Rim Gilfan
Hovoří-li se v dnešní době o islámu, zvláště o islámu politickém, jaksi automaticky se nám vybaví boj proti mezinárodnímu terorismu. Faktem je, že události 11. září ještě vyostřily již probíhající diskuse o tom, co vlastně svět 21. století čeká, jak se zachovají rozdílná civilizační centra a zda nevcházíme do epochy střetu civilizací. Konkrétněji mezi technologicky a ekonomicky dominantní západní civilizací, založenou na židovsko-křesťanské náboženské a kulturní tradici, a civilizací islámskou, charakterizovanou absencí trvalých demokratických principů a rapidně vzrůstající populací. Právě poslední faktor má být podle některých odborníků dominantní příčinou potenciálního konfliktu mezi těmito civilizacemi. Přitom existuje případ mírové koexistence islámu s jinými náboženstvími, především ortodoxním křesťanstvím. V tomto případě lze hovořit o pokusu integrovat islámskou kulturu se západní křesťanskou či zjednodušeně řečeno evropskou.
Dnes snad jen skuteční odborníci vědí o džadídismu, nábožensko-kulturním fenoménu vzniklém v polovině 19. století mezi Tatary, respektive „muslimy centrálního Ruska“, jak byli tehdy nazýváni, který se později rozšířil i do Střední Asie. Termíny „Turkotataři“ a „muslimové centrálního Ruska“ znamenají v tomto případě totéž, protože do počátku 20. století se ruští muslimové nedělili na jednotlivé etnické skupiny a mezi představiteli džadídismu byli jak kazaňští, tak i krymští Tataři (zde je nutné zmínit význačného krymskotatarského buditele Izmaila Gaspralu, jehož vydavatelská činnost hrála významnou roli při propagaci reforem a duchovní integraci muslimů centrálního Ruska).
Nová metoda
Slovo džadídismus pochází z osmansko-tureckého tvaru usul-i cedit (čti „džedit“), což v překladu znamená „nová metoda“. Souvisí s oblastí osvěty a vzdělání, a především jde o novou metodu ve výuce v tatarských muslimských školách, tzv. medresách, které fungovaly v ruském impériu při mešitách. Přestože všechny tyto školy byly náboženského zaměření, usul-i cedit předpokládala nové přístupy nejen ve výuce islámského bohosloví, ale prosazovala i zavádění některých světských předmětů, jako zeměpisu či fyziky, a také výuku ruského a jiných evropských jazyků.
Na první pohled se může zdát, že džadídismus je jev čistě osvětového, a ne náboženského charakteru. Bylo by tomu tak, pokud by šlo pouze o školy. Je však nutné mít na zřeteli, že u Tatarů byl do konce 19. století veškerý systém školství založen na školách náboženských a jakákoliv reforma přirozeně zasahovala nejen metodiku, ale i obsah výuky. V případě džadídismu se jednalo především o otázku obsahovou, neboť předpokládal reformu nejen vzdělání, ale i kultury, jazyka a v konečném důsledku i náboženství. Vzhledem k tomu, že se současná politologie, především západní, dosud tímto fenoménem dostatečně nezabývala, jeho vědecký popis zatím chybí. V tatarských vědeckých kruzích je nejrozšířenější přístup definující džadídismus jako reformátorské hnutí zaměřené na modernizaci islámu s cílem umožnit mu přizpůsobit se „industriální společnosti“, to jest technologicky založené civilizaci, která se v té době (2. polovině 19. století) formovala v Evropě a v Rusku, ale zároveň jej zachovat coby specifický kulturní a společenský základ.
„Právě díky činorodosti muslimů centrálního Ruska, na Západě nedostatečně známé, přestal být islám překážkou pokroku a otevřely se nové cesty k reformám v jiných oblastech – jazyce, vzdělávání a politické organizaci“, napsal o tomto hnutí známý francouzský politolog Alexandre Bennigsen.
Islám a svoboda
V rámci dnešního pojetí můžeme říci, že džadídismus byl svým způsobem odpovědí na globalizační procesy své doby. Podíváme-li se hlouběji do minulosti, po dobytí Kazaňského chanátu ruským carem Ivanem Hrozným a začátku nebývalých represí proti muslimskému obyvatelstvu, které s různou intenzitou pokračovaly několik staletí, Turkotataři přečkali skutečnou demografickou katastrofu, přišli o občanské a tradiční sociálně-politické struktury, byl zničen jejich městský život a kultura získala rurální ráz. Etnikum mající dlouhou zkušenost s organizací státu se rozpadlo na několik lokálních komunit, které nebyly ve vzájemném kontaktu. V těchto podmínkách se islám stal hlavním faktorem integrace turkotatarského etnika. Izolovanost života komunit v následujících staletích rovněž vedla k ještě většímu úpadku už tak velmi slabého vzdělávacího systému. Proto také reforma začala metodami výuky.
