Islám ve východní Evropě

Michal Téra

Islám se ve východní Evropě objevil velmi brzy. Nebudeme-li počítat arabská tažení proti Chazarskému kaganátu v 1. polovině 8. století, pak první kořeny zapustil islám ve státě povolžských Bulharů na horním toku řeky Volhy.

Na střední a horní tok Volhy pronikli Bulhaři – přímí příbuzní později slavizovaných podunajských Bulharů – zřejmě na konci 7. století. Jejich příchod byl motivován bouřlivými událostmi ve stepních oblastech východní Evropy, kde původně existoval jejich stát (Velké Bul­harsko, 619–656), který byl zlikvidován sílícími Chazary. Právě před Chazary uprchla část Bulharů na Dunaj a část na střední Volhu. Zde však chazarskému vlivu Bulhaři neunikli a stali se vazaly a poplatníky Chazarského ka­ganátu. Zatímco však Chazaři přijali na konci 8. století ju­daismus a od konce 7. století byli zapřísáhlými nepřáteli muslimských Arabů (stejně jako podunajští Bulhaři), bulharská elita na konci 9. století přijala islám a doufala právě v arabskou pomoc proti Chazarům. Islám pronikl do Bulharska zřejmě ze Střední Asie, se kterou Bulhaři udržovali čilé obchodní vztahy a kupecké stezky propo­jovaly východní Evropu s touto civilizačně i kulturně rozvinutou oblastí, zčásti osídlenou jim příbuzným tur­kickým obyvatelstvem. Bulhaři měli zvláště blízko k říši Samanidů (východně od Aralského jezera), ovšem v první polovině 10. století se pokusili o navázání protichazarské spolupráce s bagdádským kalifátem.

Právě snaha o navázání kontaktů s Bagdádem byla mo­tivem pro jedno z nejznámějších poselství ve světových dějinách – bagdádské poselstvo do říše povolžských Bulharů. Poselstvo putovalo v letech 921–923 (309–311 hidžry), prošlo Bucharou, zeměmi Turků ve Střední Asii, Velkou stepí (oblastí Pečeněhů a Baškirů), až dorazilo do sídla bulharského vládce. Jeho hlavními účastníky byli Súsn ar-Rassí, Ahmad ibn Fadlán, Tekín at-Turkí, Bárs as–Saklabí (tzn. Slovan). Právě Ahmad ibn Fadlán o tomto poselstvu a jeho cestě sepsal podrobnou zprávu, která se však dochovala pouze zčásti. Ibn Fadlán měl na starosti fakíhy (znalce práva), mu’allimy (učitele), a zároveň se staral o agendu poselstva. Fakíhové a mu’allimové měli zajistit zřejmě hlavní cíl poselstva – islámskou misii uprostřed bulharského obyvatelstva. Ibn Fadlán ve své zprávě zmiňuje nejen turecké a bulharské obyvatelstvo, ale i normanské Rusy, kteří jako kupci připlouvali do Bulharska, a také slovanské poddané bulharského chána.

Islám se tak uchytil v této části Evropy ještě před křesťanstvím a stal se mu výrazným konkurentem. Bulhaři bezpochyby působili na slovanské obyvatelstvo, které žilo v jejich státě či v bezprostřední blízkosti a islámský vliv se jistě nevyhnul ani Rusům, kteří v té době tvořili elitu vznikajícího kyjevského státu. Nelze tedy pro toto období vyloučit ani konverze části slovanského a nor­manského obyvatelstva k islámu. Rovněž vysoká kulturní a civilizační úroveň islámského světa jistě působila na Rusy, kteří se s ní setkávali při svých obchodních nebo vojenských cestách na Přední východ.

O obchodních cestách normanských Rusů do islám­ského světa svědčí už arabské prameny z 9. století. Ibn Chordadbeh popisuje jejich trasu v Knize cest a zemí: po Volze do Kaspického moře, od jehož jižního pobřeží putovali s velbloudími karavanami do Bagdádu, kde jim jako překladatelé sloužili slovanští otroci; v kalifátu se pak Rusové vydávali za křesťany kvůli výhodnějším poplatkům. O vojenských výpravách proti muslimům víme z počátku 10. století: v roce 912 propluli Rusové po dohodě s Chazary územím jejich kaganátu na Volze a poté napadli muslimská území na břehu Kaspického moře. Při návratu byli však Rusové obtěžkaní bohatou kořistí zmasakrováni muslimskými poddanými chazarského kagana (snad Bul­hary nebo chórezmskou gar­dou), kteří chtěli pomstít krev svých souvěrců.

