János Endrődy
Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na specifický a zajímavý druh přísloví a rčení v maďarské lidové slovesnosti, totiž na ta, která v sobě jako zrcadlo mnohdy trpké národní zkušenosti odrážejí více než stopadesátileté panování osmanské dynastie v Uhrách. Během pátrání v nejrůznějších pramenech si však nelze nevšimnout podobných přísloví, užívaných jinými, Turky rovněž podmaněnými národy, která se jakoby nabízejí k přímému srovnání a různým zamyšlením.
Historické pozadí
Panování Turků v Uhrách se v učebnicích a nejrůznějších historických přehledech s precizností historikům vlastní ohraničuje daty 29. srpna 1526, tedy dnem bitvy u Moháče, v níž vojsko tureckého sultána Süleymana I. z rodu Osmanů porazilo vojsko českého a uherského krále Ludvíka z rodu Jagellonců, a dnem 26. listopadu 1699, kdy podepsáním míru s Habsburky v Karlovci se Osmani zavázali k odchodu všech svých vojsk z Uher. Je však nesporné, že s tureckým vlivem se národy Uher setkávaly již dříve (přinejmenším již od první poloviny 15. století, kdy do jihovýchodních oblastí Uher vtrhla spojená vojska sultána Murada II. a valašského knížete Vlada Dracula, nebo když uherská vojska táhla po boku Vladislava I. do bitvy u Varny) i později (plenící osmanské oddíly často pronikaly přes tzv. vojenskou hranici táhnoucí se od Jadranu až k Besarábii).
Nadvláda Osmanů v Uhrách či, úžeji specifikováno, na území obývaném maďarsky mluvícím obyvatelstvem, se pochopitelně projevila i v maďarské lidové slovesnosti. Jakby ne, vždyť folklór velice hbitě reflektuje politickou situaci a poměry, obzvlášť pokud se tyto výrazně promítají do každodenního života lidu. To, že se mnohá přísloví zachovala až do dnešních časů, svědčí o velkém významu tohoto období pro kolektivní paměť národa. Stopy po Turcích také nalezneme v mnoha místních pojmenování, což dokládají například názvy Törökszentmiklós v Szolnocké župě, Törökkoppány v Somogyské župě nebo Törökkanizsa, dnešní Novi Kneževac, ve Vojvodině. Zde a v srbském Banátu se vůbec jedná o častý toponomastický prvek.
Co se ostatních národů Balkánského poloostrova týče, jejich zkušenosti s Osmany a jejich panováním byly nepoměrně delší a rovněž intenzivnější. Osmanská vojska na Balkán – a vůbec do Evropy – pronikla poprvé roku 1354, kdy zemětřesení zničilo obranné hradby byzantské pevnosti u Dardanel. Za méně než dvě stě let si Turci postupně podmanili Srbsko, Bulharsko, Konstantinopol, Bosnu, Albánii, Řecko, a nakonec i Uhry. Slovesnosti balkánských národů jsou proto průpovídek, říkanek, hadánek a pochopitelně i přísloví o Turcích plné, byť i ony mají svá specifika. Kritika pánů je hněvivější, ostřejší, mnohdy jednodušší úměrně k nenávisti, kterou tyto národy vůči podmanitelům chovaly. Rakouský historik Michael W. Weithmann ve své místy kontroverzní knize Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem uvádí, že novodobý nacionalismus jednotlivých balkánských národů spojuje pouze jediný rys, a to právě společná nenávist, ústící v boj proti Turkům, do něhož se nakonec v 19. století zapojují všechny vrstvy obyvatelstva. „Dlouhá staletí osmanského míru, kdy Balkán prosperoval, jsou vědomě zatlačena do pozadí a oficiálně ignorována. Toliko krvavá počáteční a konečná fáze se výrazně zapsaly do historického povědomí a jsou ostentativně udržovány a oslavovány v tradicích a politických mýtech,“ míní Weithmann.
