o vývoji v Černé Hoře pomyslně rozhodovat Kosovo, a nikoliv Evropská unie. Obyčejné problémy nezaměstnanosti, demokracie, korupce, privatizace, energetiky, rozvoje budou opět odsunuty na později. Dokdy ještě?
Portréty hlavních prezidentských kandidátů
Filip Vujanović (1. září 1954, Bělehrad) je někdejším premiérem (1998–2002) a od roku 2003 prezidentem Černé Hory. Vyrůstal a právnické vzdělání získal v Srbsku, do černohorské politiky vstoupil po svém přestěhování do Podgorice. Součástí politického establishmentu DPS se stal v roce 1993. Vždy byl poněkud ve stínu Mila Đukanoviće. Po Đukanovićově dočasném odchodu z politiky začal pracovat na tom, aby nebyl i nadále vnímán jako jeho loutka. Jako prezident často vyzývá k dobrým vztahům a spolupráci se Srbskem, je přítelem srbského prezidenta Borise Tadiće.
Srđan Milić (17. září 1965, Bar) je předsedou opoziční SNP. Před vstupem do politiky v roce 2002 působil dlouhá léta v oblasti cestovního ruchu. V rámci své strany se specializuje na otázky evropské integrace. Předsedou SNP se stal roku 2006 po rezignaci Predraga Bulatoviće v důsledku katastrofálních výsledků, kterých strana dosáhla v předchozích parlamentních volbách. Jeho strana je zastáncem vstupu země do EU i NATO.
Nebojša Medojević (13. července 1966, Pljevlja) je předsedou Hnutí za změny, usilujícího o hospodářské a společenské reformy, které by zemi přiblížily evropským standardům. Po absolvování Podgorické univerzity pracoval ve vládní Agentuře pro restrukturalizaci průmyslu a zahraniční investice (1991–1999) a stal se odborníkem na privatizace. V letech 1999–2002 vedl významné nevládní organizace Centrum pro transformaci hospodářství a Skupinu pro změny, která se přeměnila v politické hnutí. Udržuje úzké styky se srbskou skupinou G17 Plus a věnuje se především hospodářské politice.
Andrija Mandić (19. ledna 1965, Šavnik) je expertem přes metalurgii. Od roku 2002 předsedou Srbské lidové strany a od roku 2006 lídrem koalice Srbský seznam. V politické rovině usiluje o „ochranu zájmů Srbů v Černé Hoře” – vyzýval například k odmítnutí nové ústavy a staví se proti černohorštině jako úřednímu jazyku. Jeho strana udržuje úzké styky se stranou Nové Srbsko a kontroverzním srbským politikem Velimirem Ilićem.