Proč potřebuje rusko alespoň trochu feminismu?

z angličtiny přeložila Tereza Soušková

V současném Rusku stále nabývají na síle konzervativní proudy. snaží se ženy vměstnat do kadlubu tradičních mužských představ a společenských rolí. jaké je vlastně postavení ruských žen? A co na to tamní feministky? Našli bychom v Rusku vůbec nějaké?

Byl horký letní den v Nižním Novgorodu v Rusku. Autobus („maršrutka” – malý bachratý dopravní prostředek, většinou ve stavu před rozpadem) byl plný mladých lidí, z nichž nápadně vyčnívala jedna dívka. Byla štíhlá, blonďatá a velmi vysoká. Typická provinční Ruska, která vyrostla v 90. letech. Moji pozornost neupoutal pouze její outft, nebo spíše naprosto směšný obleček skládající se z příliš krátké sukně, jež zřejmě měla všechny oslnit, a řemínkových sandálů na úzkém podpatku, které majitelce věštily zlomený kotník hned při příští prudké zatáčce. Dívala jsem se na jejího společníka: vyholená hlava, strnisko na tváři, falešná tepláková Adidas, tenisky a ledvinka. Opět tu máme poznávací znamení typického obyvatele této části světa. Docela mě děsil. Ti dva se hádali, on ji pořád tahal za ruku, dívka plakala a klopýtala celým autobusem ve snaze na každé zastávce utéct. On ji pronásledoval, pod vousy si brumlal výhrůžky a nadával na celý autobus. Všichni seděli tiše a snažili se předstírat, že nevnímají nepatřičnou scénku, jež se jim odehrávala přímo před očima. Když oba konečně vystoupili, poznamenala k tomu starší paní: „Ach to mládí.“ Udeřilo mě to přímo do očí: snaha zamést pod koberec ten zásadní a stovky let trvající problém systematického týrání. Tato scéna by mohla sloužit jako reklama na billboardu osvětlující naléhavou potřebu feminismu v Rusku.

V Americe se už i celebrity začínají hlásit k feminismu, včetně „šoumenky“ a královny hudby Beyoncé. Jen stěží si představíme, že by ruská popová hvězda přijala feministické hodnoty nebo se dokonce začala nazývat feministkou. Známe ženy z rozvojových, totalitárních a nábožensky založených zemí, jež se dokázaly vymanit z tradičních, konzervativních a tyranských pravidel, která jim jejich státy kladly do cesty. Mnohé z nich, jmenujme například Malálu Júsufzajovou nebo Theresu Kachindamoto, se zasazují o to, aby si i dívky mohly jít za svými sny, aby mohly chodit do školy či se osvobodily z bludného kruhu dětských svateb. Je možná trochu zarážející, že se žádná taková postava neobjevila v Rusku. Byli jsme svědky vystoupení Pussy Riot, pompézní punkové/antináboženské/feministické skupiny, jejíž členky byly zatčeny a odsouzeny za výtržnictví a náboženskou nesnášenlivost. Krutý rozsudek a přehnaná reakce úřadů se setkaly se silnou kritikou Západu, což ovšem nemělo velký vliv na zmírnění jejich odsouzení. Po jejich propuštění přišla bouřlivá reakce ze strany radikálnějšího undergroundového feminismu v Rusku, přičemž mnoho jeho zástupkyň prohlásilo (např. Káťa Bacharenkovová, Olga Lipovská, Olgerta Ostrov, Ljubava Malyševa atd.), že Pussy Riot má jen málo společného se skutečným feminismem. Ty samé „pravé“ (já je spíše nazývám „radikální“) feministky odpírají ženám právo zvolit si profesi poskytující sexuální služby jakožto legitimní zaměstnání, vymezují se proti plastické chirurgii a považují ji za pouhý důsledek patriarchální společnosti. Pro feministky na Západě je to poněkud neadekvátní představa, jelikož mezi nimi panuje široký konsenzus ohledně dekriminalizace profesí poskytujících sexuální služby, a také pohlíží na plastickou chirurgii jako na něco, co žena může podstoupit, aniž by se musela stydět.

