Jan Kravčík
Sympatický istanbulský student informatiky Kürşat Kutlu Aydemir je příslušníkem jedenapůlmiliónové komunity tureckých Čerkesů. Narodil se v Turecku, čerkesky nemluví, v čerkeské domovině na severozápadním Kavkaze nikdy nebyl, a přesto o sobě tvrdí, že je Čerkes srdcem a duší. Líčí, jak připravuje ke spuštění webový portál pro lidi, kteří se stejně jako on zajímají o kavkazskou historii a jazyky, a doufá, že na jeho stránkách budou zveřejňovány nejrůznější vědecké i populárně–naučné studie. O jeho „čerkeství“ není vůbec nutné pochybovat.
Turečtí Čerkesové jsou totiž nejpočetnější skupinou nejen v rámci čerkeské diaspory, ale i v rámci celého čerkeského národa. Kromě Čerkesů obývajících svoji původní vlast, umně rozparcelovanou někdejší sovětskou mocí do tří republik v rámci dnešní Ruské federace, najdeme jejich početné komunity v Jordánsku, Sýrii, Německu a ve Spojených státech, menší pak v Izraeli a dalších zemích Blízkého východu. Jaké jsou ale historické příčiny tak velkého rozptýlení tak malého etnika? Odpověď je nutné hledat v druhé polovině 19. století, kdy carská armáda po desetiletích bojů zlomila odpor kavkazských horalů a jejich území připojila k Ruské říši.
Vyhnáni z vlasti
Vysídlování a přesuny celých etnických skupin či náboženských komunit byly v Rusku oblíbeným nástrojem populační politiky carského aparátu, který dovedl k obludné dokonalosti až za sovětské éry Stalin. Je však otázkou, nakolik lze hromadný exodus muslimského obyvatelstva z Kavkazu do Osmanské říše, který následoval po ukončení kavkazských válek, označovat moderními termíny genocida či etnická čistka, jak o to od 90. let minulého století usilují nejrůznější čerkeské organizace. Z nich je zřejmě nejvýznamnější Čerkeský kongres, sdružující představitele čerkeských etnik Ruské federace. Ten ve svém požadavku o uznání těchto zločinů a oficiální omluvu Moskvy za carskou politiku vůči Čerkesům upozorňuje, že „podle úředních carských dokumentů bylo zabito více než 400 tisíc Čerkesů, 497 tisíc jich bylo přinuceno uprchnout do Turecka a pouze 80 tisíc bylo ponecháno naživu ve své vlasti.“ Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná právní kontinuita mezi někdejší Ruskou říší a dnešní Ruskou federací, případná omluva Kremlu zůstává pro čerkeské představitele jen vytouženou a těžko kdy docílitelnou morální satisfakcí.
Přesto je nepopiratelné, že v případě vyhánění a vysídlování Čerkesů a dalších kavkazských etnik v 50.–70. letech 19. století šlo o humanitární katastrofu na svoji dobu nevídaných rozměrů. Ačkoliv se plán na násilné vysídlení statisíců horalů zrodil v Petrohradě, často bývá opomíjena role, kterou v jeho realizaci sehrála Vysoká porta. Ta prostřednictvím svých emisarů sama podněcovala Kavkazany, aby se uchýlili pod křídla sultána – ochránce pravověrných, a pro tuto myšlenku získala také místní islámské duchovní. I přes nespočetné masakry, násilné excesy a represálie vůči kavkazskému obyvatelstvu ze strany ruského vojska rovněž zůstává faktem, že se carská správa místy snažila odsun Kavkazanů urychlit pomocí potravinových i finančních dávek, zatímco osmanští úředníci zoufalé situace uprchlíků neznalých poměrů a jazyka často bezostyšně zneužívali k osobnímu obohacení. Svědčí o tom nejen svědectví o nelidském zacházení s muhadžiry (arabsky uprchlík, přistěhovalec), zprávy o prudkém nárůstu obchodu s otroky – zejména ženami a dětmi, ale také záznamy daňových výměrů, jež byly na nové poddané, mnohdy rozmístěné do nehostinných končin bez možnosti zemědělské obživy, uvaleny. Realita, se kterou se na pádišáhově území Čerkesové a další Kavkazané setkali, tak byla často horší, než ta, před kterou prchali. Je proto zajímavé konfrontovat moderní tendence vinit z genocidy horalů výlučně jejího iniciátora Rusko s dobovými dokumenty z konce 19. století, ve kterých příslušníci nové osmanské inteligence kavkazského původu, velmi často hrající významnou roli v mladotureckém hnutí, kladou vinu za smrt desetitisíců nekompetentním a zkorumpovaným osmanským úřadům.
