Paùl Szczëpta
Celá desetiletí byl v Polsku ražen stereotyp o monoetnicitě této země, jakož i o existenci pouze jediného jazyka na jejím území – polštiny. Přestože lze částečně chápat polskou nedůvěru k německé menšině v situaci v letech 1945-70, kdy Německo odmítalo uznat západní hranici Polska, je poněkud zvláštní, že Poláci vědomě skrývali velkou část etnokulturního bohatství svého státu. Mnohá z etnik obývajících polské území dávno zmizela v pomyslném propadlišti dějin a i dnes některá z nich nemají k vymření daleko.
Jacek Borkowicz, historik, publicista a badatel na poli kulturní topografie, odhaduje počet jazyků užívaných za doby tzv. první Rzeczpospolité (1569–1795) na něco mezi 20 a 30. Vedle pro nás tak samozřejmých jazyků jako je polština, litevština či ukrajinština se na území Rzeczpospolité hovořilo také baltskou žmudštinou, turkickou karaimštinou či ugrofinskými jazyky v oblasti Kuronska a Livonska. Neměli bychom zapomínat ani na relikty staré pruštiny či jatvjažtiny! Mnohé z nich však nepřežily do dnešní doby. Známí polští jazykovědci Alfred Majewicz a Tomasz Wichierkiewicz se ke konci 20. století dopočítali přesně 20 jazyků. Do tohoto počtu zahrnuli také jazyk kašubských Slovinců jakožto samostatnou odnož kašubštiny a rovněž jazyk řeckých emigrantů.
Dnes je tento počet pravděpodobně ještě menší, neboť několik jazyků zmizelo zároveň s úmrtím svých posledních mluvčích. Existuje snad ve Slezsku ještě někdo hovořící „po wilamowicku“? Aktuální seznam jazyků v Polsku obsahuje tyto položky – polštinu, ukrajinštinu, běloruštinu, lemkovštinu, litevštinu, romštinu, slovenštinu, češtinu, karaimštinu, tatarštinu, ruštinu, kašubštinu a němčinu. Tedy celkem 13 včetně úřední polštiny. Lingvisté uvádějí, že co chvíli na světě vymře nějaký jazyk. Dost často se tvrdí, že jeden denně. Příčiny toho jsou různé – od přirozeného vymření přes asimilaci jiným jazykem až po pronásledování jeho mluvčích.
Tolik historie. Ta se často střetává s politikou a mnohdy s nešťastnými následky. Stejně tak tomu bylo v loňském roce v Polsku během všeobecného sčítání lidu, které místo aby přineslo věrohodné údaje o etnické příslušnosti občanů a obyvatel Polské republiky, stalo se příčinou politických sporů a v krajních případech dokonce znemožnilo jeho účastníkům deklarovat svoji identitu. Sčítání lidu ukázalo dvě věci – za prvé, že malých národů je méně než dříve, za druhé, že se nacházejí ve stavu postupující dezintegrace.
Jazyk a národnost
Ve sčítacích dotaznících bylo možné nalézt dvě otázky týkající se národní identity – ohledně mateřského jazyka užívaného doma a ohledně národnosti. Tyto otázky vzbudily značné emoce zejména mezi pravicovými sdruženími, která protestovala proti dotazu ohledně národnosti. Podle nich přece musí být všichni obyvatelé Polska Poláci! Podobné výhrady měli i k otázce jazykové. Kampaň předcházející sčítání připomínala poněkud kampaň předvolební. Za ne vždy objektivního postoje médií se hlas rozumu prosazoval jen ztěžka. Netypický charakter měl spor ve dvou regionech obývaných malými národy, které dosud polský stát odmítal uznat. Skutečnost, že jsou uznávány zahraničními organizacemi a institucemi, pochopitelně nepřekáží tomu, aby jejich existenci vláda Polské republiky ignorovala. Sčítání lidu v demokratických podmínkách se tak pro příslušníky těchto národů stalo první příležitostí, jak legálně deklarovat svoji identitu. Těmito národy jsou Kašubové a Slezané.
