Marijan Lipovac
V druhé polovině listopadu se v Chorvatsku uskuteční již páté parlamentní volby od zavedení pluralitního politického systému a předvolební kampaň, přestože oficiálně ještě nezačala, trvá prakticky už několik měsíců. V podstatě všichni političtí analytici se shodují, že půjde o první volby, jejichž vítěz není předem znám, narozdíl od voleb v letech 1990, 1992 a 1995, kdy bylo vítězství Chorvatského demokratického společenství (HDZ – Hrvatska demokratska zajednica) předem jisté, a voleb v roce 2000, kdy se místo HDZ ujala vlády koalice šesti opozičních stran. Jisté je jen jedno – – příštím chorvatským premiérem bude buď Ivica Račan, současný předseda vlády a šéf Sociálně-demokratické strany (SDP – Socijaldemokratska partija), nebo Ivo Sanader, předseda HDZ. Jinými slovy – Chorvatsko bude mít koaliční vládu buď levého, nebo pravého středu.
Podle výzkumů veřejného mínění získává největší preference HDZ (20-25%), ale jeho ostatní potenciální koaliční partneři – Chorvatská sociálně liberální strana (HSLS – Hrvatska socijalno liberalna stranka), Demokratické centrum (DC – Demokratski centar) a Chorvatská strana práva (HSP – Hrvatska stranka prava) – zřejmě nebudou mít v Saboru (chorvatském parlamentu) dostatek poslanců, aby Sanaderova vláda získala důvěru. Podle stejných anket je SDP druhou nejsilnější stranou s přibližně 20%, zatímco po zhruba 10% získávají Chorvatská rolnická strana (HSS – Hrvatska seljačka stranka) a Chorvatská národní strana (HNS – Hrvatska narodna stranka). V budoucím Saboru může Račan počítat také s podporou přibližně pěti poslanců Istrijského demokratického sněmu (IDS – Istarski demokratski sabor) a vládu levého středu podpoří také zástupci národnostních menšin, kterých bude v Saboru osm z celkem 150 poslanců.
Důležité však je, že velký počet účastníků výzkumů stále ještě neví, komu dá svůj hlas, a proto je krajně nejisté předpovědět příštího vítěze voleb. Přesto jsou oba kandidáti na premiéra přesvědčeni, že po příští čtyři roky povedou Chorvatsko právě oni a že ho roku 2007 přivedou do Evropské unie. Račan dnes vyzdvihuje úspěchy své vlády, zejména úspěšné mezinárodní postavení Chorvatska a vystoupení z poloizolace, ve které bylo za vlády HDZ a Franja Tuđmana, úspěšný průběh reforem potřebných pro vstup do EU, hospodářský růst (byť velmi pomalý) a stavbu dálnice ze Záhřebu do hlavních jadranských přístavů Splitu a Rijeky. Sanader a ostatní opoziční strany naopak kritizují růst zahraničního dluhu Chorvatska, který čítá řádově 20 miliard dolarů, upozorňují na hospodářské problémy, přibližně 300 000 nezaměstnaných, snižování sociálních výhod, zanedbávání postavení chorvatské menšiny v Bosně a Hercegovině, a nabízejí své programy.
Malý Ivica
Ačkoliv jsou skoro jmenovci, biografie Ivicy Račana a Iva Sanadera jsou velmi rozdílné. Račan se narodil roku 1944 v německém pracovním táboře Ebersbach, kde byli jeho rodiče na nucených pracích. Vyrůstal ve Slavonském Brodu a už na střední škole patřil mezi aktivní členy komunistické mládeže. Vystudoval právnickou fakultu a pracoval v Ústavu pro společenské výzkumy. Jeho politický vzestup začal po potlačení Chorvatského jara 1972. Byl členem předsednictva Ústředního výboru Svazu komunistů Chorvatska (SKH – Savez komunista Hrvatske) a také ředitelem Politické školy „Josip Broz Tito“ v Titově rodné vsi Kumrovci, kde se vzdělávaly budoucí komunistické kádry. Roku 1986 se stal jedním ze dvou chorvatských členů předsednictva Ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ – Savez komunista Jugoslavije) a také jedním z představitelů reformního proudu v chorvatské straně. Na jejím 11. sjezdu v prosinci 1989 byl Račan zvolen předsedou ÚV SKH a rozhodl o vypsání svobodných a pluralitních voleb do chorvatského Saboru a obecních zastupitelstev. V lednu 1990 na 14. sjezdu SKJ se Račan a chorvatští delegáti společně se slovinskými kolegy postavili na odpor prezidentovi Srbska Slobodanu Miloševićovi a kongres opustili, čímž jugoslávská komunistická strana prakticky přestala existovat.
