Na návštěvě u Ak Jazala Baby

Roman Laube

Ve výroční den vzniku ČSR 28. října 2006 chtěla Národní strana u sochy sv. Václava v Praze spálit postavu symbolizující „nenávist“. Přichystaný ohňový happening, chápaný jako pálení muslimského teroristy, znemožnila policie, která zadržela i předsedkyni strany a několik aktivistů. Představení se nekonalo a několik desítek přihlížejících, kteří čekali na to, až se na Václaváku bude „pálit muslim“, se zklamaně rozcházelo. U sochy zůstala jen hrstka skalních přívrženců NS, novináři, policisté a pár antifašistů z KSM. Napadlo mě, jak by se asi ti všichni cítili na místě, kam už několik set let putují muslimové i křesťané a slaví zde svátky společně.

O Obročišti jsem slyšel vyprávět už jako malý kluk, když jsem jezdil do Bulharska s rodiči. Vždy když se naši bulharští přátelé a známí o tomto místě zmínili, trochu zvážněli a snažili se mluvit naléhavě. Ale příběhům o jakémsi svatém, o zázracích a uzdravování jsme tehdy nevěnovali větší pozornost a své dělala i ve třicetistupňových vedrech „nepřekonatelná“ čtyřkilometrová cesta od moře do vnitrozemí. To místo mě ale začalo znovu přitahovat před několika lety v souvislosti s neformálními a dodnes živými projevy lidové kultury a víry, s kterými se můžeme na různých místech Bulharska stále setkat.

Na Obročiště jsem se tedy vypravil. Celkem příjemná cesta od turistického letoviska Albena vede sice souběžně s na místní poměry dost frekventovanou silnicí, je od ní však oddělena vysokým porostem, keři a rákosem. První živý tvor, kterého jsem ve vesnici potkal, byl hýka­jící osel na zahrádce u silnice. Vzápětí jsem už uhýbal před rychle projíždějícím oslím povozem. Konečně jsem pocítil, že jsem skutečně v Bulharsku. Přede mnou ožily obrázky z dětství. Ovce volně se procházející v boční ulici, domky s venkovními kuchyněmi, pod střechami rozvěšené trsy paprik a kukuřic, vinná réva, vůně koření a nad obchůdky nápisy v cyrilici. Jaký kontrast ve srovnání s nevýraznými pobřežními letovisky, kde byl problém zavadit o bulharské produkty či řemeslné výrobky.

To co mě tu zajímá především jsou zbytky dervišského kláštera a hrobka muslimského světce Ak Jazala Baby. Zříceniny kláštera se nacházejí na mírném návrší nedaleko silnice vedoucí k pobřeží. Hned u silnice je studánka a o kus dál v zarostlé neudržované zahradě altánek s fon­tánou. Asi sto metrů za ním je mezi stromy vidět strohá, dvojitá, sedmiboká, asi dvanáct metrů vysoká stavba s kopulovitou střechou – hrobka. Nepočítám s tím, že bych se dostal dovnitř – v průvodcích se píše, že bývá otevřena pouze o svátcích, a tak jsem mile překvapen, když ze dveří na východní straně vychází drobná, asi padesátiletá žena a s úsměvem mě zve dál.

Bylo kolem deváté dopoledne a byl jsem ten den patrně první „poutník“. Odložila knížku o súfizmu a otevřela dveře do další místnosti. Uprostřed ní, zcela obložený nejrůznějšími předměty – pečlivě složenými košilemi, šátky, ale i plastovými nádobami – se nachází asi čtyři metry dlouhý hrob světce. Podlaha i kamenná sedátka po stranách jsou pokryta silnými koberci, světlo sem proniká několika úzkými okny. Nejrůznější předměty jsou rozloženy i podél stěn – plastové láhve s vodou, pár knih, hračky. A v jednom z výklenků malý „oltářík“ s několika zapálenými svícemi osvětlujícími pravoslavné ikonky. Zašlé stěny, zbytky freskové výzdoby na stropě, silně poničené desítkami kruhových děr, na malém stolku u vchodu torza glazované keramiky a snad sedmdesát centimetrů dlouhá, zdá se že holenní kost. Nerozumím tomu. Otázek mám víc než dost. Aniž bych se ptal, žena vysvětluje: „Ty díry ve stropě, ty jsou od kulek. Za rusko-turecké války v roce 1829 sem Rusové vtrhli a chtěli turbe – hrobku zničit. Muslimové se zde schovali a vojáci se dobývali dovnitř, ale dostali se jen sem, do první místnosti, a dál už nešli. Respektovali světce. Už tehdy byl uctíván i křesťany a snad jim to někdo řekl. Klášter ale dervišům poničili. Do komínu jejich kuchyně a jídelny, jejichž zdi můžeš vidět na zahradě, se trefovali z děl – mysleli si, že je to minaret. A ta kost? Ano, ta patří světci. Byl hodně vysoký. Proto je hrobka dlouhá čtyři metry. Takoví lidé byli tehdy vyššího vzrůstu.“ Beru toto vysvětlení jako fakt a další nežádám. „Toto je velmi staré posvátné místo, nabité pozitivní energií. Jsou zde léčivé prameny, bývalo tu obětní místo už v dobách předkřesťanských. Lidé sem putují už po staletí, ale nejvíc od té doby, co je tu pochován svatý. Přicházejí všichni, muslimové, pravoslavní, Gagau­zové, Tataři z celého Bulharska, ale i poutníci ze zahraničí. Také derviši. To jsou…“ Skáču jí do řeči: „Ano, súfí, já vím,“ a začnu se točit kolem své osy. Strážkyně hrobky se usmívá a říká: „Charašó, znaješ, da, da, ale oni tančí v opačném směru.“ Oba se smějeme a výklad pokračuje.

