Motto:
Je tedy znovu naděje? – dychtivě se zeptal Holý.
Jeden váš kolega, profesor na Princetonské universitě v Americe, Polák, prohlásil: „Znám své Polsko. Jsou jen dvě možnosti – buď Sověti zasáhnou, a pak budou mít proti sobě třicet pět milionů lidí, které budou muset živit, protože Poláci nebudou pracovat a povedou proti nim dlouholetou partyzánskou válku, nebo nezasáhnou, a pak v Polsku vznikne sociálně demokratický, pluralitní systém, který svými ideovými dopady postupně rozloží socialistické zřízení ve všech ostatních zemích východní Evropy.
Geniální! – profesor Holý musel vstát a začít přecházet po hale. Vyšel dokonce i na terasu, aby se nadechl čerstvého vzduchu, jak byl vzrušen.
(Jiří Procházka, Lišky mění srst, 1. vyd. 1983, 2. vyd. 1988)
Citace z povídky Lišky mění srst, jejímž autorem je spisovatel a scénárista Jiří Procházka (1925 – 1993), který „proslul“ především jako spoluautor politicky tendenčního – a většinou i zcela historicky ulhaného – seriálu 30 případů majora Zemana, je pozoruhodným dokladem, že i v myslích komunistickému režimu oddaných publicistů existovalo jasné vědomí o nepevnosti východoevropských politických systémů, které se z různých příčin mohly vlastně kdykoliv rozpadnout, jak to ostatně ukázaly maďarské události z roku 1956, Pražské jaro roku 1968 či stávkové hnutí v Polsku v letech 1980 – 1981.
Jiří Procházka –celkem otevřeně i jasnozřivě zároveň –v tomto svém textu predikoval, že oním spouštěčem nežádoucích změn ve východoevropských zemích bude právě vývoj v Polsku, což se ale v kruzích západních novinářů, politologů i politiků v podstatě vždy čekalo, nicméně zveřejňování hypotéz o možném rozpadu komunistického bloku v oficiálně vydané publikaci bylo v té době v Československu přece jen dosti neobvyklé.
Následující události „roku zázraků“ 1989, od nichž uplyne letos 33 let – tedy již třetina století, nakonec tyto úvahy z Procházkovy povídky, jež byla ovšem vtělená do fiktivních rozhovorů „nepřátel socialismu“, nakonec potvrdily.
Výše uvedená citace je ale rovněž zajímavá tím, že v rozhovoru literárních kontrarevolucionářů zmíněný „pluralitní sociálně demokratický systém“ byl v dobovém komunistickém pojetí vnímán patrně jako krajní vrchol možného úspěchu antikomunistických snah, ovšem budoucí vývoj v bývalých komunistických zemích po roce 1989 šel v tomto směru ještě mnohem dále, neboť politický vliv sociálně demokratických stran ve státech bývalé Varšavské smlouvy byl nakonec spíše vždy omezený a nikdy ne trvalý.
V samotném Polsku postkomunistická sociální demokracie vystupující jako Svaz demokratické levice po roce 1989 sice dvakrát dokázala ve volbách nejen zvítězit, ale i sestavit vládu (a to v letech 1993–1997 a 2001–2005), avšak po následujících volbách vždy přešla do opozice a v současném Polsku je její význam již téměř dvě desítky let spíše okrajový.
Polsko před rokem 1989
Historické změny, především pak vznik první nekomunistické vlády, k nimž došlo v Polsku během léta 1989, byly výsledkem dlouhodobého tlaku nekomunistické většiny polské společnosti vůči režimu tzv. Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), která se udržovala u moci za pomoci represivních akcí polské armády a Státní bezpečnosti, což se plně prokázalo při potlačování – často velmi brutálním způsobem – dělnických (případně i studentských) nepokojů v letech 1956, 1968, 1970, 1976 a 1981. Dalším faktorem, který napomáhal udržovat moc polských komunistů, byla trvalá přítomnost sovětských vojsk v zemi, a to nepřetržitě již od roku 1944.