Ve svobodných volbách zvítězilo HDZ, „strana nebezpečných úmyslů“, jak ho Račan jednou nazval kvůli výrokům jeho předsedy Franja Tuđmana, a komunisté mu bez jakýchkoliv incidentů předali vládu. Račan se stal vůdcem opozice a změnil název své strany na Stranu demokratických změn (SDP – Stranka demokratskih promjena). Ta byla později přejmenována na Sociálně-demokratickou stranu.
Ve volbách roku 1992 SDP získala pouze pět procent hlasů a jen málokdo Račanovi a jeho straně předpovídal světlou budoucnost. Ale strana sílila a roku 1995 se stala nejsilnější opoziční stranou místo tehdejší HSLS. Ve volbách roku 2000 tyto strany získaly většinu a uzavřely koalici se zbylými čtyřmi opozičními stranami – HSS, HNS, LS a IDS. „Mali Ivica“, jak ho nazývají kvůli malému vzrůstu, už 14 let pevně držící otěže své strany, se stal premiérem. Je potřetí ženatý a má dva syny z prvního manželství.
„Ivo is just a man“
Ivo Sanader se narodil roku 1953 ve Splitu v tradičně katolické rodině (jeden z jeho bratrů je knězem a jediná sestra jeptiškou). Nějakou dobu strávil v kněžském semináři a poté vystudoval srovnávací literaturu a romanistiku v Innsbrucku, kde získal doktorský titul. Pracoval v jednom splitském vydavatelství, od roku 1991 do 1992 byl intendantem Chorvatského národního divadla ve Splitu a roku 1993 se stal ministrem vědy. Poté působil jako náměstek ministra zahraničních věcí a v letech 1995–1996 pracoval jako šéf Tuđmanovy prezidentské kanceláře. Následně až do roku 2000 opět vykonával funkci náměstka ministra zahraničí. Uveřejnil několik knih z oblasti teorie literatury a mimo jiné sestavil s Antem Stamaćem sbírku chorvatské válečné poezie V této strašné době (U ovom strašnom času), která byla přeložena do mnoha světových jazyků. Jeho žena je profesorkou archeologie na záhřebské filozofické fakultě a mají dvě dcery.
Za časů vlády HDZ Sanader nepatřil mezi vedoucí politiky, a proto byla jako velké překvapení přijata zpráva, že právě on byl na sjezdu HDZ v dubnu 2000 zvolen předsedou strany a prvním následníkem Franja Tuđmana zesnulého v prosinci 1999. Mnozí o Sanaderově úspěchu pochybovali, ale s pomocí svých spolupracovníků, zejména Vladimira Šekse, jednoho ze zakladatelů HDZ, Sanader svoji pozici ve straně, které mnozí po volební porážce prorokovali krach, postupně posiloval. Jeho snaha o očištění HDZ od nejzkompromitovanějších členů, především bývalého Tuđmanova poradce pro vnitřní politiku Iviće Pašaliće, vyústila roku 2002, kdy Pašaliće porazil v souboji o křeslo předsedy. Pašalić byl spolu se svými četnými přívrženci ze strany vyloučen, aby pak založil stranu Chorvatský blok (HB – Hrvatski blok), která se bude účastnit příštích voleb v koalici s další pravicově-populistickou stranou Skutečné chorvatské obrození (HIP – Hrvatski istinski preporod) vedenou Miroslavem Tuđmanem, synem bývalého prezidenta.