Přestože „dlouhá staletí míru a prosperity“ jsou poněkud diskutabilní, s druhou částí tvrzení lze souhlasit. Proto je také nutné si uvědomit, že mnohé sborníky balkánské lidové moudrosti jsou sestavovány právě v dobách obrození jednotlivých národů a nelze vyloučit, že ani ty současnější neslouží již zmiňovaným politickým mýtům. Tímto přežitkem maďarská literatura, a to ani ta starší, zjevně netrpí. Navíc poslední dobou jsme v Maďarsku svědky jistého přehodnocování dějinné úlohy Turků v Uhrách, jakési popularizace období osmanské nadvlády a zpozitivnění mnohých jejích atributů. Tento trend je však obecnější a má svoji paralelu i v historiografii jiných národů, například v postupném oddémonizování Habsburků v prostředí českém.
U Moháče bylo hůř
Jedním z prvních, dodnes užívaných rčení narážejících na osmanskou expanzi do Uher, je több is veszett Mohácsnál! (víc už bylo ztraceno u Moháče). Těmito slovy se Maďaři utěšují u příležitosti podle jedněch citelné, podle druhých nepodstatné ztráty – v obou případech se jedná o užití správné. O okolnostech vzniku tohoto rčení a o jeho variantách panuje mnoho dohad a domněnek. Maďarský sběratel přísloví Gábor O. Nagy uvádí, že nejstarší variantu tohoto rčení lze nalézt v Kronice Gáspára Heltaiho z roku 1575, kde se píše „Elkölt Buda is tőlünk“ (přibližně už i Budín nám byl vzat). Avšak první dochovaný písemný záznam rčení több is veszett Mohácsnál pochází z roku 1841 z knihy Istvána Széchenyiho Kelet népe (Lid východu). O tři roky později se toto rčení objevuje v básni Józsefa Gaála Vén sas (Starý orel), z čehož je vidět, že se v té době již stalo běžně užívaným rčením. Do povědomí národa se však dostalo díky básníku Jánosi Aranyovi, potažmo jedné jím roku 1856 přebásněné lidové písni.
Ještě přijde černá polévka
S Jánosem Aranyem souvisí i rčení hátra van még a fekete leves, které v překladu zní nakonec je ještě černá polévka a znamená to nejhorší nakonec, popřípadě to nejhorší teprve přijde. Ač je to na první pohled zvláštní, i ono má svoji souvislost s Turky. Tento výrok slavný maďarský básník ve své baladě Török Bálint vložil do úst tureckému sultánu Süleymanovi II. Velikému (asi 1496-1566). Aby roku 1541 sultán lstí dobyl Budín, pozval dne 29. srpna na hostinu do svého stanu jeho obránce, Bálinta Töröka Enyingiho, jenž byl poručníkem nedospělého krále Jana Zikmunda, a s koncem hostiny jej zajal. Chvíle předcházející zákeřnému přepadení popisuje Arany takto: „Dlouhý je oběd tureckého sultána / Nakonec je ještě černá káva“.Černou polévkou je zde tedy míněna káva. Existuje však ještě jedna varianta původu tohoto okřídleného rčení. Podle ní o půldruhého století později, 4. října roku 1685, pozval velkovaraždínský paša Ahmed na oběd sedmihradského knížete a kežmarockého hraběte Imricha Thökölyho. Po posledním chodu paša zdržoval Thökölyho slovy: „Ještě přijde černá polévka,“ a sedmihradský kníže díky tomu začal mít zlé tušení. Pak, na dané znamení, pašovi janičáři knížete jali, vsadili do želez a odeskortovali do Drinopolu…
Sukno místo žoldu
Dalším zajímavým rčením je se pénz, se posztó – v překladu znamená ani peníze, ani sukno a užívá se na opis zbytečné námahy, v situaci, kdy mluvčí vidí, že je všechno ztraceno či kdy je jasné, že očekávané neobdrží (například při vracení drobných v obchodě). Rčení bylo běžně užívané již 17. století a také ono má souvislost s osmanskou expanzí do Uher. Vychází ze zkušeností žoldnéřů sloužících na hradech podél hranice mezi tureckým záborem a zbytkem Uher nacházejícím se v moci Habsburků. Tito žoldnéři byli díky poloprázdné státní pokladně špatně živeni a ve svých pevnostech žili ve skutečně bídných podmínkách.