Kavkazský exodus byl prvním násilným masovým přesunem obyvatelstva v této části světa a nebyl posledním. Do značné míry ovlivnil dějiny nejen Ruské a Osmanské říše, ale také Blízkého východu, a jeho důsledky lze pociťovat dodnes.
Tance ano, školy ne
Kutlu, potomek dávných kavkazských uprchlíků, nepociťuje v dnešním Turecku žádnou diskriminaci. Přesto říká, že by v oblasti menšinových práv mělo dojít k nějakému pokroku. Stěžuje si zejména na neexistenci státních škol s výukou čerkeštiny, natožpak v čerkeštině. Mladí zájemci o studium jazyka svých předků jsou odkázáni na soukromé kurzy. Zlepšení této situace nahrává úsilí Ankary o vstup do Evropské unie. Turecká republika menšiny sice neuznává a všichni její občané jsou oficiálně Turky, ovšem v souvislosti se zmíněnou snahou začaly nejrůznější etnické komunity získávat více pozornosti. Středem zájmu médií jsou vzpurní Kurdové, naopak Čerkesové jsou i přes etnickou a jazykovou odlišnost považováni za loajální příbuzné, kteří se během několika generací integrovali do turecké společnosti a v mnoha případech podlehli přirozené asimilaci. V čem tedy spatřuje dnešní mladá generace tureckých Čerkesů svoji specifičnost?
Keziban Mangır vystudovala textilní technologii na Marmarské univerzitě a dnes pracuje jako nákupčí v jedné istanbulské textilní firmě. Stejně jako Kutlu, ani ona na rozdíl od svých rodičů už nemluví čerkesky, ovšem je rozhodnutá se tento jazyk naučit. Společně se svojí sestrou Sümeyrou se aktivně účastní života své komunity. Výjimečnost své kultury spatřuje v tradicích. „Můžu dokonce říct, že tradice jsou pro nás důležitější než náboženství,“ prohlašuje. Stejně tak smýšlí i Kutlu: „Tradice, a zvlášť tradice týkající se chování, jako jsou například úcta ke starým lidem, ženám, hostům, nepřípustnost jakýchkoliv urážek a neúcty, to jsou naše určující aspekty. Tato tradice se v adygejštině jmenuje chabze, což doslova znamená jazyk společnosti“. Ozachování těchto tradic usilují v Turecku četné místní čerkeské organizace. Jejich působnost se však omezuje spíše na folklorní, než politické aktivity. Většina z nich má vlastní taneční, hudební či pěvecký soubor a společně vystupují na svatbách a při dalších slavnostních příležitostech, případně se účastní nejrůznějších folklorních festivalů doma i v zahraničí.
Každý Adyga je Čerkes, ne každý Čerkes je Adyga
Byly zmíněny čerkeština a adygejština. Ojaké jazyky se jedná? V podstatě o jeden a ten samý, protože správně by se Čerkesům mělo říkat Adygejci, případně Adygové. Etnonymum Čerkes je souhrnným označením všech adygejských kmenů, ale v minulosti se užívalo téměř pro všechny původní obyvatele severozápadního Kavkazu včetně příbuzných Ubychů a Abcházců – což ukazuje i kavkazské rčení v titulku. Proto je také nutné mít na zřeteli, že mnohé historické termíny jako rusko-čerkeská válka nebo čerkeský exodus často pracují s tímto jménem v jeho širším, severokavkazském smyslu.
