Václav Štěpánek
Konečně bez víz
Jednou z nejvýznamnějších událostí minulého roku pro Srbsko, a šířeji celý západní Balkán, bylo zrušení vízové povinnosti do zemí EU pro občany Srbska, Makedonie a Černé Hory. Pro zrušení vízového režimu muselo Srbsko splnit řadu technických podmínek, učinit změny ve fungování hraničních přechodů a přijmout řadu nových zákonů a předpisů včetně výměny pasů s biometrickými údaji, s čímž se víceméně úspěšně vyrovnalo. Výjimkou snad byla jen výměna pasů, která občanům připravila podobné ponižující procedury jako stání před zahraničními ambasádami, tentokráte však již zcela závislé na domácích faktorech. Vzhledem k omezené kapacitě zařízení vyrábějících nové pasy (cca 6 000 kusů týdně), vytvářely se a dodnes vytvářejí před patřičnými úřadovnami dlouhé fronty „pasuchtivých“ občanů, kteří nezřídka přicházejí již ve tři hodiny ráno, aby se dostali na pořadník (v tomto ohledu je situace velice podobná frontám před naší cizineckou policií). Výjimku ovšem tvoří obyvatelé Kosova, kteří vlastní srbský pas. Ti totiž musí o vízum žádat i nadále, přestože v minulém roce srbské ministerstvo vnitra, ve snaze zachovat zdání, že Kosovo je stále součástí Srbska, vydávalo pasy i žadatelům z Kosova. Paradoxní je, že této situace nevyužívali pouze kosovští Srbové, ale také kosovští Albánci. Jedním z důvodů, proč nakonec občané Kosova nemohou využívat tohoto srbského privilegia bylo, kromě snahy EU zohledňovat „nezávislý“ status Kosova, i skutečnost, že srbské ministerstvo vnitra, vzhledem k tomu, že od roku 1999 nemá na Kosovu žádnou ingerenci, nemělo možnost prověřovat všechny údaje o žadatelích a k srbskému pasu tak mohl přijít i ten, jemuž by pas nikdo nevydal ani na Kosovu.
Od vízové liberalizace lze postupně očekávat jak pozitivní změny na srbské vnitropolitické scéně, tak změny v myšlení převážné části srbské populace, jež doposud neměla hmatatelný důkaz o tom, že proevropská politika srbské vlády v čele s demokratickou stranou prezidenta Borise Tadiće přináší byť minimální plody. Ostatně, velké a stoupající procento mladých lidí mezi voliči srbských regresivních politických seskupení bývá zřejmě oprávněně vysvětlováno i tím, že více než 70% mladé srbské generace, ač jazykově dobře vybavené, nemělo v důsledku rigorózního vízovému režimu nikdy v životě možnost vycestovat za hranice státu.
Bezvízový režim však již zaznamenal i první krizi. V zimních měsících si začala zejména Belgie stěžovat, že se do Bruselu sjíždějí tisíce osob albánské národnosti ze severní Makedonie a jižního Srbska, a zřejmě i s Kosova (pravděpodobně se jednalo o ty, kteří ještě získali onen srbský biometrický pas), a, jak se vyjádřil ředitel belgického Úřadu pro utečence, „bez jakéhokoli důvodu v Belgii požadují azyl a očekávají ubytování a finanční pomoc“. Tito pseudoazylanti zřejmě podlehli nějaké dezinformační kampani, svou roli mohla sehrát i skutečnost, že během roku 1999 albánští utečenci z Kosova a Makedonie získávali v Belgii jak azyl, tak ubytování a peněžní podporu. V současnosti ovšem belgická vláda nemá nejmenší důvod k něčemu podobného přistupovat. Je to sice zatím zcela ojedinělý, nicméně pro Srbsko i Makedonii velmi nepříjemný exces, neboť následná readmise těchto občanů může být v albánské komunitě obou zemí využita k vyvolávání nebezpečných nálad.
