Václav Štěpánek
Jedenáctého května, nedlouho poté, co bělehradská nevládní organizace Centrum svobodných voleb a demokracie (CESID) oznámila přesvědčivé vítězství volebního bloku Za evropské Srbsko (ZES), seskupeného kolem Demokratické strany (DS) aktuálního srbského prezidenta Borise Tadiće, se nad bělehradskou hlavní třídou Terazijemi rozzářil velkolepý ohňostroj na počest vítězství „evropského Srbska“. Pozornější pohled na volební výsledky ovšem mohl výdaje za ohňostroj ušetřit.
Vítězství Demokratické strany, ostatně první v historii četných srbských voleb po převratu v roce 2000, ač přesvědčivé téměř desetiprocentním náskokem před věčným rivalem, nacionalisticko-populistickou Srbskou radikální stranou, se totiž může docela rychle změnit ve vítězství Pyrrhovo.
Příčinou tohoto stavu je skutečnost, že strany, které jednoznačně a bez výhrad v lítém předvolebním boji, plném ostrých slov, urážek a závažných obvinění, prosazovaly cestu evropské integrace, dají ve dvěstěpadesátičlenném srbském parlamentu dohromady pouze 122 hlasů.
Těmito stranami jsou blok ZES, sdružující Srbské hnutí obnovy (SPO) charismatického Vuka Draškoviće, které se do parlamentu vrátilo po roční přestávce, Ligu sociálních demokratů Vojvodiny Nenada Čanka, stranu G17 v čele s ekonomickým expertem Mlađanem Dinkićem a menšinovou Sandžackou demokratickou stranu, jejíž předseda Rasim Ljajić byl v posledních letech mj. předsedou srbské Národní rady pro spolupráci s haagským tribunálem, dále pak Liberálně demokratická strana (LDS) bývalého studentského vůdce a radikálního liberála Čedomira Jovanoviće (ve vedení této strany jsou také bývalá předsedkyně srbského parlamentu Nataša Mićićová a Vesna Pešićová, která v 90. letech minulého století patřila k hlavním představitelům opozice proti Slobodanu Miloševićovi) a většina menšinových stran, disponujících dohromady sedmi poslaneckými místy. Tyto počty znamenají, že přes všechna prohlášení prezidenta Tadiće o jednoznačné vůli voličů k „evropské cestě“ se většinový srbský volič rozhodl pro druhou možnost, kterou představuje blok stran lidově nazývaný národoveckým. Tvoří jej koaliční partner Demokratické strany v minulé vládě – Koštunicova Demokratická strana Srbska (DSS), Srbská radikální strana (SRS) v koalici s menší stranou Nové Srbsko, a pozoruhodná koalice postmiloševićovské Socialistické strany Srbska (SPS) se Stranou sjednocených srbských důchodců a Stranou Jednotné Srbsko. V jejím čele stojí jeden ze srbských válečných zbohatlíků, vlastník populární televize Palma Dragan Marković, který byl v 90. letech minulého století v úzkých stycích se známým vůdcem paramilitárních jednotek Željkem Ražnatovićem Arkanem.
Aktéři tohoto bloku si dali za cíl vytvořit „národně odpovědnou“ vládu, opírající se o spolupráci s Ruskem, jejímž hlavním principem je zachování teritoriální integrity Srbska s Kosovem, přičemž ovšem někteří z nich opatrně nevylučují ani evropskou „orientaci“. Tento program by ovšem nebyl sám o sobě sporný, pokud by jej neprosazovala otevřeně šovinistická, nacionalistická Srbská radikální strana, jejíž předseda Šešelj nedávno během svého procesu v Haagu glorifikoval vraha prvního reformního srbského premiéra Zorana Đinđiće…
Oba bloky přitom v žádném případě nejsou koherentní. Volby se konaly ve stínu morální krize, která Srbsko zachvátila po uznání nezávislosti Kosova, s jehož ztrátou se nehodlá smířit a jehož samostatnost nehodlá v žádném případě nikdy uznat žádný z hlavních srbských politických aktérů. Kolem kosovské otázky tedy není v rámci srbské politické scény zásadních rozporů, snad pouze v míře vzdoru vůči mocným světa, kteří se rozhodli „ukrást svatou srbskou zemi“, a hloubce žalu po Kosovu, v němž hraje jednoznačně prim Koštunicova DSS. Koalice DS a DSS se rozpadla především kvůli evropským integracím. Po uznání Kosova mocensky vlivnými zeměmi EU odmítal Vojislav Koštunica jako premiér Dohodu o stabilizaci a asociaci s EU, pokud nebude zvrácen akt kosovské nezávislosti a nebude-li Dohoda obsahovat dovětek o teritoriální integritě Srbska s Kosovem. Reální politici DS nedlouho před volbami Dohodu podepsali s tím, že asociační a stabilizační proces jakožto první nutný krok ke vstupu do EU v sobě kosovský problém nezahrnuje. Do voleb proto vstoupili se sloganem Jak Kosovo, tak Evropa, aniž by ovšem bylo konkrétně zřejmé, jak jdou obě záležitosti skloubit. V rámci „evropského bloku“ na Kosovo rezignovala LDP, která vyčítala DS mimo jiné právě neprincipiálnost jejího volebního sloganu. V bloku národoveckém naopak koalice kolem SPS hovoří o bezpodmínečné nutnosti „evropské cesty“ Srbska a odmítá hlasovat proti ratifikaci Dohody v srbském parlamentu. To naopak zcela zásadně prosazuje DSS, byť v této konzervativní a jediné skutečně pravicové srbské straně existuje křídlo, kterému je tento apriorní postoj zastávaný zejména předsedou strany Koštunicou velmi nepříjemný.
