Otto Mertens
Mohlo by se zdát, že název článku je poněkud nadnesený a patetický a připomíná fráze z katalogů cestovních kanceláří. Problém je v tom, že zájezd do Oděsy v žádném katalogu nenaleznete, přestože by si díky své atmosféře, historii i lidem více pozornosti zasloužila. I když je v současné době perlou na některých místech lehce zašlou, může svým návštěvníkům nabídnout zážitky, ke kterým se budou ve vzpomínkách dlouho vracet.
Oděsa před cestou
Zjistit nějaké turistické informace o Oděse může být docela problematickou záležitostí. Běžně není k dispozici žádný turistický průvodce, ani v češtině, ani v angličtině a jediným zdrojem informací se stává internet. Pro mě veškerá příprava znamenala přečtení několika řádků o zážitcích jiných dobrodruhů, prohlédnutí několika fotek, vytisknutí černobílé mapy a slepení jednotlivých dílů. Ukrajinské hřivny jsou stále nedostatkovým zbožím, a proto je výhodné a snad i bezpečné koupit si dolarové cestovatelské šeky, které jsou ve městech lehce směnitelné. Poslední věcí, kterou musíte udělat, je vyřídit vízum, zabalit tornu a vyrazit na cestu.
Z hlediska poměru ceny, pohodlí a stráveného času je nejlepším způsobem cestování do Oděsy cesta vlakem. Vzdálenost z Brna činí přibližně 1500 kilometrů. Jednosměrná jízdenka z Brna s rezervací a lůžkem z Krakova stojí 2200 korun. (Zpáteční cesta z Kyjeva, která je srovnatelná jak vzdáleností, tak dobou jízdy, může přijít na pouhých 35 dolarů, pokud se jízdenka nekupuje vcelku – mezinárodní vlaky jsou i na Ukrajině drahé.) Celková doba jízdy trvá přibližně 36 hodin. Pokud vyrážíte na noc, probudíte se ráno v Krakově, kde po přemístění na jiné nádraží nastoupíte do přímého lůžkového vozu, připraveného odvézt vás za den do Oděsy.
Po několika hodinách cesty Polskem, kdy odpovídáte na otázky spolucestujících, proč jedete právě do Oděsy, a dalších pěti hodinách přestávky v Přemyšlu, způsobené výměnou podvozků pro jiný rozchod kolejí, zastavuje vlak na hranicích. Cestující musí vyplnit celní deklaraci, která je pouze v polštině a ukrajinštině, a „propustku” – ta je k dispozici již pouze ukrajinsky. Ukrajinští celníci však překonali má očekávání, když se jeden z nich posadil vedle mě a začal mi s vyplňováním pomáhat.
Po odbavení míjí vlak malé vesnice a políčka. Jediný rozdíl mezi polským a ukrajinským venkovem, který je z okna vlaku viditelný, je více koní a husích hejn na okolních loukách. Poslední zastávkou před půlnocí je starobylý Lvov. Potom vás vlak ukolébá ke spánku a druhý den se probudíte konečně v Oděse.
Oděsa na první pohled
Úzká nástupiště na oděském hlavním nádraží jsou přeplněná lidmi. Nával se ještě zvyšuje po příjezdu vlaku z Petrohradu. Z ampliónů hraje hudba a většina cestujících se nadšeně vítá se známými. I na mě, přijíždějícího zúčastnit se mezinárodního dobrovolnického projektu, jehož náplní má být rekonstrukce domu v jednom z oděských letních táborů pro osiřelé děti, by zde měl někdo čekat. Po chvíli vidím dívku držící papírovou cedulku s mým jménem. Vítá mě a vtiskne mi do rukou kytici. To se mi ještě nikdo nestalo. „Ta hudba hraje vždycky, když přijíždí nebo odjíždí vlak. Buď je to na přivítanou, nebo jako přání šťastné cesty,” vysvětluje mi tenhle místní zvyk. Poté už mě řidič moskvičem odváží na místo, které se stane pro následující měsíc mým domovem. Právě moskvičů a žigulíků jezdí v Oděse snad devadesát procent a valná většina z nich je za hranicí životnosti. Zbytek tvoří mercedesy a BMW. Po silnicích se zde pohybuje pouze málo automobilů, které by nepatřily do jedné z těchto dvou skupin.