Pod Sanaderovým vedením se reformované HDZ znovu stalo nejsilnější opoziční stranou a získalo podporu podobných stran ze zahraničí. Ta byla zvlášť viditelná na sjezdu HDZ v červnu, na kterém jako hosté promluvili mimo jiné i představitelé německých křesťanských demokratů a rakouských lidovců. Atmosféře přispěl i bývalý americký kongresman Guy Vander Jagt, jedna z klíčových postav prezidentské kampaně Ronalda Reagana, který na sjezdu prohlásil „Ivo is just a man“ a přirovnal Sanadera k Reaganovi. Přeplněná dvorana zdravila Sanadera skandováním „Ivo-Ivo“ (kdysi se křičelo „Franjo-Franjo“) a on zdravil přítomné se zaťatou pěstí, což bylo mimo jiné oblíbené gesto albánského komunistického diktátora Envera Hoxhy. Sanadera už dopředu jeho spolupracovníci nazvali budoucím chorvatským premiérem a on sám nabídl sázku, že předseda HDZ, nikoliv SDP, přivede Chorvatsko do EU. Kromě budování kultu osobnosti to mnohým připomnělo staré časy HDZ, které charakterizovala arogance a namyšlenost, přestože ty podle Sanadera „v HDZ už nemají místo“. Kvůli takovému chování se Sanader netěší příliš velké popularitě mezi chorvatskými občany. Ti, které vyhodil z HDZ, pak šíří zvěsti o jeho údajné homosexualitě, o čemž prý existuje důkaz na videokazetě. Tato záležitost pochází ještě z dob, kdy byl Sanader předsedou Tuđmanovy kanceláře a údajně ho stála místo. „Vzhledem k tomu, že jsem byl intelektuálně nadřazený, finančně nezávislý a politicky nezkompromitovaný, vymysleli si, že jsem gay,“ prohlásil nedávno Sanader, jenž mluví anglicky, francouzsky, německy a italsky a navíc je členem Společnosti chorvatských spisovatelů i PEN-klubu.
Roztříštěná opozice
Kromě nepříznivého postoje veřejnosti by se Sanaderovi do cesty k premiérské funkci mohl postavit i volební neúspěch možných koaličních partnerů, kteří se rozhodli vyjít do voleb samostatně. HSLS, která roku 2002 po četných neshodách vystoupila z vládní koalice, doufá, že voliči ocení její principiálnost. Jejím problémem však je předseda Dražen Budiša, kterého mnozí považují za největší zklamání chorvatské politiky. Budiša po neúspěchu v prezidentských volbách roku 2000 prohlásil, že se nebude ucházet o žádnou funkci kromě poslaneckého mandátu, ale roku 2002 byl několik měsíců místopředsedou vlády. Za svého působení v koalici často vyvolával krize ve vztazích s partnerskými stranami, a proto byl považován za její hlavní destruktivní faktor.
Jiný je případ Demokratického centra, strany, kterou založili liberálněji založení členové HDZ v čele s dlouholetým ministrem zahraničních věcí Matem Granićem. Zatímco on je podle průzkumů nejoblíbenějším opozičním politikem, DC sotva překračuje práh 5% potřebných pro vstup do Saboru. V DC však vládne optimismus a Granić doufá, že se v budoucí vládě svého někdejšího tajemníka Sanadera stane znovu šéfem chorvatské diplomacie.
Chorvatská strana práva, jak rád zdůrazňuje její předseda Anto Đapić, je jedinou chorvatskou stranou, která ještě nebyla ve vládě. Narozdíl od začátku 90. let, kdy měla své ozbrojené oddíly a mírně řečeno pozitivní vztah vůči ustašovskému hnutí, dnes se HSP věnuje hospodářským a ekologickým tématům. V těchto problémech se obzvlášť angažuje místopředseda strany Tonči Tadić, jaderný fyzik, který studoval v Japonsku a který je pro své aktivity a kvality považován za nejfundovanějšího poslance Saboru. HSP doposud získávala kolem 5% a její voliči pocházeli především z válkou postižených oblastí, kterým vyhovovala nacionalistická rétorika. Přestože jsou i v HSP optimisti, teprve se ukáže, zda se jejich výsledky zlepší poté, co ze stranických kanceláří odstranili portréty Anteho Paveliće a přestali nosit černé košile.