Integrační úspěchy – přihláška do EU
Listopad a prosinec loňského roku lze vůbec označit za bezesporu nejúspěšnější měsíce srbské diplomacie. Kromě již zmíněné vízové liberalizace se jí totiž podařilo zlomit odpor nizozemské diplomacie a odblokovat tak prozatímní obchodní dohodu EU se Srbskem. Stalo se tak především na základě příznivé hodnotící zprávy Evropské komise a pozitivního vyjádření hlavního žalobce haagského soudního tribunálu Serge Brammertze o tom, že Srbsko s tribunálem příkladně spolupracuje (přestože úsilí o zatčení Ratka Mladiće je stále bezúspěšné, což nakonec vedlo dlouhodobého koordinátora spolupráce s tribunálem srbské vlády Rasima Ljajiće k demisi na tuto funkci). Obchodní dohoda je významnou součástí Stabilizační a asociační dohody (SAA), která byla se Srbskem podepsána v dubnu 2008, neprošla však ještě, mj. i kvůli nizozemskému odporu, ratifikačním procesem. Holandská vláda, která má v důsledku nečinnosti svých mírových jednotek, zodpovědných v roce 1995 za srebrenickou ochrannou zónu, špatné svědomí kvůli masakru ve Srebrenici, byla totiž hlavním kritikem srbských, ať již domnělých či skutečných, obstrukcí v přístupu k haagskému tribunálu a požadovala před zahájením srbských přístupových jednání s EU „plnou spolupráci“ Srbska s haagskou prokuraturou a zejména vydání generála Ratka Mladiće. Holandský postoj byl v poslední době považován i většinou zemí EU za příliš rigidní a bránící lepším vztahům Srbska s EU, nizozemská vláda se proto setkávala s velkým nátlakem ke zmírnění svého postoje i z řad vlivných politiků EU. Pozitivní zpráva haagského prokurátora proto byla k tomuto přehodnocení dobrou příležitostí, byť na pozastavení ratifikace celé Stabilizační a asociační dohody Holandsko zatím trvat nepřestalo. Na základě odblokování obchodní dohody pak srbský prezident Boris Tadić 22. prosince ve Stockholmu předal do rukou švédského premiéra, jehož země v té době předsedala EU, přihlášku do „evropského klubu“. Tam by se, podle slov srbského ministra zahraničí Vuka Jeremiće, Srbsko díky usilovné práci na implementaci všech náležitých zákonů a předpisů, rádo vidělo již v roce 2014.
Bude vztah ke Kosovu překážkou pro vstup do EU?
Srbská cesta do EU ovšem stále ještě naráží na poměrně zásadní úskalí. Kromě nutnosti vydat do Haagu zbývající podezřelé ze spáchání válečných zločinů – Ratka Mladiče a Gorana Hadžiće – se jedná o vztah Srbska ke své stále ještě de iure jižní provincii, de facto však k samostatnému Kosovu. Co se týká dvou zmiňovaných, není bezpečně známo, zdržují-li se nyní v zemi (za vlády předcházejícího kabinetu Vojislava Koštunici, který měl ke spolupráci s tribunálem pramálo chuti, ovšem Mladić v Srbsku bezesporu pobýval a dokonce si, byť ne osobně, vyzvedával až do roku 2005 nemalou vojenskou penzi). V otázce uznání kosovské samostatnosti není sice EU jednotná (pět členských zemí EU – Rumunsko, Slovensko, Řecko, Španělsko a Kypr kosovskou samostatnost neuznalo a uznat nehodlá) a z bruselských kuloárů se neustále ozývá, že uznání Kosova není pro Srbsko podmínkou ke vstupu do EU, přesto dochází v souvislosti se srbskými integračními snahami ze strany mocensky nejvlivnějších zemí EU – Francie, Německa, Velké Británie a částečně Itálie (a samozřejmě také z USA) – k více či méně skrývanému nátlaku na srbskou vládu, aby přestala se svojí „kosovskou“ diplomacií, či přesněji, jak zaznělo v nedávném ostře znějícím komuniké tohoto tzv. Kvintetu, aby skoncovala s „agresivní kosovskou rétorikou“. V komuniké sice nebylo vysloveno ono „nebo“, tedy co se stane, nepřestane-li se Srbsko ve světě zasazovat o obecné neuznání Kosova, je však zřejmé, že se hledají páky, jak k tomu diplomaticky ofenzivní srbský kabinet přinutit a postavit jej před přímou, byť nikoli následně explicitně