Polská společnost, v níž měla vždy obrovský vliv katolická církev, se jako celek vůči komunistickému režimu stavěla vždy odmítavě a na komunisty hleděla jako na agenty cizí mocnosti, čímž se vždy odlišovala například od postojů Čechoslováků, Bulharů, Rumunů či Albánců, kteří vůči „svým“ komunistům až tak nepřátelský vztah neměli. Komunistický systém jako vnucený a nespravedlivý odmítali jak početní polští soukromí zemědělci, tak studenti a intelektuálové. Navzdory svému názvu se PSDS nemohla opřít ani o dělníky, jejichž sociální i společenské postavení bylo vždy v „lidovém“ Polsku svízelné.
Závažný problém pro PSDS – vedle obtížné ekonomické situace, která v Polsku panovala téměř neustále –představovaly rovněž polsko-sovětské vztahy, zatížené historickými událostmi, ke kterým mezi Poláky a Rusy (Sověty) došlo – trojí dělení Polska v 18. století, neúspěšná polská povstání ve století následujícím, polsko-sovětská válka z roku 1920, a především německo-sovětské dělení Polska roku 1939, katyňský zločin z roku 1940 a Varšavské povstání z roku 1944, jež Rudá armáda nechala utopit v krvi.
Na cestě ke „kulatému stolu“
Rok 1988 byl výrazným předělem ve vývoji Polské lidové republiky. Viditelné uvolňování politických poměrů v Sovětském svazu v období Gorbačovovy přestavby ve druhé polovině osmdesátých let se postupně (i když v různé míře) projevovalo ve většině evropských socialistických zemí, především pak v Polsku, kde tradice politického vzdoru či odporu byla nejsilnější.
Během dubna 1988 vypukly v některých polských městech stávky ekonomického charakteru, které ještě slábnoucí komunistický režim stačil za pomoci policejních sil potlačit. Tyto stávky byly ale prvním masovějším vyjádřením nespokojenosti části polského dělnictva, a to od potlačení protestů po vyhlášení výjimečného stavu (13. 12. 1981) v letech 1981–1982. O poznání silněji na polské komunistické vedení, v jehož čele stál první tajemník ÚV PSDS generál Jaruzelski, předseda vlády Rakowski a vlivný ministr vnitra generál Kiszczak, zapůsobila až další vlna stávek ze srpna 1988, díky níž dosud pronásledované i vysmívané opozici vláda nabídla politický dialog.
O okolnostech tohoto na poměry východního bloku nebývalého kroku komunistické moci uvedl historik Andrzej Paczkowski následující fakta:
Dne 26. srpna konference episkopátu, jíž tvořila pozadí velká pouť na Jasné Góře, uznala, že je potřeba „hledat cesty vedoucí k hospodářskému pluralismu a k vytváření sdružení“. Příštího dne vystoupil Kiszczak s prohlášením, v němž oznámil připravenost k rozhovorům „s představiteli různých společenských a zaměstnaneckých okruhů“. Slovo Solidarita sice ještě z úst vypustit nemohl, ale všem – včetně účastníků právě probíhajícího zasedání ÚV PSDS – bylo jasné, kdo má být hlavním partnerem. Dne 31. 8., možná ne náhodou to bylo datum proslulých Gdaňských dohod, na které se všichni odvolávali, se šéf MV sešel s lídrem Solidarity. Podmínkou, kterou si úřady kladly pro zahájení vyjednávání o uspořádání „kulatého stolu“, bylo utišení stávek, což se Wałęsovi– nikoliv bez obtíží – během několika dní podařilo. Mocenské orgány však nezapomínaly, že mají v rezervě i jiné možnosti než dialog. Výbor na obranu země už 20. srpna rozhodl o zahájení příprav na zavedení výjimečného stavu. Byly vydány příslušné pokyny pro armádu i státní správu a byl určen definitivní termín pohotovosti: 31. října. (A.Paczkowski, Půl století dějin Polska 1939 –1989, Praha 2000, s. 348 – 349)
V průběhu podzimu 1988 vliv Solidarity (a jejího předsedy Lecha Wałęsy) doma i v zahraničí postupně sílil, a proto se během několika měsíců – přes odpor mnoha „skalních“ komunistů v tehdejším ústředním výboru PSDS –stala pro polský režim uznávaným partnerem. Představitelé polské politické opozice začali být zváni i do oficiálních sdělovacích prostředků, včetně televize, což v jiných socialistických státech – s výjimkou Maďarska – bylo tehdy zcela nemyslitelné.