Existuje celkem dvanáct adygejských (čerkeských) kmenů. Nejpočetnější z nich jsou Kabarďané (Kabardové), kterých v Ruské federaci žije přes půl milionu a kteří společně s Besleny tvoří tzv. východní skupinu někdejšího čerkeského kmenového společenství. Západočerkeskou populaci tvoří Abdzachové (Abadzechové), Bžedugové, Chatikové (Chatukajci), Jegerukové, Kemirgové (Temirgové), Mamhegové, Machošové, Natuchové, Šapsugové a Žanové. S jejich jmény se setkáme v nejrůznějších přepisech a v mnoha případech jde o zanikající etnika o počtu několika stovek lidí obývajících jen jedinou vesnici.
Je odhadováno, že na celém světě žijí téměř tři miliony Čerkesů, z nichž podle výsledků sčítání lidu Ruské federace z roku 2002 asi jen 710 tisíc ve své původní domovině. Čerkesové nikdy nezformovali pevně definovaný státní útvar v západním slova smyslu, ale v první polovině 19. století bylo jejich území fakticky nezávislé jak na Rusku, tak na Osmanské říši. Dnes je však původní území historického Čerkeska, které se rozkládalo od řek Laby a Kubáně až k černomořskému pobřeží a ke Kavkazu, obývané převážně ruskou populací. V minulém století byla adygejská etnika pomocí sovětské národnostní politiky ve stylu divide et impera rozdělena a byly pro ně vytvořeny formálně autonomní správní jednotky, které ovšem sdílela s jinými, nepříbuznými národy. Proto dnes na mapě Ruské federace nalezneme republiku Kabardsko-Balkarsko (obývanou také turkickými Balkary), sousedící s republikou Karačajsko-Čerkesko (ve které Karačajové, příbuzní Balkarů, tvoří většinu, zatímco zdejší Čerkesové jsou vlastně odnoží Kabarďanů). Kromě těchto republik najdeme Čerkesy také v Krasnodarském kraji, který ze všech stran obklopuje republiku Adygea (Adygsko). Ta je vlastně už třetí čerkeskou takzvaně titulární republikou v rámci Ruské federace. Přestože jde o jednu z nejchudších federálních jednotek a Adygové v ní tvoří jen čtvrtinu obyvatelstva, je jakýmsi srdcem někdejších čerkeských území a centrem čerkeského politického dění v Rusku.
„Je ale těžké snažit se o nějaké národní aktivity, když je ruská vláda okamžitě považuje za projev separatizmu,“ říká mladičká studentka sociálních prací Alina Vodachova z kabardsko-balkarské metropole Nalčik. Stejně jako další tisíce mladých Kabarďanů, i ona je nespokojena se současným postavením čerkeského národa v Rusku. Stěžuje si zejména na rusifikaci, jazykovou diskriminaci a nárůst xenofobie v ruské společnosti. „Máme s ní stejné problémy jako ostatní kavkazské národy. U nás doma ji příliš nepociťujeme, ale třeba pobyt v Moskvě může být i životu nebezpečný.“ Bohužel pro Alinu a celou její generaci výše uvedené faktory nemají v současném Rusku tendence ustupovat, spíše naopak. Politiku Kremlu vůči malým národům federace nelze ani při nejlepší vůli označit jako vstřícnou, mediální obraz Kavkazanů v Rusku je často za hranicí rasizmu a nárůst patologických jevů a dezorganizace ruské společnosti také nedávají naděje na změnu, a to ani v dlouhodobém měřítku. „Nejhorší je, že nás média často zobrazují jako extremisty a teroristy, což vůbec není pravda, jim ovšem vyhovuje ukazovat naši zemi jako ‚horkou půdu‘,“ upozorňuje Alina.
Ideální podmínky rozvoje
Může se tedy zdát, že větší šanci na udržení a rozvoj národních tradic, kultury a jazyka tak mají paradoxně Čerkesové žijící v diaspoře, kteří se mohou projevovat bez omezení, mají přístup k relativně či zcela svobodným médiím, pěstují bezkonfliktní vztah s většinovou společností, ba dokonce požívají její úcty. Nemusí tomu být tak.
