Marijan Lipovac
Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), satelit nacistického Německa a fašistické Itálie, který od roku 1941 do roku 1945 zahrnoval většinu území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a malou část Srbska, patří i dnes k jedněm z nejkontroverznějších, ale také nejzajímavějších témat chorvatských dějin. Přestože je NDH od roku 1990 dodnes předmětem četných bádání, mnohé epizody z jeho existence jsou dosud prozkoumány nedostatečně nebo vůbec.
Například jen málokdo ví o možnosti přeměny NDH na království v čele s králem Tomislavem II. z italské savojské dynastie. Teprve loni vyšla v Chorvatsku o tomto nekorunovaném králi kniha, jejímž autorem je čtyřiaosmdesátiletý historik Hrvoje Matković. Ten ve své knize nejen zevrubně zpracovává tuto nepříliš známou epizodu chorvatských dějin, ale rovněž analyzuje dějiny italského iredentizmu a vznik ustašovského hnutí.
Pod tlakem iredenty
Tomislavem II. měl být kníže Aimone Savojský, vévoda ze Spoleta, synovec italského krále Viktora Emanuela III. Královské jméno mu osobně vybral předák ustašovců a vůdce (poglavnik) NDH Ante Pavelić podle prvního chorvatského krále Tomislava z 10. století. Pro odpověď na otázku odkud se vzala myšlenka posadit na chorvatský trůn krále z italské dynastie se musíme vrátit do 19. století, kdy současně se sjednocením Itálie vzniklo hnutí Terra irredenta (nenavrácená země), jehož cílem bylo rozšíření Itálie i na východní pobřeží Jaderského moře, zejména do Dalmácie a Istrie, které tehdy byly pod správou Rakousko-Uherska. Italský expanzionizmus utrpěl první porážku roku 1866, kdy rakousko-uherské námořnictvo, jehož velkou část tvořili Chorvati, porazilo italské námořníky u dalmátského ostrova Visu. Další příležitost se Italům naskytla roku 1915, kdy byla v Londýně uzavřena tajná smlouva, kterou země Dohody nabídly Itálii za vstup do první světové války území na východních březích Jadranu. Vytvoření prvního jugoslávského státu však tyto plány překazilo a Itálie získala jen poloostrov Istrii, přístav Rijeku (Fiume), několik jaderských ostrovů a z Dalmácie pouze její hlavní město Zadar, což jí nestačilo. Po příchodu fašistů a Benita Mussoliniho k moci se stal italský expanzionizmus ještě agresivnějším a pro své snažení se mu podařilo získat chorvatského spojence.
Tím byl Ante Pavelić, který roku 1929 odešel z Jugoslávie a založil hnutí Ustaša (Povstalec), jehož cílem bylo vytvoření nezávislého Chorvatska pomocí ozbrojeného boje. Útočiště našel právě v Itálii, ze které se po pádu Jugoslávie vrátí v dubnu roku 1941 do Záhřebu a převezme vůdcovství nad NDH. Své první kontakty s fašisty však Pavelić navázal už roku 1927, kdy italské vládě poslal oznámení, ve kterém vyjádřil svoji připravenost odstoupit Itálii zbylá území na Jadranu. „Chorvati uznávají bez výhrad právo Itálie na nadvládu na Jadranu,“ napsal Pavelić, který – aniž by k tomu měl jakoukoliv pravomoc – slíbil, že se Chorvatsko zřekne vlastního válečného loďstva a přizpůsobí se Itálii v politickém, hospodářském i vojenském smyslu. Přísliby odevzdání části chorvatského území Itálii a omezení státní suverenity si Pavelić zajistil italskou pomoc a podporu, ale zároveň si svázal ruce do budoucna.