Kulatý stůl
V únoru 1989 tak byla ve Varšavě zahájena jednání PSDS a vlády s představiteli stále ještě oficiálně nepovolené Solidarity. Jednání se zúčastnili v rámci vládní delegace také zástupci Sjednocené lidové strany, zastupující rolníky, a Demokratické strany, která byla vnímána jako strana řemeslníků a drobných obchodníků. Přítomni byli i představitelé katolické církve. Vládní a stranickou delegaci na jednáních zastupoval ministr vnitra Czeslaw Kiszczak a opozici vedl předseda Solidarity Lech Wałęsa.
Ze strany moci představoval „kulatý stůl“ historický ústupek, který byl ale především vynucen velmi špatnou hospodářskou situací – například inflace v roce 1989 dosáhla neuvěřitelných 640 procent. Polská komunistická strana nepochybně chtěla opozici učinit za očekávané další ekonomické reformy spoluzodpovědnou, respektive prostřednictvím omezené participace Solidarity na výkonu vládní moci získat pro upadající polské hospodářství západní půjčky a investice.
Motivaci komunistů, proč zahájili vyjednávání se svými oponenty ze Solidarity, popsal politolog Krysztof Mazur v článku Polský svátek rozdělené společnosti, který byl zveřejněn v Lidových novinách 1. 6. 2019:
Polsko potřebovalo radikální modernizaci, kapitálovou injekci v západních měnách a přinejmenším částečné umoření zahraničního dluhu. Teprve pak bylo možné pomýšlet na jakoukoliv stabilizaci. Tehdejší velvyslanec Spojených států v Polsku o tom všem velice dobře věděl. Západ pomůže, jestliže se vláda podělí se Solidaritou o moc. Komunisté neusedli ke kulatému stolu proto, že by se z nich znenadání stali demokraté. Přistoupili na vyjednávání proto, že potřebovali dolary.
Hlavním cílem polské opozice během jednání u kulatého stolu bylo dosáhnout uznání nezávislých odborů, které byly od vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 pronásledovány, byť na přelomu let 1988-1989 Solidarita již fakticky působila legálně, ale bez právních záruk. Dalším cílem opozice bylo získat maximální možnou míru občanských svobod – například v oblasti svobody slova a shromažďování.
Náročná rokování v jednotlivých komisích a výborech, kterých se účastnilo několik set lidí, trvala dva měsíce –od 6. února do 5. dubna 1989. Tématem byly především politické reformy, které prosazovala opozice a vládnoucím režim je přijímal pouze se sebezapřením.
Mezi hlavní výsledky „kulatého stolu“ patřily okamžitá právní legalizace odborového svazu Solidarita a dohoda o změnách v polské ústavě, neboť byla ustanovena funkce prezidenta, která nahradila dosavadní kolektivní hlavu země –Státní radu, a zřízena dosud neexistující horní komora Národního shromáždění – senát.
Podle uzavřených dohod měla být volba všech 100 členů senátu zcela svobodná, kdežto v dolní parlamentní komoře, čtyřistašedesátičlenném sejmu, se opozice mohla ucházet jen o 35 procent mandátů – tedy o 161 míst. Zbývající počet míst v sejmu měl připadnout zástupcům dosavadní vládní koalice s komunistickou dominancí – členům PSDS, Sjednocené lidové strany a Demokratické strany i některým menším sdružením.
