Milena Gvozdenović
Vypráví se, že Féničan Kadmo, zakladatel beotských Théb, byl přinucen opustit Théby a odejít i se svou ženou Harmonií, dcerou boha války Árese a bohyně krásy Afrodity, k Enhelejcům, národu uctívajícímu úhoře, který přebýval severně od pohoří Epiru, mezi Kotorským zálivem a Dračí. Staré proroctví tvrdilo, že pokud si Enhelejci za krále zvolí cizince, porazí své sousedy Ilyry, národ uctívající hady. Když tak učinili, pod Kadmovým velením nad Ilyry zvítězili a ovládli jejich zemi. V novém království porodila Harmonie Kadmovi syna, který dostal jméno Illyrios. Vzápětí Kadmo vytáhl se spojenými vojsky Enhelejců a Ilyrů na tažení proti Řecku a toto vojsko barbarů vítězilo do chvíle, dokud se nepokusilo vyplenit Delfy. Tehdy utrpělo velké ztráty a Kadmo a Harmonie se vrátili na břehy Jadranu, kde se proměnili v hady.
Kdo byli Ilyrové?
Ve starověku obývali Balkánský poloostrov Ilyrové – národ skládající se z několika kmenů, které se vzájemně mísily, ale nikdy neutvořily jednu jedinou etnickou entitu. Kmeny nebyly stejného původu, ani neměly stejné obyčeje či náboženské představy. Přesto tyto kmeny vytvořily společný stát, který měl svoji politickou samostatnost i vládnoucí dynastii. Ilyrský stát zcela jistě vykrystalizoval z řady kmenových svazů, ale nikdy nedosáhl takové formy státní organizace, jaká je typická pro helénská království či římské otrokářské impérium. Fanula Papazoglu, která se intenzivně zabývala problémy ilyrské historie, datuje vznik ilyrského království ke konci 5. století př. n. l. a domnívá se, že tento stát trval bez přerušení až do 2. století př. n. l., kdy ztratil samostatnost poté, co Římani zajali posledního ilyrského krále Genecia.
Existuje mnoho nejasností a otázek v souvislosti s tímto národem a jeho dějinami. Dochovaly se pouze zápisky tehdejších řeckých kronikářů. Ty uvádějí, že Ilyrové byli velmi vysocí a silní – muži měřili v průměru 160 a ženy 150 cm. Muži se neholili a nosili tetování. Řekové uvádějí, že Dardani, jeden z ilyrských kmenů, byli velmi špinaví, protože se myli pouze dvakrát v životě – po narození a při svatbě, potřetí byli umyti až po smrti. Tato skutečnost však nesouvisela s hygienickými návyky Dardanů, jednalo se spíše o rituální mytí, s nímž se setkáváme i u jiných národů. Přesto se dočteme, že Ilyrové často trpěli při morových a jiných epidemiích. Uměli ale používat bylinná léčiva, měli léčitele a prováděli chirurgické zákroky. Ženy rodily snadno, samy a venku. Průměrný věk mužů byl 39 let, žen 36. Z náhrobních kamenů však lze vyčíst i stáří 100 či dokonce 125 let.
Muži i ženy nosili dlouhé šaty, zástěru a opánky. Existovalo několik druhů mužských i ženských šatů, stejně jako pokrývek hlavy. Zajímavým prvkem oděvu byl přehoz s kapucí a rovněž velké šátky, kterými si ženy zakrývaly hlavu i záda, jak to dodnes dělají balkánské stařenky.
Ilyrové se věnovali zemědělství, pastevectví, lovu a rybolovu, těžbě a zpracování kovů, měli solné doly, vyráběli sklo, razili mince, obchodovali po souši i po moři, byli také šikovnými piráty. Jejich zbraně byly podobné řecké a římské výzbroji – používali kopí, přílby, štíty i malé válečné lodě.
Jejich náboženství bylo polyteistické. Nejrozšířenější byly kulty Slunce a Hada. Samotné slovo Ilyr znamená podle některých lingvistů „had“ (slovinský filolog Karel Oštir upozorňuje v této souvislosti na mytického hada Chetitů jménem Illurjanka). Ilyrové praktikovali lidské oběti a kanibalismus, neboť věřili, že pozřením lidského mozku, srdce či jiných vitálních orgánů přebírají sílu, statečnost a další přednosti zabitého. Věřili také v uřknutí a uhranutí, kterým se mohlo uškodit lidem, zvířatům a dokonce i věcem (tato víra se v mnoha částech Balkánského poloostrova zachovala dodnes).
