Jan Doležal
Málokterý z předních bosenských básníků a spisovatelů dvacátého století byl tak pevně provázán se třemi největšími národy bývalé Jugoslávie jako Skender Kulenović (1910-1978). Pocházel z městečka Bosanski Petrovac, ze staré begovské rodiny, na jezuitském gymnáziu v Travniku zevrubně poznal chorvatskou kulturu a literatury, která na něj působila i během studia práv v Záhřebu. Tragédii srbského národa západní Bosny osobně prožil jako člen partyzánského oddílu a v srbském prostředí strávil velkou část poválečného období.
Jako sedmnáctiletý vydal na svůj věk velmi zralou sbírku sonetů Ocvale primule (Odkvetlé petrklíče), pak se ale na delší dobu odmlčel. Ačkoli v roce 1935 vstoupil do komunistické strany, nepřipojil se k silnému proudu sociální literatury. Evidentně ho nelákalo spoutávat umění požadavky ideologie, k níž se přiklonil proto, že v ní spatřoval jedinou šanci, jak eliminovat propastné animozity mezi bosenskými národy, které zakoušel už od dětství.
Nejlepší válečné poémy
Záhy po vypuknutí ozbrojeného protifašistického povstání se Kulenović připojil ke komunistickým jednotkám. Na začátku července 1942 se odehrála bitva o Kozaru, po válce mytizovaná jako symbol mučednictví a hrdinného odporu. Fašisté, v jejichž řadách působil i pozdější generální tajemník OSN a rakouský prezident Kurt Waldheim, zdecimovali partyzánské vojsko a tisíce civilistů povraždili nebo poslali na smrt do koncentračního tábora Jasenovac. V emotivní reakci na fašistická zvěrstva a statečnost partyzánů vytvořil Kulenović o několik týdnů později extatickou poému Stojanka majka Knežopoljka (Stojanka, matka z Knežopolje, do češtiny přebásněná Josefem Hiršalem), v níž imperativ revoluce a imperativ umělecké poezie přirozeně splynuly a vyústily ve vrcholnou básnickou tvorbu (i ve světovém měřítku) s námětem druhé světové války. Tato lyricko-epická poéma zaujímá perspektivu venkovské matky, která v bitvě ztratila všechny tři syny. Žalozpěv plný nesdělitelného bolu, naznačeného citoslovcem „joooj“, a šíleného zoufalství postupně přechází přes silné a nápadité popisy zpustošeného kraje, umocněné řečnickými otázkami, v rozhořčenou vzpouru, pomstychtivý hněv a mrazivé proklínání. Transformací individuální tragédie v kolektivní víru v osvobození se básnický subjekt brání realitě smrti, nesmířením se smrtí vyjadřuje mytickou sílu a směřuje k nesmrtelnosti ideje. Vědomí prosté vesničanky, modelované tradicionalismem, lidovými zvyklostmi, hrdinskou epikou i skutečností fašistické ofenzívy, poskytuje básníkovi možnost autenticky prolínat archaicko-folklorní představy a mýty s moderní dobou revoluce. Jenom nevzdělaná Stojanka může propojit časově i obsahově zcela nesourodé roviny a vidět např. v Titových očích „sto evangelií“ nebo připodobnit partyzánského vůdce k Eliášovi. Toto časté prolínání a spojování archaických a soudobých prvků zajišťuje poémě motivickou dynamiku. Podobně dynamická je i rytmická stránka básnické skladby, neboť se v ní neustále sváří vůle k rytmu a vůle k arytmii v širokém rozpětí od jednoslabičného po patnáctislabičný verš.
Poeticky snad ještě pronikavější, byť zdaleka ne tak známá a čítanková, je druhá autorova poema Ševa (Skřivan, napsaná 1943, publikovaná 1952). V neobyčejném dvojzpěvu Skřivan nejprve pohledem z výšky obsáhne partyzánskou kolonu v krvavém obrazu války. Od sedmé strofy však roli básnického subjektu přebírá básník-partyzán, jenž nahlíží do Skřivanova snu. S obrovský zápalem, v jazykově mimořádně bohatých slapech asociací, které se často dotýkají samé hranice empirie a fantastiky, líčí v čase nesvobody a všeobecného nedostatku sen o hojnosti a plnosti spokojeného venkovského života. Při průběhu totalizace přírody a existence se básník dostává do transu a Skřivana identifikuje se Zemí, takže Skřivana, jenž po probuzení chce s ještě větším zaujetím přispět k boji za svobodu, nelze jednoznačně definovat.