Hodnocení výsledků jednání u kulatého stolu je dosud v Polsku záležitostí velmi citlivou. Někteří politici a novináři pravicové konzervativní orientace se stále domnívají, že tyto dohody byly nemorálním kompromisem Solidarity uzavřeným s polskými komunisty. S odstupem tří dekád je ale možné konstatovat, že patrně nebylo jiné možnosti, jak jinak vytvořit v Polsku demokratický politický systém, než postupnými kroky rozložit ten totalitní, který sice neměl podporu polské veřejnosti, ale polské armády a policie ano.
Dne 4. června 1989 došlo v Polsku k rozhodujícímu měření sil mezi komunistickou vládní koalicí v čele s PSDS a bývalými kontrarevolucionáři, jak odboráře ze Solidarity ještě donedávna označoval oficiální tisk.
Již první kolo voleb znamenalo pro polské komunisty naprostou katastrofu a pro Solidaritu triumf, s nímž rozhodně nepočítala. V sejmu získala Solidarita neuvěřitelných 160 křesel –bez jednoho mandátu maximum, kterého mohla dosáhnout. Podobně vypadala i situace v senátu, kde uspělo 92 opozičních kandidátů. Druhé kolo voleb se konalo o čtrnáct dní později.
V dolní komoře opoziční kandidáti ze Solidarity nakonec vyčerpali pětatřicetiprocentní kvótu, která jim byla povolena (tedy 161 mandátů), a ve stočlenném senátu jich celkem zasedlo 99. Zbývající jedno místo v horní komoře polského parlamentu však nezískal komunistický kandidát, ale nezávisle kandidující podnikatel Henryk Stoklasa.
Výjimečný stav v Polsku 1981
Přelomový význam těchto voleb zhodnotil v Listech č. 2/2009 politolog Jakub Charvát:
Výsledky voleb byly velkým překvapením jak pro PSDS, tak pro představitele Solidarity. Lech Wałeşa se na počátku volební kampaně Solidarity nechal slyšet, že pokud by Solidarita dosáhla na dvacet procent míst v Sejmu, pak by to představovalo ohromný úspěch. Představitelé Solidarity připouštěli, že by Občanský výbor Solidarita mohl dosáhnout až na sedmdesát mandátů v senátních volbách. Představitelé režimu si ale ani v nejčernějším snu nedokázali představit, že by Solidarita obsadila všechny mandáty, o které se bude svobodně soutěžit. Nicméně nečekané se stalo. Občanský výbor Solidarita obsadil všech sto šedesát jedna mandátů, o které se v tzv. kontraktovém (smluvním) Sejmu hrálo svobodně, a navíc velkou většinu hned v prvním kole. Současně Solidarita dosáhla na devětadevadesát míst (z celkového počtu sta křesel) v Senátu.
Pro vládnoucí komunistickou stranu PSDS (a nakonec vlastně i pro Solidaritu) ovšem představoval závažný problém drtivý neúspěch téměř všech politiků vládního tábora, kteří kandidovali v rámci tzv. celostátního seznamu. Z této volební listiny, o které se hlasovalo na celostátní úrovni, do sejmu prošli jen dva kandidáti z pětatřiceti – pouze Mikolaj Kozakiewicz a Adam Zielinski dokázali překročit požadovaný padesátiprocentní volební práh. Tehdy neuspěli ani tehdejší premiér Rakowski či ministr vnitra Kiszczak, kteří od podzimu 1988 prosazovali dialog se Solidaritou.
