Aleš Kozár
Ivo Stropnik se narodil roku 1966 v Celje, vystudoval slovenistiku v Lublani, pracoval jako knihovník, redaktor, lektor, posléze svobodný umělec; iniciátor založení Velenjské knižní nadace, organizátor Herbersteinských setkání slovinských spisovatelů ve Velenje a Pretnarovy ceny ambasadorům slovinské kultury ve světě (v roce 2005 ji dostal český překladatel dr. František Benhart).
Je prezidentem regionálního odboru Svazu slovinských spisovatelů, spoluzakladatelem a šéfredaktorem literární revue Poetikon a programově-organizační vedoucí BIF Poetické Slovinsko. Žije a pracuje ve Velenje. Publikoval třináct samostatných knih pro dospělé i děti, mj. básnické sbírky Podtalnica (Spodní voda, 1991), Skrivalnica v očesu (Schovávaná za víčky, 1993), Lastna imena mojega doma (Vlasní jména mého domova, 1997), Rosa ni pozabila name (Rosa na mě nezapomněla, 1997), Daljave (Dálky, 1998), Triangel (Triangl, 2001), Nate mislim, votlina v glavi (Na tebe myslím, dutino v hlavě, 2006); básně a próza pro děti: Plenične (Do plenek, 1999), Velenjice/Dogodivščine vilenjaka Šalčka (Velenjské/Dobrodružství skřítka Šalčka, 2001), Uganke/ Lovec in 7 vozličkov (Hádanky/Lovec a 7 uzlíčků, 2003), Z Botro pujso na potepu (S kmotrem vepříkem na cestách, 2004).
fantastická Na tebe myslím, opile zakletý sněhu. Neobvyklý v tento zimní čas. My krystaly ležící na tvé posteli očekáváme dotek (bez vpašovaného vokálu) a odrážíme paprsky světla. Ať třpyt mezi námi trvá ještě aspoň chvíli, než ho přetesáme na ledovec. Bez sněžnic se plazíme přes plenky, bez maček se plazíme přes pahorky ňader; za zledovatělým průsmykem je tma jako ve strachu.
Pod mléčnou klenbou se ústa svlažují v soli. Ruka neodhalí ňadra, podprsenka neskryje ruce; prochladlé prsty putují, nehty bloudí k jaru; bílé ticho vstupuje do vánočky, v žitném zrnu ubývá dobrý duch; na mrtvém bodě předků se boříme na hloubku úst – a navíc se vzpírá mlčení, jež nepřestává být mlčením; a ještě se vzpírá pohledu krystalů na větvích – zajíčkům, které někdo zapomněl v jeteli – sněhu, který nepřestane být sněhem.
***
hliněná Na tebe myslím, dutino v hlavě. V tobě objímající se kameny vykřesáváme den i noc (pryč od rýmů), tmu obsahující jeden druhého. Pod zatměním praslova rozechvíváme každý jednu hlasivku na propastí těla, do níž padáš sám. Vystěhovali jsme se někdy z podstaty zrození, z roje tmy?
Temnota nás následuje z pradávné jeskyně, kde led rozťaly mamutí kly a zvířecí kůže ho rozpustily až k ráně, takže jsme mohli položit předky na koberce jarního kvítí; kde nám vrcholky ňader pokreslily těla, krvaví jeleni nosili štěstí na lovu a figurky z rohoviny. Zadržela pálená hlína dost sražené krve a svázala ústa větrům?
***
chvalozpěv anamnéze Klíč od všech otevřených světů, od všech otevřených hrobů; klíč od samoty a hltu hippokritovského vína, jež odneseš hlavu k báznivíře a sladkému mlčení;
tam k bílým holubicím v srdci lipicánů; tam ke ztraceným kometám – tam dolů: pod nebe, pod duhová křídla, pod oblaka –
Jako bychom byli doma na pitomém měsíci! Jako bychom snad žili nějaké bájné tajemství!?
Díky za Adamovo žebro! za ženské lůno! za citlivé nervy; za průsvitný déšť, jenž nepřestává padat a umývat zasněná okna; a za řeky, které musejí ztichnout v mořích.
***
chvalozpěv dešti To je májový déšť, který tě pohladí jménem slunečních skvrn; kůže by se hned zasnoubila – slila se se sluncem, s deštěm, s oblakem –, do peřin už nechce uléhat sama.
Ale jak dlouho polibek slunce trvá? Všechna oblaka jsou nestálá. Májový déšť padá, padá – s tichem chvíle odevzdání, s tichem rozpáleného nebe. –
V jiných ročních dobách je déšť trvalejší, není s ním sama laskaná kůže. Déšť padá, padá a obchází s příběhy po zemích Lásky. Milují tě upršené démonické večery.
***
chvalozpěv G Ach, slovinská literaturo, protestantsky opilá kořalou a burčákem; ach, postmodernisticky proflámované nanebevzetí refošku, evropského piva a americké whiskey; ach, světový kánone, požehnaný koktejlem! Kalichy bytí, naražené pípy času!
S perverzní Evropou se olizoval slovinský bordýlek a slovinský jazýček je jen malý pasáček. Exotická předehra slov!
Nacionální klín K. Pokud by ve státě – nejen potichu – vládly „ukrajinky“, básníci by nabídli separátní mír. Takto však morové znamení trhá zvuk houslí, panenský anděl si odepíná spleen. Komu… cink cink?