Ačkoliv HDZ navrhlo svým potenciálním partnerům, aby šli do voleb společně, ti by tuto ideu přijali pouze pod podmínkou, že by v jejich koalici bylo i HDZ. Zatím se jako reálné jeví, že v některých obvodech předloží společné kandidátky HSLS a DC.
Křehká vládní koalice
Současnou vládní koalici tvoří SDP, HSS, HNS, Libra a Liberální strana (LS – Liberalna stranka). Tu budoucí by s největší pravděpodobností mohly tvořit první tři a IDS, jenž z vládní koalice vystoupil roku 2001, ale pokračoval v její podpoře. Chorvatská rolnická strana, v jejímž čele stojí předseda Saboru Zlatko Tomčić, tradičně získává hlasy zemědělců. HSS je také nazývána „nejžádánější nevěstou“ na chorvatské politické scéně, protože do koalice s ní by rády jak strany levého, tak i pravého středu, kterým je HSS blízká svým konzervativismem. Stejně jako HDZ, i HSS je proti legalizaci lehkých drog či homosexuálních partnerství, avšak v koalici s HDZ by pravděpodobně přišla o svoji identitu, kterou se jí za Tuđmanovy vlády podařilo zachránit – právě HDZ se několikrát snažilo tuto nejstarší chorvatskou stranu, založenou již v roce 1904, zničit.
Chorvatská národní strana získala ve volbách roku 2000 pouze dva poslance, ale její vzestup nastartovalo vítězství jejího kandidáta Stjepana Mesiće v prezidentských volbách. Předsedkyní HNS je Vesna Pusićová, přední chorvatská intelektuálka, nesmiřitelná kritička Tuđmanovy vlády, a mezi čelními představiteli této strany nalezneme i Radimira Čačiće, ministra výstavby a veřejných prací, jenž je díky projektům výstavby dálnic a bytů považován za nejschopnějšího ministra. Stranu Libra založila v roce 2002 část představitelů HSLS, kteří nesouhlasili s odchodem z vládní koalice a zůstali věrní SDP.
Libra má 10 poslanců v Saboru a tři členy vlády, mezi nimi i Račanova tajemníka Gorana Graniće (bratr Mateho Graniće), ale nemá žádnou stranickou základnu, ani podporu občanů. Někteří z představitelů Libry proto budou nejspíš kandidovat na kandidátkách SDP.
Liberální stranu založil po rozkolu v HSLS roku 1997 zesnulý Vlado Gotovac, kterého nahradil populární starosta Osijeku Zlatko Kramarić. Zdá se, že on jediný by se mohl po volbách dostat do Saboru, protože LS se stejně jako Libra netěší příliš velké podpoře občanů. K tomu přispěl sám předseda strany Ivo Banac, jenž se nedávno stal ministrem ochrany životního prostředí. Banac je totiž historikem a profesorem na Yaleské univerzitě a po svém nástupu do funkce sdělil, že toho o ochraně přírody příliš neví, ale že se rychle učí. Veřejnost však, jak se zdá, pro podobné výroky nemá přílišné pochopení.
Přestože se neočekává nízká volební účast, chorvatští občané jsou nespokojeni se současnými stranami a byli by nejšťastnější, kdyby nejsilnějšími kandidáty byly nové a nezkompromitované tváře, které do politiky nevstupují pouze kvůli svým materiálním zájmům. V srpnu založil podnikatel a obchodník se zbraněmi Zvonko Zubak novou stranu jménem Demokraticko- -sociální unie (DSU – Demokratsko-socijalna unija) a vzkázal Chorvatům: „Já neznám neúspěch. Mám já, budete mít i vy.“ Zatím je nejisté předpovídat, jestli málo známý Zubak vyvede Chorvatsko z hospodářské krize, i když díky vlastnímu bohatství bude mít velmi agresivní kampaň.
Chorvati budou nejspíš i tentokrát volit menší zlo a vzhledem k tomu, že názory, kdo je menším a kdo větším zlem, jsou rozdílné, výsledek bude těsnější než kdy předtím.