O každodenním životě Ilyrů se dochovaly rovněž jen kusé informace. Pili medovinu, pivo i víno. Byli velcí pijáci a vypráví se, že jejich král Agron zemřel kvůli obžerství a neúměrnému pití. Uměli hrát na strunné a dechové hudební nástroje. Dochovala se kresba pěti tančících žen držících se za ruce. Na Balkáně se dodnes tančí tradiční kolo, při němž se skupina lidí chytí za ruce a vytvoří tak kruh.
Královna Teuta
Ilyrskému státu vládlo v období od 5.–2. století př. n. l. patnáct vladařů, kteří se dělí na dvě dynastie. Všichni vládci byli muži, s výjimkou Teuty (vládla 231–228 př. n. l.), jedné z žen krále Agrona. Po jeho smrti se stal oficiálně vládcem nezletilý Pinnes, syn Agrona a jeho první ženy Triteuty, ale faktickou moc získala jeho macecha Teuta. Historie říká, že se Teutě nepodařilo udržet stát takový, jaký jej zdědila po Agronovi. Povolila pirátství, které její předchůdci omezovali. Pokračovala ve válečných výpravách proti Řekům, Epiřanům a dalším sousedním národům. Po válce v Epiru rozšířila svou zemi od řeky Neretvy na severu po Abracký záliv na jihu. V té době byl ilyrský stát největším státem ve Středozemí. To však vedlo k římské intervenci a k počátku dlouholetých válek mezi Ilyry a Římany.
Římský senát, ke kterému přicházel stále větší a větší počet stížností řeckých a římských obchodníků na ilyrské piráty, se rozhodl vyslat k Teutě tříčlenné poselstvo, které ji mělo požádat o zastavení válečných operací a pirátských útoků. Teuta odpověděla, že zařídí, aby Ilyrové neškodili Římanům, ale nemůže svým poddaným zakázat pirátství, protože to je jejich soukromou záležitostí. Odpověď se poselstvu nelíbila a jeden z jeho členů pravil, že se Řím sám postará o ochranu svých poddaných před ilyrskými piráty a že přinutí ilyrské vladaře změnit své zákony.
Takový výrok musel královně svobodné a silné země znít jako namyšlené vměšování do vnitřních záležitostí jejího království. Neví se, zda s královniným vědomím či dokonce na její rozkaz bylo poselstvo při odchodu z jejího dvora napadeno ze zálohy a dva z jeho členů zabiti. Teuta se pokusila spor uhladit vysláním vlastních vyslanců do Říma, ale Římanům se záminka pro zahájení války a rozšíření své říše i vně Apeninského poloostrova hodila. Zanedlouho na Ilyry vytáhlo mocné vojsko 20 000 vojáků, 2000 jezdců a 200 válečných lodí. To byl začátek první římsko-ilyrské války (229 př. n. l.). Teuta nemohla postup Římanů zastavit a válku záhy prohrála. Byla přinucena abdikovat ve prospěch Pinnese a její království se dostalo pod částečnou kontrolu Říma.
Tam, kde historie už nemá co dodat, začínají se rozvíjet mýty a legendy, které přetrvávají do dnešních dnů. Legenda říká, že královna Teuta, poté, co prohrála poslední bitvu s Římany, pochopila, že nastal konec její vlády. Dříve, než se stáhla do sídelního města Rizonu, rozhodla se ukrýt poklad, který ze svých výprav přinesl král Agron. Rozdělila jej do několika truhlic, aby Římanům ztížila jeho nalezení. Kde tyto truhlice poschovávala a jak zahladila stopy, zůstalo tajemstvím. Jakmile Teuta poklad ukryla, uchýlila se do města Rizonu, ale protože jeho hradby padly, skočila do moře a tak zahynula. Vypráví se, že i město po čase zmizelo, protože se propadlo do moře. Na místě slavného Rizonu dnes stojí malé městečko Risno a z hor nad ním prý je občas možné zahlédnout nějaké světlo probleskující pod hladinou…
Po Teutině sesazení se ilyrský stát už nikdy nevrátil ke své bývalé síle, velikosti a nezávislosti a stále více upadal do vazalských vztahů vůči Římu. O šedesát let později vymřela královská dynastie a současně s ní skončila i nezávislost Ilyrů.