Novočerkasský masakr 1962Jeden z čelných představitelů džadídistického hnutí, historik a bohoslovec Šigabutdin Maržani, který pokračoval v prosazování myšlenky jiného tatarského teologa Gabdelnasra Kursaviho, rozšířil nový způsob myšlení i na samotný islám, když si vytkl za cíl transformaci muslimského sebeuvědomění. Vyzýval k očistě islámu od pozdějších dodatků a nových interpretací, navrhoval neřídit se pouze doslovně chápaným Koránem, ale zabývat se také idžtihádem, tzn. individuální tvůrčí interpretací dogmat. Smyslem přitom bylo, aby tuto interpretaci mohli provádět všichni muslimové, a nejen jednotlivci či vybraní náboženští představitelé. Právě proto džadídismus věnoval velkou pozornost vzdělávání – vždyť pouze dobře připravený člověk může přistupovat ke sporným otázkám tvůrčím způsobem. Zkušenost džadídismu tak potvrzuje možnost uplatnění se jednotlivce v islámu ve chvíli, kdy svou příslušnost k muslimskému společenství (tzv. ummě) vymezuje nikoliv na základě tlaku nějaké vnější síly, staré tradice nebo veřejného mínění, ale na základě vlastního rozhodnutí.
Právě tímto přístupem se otvírala cesta k reformě islámu a k jeho přizpůsobení se nové sociokulturní situaci. V pracích představitelů džadídismu můžeme najít základ svobody sebeurčení jednotlivce v islámu, světovém náboženství, které je dnes na Západě mnohými považováno za zcela totalitní. Tatarský džadídismus však ukázal, že svoboda a islám nejsou v kontradikci, naopak, navzájem se doplňují a odkrývají nové možnosti duchovního rozvoje.
Džadídismus by bylo proto možné nazvat turkotatarským probuzením do racionálního světa. A to probuzením etnika se silným etnickým sebevědomím, stabilní sociální strukturou a významnými kulturními úspěchy. Začátek 20. století byl ve znamení rozvoje tatarského podnikání a průmyslu, vydávání knih, počátku tatarského divadla atd. Bolševický převrat v roce 1917 a následná totální ateizace společnosti však džadídismu coby nezávislému reformátorskému jevu v islámu další rozvoj neumožnily. Dnes jsou v Tatarstánu, Baškortostánu, ale i v Rusku jako celku podmínky pro náboženské sebevyjádření zcela jiné a objevují se i pokusy navázat na historickou zkušenost. V tomto kontextu se někdy používá termínu euroislám.
Odkaz džadídismu
Reformování islámu mezi turkotatarským obyvatelstvem Ruska tak není ani zdaleka ukončený proces. V posledních letech se v prostředí muslimského duchovenstva v Rusku a dokonce i v prostředí tatarské politické elity vede diskuse o významu džadídismu, o jeho historicko-politických souvislostech a jeho místě v dějinách ruských muslimů. Zvyšuje se počet těch, kteří se domnívají, že toto nábožensko-osvětové hnutí bylo pro etnokulturní rozvoj muslimů centrálního Ruska strategicky vzato škodlivé. Na džadídismus se nahlíží jako na formu destrukce muslimské identity, způsob oslabení pocitu sounáležitosti všech muslimů, tj. příslušnosti k ummě, a také jako na ideologický základ asimilace a následné rusifikace muslimských národů bývalého Sovětského svazu. Právě z těchto důvodů je džadídismus některými lidmi hodnocen veskrze negativně. Tento úhel pohledu je rozšířen zvláště mezi mladou generací islámských duchovních v Ruské federaci.
Nárůstu podobných radikálních názorů napomáhá i politika ruského vedení a v ní zejména dva faktory. Za prvé válka v Čečensku, kterou (zvláště ve světle demonstrativního protěžování pravoslavné církve ruským vedením) mnozí považují za válku federálního centra proti jejich souvěrcům. A za druhé snahy prezidenta Putina o centralizaci Ruska a s tím související politika ve vztahu k Tatarstánu a Baškortostánu, respektive k tatarsko-baškirským vztahům zvláště. To vede mezi tatarskou elitou ke značné skepsi vůči možnostem řešení aktuálních etnokulturních a náboženských problémů, o které svou politikou usiluje tatarský prezident Mintimer Šajmijev. Právě on do jisté míry zosobňuje současné pojetí džadídismu coby hnutí orientovaného na Evropu, na ideály demokracie, lidských a národnostních práv. Závěrem je nutné říci, že nábožensko-kulturní fenomén džadídismu si na základě výše řečeného vyžádá ještě další nutné zkoumání.