Dlouhodobým konkurentem Islámu ve východní Evropě byl judaismus – oficiální náboženství Chazarského ka­ganátu. Tato konfesijní i politická rivalita však skončila v 60. letech 10. století, kdy byl kaganát vyvrácen kyjevským knížetem Svjatoslavem a po východní Evropě zůstaly jen ostrůvky židovského obyvatelstva, zejména v městských centrech (černomořská města, Kyjev ad.). Judaismus však vystřídalo křesťanství, které se postupně šířilo mezi původně normanskou elitu vznikajícího kyjevského státu. Obě náboženství se tak zřejmě střetla o nadvládu nad východní Evropou. O tom svědčí legendární líčení v Nestorově letopisu, který popisuje volbu nové víry knížete Vladimíra. Mezi čtyřmi konfesemi nechybí vedle judaismu, latinského a řeckého křesťanství ani islám, který je reprezentován právě Bulhary. Bulhar­ské poselstvo se snaží přesvědčit Vladimíra k přijetí is­lámu a když chtějí Vladimírovi poslové poznat praktiky muslimského náboženství, navštíví právě povolžské Bulharsko. Vzhledem k legendistickému líčení je pochopitelné, že Vladimír nemohl zvolit nic jiného než východní křesťanství, nicméně celá epizoda dobře ilustruje tehdejší náboženské poměry ve východní Evropě stejně jako hypotetickou možnost přijetí islámu kyjevskou eli­tou. V této souvislosti jsou zajímavé důvody odmítnutí islámu – obřízka a zákaz vepřového a alkoholu. Vepřové tvořilo významnou část jídelníčku tehdejších Slovanů a alkohol byl součástí nejrůznějších společenských rituálů a především knížecích hostin, které plnily roli so­ciální komunikace mezi elitou ve slovanském i norman­ském prostředí. Křesťanství se tak svojí určitou tolerancí v těchto záležitostech pro archaickou normansko-slovanskou společnost jevilo jako konfese vhodnější.

Samotné líčení o volbě víry je zřejmě smyšlené. Je však zajímavé, že podobné „hádání o víru“ známe i z chazarského prostředí z 10. století – chazarský vládce Josef psal v dopise židovskému úředníkovi v Córdobě Hasdaji ibn Šaprutovi o volbě víry, kterou provedl jeho předek Bu­lan. Ten ve snaze zjistit, které ze tří „abrahámovských“ náboženství je nejlepší, uspořádal náboženské hádání, jehož se zúčastnili křesťanský kněz, islámský imám a židovský rabín. Ačkoliv zde byl zase vítězem judaismus, i tato legenda dobře ilustruje roli islámu ve východní Evropě v raném středověku.

Zápas s křesťanstvím

Soupeření mezi křesťanstvím a islámem se po Vladimírově křtu přeneslo i do politické roviny. Staroruští vládci se několikrát střetli s Bulhary a podnikli několik tažení na Volhu. Jejich motivem byla především snaha otevřít ruským kupcům cestu po Volze do oblasti Kaspického moře a do Střední Asie. Takové tažení uspořádal například syn Vladimíra Monomacha a pravděpodobný zakladatel Moskvy Jurij Dolgorukij. Antagonismus se projevoval i v ideové tvorbě – v některých staroruských kázáních se objevují invektivy vůči praktikám muslimských Bulharů. Některé „nečisté“ a vulgární zvyklosti, které jsou jim připisovány, však s nimi neměly nic společného a pisatelé se s nimi naopak setkali ve slabě christianizovaném slovanském prostředí. Ovšem ze staroruských literárních děl lze vysledovat, že pro jejich au­tory splývaly pojmy „nečistý“ a „muslimský“.