formulovanou volbu – Kosovo nebo EU? Hlavní pákou proti Srbsku ze strany protagonistů nezávislosti Kosova se stávají dvě zdánlivě neškodné a samozřejmé podmínky ke vstupu do EU: „dobré sousedské vztahy“ a „konstruktivní regionální spolupráce“. O něčem podobném však mezi Srbskem a Kosovem zatím nemůže být ani řeči. Ba spíše naopak. Postoje srbské a kosovské exekutivy se v poslední době vyhrocují zejména kvůli postavení severní, prakticky čistě srbské části Kosova – „levobřežní“ Kosovské Mitrovice, Zvečanu a okresu Leposavić, jenž byl v Titových dobách ke kosovometochijské autonomii připojen z nepříliš zřejmých důvodů až v roce 1954. Ta se prakticky odmítá integrovat do kosovských institucí a kosovská vláda v ní nemá žádný vliv, byť neustále přichází s novými iniciativami na řešení severokosovského statusu. K dramatické výměně stanovisek došlo v první únorové dekádě, kdy předseda kosovského parlamentu Jakup Krasniqi varoval, že „etničtí Albánci v jižním Srbsku jsou připraveni se připojit ke Kosovu,“ pokud Srbové na severu Kosova budou i nadále vzdorovat integraci do prištinských institucí. Takováto skutečně agresivní rétorika ovšem zůstala ze strany EU nepovšimnuta.
Srbská vládní politika je charakterizována sloganem „Jak Kosovo, tak Evropská unie“. Pro nezúčastněného pozorovatele, sledujícího srbské mediální zpravodajství, vyvolávají srbské integrační úspěchy velké překvapení, neboť kosovský moment je v činnosti srbské diplomacie i vlády na první pohled zcela převažující. Všudypřítomná kosovská rétorika, v níž nechybí, a to ani z úst ministra zahraničí či samotného prezidenta, syntagmata typu – Kosovo je srbský Jeruzalém apod. – se prakticky neliší od předchozího národoveckého kabinetu Vojislava Koštunici. Tyto slovní eskapády jsou ovšem prioritně určeny pro vnitropolitickou potřebu a jsou bezesporu vedeny průzkumy veřejného mínění zcela nepotvrzenou obavou, že absence této vlastenecké rétoriky by snad mohla způsobit „přelití“ voličských hlasů křehké parlamentní většiny k nacionalističtějším subjektům, které mají Kosovo jako prakticky jediný politický cíl. Racionální úvahy o tom, že liberálněji a demokraticky orientovaný volič by absenci či menší exaltovanost vládní snahy o změnu kosovského statu quo (předem odsouzenému spíše k neúspěchu) nepotrestal přechodem k jemu zcela vzdáleným radikálním nacionalistickým stranám, jakoby v srbské vládní politice zcela chyběly. Dokonce se zdá (byť výše zmiňované integrační úspěchy zdánlivě tuto tezi popírají), že v důsledku této vládní ofenzívy, zaměřující se na zpochybňování kosovské samostatnosti, a pokoušející se udržet platnost rezoluce RB OSN 1244, jež Kosovo označuje jako součást Srbska, chybí srbské zahraniční politice síla k razantnějším a aktivnějším krokům vůči evropským integracím. Ostatně, kde ji také brát, když v uplynulých dvou letech srbský ministr zahraničí Vuk Jeremić a jeho tým lobboval ve světě za neuznání Kosova tak vehementně, že dokázal navštívit 90 zemí zejména třetího světa a jen v roce 2009, jak spočítali investigativní srbští novináři, strávil v letadle čistého času více než 29 dní. Jeho kategorická slova o tom, že Srbsko nikdy a za žádných okolností samostatnost Kosova neuzná nakonec vyvrcholila při návštěvě Maďarska na počátku března, kdy dokonce prohlásil, že kdyby Srbsko bylo postaveno před volbu vzdát se Kosova za vstup do EU, vybralo by si Kosovo, nikoli EU. Na toto jeho prohlášení již samozřejmě nemohli nezareagovat mnozí z těch, kteří úsilí za evropské Srbsko zasvětili značnou část svého politického působení. Nejpregnantněji to vyjádřil dnes již nepříliš vlivný nejsrdnatější odpůrce Miloševićova režimu Vuk Drašković, jenž varoval, že Srbsko za Slobodana Miloševiće ztratilo Kosovo a nesmí nyní kvůli Kosovu ztratit i EU.