Ke konkrétní realizaci memoranda došlo v roce 1940, kdy Itálie zahájila přípravy na expanzi na východní Jadran. Na setkání Paveliće a italského ministra zahraničí hraběte Galeazza Ciana bylo dohodnuto, že Chorvatsko bude s Itálií nejen v celní a měnové, ale také personální unii. Podle tohoto plánu měl chorvatský trůn získat italský král Viktor Emanuel III., který byl už v roce 1936 prohlášen císařem habešským a v roce 1939 králem Albánie – poté co Italové tyto země okupovali. Itálie tím chtěla dostat budoucí nezávislé Chorvatsko pod svoji úplnou kontrolu, což Pavelićovi nevyhovovalo, ale fašisté na jeho sliby nezapomněli. Připomněl mu je i Mussolini během jejich prvního setkání 29. března 1941, kdy zmínil, že Itálie požaduje připojení Dalmácie. Po Pavelićově návratu do Chorvatska bylo zahájeno vyjednávání obou zemí o státních hranicích a budoucích vztazích. Vzhledem k tomu, že Hitler proti italským územním nárokům nic neměl, Mussolini od Paveliće začal požadovat nejen Dalmácii, ale i část navazujícího vnitrozemí, celkově asi čtvrtinu NDH. Pavelić se během tvrdých vyjednávání s Cianem v Lublani snažil udržet ve svých rukou co nejvíc chorvatského území, ale nakonec bylo dosaženo jistého kompromisu. Itálie získá velkou část Dalmácie a oblasti tzv. Gorského kotaru a Chorvatsko se stane královstvím, na jehož trůn dosedne italský princ. Pavelićovi se tak podařilo zachránit svůj mladý stát před velkou územní ztrátou a navíc věřil, že Ital na chorvatském trůně by v budoucnosti mohl vládnout i Dalmácii. Naopak Mussolini chtěl pomocí italského prince dosáhnout postupného ovládnutí zbytku Chorvatska. Viktor Emanuel III. plán Mussoliniho a Ciana přijal a pro titul chorvatského krále určil svého synovce Aimona, vévodu ze Spoleta, „kvůli příjemnému zevnějšku a značným duševním schopnostem“.
Nový monarcha
Aimone se narodil roku 1900, sloužil jako důstojník u námořnictva a oženil se s řeckou princeznou Irenou. Byl vnukem králova strýce Amadea, který byl roku 1870 zvolen králem Španělska, ale neustálé nepokoje v zemi ho už v roce 1873 přinutily uprchnout.
Tato rodinná zkušenost v Aimonovi zrovna nevyvolávala naději, že by se mu v Chorvatsku mohlo dařit lépe, a proto nebyl zrovna nadšený, když se o své nové roli v neznámé zemi dozvěděl. Navíc byl Aimone známý jako bonviván náchylný tělesným požitkům, který politice příliš nehověl. Odmítnout výslovný požadavek krále a hlavy savojské dynastie ovšem nemohl. Hrabě Ciano mu už při prvním setkání dal na vědomí co se od něj očekává – být pouze správcem jedné ze zemí fašistického císařství.
Mezitím Pavelić 13. května uveřejnil dekret o Zvonimirově koruně. Král Zvonimir vládl Chorvatsku v letech 1075–1089 a korunu mu poslal papež Řehoř VII. jako výraz potvrzení chorvatské středověké státnosti. Koruna se později ztratila, proto měl tento pojem pouze charakter symbolu státní suverenity, který bude předán italskému králi, jenž pak určí nového krále chorvatského.
Obřad předání Zvonimirovy koruny králi Viktoru Emanuelovi III. se odehrál v Římě 19. května 1941 v paláci Quirinale. Pavelić v čele početné chorvatské delegace oslovil italského krále, vedle něhož stáli všichni členové vládnoucí dynastie, a řekl, že se chorvatský lid, „vzkříšený z útlaku a boje“ rozhodl nabídnout „korunu svých předků“ vévodovi z rodu savojského. „Sire! My, chorvatský lid, očekáváme z vašeho rodu vládce, zakladatele nové chorvatské dynastie, který nás povede při našem obrození,“ řekl Pavelić.
Byla to lež, protože nikdo se Chorvatů neptal, zda s tím, o čem Pavelić potají s fašistickými pohlaváry vyjednával, souhlasí. Viktor Emanuel III. přijal Pavelićovu žádost a představil budoucího chorvatského krále, který na jeho slova vystoupil o krok dopředu. Na tvářích přítomných Chorvatů se podle slov očitých svědků objevil úsměv, protože byli rádi, že dostávají krále „příjemného zevnějšku“, kterým se vzrůstem velmi malý Viktor Emanuel chlubit nemohl. Po ceremonii byly podepsány tzv. Římské smlouvy, které určovaly hranice mezi oběma královstvími. NDH v nich Itálii nejen přenechal část svého území, ale rovněž se zavázal, že na zbylém pobřeží nebude budovat vojenské objekty ani válečné loďstvo.