Cestovat po Oděse znamená využít některý z mnoha dopravních prostředků, které se městem pohybují. Nejjednodušší je mávnutím ruky si zastavit některou z bílých maršrutek, sednout si k zaprášenému oknu a užívat si jízdu. Za maršrutku se platí hned po nástupu. Jedna jízda stojí hřivnu dvacet pět (1 hřivna = 6 korun). Jestliže platíte větší bankovkou, pak užasle sledujete, jak ji několikeré ruce předávají až k řidiči a zbytek se po stejné trase vrací do vaší dlaně nazpátek. Kromě maršrutek vozí cestující po Oděse i tramvaje české výroby, malé autobusy, kde se platí pro změnu až při výstupu, a trolejbusy – tam prodává lístky z ruky do ruky paní v zástěře a pantoflích. Pohybuje se tady mnoho „černých” taxíků – stačí si stoupnout do silnice, zvednout palec a druhé nebo třetí projíždějící auto vždy zastaví. Půl hodiny jízdy vás přijde na deset hřiven. Krásný život. V Oděse je snad každý taxikář.
Několik dní po příjezdu vyrážíme s jednou z oděských kamarádek, Aňou, do města. Bílá maršrutka číslo 127, která se neúspěšně snaží vyhýbat půl metru hlubokým dírám, zastavuje na požádání před „vokzalem”. Kupujeme si ve stánku vychlazený hit loňského léta – namixovanou vodku s džusem, sedáme na rozpadlou zídku a sledujeme několik zdivočelých psů, jak se líně povalují ve stínu, a člověka s hnědým medvědem, jak vybírá peníze na jeho zaopatření. Hned vedle nás sedí u stolku s vyrovnanými krabičkami cigaret vrásčitá babička, která prodává za několik kopějek hrstičku slunečnicových semínek. Dva malí holohlaví kluci, kterým není více než deset let, v nás mají okamžitě objekt svého zájmu – davájtě děngi, pažálsta. Uspokojují je dvě hřivny, ale ještě prosí o cigarety. Ty však nedostanou, proto odcházejí a zkouší štěstí dál. „Děti ulice,” říká Aňa, „jsou jich tady stovky.” Dříve nebo později se prý všechny ocitají v rukách místní policie, která je odvádí do přechodných dětských domovů, ve kterých stráví tři měsíce a potom jsou rozdělovány dál.
Oděsa turistická
Kromě toho, že je Oděsa největším černomořským přístavem, je také jedním z nejmladších ukrajinských měst. Byla založena v roce 1792 ukrajinskými kozáky, kteří o rok dříve porazili Turky u pevnosti Yeni Dunya. Mezi její zakladatele patřili mimo jiných také dva cizinci, francouzský vévoda Armand de Richelieu a španělský generál Don Josef de Ribas – oba dva mají v Oděse svoji sochu.
Oděsa, jako celá Ukrajina, si potrpí na sochy a památníky. Zvěčněni jsou zde místní rodačka, básnířka Anna Achmatovová, Isaak Babel i A. S. Puškin, který v černomořském přístavu dva roky pobýval. Tato pocta se nevyhnula ani všudypřítomnému Tarasu Ševčenkovi, ukrajinskému národnímu bardovi.
Již od doby výše zmiňovaných zakladatelů platí fenomén, na který jsou dodnes obyvatelé Oděsy hrdí. Totiž, že zde nikdy nezáleželo na národnosti nebo na náboženství. Dodnes je Oděsa pozoruhodnou směsicí tvořenou Rusy, Ukrajinci, Armény, Gruzíny, Moldavany a Židy. Nejdůležitější je to, že je člověk „Oděsit”, tvrdí místní.