Představitelé nezávislých odborů vůči slábnoucí PSDS ale zaujali velmi vstřícný postoj, neboť se obávali o osud uzavřených předvolebních dohod, které stranám a hnutím podporujícím dosavadní komunistickou moc zaručovaly 65 procent mandátů v sejmu. Tuto nečekanou situaci popsal ve svých pamětech polský disident Karol Modzelewski tímto osobitým způsobem:
Neobsazené mandáty z celostátního seznamu vykloubily poměr předpokládaný smlouvou, podle něhož měla strana se svými koaličními partnery zaručených 65%. Vznikly obavy, že to zhatí celou dohodu od kulatého stolu i s volbami. „Solidaritně-opoziční strana“ se rozhodla pro všechny případy hodit protivníkovi záchranný kruh. Souhlasila se změnou volebního zákona a s tím, aby byli do druhého kola navrženi na každý neobsazený mandát z celostátního seznamu dva kandidáti splňující stranická kritéria smlouvy. Jeden z těch dvou musel vyhrát, aby se obnovil klíč k rozdělení mandátů podle smlouvy. Opozice vytáhla vládní stranu z louže, přičemž ji ovšem uvedla do ponižující situace slabosti. (K. Modzelewski, Zaženem dějin klisny!, Ostrava 2015, s. 305)
Polské (polo)svobodné volby z června 1989 –i přes relativně malou účast 62 % voličů v prvním a 25 % v druhém kole –zcela změnily politickou situaci v zemi, neboť Solidarita se po 4. červnu 1989 nacházela v situaci, kdy již nebyla „jen“ významnou opoziční silou, ale především důležitým politickým a vlastně již mocenským faktorem, neboť mohla –na základě celkového rozložení mandátů v sejmu –společně se Sjednocenou lidovou stranou (76 mandátů) a Demokratickou stranou (27 mandátů) sestavit vládu i bez komunistů (173 mandátů). Tuto možnost na počátku srpna 1989 ostatně navrhoval i sám Lech Wałęsa. Ale tak daleko události v té době v Polsku – s ohledem na Sovětský svaz a členství země ve Varšavské smlouvě –ještě nepokročily.
Pro úplnost dodejme, že v polském sejmu byly od června 1989 zastoupeny i další politické subjekty, které ale v politickém životě nehrály žádnou podstatnou roli –Sdružení PAX (10 mandátů), Křesťansko-sociální unie (8 mandátů) a Polský katolicko-sociální svaz s pěti mandáty.
Váš prezident, náš premiér
Dne 3. 7. 1989 list polské Solidarity Gazeta Wyborcza, který začal vycházet již na jaře 1989 jako důsledek dohod u „kulatého stolu“, přinesl na titulní straně dnes již legendární článek svého šéfredaktora Adama Michnika Váš prezident, náš premiér, který představoval realistické hodnocení situace a jehož základní teze se o šest týdnů později naplnily. Adam Michnik tehdy napsal:
V nejbližší době dojde ke změně politického systému v Polsku. Dosud největší emoce vzbuzovala osoba kandidáta na úřad prezidenta. Je ale špatné, že v takovéto situaci získává převahu minulost a rétorika. Pokusme se na situaci pohlédnout v klidu a odpovědět na otázku: Jaký politický systém potřebuje Polsko na nejbližší měsíce a léta?
Naše ekonomická situace je katastrofální. Zemi hrozí občanské nepokoje a vzpoury. Drtivé vítězství „Solidarity“ ve volbách dokazuje, že Poláci hlasují pro zásadní změny. Stejný smysl mají opakující se hlasy na téma možné kandidatury Lecha Wałęsy do funkce prezidenta.
A co na to předseda „Solidarity“? Hovoří o současné mezinárodní a vnitřní situaci. Hovoří o sousedech na východě, západě a jihu Polska; hovoří o příslušnících represivního aparátu moci (MSW, MON) v Polsku. Zamysleme se nad těmito podmínkami.
V naší části světa se odehrává ostrý konflikt protivníků totalitárního komunismu s jeho zastánci. Pro dnešek je signifikantní, že v SSSR probíhá proces destalinizace. Změny, ke kterým tam dochází, výsledek tlaku protitotalitárních sil, nás přivádí ke sdělení, že společným cílem polského národa i národů SSSR je porazit stalinské dědictví a zavést demokratický systém. V SSSR v ekonomické oblasti nadále hledají tržní mechanismus a způsob dekolektivizace zemědělství. K životu se probouzejí národní kultury a lidské touhy po svobodě a důstojnosti.