Novočerkasský masakr 1962Specifickým příkladem jsou jordánští Čerkesové, kteří se významně zasloužili o vznik novodobého hášimovského království. Do Jordánska, tehdy ovládaného Osmanskou říší, dorazili čerkeští muhadžirové poprvé roku 1878. Názory vědců na důvody, proč nechal sultán usadit přibližně tři a půl tisíce převážně Šapsugů ve starých zříceninách Ammánu, se různí. Převládají názory, že měli sloužit jako nárazník proti útokům Beduínů, případně že sem byli vysláni hlavně ze zemědělských důvodů v důsledku územních ztrát na Balkánu, jenž byl obilnicí Osmanské říše. Další Čerkesové, zejména Kabarďané, Abdzachové a Bžedugové, byli v následujících desetiletích usazeni ve Vádí al Sír, v Džeráši a na dalších místech severního Jordánska. Noví přistěhovalci si s sebou přinesli vlastní zemědělské know-how, získali od úřadů půdu a daňové úlevy a i přes konflikty s beduínskými kočovníky byli postupně místním obyvatelstvem přijati ne jako kolonisté, ale jako souvěrci, kteří uprchli před perzekucí. Během let si díky své soudržnosti, pracovitosti a dobrým vztahům s okolními obyvateli vybudovali silné společenské postavení. Jejich vesnice byly relativně bezpečné a fungoval v nich základní administrativní systém a milice, které svým způsobem suplovaly úlohu státu. Stabilita a prosperita čerkeských osídlení lákala i okolní arabské obyvatelstvo, které se v nich začalo usazovat. Brzy se z nich stala významná společenská a obchodní centra, o čemž svědčí i rozmach dnešní metropole Ammánu. Významným impulzem pro místní čerkeskou komunitu se stala počátkem 20. století stavba hidžázské železnice, která měla spojovat Damašek s Medinou. Mnozí Čerkesové díky spojení se zbytkem říše zbohatli, další se stali aktivními členy osmanské administrativy i armády. Po první světové válce a odchodu Turků se Čerkesové rozhodli v zemi zůstat a jako jedni z prvních přísahali věrnost budoucímu emírovi nově vznikajícího Zajordánska Abdalláhovi.
Prudký rozvoj a modernizace země a angažovanost Čerkesů v jejím společensko-ekonomickém vývoji však paradoxně vedl k jejich rychlé asimilaci. Tyto a další faktory, jako například velké rozptýlení čerkeské komunity, měly za následek, že čerkeština téměř přestala být v jejím rámci hlavním dorozumívacím jazykem. Na příkladu jordánských Čerkesů si lze demonstrovat, že asimilace nemusí být výsledkem nátlaku ani politického, ani materiálního. Čerkesové, jejichž počet je dnes v šestimilionovém Jordánsku odhadován na 20–80 tisíc, patří obecně k movitějším a privilegovaným vrstvám společnosti, ústava jim zaručuje všechny občanské svobody, ve vládě bývají tradičně zastoupeni alespoň jedním ministrem a z jejich řad se rekrutují členové královské čestné stráže. I přes tyto podmínky, anebo právě kvůli nim, přišli jordánští Čerkesové během druhé poloviny 20. století o větší část své původní národní identity.
Praví vládci Golanských výšin
Na Blízkém východě najdeme i další čerkeské komunity. Na severu Izraele v Galileji žije okolo tří tisíc Abdzachů v obcích Kfar Kama a Rihania. Přišli sem společně s ostatními Čerkesy, které sultán nechal osídlovat Golanské výšiny v dnešní Sýrii. Další vlna čerkeských přistěhovalců v 19. století se usadila v syrských oblastech Hama a Hims. V době vypuknutí Šestidenní války v roce 1967 existovalo na Golanských výšinách dvanáct čerkeských vesnic. Výsledkem bojů byla izraelská okupace Golanských výšin a jejich postupné vylidňování. Většina golanských Čerkesů pak odešla do Damašku a jen část z nich zůstala v obci Kunajtra, která však vzala za své při stahování izraelské armády po Jomkipurské válce v roce 1974. Čerkesové byli evakuováni a tím skončilo jejich osídlení Golan.