Uherský zemský sněm se nejednou zabýval bídou svých vojáků, ale bez výrazných výsledků. Podle zákona z roku 1630 to, co žoldnéři neobdrželi v penězích, měli dostat vyplaceno v suknu. Avšak i sukno zůstalo často jen zbožným přáním vojáků hlídající jihovýchodní hranici, neboť i když jej obdrželi, většinou za moc nestálo. Navíc dvorní kancelář nakoupila sukno levně ve vídeňských loktech (asi 78 cm) a vojákům totéž sukno prodala třikrát dráž a v mnohem kratších loktech brabantských. Právě proto Maďaři dodnes vyjadřujíc marnost a zbytečnost říkají: ani peníze, ani sukno…
Turci jako Tataři
Na první pohled by člověk věřil, že rčení ne siess, nem hajt a tatár! (nespěchej, nežene se Tatar!), užívané pokud někdo bezdůvodně či příliš rychle pospíchá, je připomínkou nájezdu Mongolů do Karpatské kotliny ve 13. století. Ale i toto rčení má kupodivu souvislost s Turky. Nejenže existují obdoby tohoto rčení nem hajt a török (nežene se Turek) či nincs török a hátunkon (nemáme Turka na hřbetě), ale z dopisů budínských pašů vyplývá, že nejobávanější částí dobyvačného osmanského vojska byla krymskotatarská jízda. O tom, že se Tatarů obávali i samotní Turci, svědčí obdobné rčení v turečtině. Jeho varianty se vyskytují v slovesnosti snad všech evropských národů, které do styku s Turky, respektive Tatary přišly. Na Slovensku je v oběhu rčení čo ti Turek beží za pätami? sloužící k potlačení nedočkavosti a dychtivosti, Rumuni zas užívají rčení doar nu vin tătarii (snad nejdou Tataři). Všechna tato rčení jsou důkazem veliké hrůzy a strachu, který Tataři vyvolávali svojí i na tehdejší dobu neobyčejnou krutostí.
Strach z poturčenců
Rudé právo a maďarské povstáníUpustíme-li od podrobných rozborů jednotlivých rčení a pokusíme-li se o jakousi kategorizaci podle vlastních kategorií, zjistíme, že zřejmě nejvíc je rčení vyjadřujících obavy, strach či nenávist. Dobu osmanského panování považují všechny postižené národy za temné období svých dějin a přísloví o něm hovořící odhalují jeho bídu a neštěstí. Zacházení Turků se svými poddanými a zajatci popisuje přirovnání búsul, mint ki török rabságba esett (naříká jako ten kdo padl do tureckého otroctví). V oblasti Hódmezővásárhely, jedné z nejhůře sužovaných a koncem 17. století prakticky vylidněné, se později říkalo o člověku, jenž slouží ve zlé službě: úgy bánik vele, mint a török a rabjával (zachází s ním jako Turek se svým otrokem). Pokud někdo měl zlého souseda, ostatní vyjadřovali svou soustrast slovy fejére telt a török átka (přibližně padla na něj turecká kletba). Existovala ale i kletba verjen meg a török átka! (přibližně ať ho stihne turecká kletba!).
Balkánská přísloví jsou v tomto ohledu jednodušší, mnohá jsou společná více národům a jejich varianty se v překladu téměř neliší. Například bulharské přísloví turska sila, bălgarska nevolja (turecká moc – bulharská nesvoboda) je srovnatelné se srbským Kosovo polje – početak nevolje (Kosovo pole – počátek nesvobody). Tak i srbské ako u brdo, vuci, ako u polje, Turci (když do lesa – vlci, když na pole – Turci), se shoduje s chorvatským odtud Turci, odovud vuci (odtud Turci, odtamtud vlci). Obojí pak slouží k vyjádření rezignace či beznaděje. Z Turky okupované Bosny zase pocházelo přísloví ne pjevaj visoko, tursko je selo (nezpívej nahlas, ves je turecká), které odpovídá českému neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
V prostředí vojenské hranice v Chorvatsku vzniklo přísloví o Turčinu kada govoriš, skini kapu pa vidiš da nije pod njom (když mluvíš o Turkovi, sundej čepici, ať vidíš, jestli není pod ní), neboť tamní ozbrojené obyvatelstvo žilo v neustálých střetech s tureckými nájezdníky. Srbské přísloví gori su poturčenjaci nego Turci doslova znamená poturčenec horší Turka a je narážkou na běžnou praxi turecké armády. Ta odvlékala a později verbovala chlapce z dobytých území, kteří byli převychováni ve vojenském duchu a zařazeni do oddílů tzv. janičářů (maďarsky janicsárok – z tureckého yeni çeri, doslova nové mužstvo). Právě tyto elitní pěší oddíly prosluly velikou krutostí a nemilosrdenstvím vůči civilnímu obyvatelstvu. Přísloví poturčenec horší Turka je v českém prostředí nejznámějším příslovím o Turcích. Jeho obdobu však mezi maďarskými příslovími nenalezneme. Je to nejspíš zapříčiněno i tím, že janičářské oddíly vznikaly téměř výhradně z poturčených Slovanů.