Kromě toho, hrdých feministek, jež by se nebály veřejně se k tomu přihlásit, je v Rusku tak málo, že i najít jejich jména na internetu je obtížné. To je nebetyčný rozdíl oproti evropským zemím nebo USA, kde je naprosto běžné potkat feministku, která se za takové označení nestydí, ba naopak se jím pyšní. Běžně existují webové stránky věnované feminismu, mezi nimiž uveďme např. inteligentní a široce známý blog Everyday Feminism.

Pokud se zeptáte většiny žen, které dnes žijí v Rusku, co znamená slovo „feminismus“, tak mnoho z nich prostě jen prohlásí, že pohlaví jsou si rovna a feministky nenávidí muže. Mnoho Rusů, a dokonce i Rusek, by řeklo, že v jejich zemi feminismus není potřeba, protože se ženami se přeci zachází jako s rovnými, mají práci, jsou ve vládě a vůbec mají pohodový život. Mnozí by hloupému cizinci ukázali, že v Rusku platí jiná pravidla. Ruské ženy jsou zbožňovány muži kvůli své kráse a ve skutečnosti jsou rády, že mohou posloužit svým manželům a partnerům, protože o tom přeci láska je. Od žen se očekává, že budou vypadat perfektně za každých okolností, budou hladovět nebo cvičit do vyčerpání, budou se oblékat do úzkého sexy oblečení a budou co nejvíc nosit podpatky. Vypadá to jako nelichotivý obrázek nukleární rodiny z 50. let v USA, ale bohužel je to denní chléb v dnešní Ruské federaci. Proč se společnost nikam neposunula? Proč se nezačaly rozvíjet hodnoty, které se (ač založené na chybném základě) objevily v raném období SSSR?

Nechme teď stranou detailní analýzu jednotlivých aspektů a soustřeďme se na nejpalčivější problém, který brání rovnému zacházení se ženami v Rusku, nebo se alespoň zaměřme na rozklíčování lží a zavádějících informací, jež dnes kolují v největší zemi světa ohledně rovnosti pohlaví. Pro začátek si řekněme, co přesně feminismus je a proč je tak důležitý.

Nejjednodušší definice feminismu mluví o přesvědčení nebo hnutí či souboru idejí, které vyjadřují názor, že ženy by měly mít rovná práva s muži, ale nemají. Snaží se poukázat na společenské, politické, ekonomické a kulturní omezování žen, které je stejně závažné jako útisk na osobní a soukromé rovině. ženy jsou totiž systematicky znevýhodňovány společností jako celkem, svým bezprostředním okolím, vládou a kulturou. Z takové systematické nerovnosti pramení množství vážných situací, některé mohou být i životu nebezpečné, jako třeba domácí násilí, sexuálně motivované útoky, dětské svatby a moderní otroctví (jak pracovní, tak v sexuálních profesích). Ve svém důsledku méně násilná, avšak stejně zavrženíhodná forma strukturální nerovnosti mezi muži a ženami vede k velkým rozdílům v příjmech a menšímu počtu žen vykonávajících produktivní práci. Mnohé ženy jsou také nuceny opustit své profese, zůstat v domácnosti atd. Stejně tak mohou být spíše ženy než muži vystaveny verbálnímu, a někdy i fyzickému obtěžování na ulici, nejsou vnímány jako lidské bytosti, ale sexuální objekty. Musí čelit větší míře kritiky a jsou jistě pod větším drobnohledem než muži, což zahrnuje i jejich tělo, které se stává objektem pozornosti tam, kde se mužskému nevěnuje pozornost žádná. Zpochybňován je i jejich intelekt a znalosti. S ženami je zacházeno jako s méněcennými na všech úrovních, ve všech sférách naší společnosti a ve všech životních situacích. Právě proti tomuto feminismus bojuje. Existují různé směry feminismu a stejně tak různá témata, která se často vztahují k otázkám genderu, sexuality, intersekcionality, rasy, tradice, radikalismu, socialismu a dalším. Pokud bychom se soustředili výlučně na lidská práva a na to, jak je patriarchální společnost v Rusku zneužívá, unikla by nám celá škála směrů, na které se feminismus dělí.