O tom se však chorvatská veřejnost nedozvěděla. Hlavní ustašovské noviny Hrvatski narod totiž na první stránce přinesly zprávu o vzniku Chorvatského království, fotografii nového krále a informovaly pouze o této události. Přesto první vydání novin vyšlo nikoliv v červené, jak by se na podobnou příležitost slušelo, ale v černé barvě, což pravděpodobně nebyla pouhá technická chyba. Italský tisk psal, že po oznámení o novém králi z italské dynastie zavládlo v Záhřebu davové nadšení, což byla naprostá lež, protože to, co v zemi – a zejména v Dalmácii – zavládlo, bylo zoufalství. Chorvatům začala docházet zrádcovská role Paveliće a jeho ustašovců a už v květnu téhož roku začalo být v Chorvatsku organizováno partyzánské povstání pod vedením komunistů.
Ve svém projevu po návratu do Záhřebu Pavelić přiznal, že při určování hranic musel přinést i nějaké oběti. „Avšak lid, který není schopen přinést oběti, není schopen ani žít. Jsem si jistý, a můžete si být jisti i vy, že každému Chorvatovi, který zůstane za hranicemi NDH, zůstane jeho jméno, jeho národnost, jeho kultura a jeho majetek,“ řekl Pavelić. Oznámil, že na chorvatský trůn brzy usedne král Tomislav II., který bude „králem pouze chorvatským a žádným jiným“. Ale přestože byl vybrán za krále, Aimone se jím zatím ještě nestal. Nejdřív bylo zapotřebí zajistit jeho příjezd do země – připravit královské paláce, které podle Paveliće měly být v Záhřebu, Dubrovníku a Banja Luce, svolat chorvatský Sabor, který by Chorvatsko oficiálně prohlásil královstvím a Aimoneho zvolil králem, a na závěr zorganizovat korunovaci.
Ta se měla odehrát na Duvnenském poli nedaleko bosenského města Duvna (dnešní Tomislavgrad), kde byl podle chybného výkladu historiků, které později přešlo do lidového podání, korunován středověký král Tomislav. Ustašovská propaganda zveličovala brzký příjezd Tomislava II., ale Pavelić ve skutečnosti usiloval o to, aby se jeho příjezd o co nejdéle odložil. Poglavnik si byl vědom všech rizik vyplývajících z ještě těsnějších svazků s Itálií a oslabení vlastního mocenského postavení – z neohroženého vůdce by se stal přinejlepším předsedou vlády.
Být loutkou nechtěl
Spojence Pavelić našel právě ve spoletském vévodovi. Přestože se politice příliš nevěnoval, Aimone byl dostatečně chytrý na to, aby pochopil, že po italském záboru velké části Dalmácie nebude Ital na chorvatském trůnu vítán. Kromě toho si savojský kníže nepřál být jen pouhou loutkou v rukou Mussoliniho a v odporu vůči fašistům ho podporovala i jeho žena Irena, jejíž vlast se v té době nacházela pod nacistickou okupací.
Proto se Aimone záhy poté, co byl designován za chorvatského krále, rozhodl této funkce zbavit. Koncem června poslal Viktoru Emanuelovi III. memorandum, ve kterém vyjadřuje pochyby o úspěchu projektu Chorvatského království a také obavy o svůj život v Záhřebu vzhledem k otázce Dalmácie a nespokojenosti Chorvatů s ustašovským režimem. Kníže zároveň uvedl v memorandu podmínky, za kterých bude souhlasit s odjezdem do Chorvatska (mimo jiné i potvrzení jeho titulu chorvatským Saborem) a žádost o přísun informací ohledně situace v Chorvatsku. Poté vytvořil vlastní kabinet, takzvané Ufficio croata (Chorvatský úřad), jehož práci ve svých vzpomínkách popisuje Aimonův osobní poradce Raffaele Guariglia: „Vévoda ze Spoleta a já jsme pokračovali ve sledovaní vývoje situace v Chorvatsku, ale hluboko v našich srdcích jsme doufali, že se tato situace nikdy nerozvine natolik, aby se odjezd do Záhřebu stal reálným.“
Mussolini a Ciano zatím vyvíjeli na Paveliće nátlak, aby zorganizoval příjezd Tomislava II. co nejrychleji. Aby je i Aimona uklidnil, Pavelić v září roku 1941 poslal do Itálie svého vyslance, kněze a historika Kerubina Šegviće, který svoji misi detailně popsal ve zvláštní knížce. Šegvić Aimonovi vyřídil, že před jeho příjezdem je nutné zařídit nejen přípravu paláců, ale i mnohé další věci, především restauraci chorvatské šlechty a přijetí statutu, kterým se budou řídit otázky týkající se vyhlášení království. Příjezd Tomislava II. měl být podle Šegviće epochální událostí, která uvede Evropu a svět v úžas, a proto ji bylo zapotřebí pečlivě připravit. Kníže byl spokojen, protože pochopil, že i Pavelićovi vyhovuje odložení jeho příjezdu, a přidal navíc ještě jednu podmínku – všelidové hlasování, jehož realizace za válečných podmínek byla prakticky nemožná.