„Příchozí věří, že svatý léčil už za svého života a léčí i po smrti. Z jeho hrobky proniká pozitivní energie, a proto sem lidé nosí předměty osobní potřeby, oblečení, nádoby, ve kterých koupou děti nebo připravují jídlo, ale i knížky, šperky, mince, i vodu na pití. To proto, aby tuto energii do sebe vstřebaly. Po třech dnech si je zase odnášejí zpět. Vkládají i ruce přímo do hrobky. Můžeš to zkusit a udělej vevnitř rukou kruh.“

Teprve teď si všímám okrouhlého otvoru v kratší, západní straně hrobky. Váhavě přibližuji ruku a cítím zevnitř příjemný chlad. Celou ji však neprotáhnu; chybí mi sice jen pár milimetrů, ale nechci riskovat, že už ji nevyndám. Vy­padám asi dost nešťastně, ale paní se usmívá a říká: „To nevadí, udělej kruh alespoň prstem“. Usedám na měkké sedátko u stěny a prohlížím si podrobně interiér. Tady rekonstrukce neproběhla minimálně od 19. století. Věřící snad čas od času vybílí hrobku a vymění zelený přehoz. Znovu se dívám vzhůru na strop kopule, kde se dají ještě rozeznat typické orientální ornamenty s květinovými motivy. Po chvíli se zvedám, vycházím ven a se zděšením zjišťuji, že slunce pálí již hodně vysoko a je krátce před polednem! Seděl jsem tam přes hodinu. Že by zde čas ubíhal jinak?

Míříme k zříceninám vzájemně propojeného komplexu bývalé klášterní kuchyně, jídelny – imaretu a skladů. Míjím stromy ověnčené barevnými šátky, bavlnkami a kousky látek. Zanechávají je zde poutníci v době svátků, aby si tak zajistili zdraví a ochranu před ďáblem a zlými duchy. Připojuji k nim kousek své džínoviny a zastavuji se u zbytků ohniště mezi rozpadajícími se zdmi. Ohnišť je zde několik a nedaleko hromádka bukových špalků. Jinak čisto, žádné stopy po táboření. Tak tady se tedy poutníci scházejí? „Ano tady si rozdělávají ohně a ve velkých kot­lích, které si vozí s sebou, vaří jehněčí. Zvířata porážejí zde na zahradě a potom následuje společná hostina zakončená zpěvem a tancem. Veškeré obřady se konají venku a nejvíc se tančí, když přijedou derviši. To bývá na sv. Jiří. Jezdí sem celé rodiny s dětmi, nejrůznější lidé každého věku, skuteční poutníci, ne zvědavci. Většinou spí tady, někteří ve stanech, jiní jen tak a někdo u lidí v okolí.“ Z vnitřního vybavení kuchyně se dochoval jen mohutný krb ústící do vysokého komínu, který, byť dnes už jen torzo, skutečně připomíná minaret.

Vracím se ke studánce, kde si právě vrásčitý chlapík v be­ranici nabírá vodu do plastikových kanystrů. Na derviše sice nevypadá, ale pokouším se s ním zapříst rozhovor a dozvědět se nějaká další fakta o bývalém dervišském monastýru. Tváří se však, že mým fragmentům školní ruštiny nerozumí. Možná ho spíš odradila moje „turis­tická“ kšiltovka a fotoaparát. Nezbývá mi tedy než další informace hledat v městské „civilizaci“.

