Jan Kravčík
Na přelomu letošního jara a léta o sobě dala dvakrát vědět nepočetná, avšak stále více aktivní komunita Tatarů žijících v České republice. Nejprve 29. května uspořádali nedaleko Říčan Sabantuy – tradiční tatarskou veselici, a poté v červenci uvedli do provozu internetové stránky tatar.cz, jejichž tatarskojazyčná verze slouží potřebám společenského života komunity, zatímco verze českojazyčná je určena českým, případně slovenským zájemcům o tatarskou kulturu. Nejzajímavější však zřejmě budou stránky pro ty, kteří až doposud neměli o existenci Tatarů či Tatarstánu tušení.
Jak stojí na úvodní stránce webu: „Tataři nejsou jen národem z učebnic dějepisu. Jsou druhým nejpočetnějším národem Ruské federace“. Nejen odtud, ale i z Kazachstánu, Uzbekistánu a dalších středoasijských republik pochází většina Tatarů žijících v Čechách a na Moravě. Důvody jejich příchodu do naší země byly různé. Především šlo o obavy z vývoje ekonomické situace po rozpadu Sovětského svazu a také strach ze společenského ovzduší v zemích Střední Asie, kde se počátkem 90. let vytvořila konfliktní atmosféra mezi titulárními národy a menšinami. Dnes se k tatarské komunitě v ČR hlásí okolo sta lidí, avšak odhaduje se, že celkový počet Tatarů u nás je vyšší.
Jakýmsi přirozeným centrem komunity je Praha – především proto, že v ní už od roku 1995 působí v rámci Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL) Tatarsko-baškirský servis, jehož zpravodajské programy denně poslouchají desetitisíce posluchačů v Kazani, Ufě, Moskvě, ale také v Austrálii, Finsku, Turecku, Číně a dalších zemích, kde žije významná tatarská diaspora. Jeho redaktor Rim Gilfan, jeden z iniciátorů společenských akcí českých Tatarů, říká, že jejich internetové stránky vznikly proto, aby oslovily i další české Tatary. „Stejně tak ale budeme rádi, když zaujmou i Čechy, kteří se jejich prostřednictvím o našem národě a jeho historii, jazyce nebo kultuře dozvědí něco víc.“ Jako například? „Například, že s tatarskou omáčkou nemáme nic společného,“ žertuje Rim Gilfan. A už vážně dodává: „Mrzí nás třeba, že česká média hovoří o hlavním městě Tatarstánu jako o ruském městě – například když mluví o angažmá českých hokejistů v kazaňském klubu Aq Bars nebo fotbalistů v Rubinu Kazaň.“
Jak se na stránkách dočtete, Tataři nemají nic společného nejen s tatarskou omáčkou, ale ani s tatarským biftekem. Jako kulinární kompenzaci však jejich web nabízí spoustu jiných zajímavých receptů skutečné tatarské kuchyně. Kromě toho si zde můžete poslechnout tradiční lidovou, ale i moderní tatarskou hudbu, naučit se pár tatarských vět či se pokochat obrázky profesionálního fotografa Jevgenije Kanajeva. Jaké další akce však čeští Tataři připravují?
100. výročí smrti Nikoly Šuhaje„Naší hlavní aktivitou zůstane organizace Sabantuye, který příští rok chceme spojit s oslavou tisíce let města Kazaně, protože i ta má přímou souvislost s Čechami. Archeologové totiž určili stáří města mimo jiné i díky minci nalezené roku 1998 při vykopávkách v kazaňském kremlu, která podle vědců pochází z Čech z první třetiny 10. století, tedy z období vlády knížete Václava…“
Již zmiňovaný Sabantuy je tradiční tatarskou lidovou slavností, která je zakončením jarních zemědělských prací. Zpívá se, tancuje, vaří a soutěží – například v tradičním mužském zápase köräş, a pro děti je připraven třeba běh v pytlích. Sabantuy proběhl letos již podruhé, ten historicky první u nás si Tataři uspořádali v červnu loňského roku.
A jak je to tedy s tou tatarskou omáčkou? Sauce tartare je výtvorem francouzské kuchyně 18. století, pro kterou svými obyčejnými ingrediencemi byla příliš „barbarská“, a proto byla pojmenována někdejším synonymem pro tuto vlastnost – „tatarská“…