V 11–13. století byly ve východní Evropě tři významné státy – křesťanská Alánie, křesťanská Rus a muslimské Bulharsko. Kromě nich se ve Velké stepi pohybovaly kočovné kmeny (Pečeněhové, Polovci, Turci-Uzové), které většinou podléhaly vlivu hegemona oblasti – Kyjeva. Mongolský vpád v první polovině 13. století znamenal konec pro všechna tato společenstva. Kočovné kmeny byly zcela pohlceny mongolským kmenovým svazem, Alánie byla vyvrácena a ruská knížectví zpoplatněna. Povolžské Bulharsko bylo zasaženo mongolským pleněním více než Rus a stalo se přímou součástí mongolského impéria a jeho nástupnických států. Povolžští Bulhaři však dokázali předat novým státům a jejich vládnoucí elitě svoji kulturu a posléze i náboženství – právě díky kulturnímu a jazykovému působení Bulharů vzniká z konglomerátu turkotatarských kmenů a etnik v rámci mongolských států svébytné etnikum – Tataři, kteří etnicky, kulturně a nábožensky navazují na povolžské Bulhary.

Dědicem mongolské moci se ve východní Evropě stala Zlatá horda, ve které došlo ke zmíněné islamizaci a et­nické a kulturní asimilaci stepních národů s kulturou a jazykem povolžských Bulharů. Zlatá horda s centry na dolní Volze se stala hegemonem celé východní Evropy, ale její integrita byla kolísavá a od počátku 15. století se začala rozpadat na nástupnické státy – Velkou hordu, Krymský chanát, Kazaňský chanát, Astrachaňský chanát a Nogajskou hordu. Tyto státy se staly nejen jejími dědici z hle­diska kulturního a jazykového, ale také soupeři sílícího moskevského státu a polsko-litevské unie. Již během 15. a první poloviny 16. století docházelo k častým střetům mezi Moskvou a jejími islámskými sousedy. V roce 1480 došlo k vyvázání Moskevského knížectví z daňové a poli­tické závislosti na Velké hordě (tzv. stání na Ugře) a mezitím probíhaly časté konflikty s Kazaňským chanátem. Východoevropský prostor se na přelomu 15. a 16. století stal kolbištěm, kde o definitivní převahu zápasily muslimské a křesťanské státy.

V 16. století dochází k úpadku tatarsko-muslimského panství ve východní Evropě a k růstu moci moskevské Rusi, která se pokusila jednou provždy odvrátit tatarskou hrozbu z východu. Přelom v islámských i ruských dějinách znamenala velká tažení Ivana IV. Hrozného, která s definitivní platností rozhodla o politické a náboženské mapě východní Evropy. Stálé soupeření Kazaně a Moskvy vedlo nevyhnutelně ke zničení jednoho nebo druhého. V roce 1552 byla Kazaň dobyta a s ní padl i chanát (povstání byla potlačována ještě během následujících pěti let). Tataři byli vyhnáni z města, mešity byly zlikvidovány a velká část majetku přešla do rukou moskevského státu, aristokracie a pravoslavné církve. Roku 1556 byl dobyt i Astracháňský chanát a moskevská Rus ovládla celý tok Volhy. Oba tatarské státy byly záhy kolonizovány a původní obyvatelstvo zčásti zdecimováno, zčásti znerovnoprávněno – například do Kazaně se Tataři nesměli stěhovat do poloviny 19. století. Objevil se i nový trend, opačný k tomu, který právě probíhal na Balkáně: část tatarské aristokracie přijímala křesťanství a stala se součástí elity moskevského státu. Tatarské obyvatel­stvo, které přijalo pravoslaví, se identifikovalo jako sa­mostatné etnikum – Krjašeni (Keräşennär, z ruského krjaščenyje, tedy „pokřtění“) – a přes změnu víry si za­chovalo svůj jazyk a etnicitu.

