Jarmila Horákov
Dumitru Ţepeneag, přestože žije od sedmdesátých let ve Francii, patří k nejvýznamnějším současným rumunským spisovatelům. Po studiích práv a pedagogiky se začal věnovat literatuře a debutoval sbírkou povídek Cvičení (Exerciţii, 1966). V reakci na převládající socialistický realismus založil spolu s básníkem Leonidem Dimovem literární směr oneirismus, který se obracel ke snu jako k vědomé estetické inspiraci pro literární dílo, na rozdíl od surrealistů však bez psychoanalytického pozadí. Během stipendijního pobytu v Paříži v roce 1975 kritizoval ve francouzském tisku Nicolae Ceauşesca, za což byl prezidentským dekretem zbaven rumunského občanství. Zůstal tedy v nedobrovolném exilu v zemi galského kohouta a začal psát francouzsky a publikovat pod pseudonymem Ed Pastenague. V devadesátých letech se opět vrátil k rumunštině jako jazyku tvorby a vydal několik úspěšných románů: kromě nedávno česky vydaného Hotelu Europa v překladu Tomáše Vašuta, publikoval také jeho pokračování Most Uměn (Pont des Arts, 1998) a Maramureš (2001).
Děj Hotelu Europa je zasazen do období plného převratných změn po pádu železné opony ve východní části Evropy, jejíž obyvatelstvo využívá otevření hranic k ekonomicky motivované migraci na Západ. V románu se prolínají tři roviny. V jedné se pohybuje vypravěč, jakési autorovo alter ego, který se v roce 1990 vydává do Rumunska s humanitární pomocí a seznamuje se tam se skupinou studentů. Osudy jednoho z nich, Iona, se pak stávají námětem plánovaného a postupně vytvářeného románu. Po brzkém zklamání z porevolučního vývoje se Ion rozhodne odjet z Rumunska, aby poznal západní polovinu kontinentu. Na svých cestách se zastavuje v Budapešti, Vídni, Mnichově a Štrasburku, aby nakonec doputoval spolu s ostatními hrdiny za svým demiurgem do Francie. Během cesty potkává celou řadu krajanů z východní Evropy, kteří se věnují organizování prostituce, zaplétají se s drogami a hazardem. I Ion má několikrát namále, aby ho toto soukolí také nesemlelo.
Druhou rovinou příběhu jsou trable spisovatele s psaním zmíněného románu o Ionově putování do Paříže, s nalezením potřebného klidu daleko od rodiny a od svých domnělých literárních postav, jimiž sice hýbe na mapě Evropy jako šachovými figurkami, ale jež ho pronásledují a nakonec vstoupí do jeho života v grandiózním finále.
Poslední rovinou je pak jakási kronika nejbizarnějších událostí vybraných z tisku po pádu železné opony, kdy Západ čelí náporu zoufalých přistěhovalců, podvodníčků i organizovaných zločineckých band z Východu. Starý kontinent se najednou stává nejistým prostorem, v němž je všechno možné.
Rumunská královská armáda v ČSR 1944–1945Nejpozoruhodnější je však Ţepeneagova hra s čtenářovou pozorností a autorova bezbřehá fantazie, která nezapře oneirická východiska a rozvíjí některé dávné motivy z jeho raných povídek např. motiv pošťáka, jemuž narostla křídla. Některé scény mají tendenci opakovat se v různých obměnách – Ion během cest vlakem potkává pokaždé myslivce a dvě dívky v bílém popíjející červené víno; za okny vlaku se míhá orel; v kině sleduje neustále tentýž film prolínající se s jeho vlastními zážitky. V klubu šachistů míjí Ion také Ţepeneagova francouzského dvojníka Eda Pastenagua.
Ačkoliv se velká část děje odehrává v kosmopolitních velkoměstech západní Evropy, která se stávají jakýmisi dočasnými útočišti, přechodnými noclehárnami, Hotel Europa je do značné míry románem o exilu, Rumunsku a Rumunech, jimž nelze uniknout. Jak autor poznamenává: „…skutečný exil je exil jazykový, zbytek lze považovat za poněkud delší cestu po Evropě, po světě.“ K tomu nezbývá než dodat, že z tohoto exilu se Dumitru Ţepeneag již naštěstí navrátil domů.
Dumitru Ţepeneag: Hotel Europa. dybbuk, Praha, 2008, 319 stran, z rumunštiny přeložil Tomáš Vašut.