Mají polské snahy obdobný obsah? Copak tu nejde o stejný prostor našich společných zájmů? Přeměny v Polsku nejsou v rozporu s ruskými národními zájmy – ale ani se zájmy žádného jiného národa patřícího do Sovětského svazu, protože míří proti totalitárnímu systému stalinského komunismu. Hlasy, které v Polsku rozšiřují protiruské fobie – tak pečlivě zaznamenávané pozorovateli –, jsou výsledkem dezorientace, nebo jednoduše provokací organizovanou odpůrci změn.
Jinak je tomu však v NDR a Československu. Tam jsou sovětské noviny konfiskovány a reformátorské snahy potlačovány.
Jak se na Polsko dívá Moskva? Jako na obří a významnou laboratoř, kde se odehrává proces přechodu od totalitárního systému k parlamentní demokracii. Naše prohra nebo úspěch buď posílí, nebo oslabí tendence k návratu stalinismu v Moskvě.
Jak může demokratický proces porazit stalinskou nomenklaturu bez revoluce a násilí? Tvrdím, že jedině prostřednictvím spojení demokratické opozice s reformním křídlem vládnoucího tábora. Polsko stojí tváří v tvář takové možnosti. Uvědomme si: není jednoduché uniknout z totalitárního komunismu. Dosud se to ještě nikomu nepodařilo. Proto se musíme chopit tohoto bezprecedentního díla.
Polsko nyní potřebuje silný a důvěryhodný státní systém. Nedostatečné budou jakékoliv kosmetické změny: nahrazení jednoho jiným z kandidátů na prezidenta nebo premiéra. Proto tvrdím: rozebírání osobních zásluh generálů Jaruzelského a Kiszczaka je špatná cesta. Na oba dva jsem po mnoho let veřejně útočil, o obou dvou bych dnes mohl říci mnoho pozitivních slov. Jenomže problém netkví v lidech, nýbrž v mechanismu.
Potřebujeme nový systém, takový, který budou akceptovat všechny hlavní politické síly. Nový, ale garantující kontinuitu.
Takovému systému odpovídá dohoda, podle které bude kandidát na prezidenta vybraný z Polské sjednocené dělnické strany, a premiérské křeslo spolu s úkolem vytvořit vládu připadnou kandidátovi „Solidarity“. Takový prezident bude garantovat kontinuitu moci, mezinárodních smluv i vojenských dohod. Taková vláda bude mít mandát drtivé většiny Poláků a zaručí provedení důsledných změn ekonomického i politického systému. Pouze takovéto rozdělení moci umožní uvést v život postulát „velké koalice“ a má naději získat nezbytnou pomoc při ekonomické transformaci země. Takový systém bude důvěryhodný pro Polsko i pro svět.
O dva týdny později (19. 7. 1989) byl nejvýznamnější představitel dosavadního režimu generál Wojciech Jaruzelski, který nesl hlavní odpovědnost za vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981, ale jenž jako první ve východním bloku zavelel k ústupu a nakonec i k pokojnému předání moci, v hlasování obou komor parlamentu skutečně zvolen prezidentem, byť rozdílem dvou hlasů.
Po neúspěšném pokusu komunistického ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka na počátku srpna 1989 o sestavení vlády se nepodařilo na post premiéra prosadit ani předsedu Sjednocené lidové strany Romana Malinowského, a proto 24. 8. 1989 na návrh prezidenta Jaruzelského schválil sejm novým premiérem představitele Solidarity Tadeusze Mazowieckého, a to velmi výraznou většinou 378 hlasů.
Katolický intelektuál Mazowiecki, který byl v době výjimečného stavu internován, se tak stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě po roce 1948. Mazowieckého vláda byla koaličním kabinetem za účasti všech tehdejších relevantních politických sil – Solidarity, PSDS, Sjednocené lidové strany a Demokratické strany. Tato polská vláda získala jako celek důvěru sejmu 12. září, kdy pro ni hlasovalo 402 poslanců.