Myroslav LajukPro Oděsu je charakteristická nezvyklá urbanistická koncepce městského centra. Orientace v Oděse je úžasně jednoduchá, protože ulice se protínají v pravých úhlech. Jsou lemovány alejemi košatých akácií a vysokých platanů a kromě úplného středu města nemají domy více než dvě, tři patra. Není zde žádné klasické centrální náměstí; ve skutečnosti zde nejsou náměstí vůbec, vyjma parků, kde po odpoledních hrávají pánové šachy a domino. Centrem Oděsy se stala obchodní třída Deribasovskaja, v jejímž názvu je ukryto jméno generála de Ribase. Je obklopená zelení a v každou denní i noční hodinu je zde čilý ruch. Své umění na ulici představují pouliční malíři a stánkaři se předhánějí v nabízení matrjošek a jiných suvenýrů. Několik kejklířů s leguány a krajtou se snaží přesvědčit kolemjdoucí, aby se jimi nechalo vyfotit. Tak jako se Pražané setkávají „u koně” a Brňané „na Čáře”, tak si Oděsané vybrali jedno z míst na Deribasovské – je jím uprostřed parku zasazená, notně osezená, ocelová židle.
Každý turista je asi nejvíce zvědavý na Potěmkinovy schody, které se staly symbolem města. Projdete upraveným, přeplněným Přímořským bulvárem a zdálky už vidíte sochu de Richelieua s vavřínovým věncem na hlavě, jak z piedestalu majestátně shlíží přes Potěmkinovy schody na přístav. Říká se, že Oděsané mají smysl pro humor, a tak vám jistě poradí, ať se na sochu podíváte z profilu. A skutečně – všechna majestátnost je ta tam. Svitek, který de Richelieu drží v ruce, je těsně pod úrovní pasu… Smysl pro humor měl zřejmě i sochař, který v roce 1829 vévodu-zakladatele zvěčnil.
Z Potěmkinových schodů se otevírá nádherný pohled na „morskij vokzal” a na nejmodřejší moře na světě. Na jeho hladině krouží desítky nákladních, výletních i rybářských lodí, které se navzájem obratně vyhýbají při vplouvání do přístavu, obklopeného vysokými jeřáby. Po schodech se promenují davy lidí, ale „západní” turisty není vidět. Jezdí sem hlavně Rusové a Poláci, přesto Oděsa není na turistiku zvyklá. V celém městě není turistická informační kancelář, neseženete zde pohlednicea obrázky Oděsy prodává starý pán spolu s odznaky z dávno zašlých časů právě tady, na Potěmkinových schodech. Jejich velkolepost vynikne zejména při pohledu zespoda. Tam jsou schody o několik metrů širší než na vrcholu, což opticky ještě umocňuje jejich perspektivu.
Většina lidí také zavítá k památníku druhé světové války, který je jakýmsi „muzeem v přírodě” – v příměstském lesíku je volně rozmístěno několik tanků, děl, obrněných vozidel a jedna obří, zrezivělá ponorka. Občas sem jezdí na odpolední výlet i rodiny s dětmi. Oděští obyvatelé a partyzáni se během druhé světové války schovávali ve velkém komplexu podzemních pískovcových chodeb několik kilometrů za městem, kde se nyní nachází Muzeum partyzánské slávy. „Během placení nemluvte, dali byste za to jako cizinci dvojnásobek,” varují nás ukrajinští kamarádi, když se chystáme na prohlídku katakomb.
K zajímavým zážitkům patří návštěva některého z místních chrámů. Pravoslavní jsou při modlení mnohem energičtější než západní křesťané. Během celého obřadu se stále křižují a dotýkají se země. Kromě toho líbají i ikony a prosklené nádoby s ostatky svatých. Na každé takové nádobě je malý papírový kapesníček a věřící, který se rozhodne k políbení, místo dotyku pečlivě utírá.