Zatímco muslimští Čerkesové v židovském státě získali zvláštní status (díky němuž například jejich ženy nepodléhají povinné vojenské službě) a jejich kultura a tradice se mohou nerušeně rozvíjet (například díky každoročnímu folklornímu festivalu, na který se sjíždí čerkeské soubory z okolních zemí i ze zámoří), syrští Čerkesové byli se svým postavením trvale nespokojeni. Údajně už ve 30. letech minulého století za francouzského mandátu v Sýrii se kunajterští Čerkesové pokoušeli Francouze přesvědčit, aby na Golanech vytvořili nový čerkeský stát. Těsné vztahy socialistické Sýrie se Sovětským svazem v 60. letech měly za následek, že syrští Čerkesové mohli navázat větší kontakt s Kavkazem a tiskly se pro ně knihy a časopisy v čerkeštině psané standardizovanou cyrilicí. Čerkesové dokonce žádali o repatriaci, ale přestože jejich situaci přijela přezkoumat zvláštní delegace ze sovětského Kabardsko-Balkarska, žádost byla zamítnuta. V polovině 70. let se Čerkesové – zejména ti, kteří byli přinuceni opustit Golany – obrátili s žádostí o azyl na vládu Spojených států. Američané jim na rozdíl od Sovětů vyhověli a několik tisíců Čerkesů se usadilo zejména ve státech New Jersey a New York, kde i dnes působí několik čerkeských organizací.
Dnes ovšem je situace jiná, vysvětluje Džano Džamucha, Kabarďanka, jež se narodila a žije v Damašku, kde pracuje ve zdravotnické společnosti. „S životem Čerkesů v Sýrii jsem velmi spokojena – máme stejná občanská práva jako všichni ostatní.“ Džano hovoří čerkesky, naučila se to od svých rodičů, kteří se dnes věnují i jazykové průpravě vnoučat. „To samé budu dělat i já,“ usmívá se Džano. Ona i její otec jsou členy čerkeské charitativní organizace, která působí po celé Sýrii a pořádá kulturní a společenská setkání místní komunity – koncerty, výlety, festivaly. Na nich shromažďuje finanční pomoc pro chudé čerkeské rodiny (jde opět hlavně o uprchlíky z Izraelem okupovaných oblastí), kterým přispívá či přímo poskytuje ubytování a měsíční důchod.
Výčet oblastí, ve kterých se lze setkat s čerkeskou diasporou, Blízkým východem nekončí. Pravdou však je, že čerkeská menšina v severní Africe, konkrétně v Libyi, má mnohem starší kořeny, než komunity rozmístěné po kavkazském exodu na území Osmanské říše. Jde o potomky středověkých mamlúků – otroků-válečníků, kteří se rekrutovali z řad slovanských, turkických a také kavkazských národů, především Gruzínců a Čerkesů. Postupem času se z nich stala vlivná vojenská kasta, jež dokonce v polovině 13. století získala vládu nad Egyptema svůj vliv si udržela i po jeho dobytí Osmanskou říší počátkem 16. století. Libyjští Čerkesové dorazili z Egypta po neslavně proslulém masakru v káhirské citadele v roce 1811, kdy osmanský správce albánského původu Muhammad Alí Paša nechal vyvraždit mamlúcké politické a vojenské elity, a usadili se hlavně ve městě Misráta necelých 200 kilometrů východně od Tripolisu. Je sporné, nakolik lze tyto potomky dávných kavkazských otroků, kteří hovoří arabsky a o své dávné vlasti nemají příliš informací, považovat za součást čerkeského národa. Přesto libyjský delegát na celosvětovém čerkeském kongresu v Krasnodaru v červnu roku 1998 informoval přítomné, že počet jeho soukmenovců v Libyi je 135 tisíc a vyjádřil naději na repatriaci na Kavkaz, kde by libyjští Čerkesové mohli oživit své tradice, kulturu a jazyk.