Jedenáct z dvaadvaceti stranických ministrů pocházelo z řad Solidarity, třiadvácátý člen vlády, ministr zahraničí Krzysztof Skubiszewski, formálně vystupující jako nezávislý, byl ale také členem Solidarity. Čtyři ministerstva připadla lidovcům a tři Demokratické straně.
Polská sjednocená dělnická strana si podržela čtyři křesla. Ovládala především „silové“ resorty obrany (gen. Florian Siwicki) a vnitra (gen. Czesław Kiszczak), dále pak ministerstva dopravy a zahraniční hospodářské spolupráce. Komunisté měli stále kontrolu nad armádou, policií i tajnými službami. Vliv komunistických ministrů však postupně klesal a z Mazowieckého vlády v červenci 1990 komunističtí ministři, včetně Siwického a Kiszczaka, odešli. Pouze ministr pro zahraniční spolupráci Marcin Święcicki zůstal v této vládě až do ledna 1991, kdy byla jmenována další polská vláda. PSDS mezitím zanikla a na jejích troskách v lednu 1990 vznikly dvě levicové formace sociálně demokratické orientace.
Přechod od komunistického totalitarismu k parlamentní demokracii byl symbolicky završen pozdější rezignací Wojciecha Jaruzelského, jehož postavení bylo vnitropoliticky již neudržitelné, a následným zvolením Lecha Wałęsy prezidentem Polské republiky v přímých volbách v prosinci 1990. Zcela svobodné volby se však v Polsku uskutečnily až v říjnu 1991.
Události polského léta 1989 – bez ohledu na všechny politické problémy a ekonomické těžkosti spojené s liberalizací ekonomiky, jež přišly později –představují zcela jedinečný přelom v novodobé historii polského národa, neboť nenásilným způsobem došlo k předání moci mezi komunistickou stranou a demokratickou opozicí. Události druhého polského Srpna se též staly inspirací pro dosud nesvobodné národy východní Evropy, kde ve velmi krátké době došlo rovněž k nenásilným změnám – s tragickou výjimkou Rumunska. Poláci tak před třiceti lety dokázali sobě, Evropě i světu, že v politice i zdánlivě nemožné je vlastně možné – nikoliv však bez úsilí a obětí. Nepochybně i pod vlivem polských událostí proto v říjnu 1989 vyšli do ulic obyvatelé NDR a o měsíc později také Češi a Slováci.
První premiér svobodného Polska
Vláda Tadeusze Mazowieckého spravovala zemi do ledna 1991. Sám Mazowiecki na funkci premiéra rezignoval již v na podzim 1990, aby se mohl zapojit do prezidentských voleb. V těch ovšem neuspěl, neboť nepostoupil do druhého kola, kam se naopak probojoval Lech Wałęsa, což se očekávalo, avšak jeho protivníkem se k všeobecnému úžasu nestal Mazowiecki, nýbrž zcela neznámý podnikatel Stanislaw Tyminski, který přicestoval z Kanady.
Mazowiecki ve svém dalším politickém působení stál v čele dvou demokratických politických stran –Demokratické unie a Unie svobody, třikrát byl zvolen do polského parlamentu a v letech 1992-95 se stal zvláštním vyslancem OSN pro Bosnu a Hercegovinu.
Tadeusz Mazowiecki, nositel nejvyššího polského vyznamenání, Řádu Bílého orla, zemřel 28. října 2013 ve věku 86 let.
Odborná literatura:
- Paczkowski, Půl století dějin Polska 1939–1989, Praha 2000
- Vykoukal, B. Litera, M. Tejchman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989, Praha 2000
- Gyuerová, Demokracie, stát a společnost. Případová
- studie Polské republiky, Olomouc 2019.
Paměti:
- Modzelewski, Zaženem dějin klisny!, Ostrava 2015
Publicistické studie:
- Mazur, Polský svátek rozdělené společnosti, Lidové noviny 1. 6. 2019