Jestliže dostanete při procházce městem hlad, můžete si koupit v bistru ukrajinský národní pokrm – vareniky (těstové kapsičky naplněné masem či bramborami se smetanovou nebo jinou omáčkou), nebo si vybrat jídlo z ulice – například pirožky (se sýrem, se zelím, s marmeládou, s masem, s párkem, s vejcem, s bramborami nebo s ananasem), jeden za 50 kopějek. Z ovoce si můžete koupit třeba vodní nebo žluté melouny, které jsou vyskládané na hromadách v dřevěných ohradách. Na kvas, který se čepuje z obrovských žlutých cisteren, jsem si netroufal, a raději si vybral některé z ukrajinských piv (mezi nejběžnější patří Slavutyč a Oboloň) nebo známé oděské šampaňské. Ukrajinci při popíjení piva jí jako pochoutku, ale také pro zvýšení žízně, sušené slané kalamáry nebo vysušené, prosolené ryby, které jsem viděl viset hlavou dolů hned naproti opeře. Mimochodem, na balet se do opery dostanete za tři hřivny a Ukrajinci do ní chodí v džínách a tričku.
Oděsa každodenní
Vydáte-li se maršrutkou na periférii, musíte jet přes obří panelákové sídliště. Centrum Oděsy není příliš velké, a tak kde žije těch 1,2 miliónu lidí pochopíte až poté, co uvidíte obrovskou plochu sídliště. Okraj Oděsy připomíná venkov, po kterém jezdí tramvaje. Přibývá zde i babiček, které prodávají rajčata a okurky ze svých zahrad, aby si alespoň nějak přilepšily. Za sáček s pěti rajčaty a třemi okurkami si řeknou o dva rublíky. Nebylo to poprvé, co jsem se setkal s tím, že si starší generace na hřivny nezvykla.
Na okraji Oděsy leží i tábor Viktoria, který se nachází hned vedle jedné z nesčetných, v těchto místech neupravovaných, oděských pláží. Zástupkyní ředitele, která se stará o volný čas sto čtyřiceti dětí ve věku od 7 do 14 let, je dvaadvacetiletá vysokoškolačka Eliza, původem z Arménie. „Odjakživa jsem milovala děti,” říká, „jinak bych tuhle práci nemohla dělat. Finančně mě podporují rodiče, protože můj plat je 40 dolarů měsíčně.” Dodává, že Viktoria je v Oděse posledním táborem, který se věnuje osiřelým dětem. Ostatní tábory slouží jako rekreační místa pro děti bohatých, nebo je prostě někdo koupil a zůstávají zavřené.
Lákadlem Oděsy jsou také její pláže. Pobřeží je poseto spoustou karaoke barů, hospod a diskoték. Nejznámější diskotéky se nacházejí na pláži Arcadia. Stojí však zato vyzkoušet i menší plážové restaurace. Pokud se seznámíte s místními, nevyhnete se pití ukrajinské vodky. Pije se buď levná vodka „na každý den” – padesátigramová dávka stojí hřivnu padesát, anebo si za deset hřiven koupíte půl litru nejlepší ukrajinské vodky Mjarkov.
Možná vám přijde zvláštní, že Ukrajinci v Oděse mluví rusky. „Ukrajinsky se mluví jenom na Zakarpatii, kdybychom mluvili ukrajinsky tady, považovali by nás za venkovany,” vysvětlila mi Aňa. „Jestli chceme být Ukrajinci, musíme mluvit ukrajinsky, ale ještě na to není čas,” dodává. Ruštinu slyšíte mezi lidmi na ulici, na nádražích, ale je v ní i většina přednášek na univerzitách.
Tak jako se hledá celá Ukrajina, tak se hledá i Oděsa – nejspíše nebude v nejbližší době vyleštěnou, nablýskanou perlou. Přesto má svoji úžasnou historii, zvláštní osud a těžko popsatelnou atmosféru. Oděsa je městem, které žije. Tím vším si získá a připoutá každého, kdo ji uvidí, a nutí ho vrátit se zpět.