Rozdíl mezi oběma národy je veliký. Kašubové (Kaszëbë) svoji identitu opírají o jazyk, jenž je pro Poláka méně srozumitelný než čeština, přestože se jeho gramatický systém češtině velmi podobá. Slezané (Ślązaki) nemají kodifikovaný jazyk, a proto je z lingvistického hlediska jejich mluva dialektem polštiny. Základ jejich identity však tkví v něčem jiném – v národním cítění v čisté podobě, odtrženém od jazyka. Oba národy se lišily i ve způsobu pojetí své národní agitace před sčítáním. Zatímco největší organizace v Kašubech, Sdružení kašubsko-pomořanské (ZK-P – Zrzeszenie Kaszubsko-Pomorskie), přímo vyzývalo Kašuby, aby nedeklarovali kašubskou národnost, ale pouze jazyk, ve Slezsku Hnutí za autonomii Slezska (RAŚ – Ruch autonomii Śląska) zdůrazňoval roli odpovědi „národnost? – slezská“. Již v období před sčítáním na sebe poutaly pozornost následující skutečnosti: RAŚ od začátku do konce aktivně propagovalo právo každého svobodně deklarovat svoji národnost a jeho největším protivníkem se stala polská ultrapravice. Mezi Kašuby se iniciativy ujala skupina soustředěná kolem společensko-kulturního měsíčníku Òdroda (Obroda), ale jejím soupeřem se bohužel stalo Sdružení kašubsko-pomořanské.
Dodnes se mnozí pozastavují nad tím, proč předseda ZK-P, vynikající sociolog, profesor Bruno Synak, kategoricky odmítal možnost deklarování kašubské národnosti, tvrdíc, že za Kašuby se považuje maximálně 1% Kašubů, a proto není správné svoji národnost proklamovat. „Bojí se snad Sdružení vlastního stínu?“ ptali se mladí aktivisté soustředění kolem Òdrody. Teprve později, když sčítání už začalo, se stanovisko ZK-P a jeho předsedy poněkud zmírnilo ve stylu: můžete se deklarovat jako Kašubové, ale lepší bude uvést jen jazyk.
„Lidé se mě neptali, jestli se cítím být Kašubem, ale zajímalo je, jestli to smím deklarovat,“ pozastavuje se Tomasz Antoni Żuroch-Piechowski, historik, publicista a ideolog nového proudu v kašubském národním hnutí. Protože ZK-P, organizace těšící se stále menší autoritě, odepřela Kašubům právo deklarovat svoji národnost, jejich velká část ji do dotazníků neuvedla. Na druhé straně skupina kolem Òdrody rozdistribuovala po celých Kašubech od Gdaňsku do Słupsku a od Chojnic po Baltské moře více než 30 tisíc letáků informujících o právu deklarovat kašubský jazyk i národnost. Pro přibližně půl milionu Kašubů však bylo letáků málo. Je proto těžké hovořit o úspěšné informační kampani za stavu, kdy prostředky na ni jsou nevelké a kdy odpůrci mají k dispozici stanovisko věčně nerozhodnutého ZK-P a polských „národovců“.
Polsko před třiatřiceti letyZfalšované sčítání
Podle výsledků sčítání, k jehož transparentnosti se ještě vrátíme, národnost jinou než polskou uvedlo něco přes 1 % občanů Polské republiky. Z nich více než 170 tisíc Slezanů, 150 tisíc Němců, několik desítek tisíc Ukrajinců a Bělorusů, několik tisíc Romů. A pouze 5 tisíc Kašubů.
Úplně jinak dopadly výsledky týkající se jazyka. V případě Kašubů se jedná o výjimečně zajímavou situaci, protože respondenti, deklarující národnost kašubskou, ve své většině vůbec neuvedli kašubštinu jako svůj jazyk! Slovy sociolingvisty Tomasze Wicherkiewicze, koordinátora polského oddělení Evropského úřadu pro méně užívané jazyky (EBLUL – European Bureau For Lesser Used Languages): „Když ne jazyk, tak co zbývá? Zvyky, folklór?“ Nebo se jedná podobně jako u Slezanů o národní vědomí ve formě odtržené od jazyka?