Vraťme se ale na začátek a podívejme se, kde jsou nejspíš kořeny problému agrese vůči ženám v Rusku. V ruské společnosti je pokládáno za v podstatě normální, že muž se čas od času (hlavně v opilosti) začne chovat násilně ke svojí ženě nebo partnerce. To bohužel vede k tomu, že mnohé případy nejsou nahlášeny a do statistik se nedostanou. O domácím násilí páchaném na ženách v Rusku se příliš neinformuje, i když je to široce rozšířený jev. Mluvit o osobních problémech s rodinou nebo přáteli je tabu a mnoho obětí – pokud se k tomu vůbec odhodlají – čelí odsouzení a opovržení.

V roce 2013 BBC uveřejnila údaj, že 600 tisíc žen v Rusku denně čelí fyzickému a verbálnímu násilí, a z nich 14 tisíc každý rok zemře na následky zranění, která jim způsobí jejich partneři. Tento výzkum pracuje pouze s údaji zveřejněnými ruským ministerstvem vnitra. Realita tedy může být daleko otřesnější a čísla vyšší, jelikož ženy postižené násilím jsou často celou situací zmateny, stydí se obrátit na úřady a raději se s celou situací v tichosti vypořádají samy. Násilníci jsou často buď ignorováni, nebo dostanou napomenutí, v nejhorším případě je jejich čin považován za něco jako barovou potyčku nebo přestupek spáchaný v opilosti. Existuje málo míst, kam se ženy mohou obrátit pro pomoc, bezpečné domovy pro ženy, které se staly oběťmi domácího násilí, jsou vzácností, a většinou jsou přeplněné, mají omezené možnosti financování a jsou vedeny neodborně.

V otázce sexuálního obtěžování je to podobné. V mnoha zemích je kladen důraz na to, aby žena dobře vypadala, ale v Rusku to dosahuje přehnaně vysoké úrovně. Náš národní stereotyp říká, že Rusky jsou štíhlé a krásné, dobře se o sebe starají, jsou vždy upravené, nosí vyzývavé a/nebo odhalující oblečení, nikdy nejsou špinavé, nechovají se prosťáčky a stárnou pomaleji (nebo jdou na plastickou operaci). Proč tento mýtus přetrvává? A je to opravdu mýtus? Na nákup ve vysokých podpatcích, krátká sukně a silonky ve sněhové vánici, běžet maraton s make-upem na tváři. To jsou jen některé z mnoha příkladů, se kterými se setkávám při každé návštěvě Ruska. Jiná feministka by mě ale nejspíš pokárala a upozornila mě, že přece „ženy mohou nosit, co chtějí, aniž by je za to někdo odsuzoval“. To je samozřejmě pravda, a já s tím zcela souhlasím. Problém nastává, pokud se zamyslíme, proč tyto ženy nosí právě to, co nosí, a proč ženy v jiných, demokratičtějších zemích mají větší škálu společensky přijatelného oblečení. Opravdu se ženy oblékají podle svého vkusu, když v silonkách mrznou v moskevské zimě, nebo se prostě podřizují kulturnímu módnímu diktátu? Líčí se každý den jen proto, že se tak samy cítí lépe, nebo proto, že když se nenamalují, budou v kanceláři čelit otázkám typu „vypadáš dnes unaveně a nemocně, děje se něco?“ Kruhem se opět vracíme k otázce sexuálního obtěžování a útokům. Rusky velmi dobře znají verbální útoky variující od „ahoj kotě“ až po „povoz se mi na ptáku“. Nejhorší je ale znásilnění.