V prosinci vévodu ze Spoleta navštívil i sám Pavelić, ale obsah jejich rozhovoru není znám. Při té příležitosti se vůdce NDH setkal i s Cianem, který si do svého deníku zapsal Pavelićova slova, že král nemůže přijet do Chorvatska do té doby, než země začne normálně fungovat. Pavelić prý řekl, že nejlepší chvíle by byla po nastolení míru, ale vzhledem k tomu, že konec války není v dohledu, bude to muset být dřív, avšak ne dřív než v létě 1942.
V únoru roku 1942 Itálii navštívil velitel armády NDH Slavko Kvaternik, kterému Aimone řekl, že nechce přijet do Chorvatska dřív, než bude NDH navráceno jeho území a dokud ho nezvolí lid. Zda si vévoda skutečně přál, aby Dalmácie znovu připadla Chorvatsku, či zda se jednalo o další z jeho neuskutečnitelných podmínek není známo. V každém případě si ani Aimone, ani Pavelić nepřáli, aby se monarchie realizovala, a Mussolini i Ciano měli vzhledem k začátku válečných neúspěchů sil Osy jiné starosti. Na Aimona se postupně začalo zapomínat a vévoda si prý jednou v opilosti dal na hlavu hadr jako výsměch Zvonimirově koruně.
Konec monarchistických plánů
Kapitulace Itálie 8. září 1943 znamenala konec fašistů i jejich aspirací na rozšíření vlády na východní pobřeží Jadranu pomocí loutkového krále. Den poté Pavelić zrušil Římské smlouvy, připojil k NDH odebraná území a podepsal dokument nazvaný Státoprávní prohlášení o zrušení „designace“ krále Tomislava II. Tím Pavelić zůstal oficiálně v čele státu až do jeho konce v květnu 1945.
Aimone po kapitulaci Itálie utekl s ostatními členy savojského rodu na jih země a vzdal se americkým oddílům, které ho zajaly jako vysokého důstojníka. Tou dobou – 27. října – se také knížeti konečně narodil syn, jehož plné jméno znělo Amedeo Umberto Constantino Giorgio Paolo Elena Maria Fiorenzo Zvonimir. Posledním jménem chtěl Aimone zřejmě zachovat vzpomínku na dobu, kdy byl vybrán za chorvatského krále, ať už se té funkci protivil sebevíc. Zatímco kníže utíkal na jih, jeho žena Irena a malý Amadeus zůstali ve Florencii, kde po ní jeden generál německé armády, která obsadila severní Itálii, požadoval souhlas, aby byl její syn prohlášen králem nového fašistického království, jehož regentem by se stal dočasně Mussolini. Irena to odmítla a za trest byla i se synem internována v Rakousku, kde ji před koncem války osvobodila francouzská armáda. Svého manžela už nikdy nespatřila, protože ten po roce 1946 odešel do Argentiny, kde v lednu 1948 náhle zemřel.
Nekorunovaný chorvatský král Tomislav II. dnes odpočívá na hřbitově v Buenos Aires, zatímco jeho syn, nekorunovaný Zvonimir II. žije v Itálii a věnuje se výrobě vína. Aktivní je také v dynastických otázkách – v roce 2006 se prohlásil hlavou savojské dynastie s odůvodněním, že syn posledního italského krále Umberta II. princ Viktor Emanuel ztratil svá dynastická práva poté, co se v roce 1971 oženil bez souhlasu svého otce.
V Chorvatsku dnes není nikdo, kdo by si přál restauraci monarchie, a tak neexistuje možnost, že by někdo Amadeovi nabídl chorvatský trůn. Kromě toho by kandidátem nebyl sám – je tu ještě pravnuk posledního legitimního chorvatského krále Karla I., syn Karla Habsburga, jedenáctiletý Ferdinand Zvonimir, který byl pokřtěn v záhřebské katedrále. Tomislavovi II. se pak v Chorvatsku věnují především nadšenci, kteří o tom, zda byl či nebyl legitimním chorvatským králem, diskutují na internetových fórech.