Anežka Kindlerová
Dne 4. března 2010 byla ve výstavních prostorách Slovanské knihovny v Klementinu slavnostní vernisáží otevřena výstava Slovanský unionismus, cesty k církevní jednotě. Vernisáž zahájil církevněslovanským zpěvem Tvojemu preslavěnomu a velikonočním kontakionem Ašče i v grob soubor Musica Poetica pod vedením prof. Evžena Kindlera. Po doznění zpěvů představila výstavu hostům její autorka Anežka Kindlerová a posléze promluvil také odborník na východní církevní problematiku doc. Václav Huňáček. Na vernisáž se vedle odborné veřejnosti dostavili zástupce z řad pravoslavné i řeckokatolické církve.
Pokusy o uzavření církevní unie
Výstava mapuje snahy o uzavření církevní unie mezi katolickou a pravoslavnou církví v průběhu staletí, jádrem výstavy je pak unionistické hnutí v 19. století.
V širším kontextu jsou zde představeny nejdůležitější mezníky unionismu – Lyonská unie z roku 1274, Florentská unie z roku 1439 a Brestská unie z roku 1596. Posledně jmenovaná unie, uzavřená v Brestu mezi katolickými a pravoslavnými představiteli, se týkala východních pravoslavných Slovanů na území tehdejšího polsko-litevského státu. Tato unie dala vzniknout řeckokatolické církvi, někdy také podle slova unie nazývané uniatská církev. Název řeckokatolická církev zavedla rakouská císařovna Marie Terezie pro uniaty v rakouských zemích.
O Brestskou unii se velkou měrou zasloužil jezuitský řád, proto výstava představuje důležité osobnosti tohoto řádu působící ve východní Evropě. Především Antonia Possevina, prvního jezuitu v Rusku, který v roce 1582 jednal s carem Ivanem Hrozným o možnostech uzavření církevní unie Ruska s Římem. Osoba Antonia Possevina je také spjata s Klementinem, bývalým jezuitským klášterem, kde se Possevino zastavil na své cestě do Ruska, v jeho družině směřující do Moskvy byl také český jezuita Ondřej Modestinuss.
Jezuitský řád se i v pozdějších staletích významně podílel na unionistických snahách a v období mezi lety 1773-1814, kdy byl řád přechodně zrušen, přežil právě v oblasti Ruska za vlády carevny Kateřiny Veliké.
Unionismus 19. století
Hlavní část výstavy se zabývá unionistickými snahami v 19. století, kdy bylo unionistické hnutí v Evropě velmi aktivní. Jsou zde představeny nejdůležitější církevní osobnosti unie ve Francii, které se soustředily kolem osoby Ivana Segrejeviče Gagarina.
I.S. Gagarin, ruský šlechtic a diplomat, přestoupil v roce 1842 v Paříži na katolickou víru a o rok později vstoupil do jezuitského řádu. Byl literárně činný, v roce 1857 založil v Paříži časopis Etudes de theologie, de philosophie et d´historie a slovanskou knihovnu pod názvem Musée Slave, která existuje dodnes. V Paříži vydal Gagarin také dílo Petra Čaadajeva, který byl v Rusku za své názory prohlášen „úředně choromyslným“ a jeho díla se v Rusku nesměla publikovat.
Další významné osobnosti soustředěné kolem Gagarina byli převážně ruští emigranti, kteří se s ohledem na svou příslušnost ke katolické církvi nesměli vrátit zpět do Ruska. V carském Rusku bylo v 19. století trestné přestoupit z pravoslaví do katolické církve. Patřila sem například kněžna Zinaida Volkonská, kníže Volkonský, jezuité Ivan Martynov a Paul Pierling a další. Paul Pierling přispěl svým vlivem ve Vatikánu v roce 1880 k vydání encykliky Grande munus papežem Lvem XIII., která rozšířila slavení svátku Cyrila a Metoděje na celý tehdejší katolický svět a vybídla Západ, aby se seriózně zabýval východními Slovany.
Tato cyrilometodějská myšlenka se stala jakousi ideovou základnou pro slovanský unionismus 19. století. Římský katolicismus v 19. století postrádal respekt a pokoru vůči východnímu křesťanství, které byly nezbytné pro uzavření unie. Cyrilometodějská idea reprezentovaná slovanským unionismem kladla velký důraz na vzdělání a organizaci katolických Slovanů v otázce křesťanského východu. Unionistické hnutí se snažilo poznáváním východního křesťanství a Východu jako takového odstranit předsudky na Východě i Západě ve věci možného sjednocení.
Unionistické hnutí našlo mnoho zastánců po celé Evropě. Vedle již zmíněné Francie to bylo Slovinsko, kde byl šiřitelem cyrilometodějské myšlenky slovinský biskup Anton Martin Slomšek. Ten již v roce 1851, tedy 30 let před vydáním papežské encykliky Grande munus, založil bratrstvo modlitby pro sjednocení pravoslavných a katolických Slovanů, tzv. Bratovščinu sv. Cirila in Metoda.
V Chorvatsku byl s unionistickými snahami spjat významný djakovský biskup
Josip Juraj Strossmayer. Také on svým vlivem ve Vatikánu přispěl k vydání cyrilometodějské encykliky Grande munus. Byl velkým přítelem známého ruského unionisty Vladimira Solovjova. Solovjov chorvatského biskupa Strossmayera několikrát v Djakovu navštívil a dochovaly se dopisy s unionistickou tematikou, které Solovjov biskupovi napsal. Jeden z unionistických dopisů je na výstavě představen v ruském originále s českým překladem.
Velehrad – centrum slovanského unionismu
Expozice soustřeďuje značnou pozornost na české země, respektive na moravský Velehrad.