Ženy, kterým je znásilnění kladeno za vinu, se stejně jako v případech domácího násilí začnou propadat do beznaděje, nevědí, jaká práva vlastně mají a zda jsou ještě vůbec lidskými bytostmi. Není bez zajímavosti, že když jsem se v Rusku zabývala statistikami znásilněných, nemohla jsem najít žádné seriózní odpovědi nebo čísla, která by odpovídala realitě. Je to opět kvůli tomu, že násilí i sexuální útok je soudci vnímán jako „rodinná záležitost“, pokud se odehrál v rámci rodiny nebo partnerského vztahu, anebo ho úřady prostě neberou v potaz. Dalším problémem je i to, že většina žen, které se staly obětí útoku, ho nikdy neohlásila, takže je velmi těžké si představit, kde ta reálná čísla vůbec začínají. A do třetice, když jsem otevřela mezinárodní weby, které se zabývají statistikou zločinů v Rusku, všechny opomněly zmínit sexuální útoky jako možnou hrozbu. The Guardian publikoval zajímavý článek o sexuálním násilí v Rusku a na Ukrajině, kde píše, že sexuální obtěžování je často bráno jako vtip, a mnozí lidé věří, že samotný termín je pouhým produktem západní politické korektnosti. Dočteme se i o soudci, který celou věc smetl ze stolu prohlášením, že bez sexuálních útoků by se v Rusku už nerodily žádné děti. To je velmi příznačné vyjádření, jež ukazuje, jak hluboko sahá sexismus v této zemi, od zjevné ignorace sexuálního útoku jakožto zločinu až po skrytou informaci, že ruské ženy jsou buď příliš frigidní a k sexu musí být donuceny, nebo jejich „ne“ ve skutečnosti znamená „ano“, a proto si muži musí vypomoct násilím, pokud chtějí zplodit potomky.

Této společnosti je naprosto cizí koncept ženské autonomie v sexuálních otázkách nebo uznání práva žen na sexuální potěšení. Jedná se o komplikovanou otázku dokonce i v zemích, které pohlíží na ženská práva progresivněji, jako např. v USA. Vzpomeňme si na nedávný skandál Donalda Trumpa, v reakci na nějž se sjednotily ženy celého světa, aby vyjádřily nesouhlas s takovýmto bezostyšným sexuálním napadáním. Se zajímavým zjištěním přišel televizní kanál Nastojaščeje vremja, který se ptal v Rusku kolemjdoucích na ulici, co si myslí o Trumpových výrocích. Většina dotázaných se jim zasmála, že jsou to prostě „chlapské řeči“, a jedna žena prohlásila, že by si s ním nejradši sama zašpásovala. Dnešním Rusům je, stejně jako Trumpovi, v podstatě dovoleno, aby se k ženám chovali surově, agresivně a násilně protože neexistuje žádná vnější autorita, která by jim v tom zabránila. ženy samy potom přestávají pohlížet na znásilnění jako na zločin (ale jen do té doby, dokud se to nestane jim). Jediná hodnověrná čísla ohledně sexuálního násilí v Rusku lze získat z webu Stop Violence Against Women, který uvádí, že podle ministerstva vnitra se ročně stane pouze 4 až 5 tisíc znásilnění, což je úplně mylný odhad. Neoficiální průzkumy potvrzují, že sexuálnímu útoku je vystaveno 22 % ruských žen, a podle jiných zdrojů se aktuální čísla mohou pohybovat až kolem 40 tisíc znásilnění ročně. Pro zcela jasnou představu: web zmiňuje, že méně než 10 % těchto případů se někdy dostane na denní světlo. Podle ruských úřadů je pro ženu přiznání, že byla znásilněna, to nejhorší, co může udělat, protože tím uvrhne hanbu na svou rodinu a na své okolí.