Sultán také poslal část kavkazských uprchlíků na hranice svých balkánských držav, ale v Evropě Čerkesové dlouho nepobyli a brzy se vrátili do Malé Asie. Usadily se jen malé skupiny a poslední významnější z nich opustila své domovy v okolí Prištiny pod výhrůžkami Kosovské osvobozenecké armády v roce 1998. Těmto Čerkesům byl ruským ministerstvem krizových situací poskytnut nový domov v Adygeji. Dnešní evropští Čerkesové jsou spíše ekonomickými imigranty z Turecka. Například Lamiye Memeyagi se už narodila v Německu, vystudovala v Ankaře a momentálně žije v Hamburku, kde pracuje ve speditérské firmě. Čerkesky nehovoří a o svém národě říká, že je poněkud zvláštní. „Problémem je, že vlastně nevíme, kam patříme. Kdekoliv se octnu, setkávám se s diskriminací. Ale to je asi úděl menšin. Nejhorší je, že neexistují materiály pro samostudium našeho jazyka nebo kultury.“
Perspektivy čerkeského etnika
Americký vědec a diplomat Paul B. Henze ve své eseji The North Caucasus Barrier – Circassian Resistance to Russia píše: „Po Gruzíncích a Arménech Čerkesové dosáhli ze všech národů Kavkazu nejvyššího rozvoje nezbytných předpokladů státnosti.“ Jordánský vědec čerkeského původu Amdžad Džajmucha (vzdálený příbuzný Džano z Damašku) zas ve své stati The Circassians in Jordan tvrdí: „Čerkeská civilizace byla ve své klíčové fázi vývoje a potřebovala přízeň Osudu. Leč Moira odvrátila svoji tvář. Je jednou z nejkrutějších ironií, že (…) Rusko zahájilo svoji zničující válku, která přivedla národ na pokraj vyhlazení.“ A jaké jsou perspektivy čerkeské státnosti dnes? Lze jí v nezávislé podobě dosáhnout? A je vůbec zapotřebí?
Kutlu z Istanbulu, který se o politické dění v čerkeských republikách Ruské federace zajímá, soudí, že za současné výbušné situace na severním Kavkaze nemá o případné nezávislosti kavkazských Čerkesů smysl hovořit. Přesto tvrdí, že ruská menšinová politika je neakceptovatelná, protože díky ní se Čerkesové „stali menšinou ve své vlastní zemi.“ Keziban zase soudí, že ačkoliv by si její národ vlastní nezávislý stát zasloužil, za jeho neexistenci si částečně může sám. „Nikdy jsme neusilovali o svoji svobodu tak tvrdě jako například Židé,“ upozorňuje.
S ní souhlasí Kabarďanka Alina z Nalčiku: „Naše dějiny ukazují, že nejsme schopni žít spolu v míru. Z jedné strany by ve vlastním společném státě bylo mnohem snadnější udržet si své tradice a zejména jazyk, ale z druhé strany Čerkesové jen neradi poslouchají něčí příkazy.“ Svůj názor podepírá teoretickým příkladem: „Nejprve bychom se museli sjednotit proti společnému nepříteli, ale hned po dosažení nezávislosti bychom se začali bouřit proti vlastní vládě a hádat se mezi sebou. Naše zvláštní povaha nám nedovolí žít bez boje s něčím. Proto je dnes určitě mnohem lepší soustředit se na zachování našich národů a jazyků, které rychle mizejí, než usilovat o nezávislý stát.“
Lemiye z Hamburku sice nepochybuje, že její národ je schopný samostatný stát vybudovat, ale stejně jako Alina upozorňuje na naléhavější problém – pozvolna mizející jazyk a tradice. „Víc než čerkeská nezávislost by mě uspokojilo více zdrojů, ze kterých bych se dozvěděla o našem národním dědictví.“ Džano z Damašku se k situaci Čerkesů na Kavkaze nechce příliš vyjadřovat a tvrdí, že ji ze své země nemůže dobře posoudit. Přesto nakonec nabízí zajímavý úhel pohledu: „Je to pouze můj názor, ale být součástí velké země je dobrá věc.“
Ve středu 21. května si Čerkesové po celém světě připomněli 144. výročí konce rusko-čerkeské války a zahájení konečné fáze vyhánění Čerkesů z Kavkazu. Ti, kteří exodus přežili, zapustili kořeny v mnoha blízkých a vzdálených zemích, a to navzdory skeptickým prognózám, jakou je například tato věta z Ottova slovníku naučného, ve kterém se už na přelomu 19. a 20. století psalo: „Jako zvláštní národ přestali Čerkesové skoro již existovati a trosky jejich znenáhla zmizejí mezi sousedy.“ Dnešní potomci kavkazských muhadžirů se usilovně snaží, aby se tato a podobné předpovědi nenaplnily.