Hodnocení vzhledu a povahy
I pro lidovou slovesnost je nejjednodušší hodnotit vnější znaky popisovaného objektu. A tak vznikla maďarská rčení typu kopasz mint a török (plešatý jako Turek) nebo srovnání hosszú, mint a török szakál (dlouhý jako turecký vous). Gábor O. Nagy uvádí dokonce dětské říkadlo török basa, nagy a hasa (turecký paša, velké břicho), kterým děti škádlívaly své obéznější kamarády. Velké množství podobných rčení lze nalézt rovněž u balkánských národů. Za pozornost ovšem stojí dvě slovenská rčení, totiž červený ako Turek a zdravý ako Turek, které oproti běžnému stereotypu Turkovi přisuzují poněkud pozitivnější atribut pevného zdraví. O mnoho negativněji proti tomu vyznívá rumunské faţă turcească (turecká tvář), kterýžto příměr se užívá pro někoho, kdo vrhá zlý, nevrlý či posupný pohled.
Další kategorie vypovídá nejen o povahových vlastnostech Turkům přisuzovaných, ale i o některých vlastnostech obecnějších. Pomineme jednoduché příměry typu srbského gori je od Turčina (je horší než Turek), těch se totiž ve slovesnostech národů, které měly možnost seznámit se s Turky, vyskytuje poměrně dost. Jako zajímavější se jeví dvojice starých maďarských přísloví eldicséri, mint török a lova farkát (vychvaluje to jako Turek koňský ocas) a húzza-halasztja, mint török a halálát (protahuje to jako Turek smrt).
Balkánských přísloví hodnotících charakterové vlastnosti Turků je mnoho, proto uvedeme jen ty nejzajímavější. Rumunské rčení a fi turc (být Turek) se užívá o člověku paličatém a svéhlavém, česky by se řeklo – tvrdohlavém jako mezek. Srovnání s českým jaký pán, takový kmán snese rumunské cum e turcul, şi pistolul (doslova jaký Turek, taková pistole). Dva významy s sebou nese rčení parcă se bat turcii la gura lui (jakoby se mu u úst bili Turci), které se používalo pro někoho, kdo příliš hltavě jí, anebo na toho, kdo příliš mnoho hovoří. O tom, kdo se dělá nechápavým a předstírá hloupost, se v Chorvatsku říkalo izigrava malovanog Turčina (předstírá malovaného Turka).
Turek nám tedy již nevystupuje v podobě obávaného nájezdníka či strašlivého pána, jeho atributy se stávají nezodpovědnost, lenost, mazanost. Folklór Bulharů, tedy národa, jehož vztahy vůči Turkům jsou (snad s výjimkou Řeků) nejvyostřenější, zase užíval jednoduchých příměrů typu Turčin i kuče edno e (Turek a pes jedno je). Z trochu jiného soudku jsou následující, dnes už zapomenuté výtvory maďarské lidové tvořivosti. Přísloví nem Törökország az ember gyomra (lidský břich není Turecko) vybízí ke střídmosti a míře v jídle, přičemž v sobě reflektuje geografickou rozlehlost Osmanské říše. Rčení meghalt azóta hét török császár (od té doby zemřelo sedm tureckých císařů) znamená, že od nějaké doby již uplynulo mnoho času.