SPS se tak stala velmi žádoucí nevěstou, o jejíž přízeň se přetahují jak DS, tak SRS a DSS, které se poměrně brzy po volbách dohodly na koaliční spolupráci (je přitom ovšem zcela jisté, že pokud by DSS před volbami veřejně projevovala svoji náklonnost k povolební spolupráci se srbskými radikály, jistě by ztratila několik dalších procent ze svého již tak dost zmenšeného voličského korpusu). Z DS tak zaznívají hlasy o tom, jak SPS změnila svou tvář a stává se moderní levicovou stranou, s níž demokraty pojí právě levicová orientace. Národní blok naopak vyzdvihuje minulost SPS a její neskrývaný „patriotismus“. Ten, kdo získá SPS (popř. komu se podaří rozbít její koalici), tedy sestaví vládu. Mnohem více ústupků, a to mnohem neprincipiálnějších, by přitom musela udělat DS. Ostatně jedna z vůdčích osobností SPS, bývalý blízký spolupracovník Slobodana Miloševiće Milutin Mrkonjić, již oznámil předpoklady pro zahájení jednání s DS – abolice Miloševićovy manželky Mirjany Markovićové a Miloševićova syna Marka, kteří jsou in absentiam (skrývají se v Rusku) obviněni ze závažných trestných činů…
Pro samotnou SPS je z hlediska dlouhodobé politické strategie bezesporu výhodnější vejít do koalice s DS. Ta by jí otevřela cestu do Socialistické internacionály, pomohla by jí vykoupit se částečně z hříchů minulosti a zlepšit tak politický rating. Obávám se však, že většina členstva SPS je ještě hluboce ponořena do vod minulosti, a proto pro ni bude přijatelnější méně výhodná, ale „principiální“ a již vyzkoušená koalice s radikály a DSS.
Srbsko tak stojí na rozhodující politické křižovatce. Buďto se definitivně vydá z oblasti nacionálních mýtů směrem k občanské společnosti a evropské integraci (tuto cestu mu ovšem řada států EU včetně České republiky svým ukvapeným a nepromyšleným uznáním Kosova neusnadnilo), nebo zůstane tam, kde bylo v minulosti nepříliš vzdálené. A skutečnost, že jazýčkem na těchto vahách je právě strana, která kdysi Srbsko stáhla na okraj evropské společnosti, není příliš povzbudivá (stejně jako skutečnost, že zpět jej táhne první postmiloševićovský prezident a předseda strany, jež si donedávna zakládala na konzervativních demokratických hodnotách). Možná se však mýlím, a v době, kdy tento článek vyjde, bude konstituována nová vláda, v rámci níž povede předseda SPS Ivica Dačić Srbsko do Evropy, jak mu při návštěvě Jagodiny, jejímž je starostou, prorokoval Dragan Marković. Srbský bloger na sajtu rádia B92 vidí tuto skutečnost prozaicky: „Nemohli-li to tolik let udělat Koštunica s Tadićem, ať to tedy udělají Dačić s Markovićem.“ Neodpustil si však připomenout, že „jako poslední opce pak stále zůstávají Karadžić s Mladićem…“.