Přes decimování velké části obyvatelstva, násilnou christianizaci a příliv ruských kolonistů zůstala v rámci ruského státu početná menšina muslimského obyvatel­stva. Ta se ještě znásobila na konci 18. století, kdy byl (po neúspěšných pokusech Petra I.) za vlády Kateřiny II. do­byt a připojen k ruskému impériu i Krymský chanát. Krym byl podobně jako Povolží velmi rychle a systematicky kolonizován a rusifikován. Zůstala zde však početná tatarská menšina, která se hlásila k islámu a která svou svéráznou kulturou inspirovala i ruské umělecké kruhy (například Puškina nebo později režiséra Paradžanova). Krymští Tataři se však stali ve 20. století obětí národnostních deportací a byli Stalinem vysídleni do Střední Asie, odkud se mohli vrátit až na konci 80. let 20. století.

Zcela specifickou kapitolu pak představuje ovládnutí Střední Asie Ruskem, jež značnou měrou zvýšilo počet muslimských obyvatel v celém impériu. Prostor car­ského a posléze i sovětského Ruska se stal otevřený pro fluktuaci muslimského obyvatelstva ze Střední Asie (a také z Kavkazu) do evropské části země a to vedlo i k rozšíření islámu do hlavních center evropského Ruska a Sovětského svazu. V Sovětském svazu pak muslimské obyvatelstvo zasáhla v 70. a 80. letech národní a náboženská renesance, která se vedle tradičně vysoké porodnosti muslimů stala zdrojem napětí mezi nimi a ruskou většinovou společností. Na druhé straně zasáhly především středoasijské kulturní vlivy velmi výrazně ruskou kulturu v 19. a 20. století – v literatuře, architektuře, malířství a filmu se můžeme setkat právě s muslimskými motivy většinou středoasijského nebo kavkazského původu.

Kazaňští Tataři a dnešní Tatarstán

Nejvýznamnější postavení mezi muslimskými Tatary měli kazaňští Tataři, potomci povolžských Bulharů, k jejichž tradici se dodnes hrdě hlásí. Kazaňští Tataři byli nositelé národní a náboženské obrody, která probíhala od 19. století a zasáhla i ostatní tatarské skupiny v ruském impériu (krymské, sibiřské aj.). Kazaňští Tataři dosáhli částečného naplnění svých národních ambicí až s příchodem bolševické revoluce – v roce 1920 byla vyhlášena Tatarská autonomní sovětská socialistická republika (o něco dříve předtím obsadily na čas Kazaň československé legie). Status republiky si Tatarstán udržuje i v současné Ruské federaci a nechyběly ani pokusy (v 90. letech minulého století) o získání plné suverenity. V dnešní době i v rámci Ruska požívá Tatarstán široké politické a kulturní autonomie a udržuje i mezinárodní vztahy s některými státy, zejména s Tureckem.

Přes snahu národních buditelů a současné národní hnutí je značná část Tatarů rusifikována a většina z nich je bilingvní. I po pokusech obnovit její společenský sta­tus je tatarština na ústupu. Na druhou stranu intenzivní styky s ruským okolím, uzavírání smíšených manželství a samotná rusifikace Tatarů umožňuje rychlé pronikání islámu do ruského prostředí. Tomuto trendu napomáhá i renesance islámu, která zasáhla i tradičně muslimská etnika na území Ruské federace. Jako jistý symbol této renesance může sloužit honosná a monumentální mešita Qol Şärif, která byla nedávno postavena v Kazani v cen­tru „kremlu“, vybudovaném Ivanem Hrozným po dobytí města. Islám se tak symbolicky i fakticky vrátil na místa, odkud byl před 450 lety vyhnán.

Stále častější jsou však i případy Rusů-muslimů, jejichž konverze nebyla motivována ani sňatkem, ani rodinnou tradicí. Nejen v samotném Tatarstánu, ale i v centrech evropského Ruska tak roste počet muslimů nejen díky konverzím, ale také díky migraci obyvatelstva z islámských oblastí země. Vzniká a rozrůstá se tak ruská a ruskojazyčná muslimská komunita se svojí pozoruhodnou kulturou – tiskem, literaturou, architekturou. Především jazykové, kulturní a náboženské prolínání tatarského a ruského živlu v samotném Tatarstánu vypovídá o své­rázné symbióze historických tradic, etnik a náboženství v současném Rusku. Tato symbióza není pochopitelně prosta ani zajímavých kulturních plodů, ani politického a společenského pnutí.