Reflexe odlišné víry a jazyka
Rčení si všímají i dalších faktorů, jimiž se Turci odlišovali. S náboženstvím souvisí například maďarské rčení meglesz a török húsvétján (stane se na turecké Velikonoce, totiž nikdy – významově odpovídá českému až naprší a uschne). Otázku víry řeší i staré chorvatské povzdechnutí nad marností ni u Turčina vjere, ni u Žudelja mjere (není u Turka víry, ani u Žida míry) nebo bulharské Turčin vjara njama (Turek nemá víru). Obojí vyjadřují přesvědčení lidu o bezbožnosti svých pánů, kteří místo Ježíše Krista uctívali Proroka.
S nápadnou odlišností tureckého jazyka od jazyků podmaněných evropských národů zase souvisí maďarské rčení nem értem, törökül beszél-e vagy tatárul (nerozumím, jestli mluví turecky nebo tatarsky), používané v souvislosti s opilým člověkem neúspěšně se snažícím artikulovat. Zde se přímo nabízí konfrontace s českým mluvím snad tatarsky?, jímž mluvčí vyjadřuje podiv či rozladění nad nepochopením svých slov, případně s polským siedzieć jak na tureckim kazaniu (sedět jak na tureckém kázání) vyjadřujícím beznaděj mluvčího účastnícího se akce, které vůbec nerozumí.Ke zřetelně lepší životní úrovni svých pánů se vyjadřuje rčení úgy él, mint egy török basa (žije si jako nějaký turecký paša). S další, v životě dnešních Maďarů velice podstatnou věcí, totiž tabákem, souvisejí následující příměry: dohányoz mint a török (kouří jako Turek – tzn. velice mnoho), úgy pöfékel, mint valami török basa (pokuřuje si jako nějaký turecký paša) a megszokta, mint török a pipát (přivykl jako Turek fajfce – totiž velice si zvykl na něco, od čeho se nemůže odtrhnout, anebo co mu na rozdíl od dřívějška již nečiní problémy akceptovat).
Kritika státní správy
K stránce praktického, každodenního života v tureckém područí se vztahují následující rčení a přísloví. Přísloví akinek a basa adja, az Isten is annak adja (komu dá paša, tomu dá i Bůh) vyjadřuje mnoha zkušenostmi ověřené přesvědčení prostého lidu, že štěstí je na straně toho, koho mají rádi mocní. O nespokojenosti s vrchností a jejími praktikami pak hovoří rumunské turcul te bate, turcul te judecă (Turek tě bije, Turek tě soudí), kterým se komentuje bezvýchodnost a především nespravedlnost. O situaci v soudnictví snad vypovídá další rumunský příměr judecată turcească (turecký soud), kterým se označuje unáhlené a zbrklé rozhodnutí. Pěkné přísloví hodnotící možnosti prostého lidu vůči vrchnosti pochází z Bosny: ako ću krivo, ne smijem od Boga, ako ću pravo, ne smijem od bega (když chci zlo, nesmím od Boha, když chci spravedlnost, nesmím od bega). To, že se turecká nadvláda ve světle nových skutečností může jevit i lepší variantou vyjadřuje rčení z Chorvatska, které vzniklo po příchodu nových rakouských úředníků na území vyklizená Turky – bolje da te ćera Turčin sa sabljom nego Švabo s perom (lépe, když tě honí Turek se šavlí, nežli Němec s perem).
Resumé
Lidová moudrost je nemilosrdná a bez obalu podchycuje a odhaluje vše s čím se setká. Přísloví o Turcích hodnotí jejich stopadesátileté panování v Uhrách nepříliš lichotivě. Turek je podle nich tlustý, kouřící, pohodlně žijící a tyjící z práce svých poddaných (s výjimkou tabáku se tedy zatím nijak výrazně neliší od křesťanských feudálů). Turek je dále krutý, nesvědomitý, prolhaný, líný, nezodpovědný (srovnej české turecké hospodářství komentující nepořádek v poměrech). Navíc užívá nesrozumitelného jazyka a co je nejdůležitější, věří v jiného Boha. Přesto si Turek v maďarské a také rumunské lidové slovesnosti nestojí tak zle, jako například ve folklóru bulharském či srbském.