Kosovo je každopádně nepříjemná překážka Srbska na cestě do EU. Jejímu odstranění nejspíš příliš nepomůže ani rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o legalitě vyhlášení nezávislosti Kosova. I kdyby jeho rozhodnutí bylo pro Srbsko příznivé – spíše se však očekává alibistické rozhodnutí, které legalitu samostatného Kosova ani nepotvrdí, ani nevyvrátí – těžko očekávat, že by změnilo postoj západních velmocí, o názoru obyvatel Kosova ani nemluvě. Mohlo by však otevřít možnost dalšího dialogu, protože stavět Srbsko před tak nemožnou volbu, jako je Kosovo za EU, by bylo do budoucna pro vývoj na Balkáně dosti nezodpovědné a kredibilitě EU by nijak nepřidalo.
Problémy s UNMIK
Také politická situace na Kosovu je v posledních měsících značně složitá, a nejde jen o snahu kosovské vlády získat ingerenci nad celým územím, jíž se, zatím úspěšně, brání Srbové ze severu Kosova. S velkými těžkostmi se setkává především politická mise OSN UNMIK, kterou jakožto civilní kosovskou správu ustavuje a její postavení určuje rezoluce RB OSN 1244. Ta ukončila kosovskou krizi v roce 1999 a také určovala, a de iure stále určuje, status Kosova, mj. i v tom, že o něm hovoří jakožto o srbské provincii. Právě proto ovšem kosovské mocenské orgány zdůrazňují, odvolávajíce se přitom na před rokem přijatou kosovskou ústavu, že po sebeproklamaci kosovské nezávislosti a jejím uznání většinou mocensky vlivných západoevropských států a USA, už rezoluce nepředstavuje relevantní dokument. Na základě tohoto postoje pak kosovskoalbánská politická reprezentace již vůči UNMIK necítí žádné právní závazky. Z civilní mise OSN se tak na Kosovu stává nechtěný a nevítaný orgán, jenž je, včetně jejího vedoucího Lamberta Zanniera, prakticky ignorován a nemá v podstatě možnost zasahovat do žádných závažných otázek. Na druhé straně pak srbská reprezentace ze severního Kosova doposud víceméně odmítá jednat s misí EULEX, jejíž status není zakotven v Rezoluci 1244, ale vychází ze srbskou politickou reprezentací odmítnutého Ahtisaariho plánu. Když už k jednání dochází, pak pouze prostřednictvím UNMIK. V důsledku svého slabého postavení ovšem mise OSN nemá sílu ani možnost prosadit některé nepopulární srbské požadavky, např. návštěvy srbských ministrů v srbských kosovských oblastech, což dramaticky přispívá ke vzniku napětí.
Přítomnost UNMIK na Kosovu je ale bezpochyby, vzhledem k tomu, že působí v intencích Rezoluce 1244 a tedy statutně neutrálně, žádoucí, neboť může být prostředníkem zejména při řešení problémů, o nichž srbská a albánská strana nejsou schopny jednat přímo. A takových je, i přes veškeré proklamace o pokroku v budování „stabilní, demokratické a multietnické společnosti“, bohužel většina, ať již se jedná o ochranu kulturního dědictví, pohřešované osoby či tak praktické věci, jako je zásobování elektrickou energií a placení účtů.