Co se týká genderových rolí v Ruské federaci, Putin dal jasně najevo, že země míří ke konzervativnímu a (neo) tradičnímu pohledu na ženy. Dnešní ruská pravoslavná církev v souznění s ruskou vládou hlásá důležitost „zdravé rodiny“ a snaží se potlačit veškeré hrozby, kterým by mohl tento ideál čelit, jako např. LGBTQ+ komunita vnímaná jako zavilý nepřítel tradiční rodiny. Od žen je teď více než kdy dřív očekáváno, že budou matky a manželky, nikoli pracovnice, manažerky, ředitelky, výzkumnice nebo vědkyně. Podle webu Stop Violence Against Women jsou ženy nejvíce zastoupeny v nízkorozpočtových profesích a vydělávají v průměru jen 69 % mzdy svých mužských protějšků. Celkově pouze 59 % žen vyvíjí nějakou ekonomickou aktivitu. To znamená, že ženy pracují nejvíce v nejhůře placených zaměstnáních, dostávají za svou práci méně peněz než muži a stále ještě se od nich očekává, že se budou starat o domácnost, vychovávat děti a pravidelně vařit. Velká většina žen prostě zůstane doma po prvním dítěti. Než děti vyrostou, jejich pracovní schopnosti se vytratí a vzdělání často zastará a tyto ženy potom už nejsou pro pracovní trh zajímavé. Dále je tu problém velmi rozšířeného sexuálního obtěžování na pracovištích, upřednostňování mužů při kariérním postupu na vyšší a lepší místa, a navíc je s ženami zacházeno jako s nižšími bytostmi, které se mužům nevyrovnají schopnostmi ani intelektem. To se týká i politiky. V roce 2012 se Rusko umístilo na 96. místě v žebříčku participace žen ve veřejném životě (podle Meziparlamentního shromáždění pro evropskou bezpečnost a obranu). Možná právě to vysvětluje neuvěřitelnou propast v celé zemi: když nejsou žádné ženy, které by reprezentovaly své pohlaví ve vládě, tak jak vláda může podporovat ženskou polovinu populace?

Rusky rády zdůrazňují, že „ženská intuice“ a „ženskost“ jsou důležité hodnoty, které jsou hnací silou ruských žen. Zde je důležité zmínit, že feminismus uznává distinktivní rozdíly mezi muži a ženami a snaží se vytvořit prostředí rovnosti, kde se mohou realizovat potřeby obou stran. Proto muži nepotřebují pochopit „ženskou intuici“, jen je potřeba, aby ji respektovali. Stejně tak ženskost není k tomu, aby se jí muži bavili nebo se na ní nějak účastnili, ale slouží Ruskám jako prostředek k vyjádření vlastní osobnosti. Opět je nutné zdůraznit, že každá žena je samozřejmě jiná, a Rusky také mají právo chovat se prosťáčky, nosit genderově neutrální styl nebo prostě být tím, čím ony samy chtějí. Celý problém pramení z prosté věty „mít právo“. Nikdo vás na ulici nezatkne, pokud budete oblečená jako kluk, ale vaše potřeba sebevyjádření se nevejde do omezené definice „ženy“ prezentované ruskou společností a státem. Systematické normalizování Ruskám úspěšně vymylo mozek ohledně jejich těl (nikdy není dokonalé), sebeúcty (nestojíš za nic, pokud nevypadáš perfektně), intelektu (není důležitý v porovnání s tím, jak vypadáš) a jejich nezávislosti (muži jsou směrodatní pro hodnocení jejich krásy, inteligence, sebeúcty a tak dále). Jsme tu svědky hlubokého a úplného vykázání skutečné „ženy“ z ruské společnosti. ženy samy po mužích papouškují jejich výroky o svých ženských nedostatcích a chybách a postupem let toto neustálé skandování vedlo k tomu, že ženy jsou nyní připraveny přijmout tento zpátečnický pohled.