Východní EvropaMyšlenka cyrilometodějská našla v Čechách své zastánce již v 50. letech 19. století.
Roku 1850 byl v Brně založen spolek Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Do čela této organizace se postavil kněz František Sušil, který udržoval dobré styky se slovinským biskupem Slomšekem a jehož k založení Dědictví inspirovala právě Slomšekova Bratovščina. Sušil si dopisoval také se zástupci unionismu soustředěných kolem I. S. Gagarina v Paříži.
Pozornost Františka Sušila se logicky zaměřila na moravský Velehrad, který byl kdysi centrem Velkomoravské říše a kde misijně působili slovanští apoštolové sv. Cyril a Metoděj po příchodu z Byzance v letech 863-885.
Na Velehradě byl ve středověku postaven cisterciácký klášter, který byl však později zrušen a v 19. století již velmi zchátral. Organizace Dědictví se zasloužila o obnovu kostela a kláštera. Velmi aktivní při obnově byli bohoslovci z nedalekého olomouckého kněžského semináře, v jejichž čele stanul bohoslovec Antonín Cyril Stojan.
V 60. a 70. letech se na Velehradě obnovily tradiční cyrilometodějské poutě, vznikla knihovna a v roce 1881 daroval papež Lev XIII. kostelu ostatky sv. Cyrila.
Velkým mezníkem pro Velehrad se stal rok 1885, kdy se slavilo tisíc let od smrti sv. Metoděje. V tomto roce navštívil Velehrad přední unionista, djakovský biskup Josip Juraj Strossmayer z Chorvatska.
Největší rozmach však Velehrad zažil přičiněním Antonína Cyrila Stojana, který se v roce 1921 stal olomouckým arcibiskupem. Tento nadaný organizátor učinil z Velehradu centrum unionismu v tehdejší Evropě. Proto se někdy pro slovanský unionismus používá termín velehradský unionismus.
Již jako bohoslovec olomouckého semináře přispěl Stojan k šíření cyrilometodějské myšlenky mezi bohoslovci, stál u založení knihovny na Velehradě a v roce 1885 se, již jako kněz, aktivně podílel na organizování jubilejních cyrilometodějských oslav. Při příležitosti těchto oslav začal uskutečňovat svůj plán na vytvoření organizace s názvem Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. Započal tak úsilí o realizaci všeslovanské akce, která by povýšila Velehrad na duchovní středisko sjednocení a misijní práce západních a východních Slovanů. Roku 1889 se na podnět Stojana sešli zástupci katolických Slovanů ve Vídni, aby na zasedání odsouhlasili vznik organizace Apoštolátu. Apoštolát byl velmi aktivní a na počátku 20. století byl vedoucí misijní unionistickou slovanskou organizací v Evropě.
V letech 1907-1936 se na Velehradě konaly unionistické sjezdy a porady, kterých se účastnili významní představitelé unionismu z celého světa. Vedle katolických zástupců se sjezdů účastnili i reprezentanti pravoslavných církví, především z jihoslovanských zemí, později se k nim přidali zástupci ruské pravoslavné církve. Hlavním spoluorganizátorem 1. unionistického sjezdu v roce 1907 byl vedle Antonína Cyrila Stojana i lvovský metropolita Andrej Šeptyckyj, který prvním sjezdům také předsedal.
Výstava se proto spolu s představením unionistických sjezdů zaměřuje i na osobu Andreje Šeptyckého, velkého propagátora východní byzantsko-slovanské liturgie v Evropě, a ve stručnosti představuje jeho činnost a význam.
2. unionistický sjezd v roce 1909 dal podnět k založení Akademie velehradské, která se zabývala studiem východní církve a podporovala ji. Hlavním budovatelem Akademie byl František Grivec, původem Slovinec, který však aktivně působil na Velehradě.
Velehradské sjezdy a veškerá organizační činnost velehradské organizace Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje skončily v roce 1948, kdy byl s nástupem komunistické moci v Československu učiněn konec jakémukoliv svobodnému veřejnému církevnímu životu. Poslední menší porada se konala v roce 1947. Řada bývalých aktivních unionistů se ocitla v komunistických vězeních, některým, jako byl významný slavista a byzantolog kněz František Dvorník, se podařilo emigrovat. František Dvorník v emigraci v USA zorganizoval ještě tři pokračování unionistických sjezdů v benediktinském klášteře v Lisle v letech 1956, 1957 a 1959.
Základní přínos unionismu
Důležitým posláním unionismu byla propagace východní liturgie byzantsko-slovanského obřadu v katolické Evropě, uvyklé na západní latinský ritus, zatímco východní obřad v církevní slovanštině jí byl v 19. století již zcela cizí. Cílem bylo poukázat na fakt, že východní liturgie stojí na stejném stupni jako latinský ritus. Na Velehradě se pravidelně konaly mše ve východním byzantsko-slovanském ritu pro širokou veřejnost. Východní liturgie se od r. 1891 pravidelně sloužila o svátcích i na nádvoří před chrámem pro prostý lid. Ve 20. letech 20. století byl v kapli Cyrilka postaven ikonostas a kaple sloužila pro východní liturgii.
Unionismus, respektive slovanský unionismus, je důležitý jev 2. poloviny 19. století a 1. poloviny 20. století. Představitelé unionismu svou vědeckou a literární činností představili tehdejšímu světu bohatství východních Slovanů a zasloužili se o překonávání předsudků, které byly zakořeněny jak na východní, tak na západní straně. Z unionistického hnutí vyšla, nebo jím byla ovlivněna, řada významných slavistických badatelů jako byl František Dvorník, Josef Vašica nebo Josef Vajs.