Smíšené pocity vyvolává také několik stovek tisíc osob, které neudaly žádnou národnost. Jsou to skutečně lidé, kteří se necítí být příslušníky žádného etnika? Nebo spíš takoví, kterým bylo rozmluveno deklarovat svoji skutečnou národnost, a necítíce se být Poláky, nechtěli uvést národnost polskou?
Sčítání samotné, jak bylo opakovaně uváděno všemi stranami s výjimkou vládní, bylo do jisté míry zfalšované. K běžným patřila situace, kdy sčítací komisař zapisoval mateřský jazyk či národnost tužkou, aby si ulehčil práci s jejich vymazáním a vepsáním jiných údajů. Zákon o sčítání lidu přitom stanovuje, že prohlášení dotazovaného je pro komisaře závazné a komisař nemá právo ho jakkoliv modifikovat, a to ani v případech jeho zjevného rozporu se skutečností. Mezi školiteli komisařů kolovala anekdota: „Pokud přijdeš do bytu a zeptáš se respondenta, jestli má lednici, přičemž on odpoví, že ne, a z vedle stojící lednice ti nabídne ledový čaj, je tvojí povinnosti zapsat: lednice – ne.“ Tolik zákon. A praxe? Jak v případě Slezanů, tak i Kašubů (protože jiných národů se tento jev týkal v mnohem menší míře), komisaři nejednou odmítli zapsat národnost a jazyk uvedený respondentem a zapisovali je podle vlastního uvážení. Dokumenty dokazující konkrétní případy porušování zákona shromáždili Slezané na internetových stránkách Hnutí za autonomii Slezska a Kašubové na stránkách Sdružení kašubsko-pomořanského. Opět se projevil obrovský rozdíl mezi oběma národy. Zatímco Slezané protestovali proti každému případu porušování zákona během sčítání, kašubské organizace vykázaly podivnou nemohoucnost – ZK-P během sčítání zaslalo pouze jeden (!) protest. Slezské organizace uvádějí, že jich podaly několik set. Znamená to, že v Kašubech zákon porušován nebyl?
Falšování sčítání lidu v Kašubech se odehrávalo několika způsoby. V jednom z okrsků se komisaři na jazyk a národnost neptali vůbec a místo toho je zapisovali podle vlastního uvážení. V jiném zase prohlašovali: „Národnost a jazyk kašubský? To nejde!“, případně „To nezapíšu, protože mám takové instrukce od starosty.“ Ve zbylých okrscích se děly víc masové případy vyplňování dotazníků tužkou a pozdějšího upravování údajů. Snad jen v Gdaňsku (přibližně 10 % Kašubů), Gdyni (20 %) a Łebě (10 %), kašubských městech, po válce zaplavených masovou emigrací z východních oblastí Polska, bylo možné svobodně uvést svoji příslušnost a nebyly zaznamenány žádné případy porušování zákona.
Sociologové tvrdí, že národnost je záležitostí dynamickou a může se časem měnit. O tom, zda se národy rodí v jistém momentu, nebo jestli existují objektivně, se sociologové přou. „Národ existuje, byť třeba ve stavu latentním, a je otázkou víry. Já věřím v kašubský národ,“ říká Tomasz Antoni Żuroch-Piechowski. V důsledku demokratizace života v Polsku lze doufat, že v jisté časové perspektivě budou Kašubové a Slezané polským státem uznáni a že část Kašubů, jež byla pod nátlakem v období druhé Rzeczpospolité (1918–1939) a Polské lidové republiky (1948–1989) polonizována, bude mít odvahu přiznat se ke své identitě. Dnes, přestože propaganda vštípila lidem teorii dvojité identity, není naštěstí pro většinu Kašubů důležitá otázka „Jsem Kašubem?“, protože na ni všichni odpovídají rozhodně, nýbrž „Smím to říct nahlas?“