První zmínky o vsi Obročiště se objevují v jednom tureckém dokumentu z roku 1676 pod názvem Tekiendžik. Místo však bylo obydleno již odpradávna. Zbožní pastýři zde na den sv. Jiří obětovávali ovce, a to patrně i v dobách předkřesťanských. Odtud také pochází název Obročiště – obětní místo. Po pádu bulharského carství a obsazení země Osmany sem v 15. století přišel Ak Jazal Baba. Turecký cestovatel a poutník žijící v 17. století Evlija Čelebi o něm uvádí, že Ak Jazal Baba žil ve 14. sto­letí a byl žákem duchovního Ahmeda Jaseviho z per­ského Chórasánu. Z Persie odešel společně s jedním z nejvýznamnějších lidových světců, Hadži Bektašem Belim (zemřel roku 1337), zakladatelem dervišského řádu bektašovců. Zatímco Bektaš zůstal v Malé Asii, kde i zemřel, Ak Jazal Baba pokračoval dál do Rumélie (jižního Bulharska), kde získal vysokou duchovní hodnost. Odtud se vypravil do Dobrudže, kde měl vidění, aby se usídlil v úrodném údolí řeky Batova, na místě zvaném Obročiště. Zde kolem sebe shromáždil komunitu dervišů a založil tekke – řádový dům. Některé dervišské řády kombinovaly islámskou mystiku s křesťanskými prvky – uctíváním světců, celibátem některých členů, zpovědí a společným obřadným přijímáním chleba, sýra, ale i vína. Jejich duchovní vůdci už v 15. století zdůrazňovali rovnost mezi lidmi, a to, že muslimové i křesťané věří v jednoho Boha. Jejich názory a zvyky byly oficiálními teology považovány za herezi. Bektašové si kromě vína na rozdíl od jiných muslimů neodpírali ani vepřové maso a věřili ve stěhování duší. Zdá se tedy, že nová duchovní komunita nenarušila zvyky a tradice původního obyva­telstva, ale spíš na ně navázala a dala jim jiný obsah. Tento synkretismus byl příčinou, že se tekke stala mag­netem pro množství poutníků i po smrti jejího zakladatele, z čehož plynul pro monastýr nemalý finanční přínos. Největší rozvoj tekke nastal v 17. století. Evlija Čelebi, který ji navštívil v roce 1652, píše, že zde žilo sto dervišů a patřilo k ní deset okolních vesnic. Každý poutník zde měl právo bezplatně pobýt tři dny. Imaret byl zastřešen kónickou střechou bez podpěrných sloupů a v jednom ze sálů vystlaném kůžemi byla dílna, kde derviši vyřezávali z kostí a dřeva nejrůznější předměty. Osvětlení zajišťovalo tři sta olejových lamp a uvnitř imaretu byla i fontána. Vlastní hrob Ak Jazala Baby byl stejně jako dnes pokryt zeleným suknem, na kterém však byly tehdy vystaveny jeho osobní věci: hůl, pantofle, hřeben, pečeť a další předměty. Nad hrobem viselo množství lamp a okolo něj byly rozestavěny železné svícny. Čelebiho popis tekke je první písemnou zmínkou o existenci monastýru a potvrdily jej i vykopávky z roku 1955, při nichž se našla torza dýmek a opracovaných kostí.

Kdo a kdy však turbe a imaret postavil? Podle Čelebiho nechal hrobku za vlády sultána Murada II. (1421–1451) postavit místní bej Arslan podle muslimského zvyku na místě, kde světec zemřel. Na základě výzkumů archeologů bratří Škorpilů, kteří shromáždili svědectví od místního tureckého obyvatelstva, byla stavba skutečně započata Arslan-bejem, který byl v areálu monastýru údajně i pohřben, a pokračovala postupně za panování sultánů Selima I. (1512–20) a Selima II. (1566–1574). Významný český historik zabývající se dějinami Bulhar­ska Konstantin Jireček však uvádí, že hrobka byla postavena mezi lety 1520 až 1566.