Podívejme se teď na některá kritéria, která podle dnešní ruské společnosti dělají „ženu ženou“. Jedním z nich je mateřství. Od dob rozpadu SSSR má Rusko problémy s přírůstkem obyvatelstva, hlavně kvůli nízkému stupni porodnosti. Putin vzal věci do vlastních rukou a stal se hlasitým obhájcem tradičních patriarchálních hodnot, částečně kvůli tomu, aby zvýšil procento „ruské“ populace. Do toho je nutné připočíst potraty, jelikož podle OSN je v Rusku počet přerušení těhotenství na jednu ženu jedním z nejvyšších na světě. V roce 2011 parlament schválil zákon, který omezil dosavadní pokrokový pohled na potraty. Od té doby je umělé přerušení těhotenství povoleno jen v prvních 12 týdnech, v případě znásilnění až do 22. týdne, ovšem jak již bylo řečeno výše, úřady i policie sexuální útoky často přehlíží. A co víc, žena vždy před zákrokem musí podstoupit čekací lhůtu (jestli si to náhodou nerozmyslí) a lékař vždy může odmítnout operaci provést. Tento krok společnost výrazně orientuje k ultrakonzervativnímu přístupu k právům žen a k reprodukci. Nedávno jsme byli svědky tohoto přístupu v Polsku, kde naštěstí selhal. Ovšem tam jsme viděli, jak ženy nebojácně vyšly do ulic, aby protestovaly proti zákazu potratů, a parlament si velmi rychle rozmyslel učinit takový troufalý krok. Polský příběh znepokojil mnoho Rusek: co když takový zákaz přijde i do jejich země? Nikdo nevyjde do ulic protestovat, místo toho se patriarcha Kirill bude radovat a Putin usmívat, jak jednou provždy vypudil ženskou svobodu ze země.

Zdá se, že ženy v Rusku feminismus odmítají, neboť dle nich prohlubuje genderovou nerovnost – obě pohlaví od sebe prý víc odděluje, nebo dokonce upírá práva mužům. Jako by práva byla houpačka – čím víc práv položíš na jednu stranu, tím víc odejmeš straně druhé. Odmítají ho také proto, že jej považují za „neženský“. Feministky podle jejich názoru chtějí být jako muži a napodobovat jejich chování, oblékání a styl, ba dokonce si myslí, že všechny feministky jsou lesby. Někteří lidé věří, že feminismus je západní konstrukt vymyšlený proto, aby vyvrátil ruské tradice a hodnoty a zničil skvělý ruský styl života, krátce řečeno, jde o západní propagandu. Jiní se domnívají, že feminismus nepotřebujeme, jelikož ženy už mají práv dost. Bohužel jsou i takové ženy, které skutečně věří, že ženy jsou podřadnější než muži, nejsou hodny respektu a týrání si zaslouží. A přirozeně existují i Rusové, kteří věří, že ženy jsou objekty, které může někdo vlastnit, že se narodily pouze proto, aby poskytovaly potěšení mužské části populace. Jiní muži zase věří, že ženy by měly být udržovány v pomyslné internaci bez hlasu, bez názoru, bez možnosti volby nebo práva na vlastní rozhodnutí o svém životě a těle. Rusové silně odmítají feminismus částečně proto, že ohrožuje jejich vlastní existenci a jejich mužskost. Rusové a Rusky zoufale potřebují feminismus, i když je to jedna z věcí, kterou zásadně odmítá nejen současný stát, ale také ti, již ze současné situace těží, a ovšem i ti, které znevýhodňuje.

A na závěr pro ilustraci krátká epizoda z mého života. Včera jsem na Facebooku zveřejnila článek z Al-Džazíry, v němž Donald Trump vyzývá Hilary Clinton, aby podstoupila test na drogy, a napsala jsem k němu: „Myslím, že vyčerpal všechny své trumfy, teď se vytasí s nějakou hloupostí a bude dělat z komára velblouda.“ Jeden ruský Američan, kterého jsem potkala jen jednou v životě, mi to okomentoval slovy: „Zlato, nelam si svou pěknou peroxidovou hlavičku s politikou, nech to chlapům.“ Zcela v rozporu s jeho radou si dál troufám cílit na politiku.