Další popis kláštera zanechal rakousko-uherský cesto­vatel Felix Kanitz, který ho navštívil roku 1872. Udělal na něj bezpochyby velký dojem, neboť píše: „U vesnice Teke se nachází jeden dervišský monastýr takových rozměrů, že je svojí rozlohou největším na evropské půdě, mimo Is­tanbulu“. Tehdy zde žilo ještě dvacet šest dervišů a ve dnech svátků 1. a 2. května se světci přicházejí poklonit kromě Turků a dervišů i Bulhaři, Gagauzové a Tataři z okolí Balčiku a Varny. „Muslimové věří, že je zde po­chován Ak Jazal Baba, pravoslavní křesťané, že sv. Ata­nas. Jedni i druzí však věří, že světec je ochránce stád, domácího dobytka, uzdravuje a pomáhá nalézt ztracené či ukradené ovce. Poutníci sem přinášejí množství darů – máslo, olej, svíčky. Pastýři zde porážejí ovce a tyto dny zde probíhají při jídle, hudbě a písních. Velký hrob, vysoký strop s dobrou akustikou a svíce navozují mystickou atmosféru. Poutníci si nazouvají zázračné střevíce světce a ob­cházejí v nich jeho hrob. Věří, že je to ochrání před nemo­cemi. Když se někomu podaří vsunout ruku do otvoru pro cirkulaci vzduchu na západní straně hrobu, znamená to, že jde o skutečně spravedlivého člověka. Při odjezdu věší na stromy části svých oděvů na paměť a pro zdraví.“ Tolik Kanitz. Mezi křesťany i muslimy kolovalo a koluje několik legend o založení tekke a jejím světci. Tataři ze sousední vesnice Ljachovo vyprávěli, že tekke postavil Ak Jazal Baba za jedinou noc pouze s pomocí jediné sekery. Ev­lija Čelebi píše, že zde světec jednoho dne zasadil strom, který vyrostl a ještě týž den mu dal plod. Mezi křesťany se zase vypráví, že u tekke či ještě dřív na tom samém místě žil bohatýr Atanas. Ten měl velká stáda ovcí a krav, které samy odcházely na pastvu a večer se samy vracely zpět. Druhá pověst praví, že Atanas byl mladý ovčák, který se zamiloval do turecké dívky. Pravověrní na obou stranách však takovému spojení nepřáli a považovali jej za znesvěcení čisté víry a snažili se vztahu zabránit. Milenci se tedy raději rozhodli pro dobrovolný odchod ze světa, než aby padli do rukou fanatikům z obou stran.

V druhé polovině 19. století, po porážce Osmanské říše carským Ruskem a vzniku nezávislého Bulharska, začal monastýr chátrat. Většina dervišů stejně jako velká část tureckého obyvatelstva po roce 1878 odešla na území, které zůstalo Osmanům. Když tekke navštívil roku 1884 Konstantin Jireček, našel zde již jen jediného derviše. Členové dervišských bratrstev sem však ve skupinkách i jednotlivě o svátcích přicházeli i nadále. Tak tomu bylo až do roku 1925, kdy Kemal Atatürk – Otec Turků řády súfijských tančících dervišů zrušil. A i když v té době proud poutníků zeslábl, derviši se zde scházeli i tajně, aby si zatančili své mystické tance a vyčerpaní padli na zahradě před hrobkou – jak věří – ve spojení s Bohem.

Jak mi sdělila „strážkyně hrobu“, lidé sem přicházeli i za dob komunistické totality. Hrobka sice bývala většinou zavřená, ale tradici starého poutního místa se komunistům zničit nepodařilo, a to ani za zesíleného tlaku proti turecké menšině v druhé polovině 80. let. Stejně jako ve dvacátých letech i tehdy se o derviších psalo, že „provozují parazitující způsob života“. Dnes je tekke národní kulturní architektonickou památkou a je přístupná. Hlavními svátky, kdy se zde poutníci scházejí, jsou den sv. Atanase, den sv. Jiří a pohyblivé muslimské svátky – kurban bajram (den oběti), při němž se rituálně porážejí berani, a šeker bajram.

Nakonec jsem se s derviši přece jenom potkal. Ve Varně, v obchodě s esoterickou literaturou. Byli jich tam ve vit­rínách desítky. Jeden jako druhý, za 9 leva kus. Žádného jsem si však nekoupil. A to, že se mi nepodařilo zjistit, od­kud se vzala legenda, že je v Obročišti pochován sv. Ata­nas, a jaký původ má vystavená kost u vchodu do hrobky, mi už nepřipadalo tak důležité. Těšil jsem se z toho, že jsem navštívil místo odolávající „nenasytným rukám ďábla, které svírají a ždímou lidi i svět“, místo, na které se na nějaký ten svátek zase určitě vrátím.

Roman Laube mapuje alternativní hnutí a kulturu v zemích bývalého tzv. Východního bloku