Kulenović je básníkem kolektivní extáze. Jeho pokus odlehčit heroismus humorem podle vzoru Branka Ćopiće ve sbírce Pisma Jove Stanivuka (Dopisy Jovy Stanivuka, napsáno 1942, jako celek vydáno až v roce 1968) proto vyznívá dost rozpačitě. I poválečná poezie, kde se pod vlivem nové společenské situace ryzí patos vytrácí, je spíše průměrná. Ať už se jedná o satirický zpěv Zbor derviša (Schůze dervišů, 1949) zesměšňující bukurešťské zasedání Informbyra, nebo o pozdní sbírky sonetů, které jsou jen odvarem extrovertního, rozevlátého stylu válečných poém psaných na pomezí bytí a nebytí.
Ponorná řeka
Quo Vadis, Bosno?Druhý tvůrčí vrchol Skendera Kulenoviće vzešel ze stesku po chronotopu dětství v rodném kraji. Název románu Ponornica (Ponorná řeka, 1977, přeloženo do slovenštiny) je v celém autorově opusu základní metaforou pro vyjádření podstaty člověka i mezilidských vztahů, v nichž se neustále střídají „světlé“ a „temné“ okamžiky či období a často nelze předvídat, kdy a kde se dobro resp. zlo objeví. Ponorná řeka není jenom fikčním příběhem o složitých rodinných vztazích na pozadí úpadku begovského stavu, ale má i charakter encyklopedie života v Bosně ve zvláštním období přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se přibližně vyrovnaly misky vah odcházející orientální a nastupující evropské civilizace.
Vypravěč románu Muhamed, známý egyptský archeolog, se čtyřicetiletým odstupem vzpomíná, jak jako student proslulé káhirské univerzity Al-Azhar přijel naposledy na prázdniny do rodného městečka ve východní Bosně. Hlavní dějové napětí se v kontextu rodiny rozvíjí kolem dělení majetku begů a v kontextu kraje kolem problematického soužití Srbů a Bosňáků, o nichž autor tvrdí, že jsou „potomci patarenů“. Bosňáci, kteří se nesmířili s rakousko-uherskou okupací a vystěhovali se do Turecka, chtějí rodové majetky rozdělit, ale ti, co zůstali, s tím nesouhlasí. Na begovských statcích pracují Srbové a třetinu všeho, co vyprodukují, musejí odevzdávat begům. Protikladné snahy o emancipaci (Srbové) a udržení privilegovaného postavení (Bosňáci) jsou zdrojem trvalého napětí. Nervozita, prchlivost, nedůvěra a předsudky (otec vypravěče by raději „snědl vlastní játra“, než aby se krev jeho rodiny pokřesťanštila) vytvářejí z městečka a okolí rozbušku, k jejíž explozi stačí malicherný impuls.
I více než třicet let po vydání je Ponorná řeka aktuální především kvůli introspektivní linii tematizující problém vykořeněnosti. Vypravěč se z centra islámské vzdělanosti vrací do primitivního prostředí zapadlého kraje. Jednotvárnost a bezperspektivnost maloměstského života, malost, pokrytectví a nepředvídatelnost chování jeho obyvatel rychle otupí počáteční radost z návratu. Díky pobytu v cizím velkoměstě vidí Muhamed místní poměry v jiném, negativnějším světle. Protiví se mu kolektivní duch a tradicionalismus provincie, přestává uznávat lokální autority, protože si uvědomuje jejich omezenost, perfidnost a manipulativní sklony. Rozčarování z rozporu mezi idealizovanou představou a tísnivou realitou města, „živého bahna, kde je všechno stejné a všechno končí prokletou krví“, je natolik silné, že Muhamed ztrácí vůli jednat, upadá do letargie a nekoná ani tehdy, kdy se to od něj očekává. Pocity vykořeněnosti ještě zesiluje odcizení od islámu. Na postavě vypravěče autor demonstroval tragičnost lidí, kteří nikam nepatří. S prostředím, odkud vzešel, se Muhamed nedokáže sžít a neustále ho kritizuje, ale v novém prostředí na něj nostalgicky vzpomíná, v diskusích s novými přáteli ho obhajuje a podrážděně reaguje na kritické poznámky.
Z celého románu je zjevné, že Kulenović chtěl zaznamenat zmizelý svět Bosny. Proto děj prokládá exkursy do věrouky islámu a muslimských náboženských rituálů, i folklorními či etnografickými digresemi, v nichž popisuje typická jídla, způsob a pravidla stolování, lov na medvěda, slavnost u příležitosti odjezdu poutníků do Mekky, pohřební zvyklosti, přípravy před dohadováním sňatku i jejich symboliku: „Otevřené dveře do dvora znamenají, že ti, co přicházejí mají volnou cestu; puštěná voda vyjadřuje přání, aby rozhovor volně plynul a převrácený džbán připravenost říct si všechno, nic nezatajit.“
I literární cena může zabít
Začátkem ledna 1978 málokdo pochyboval, že tradiční a velice prestižní cenu bělehradského společenského týdeníku NIN za nejlepší jugoslávský román uplynulého roku získá Ponorná řeka. Vzhledem k nesporným kvalitám díla, neoficiálním vyjádřením členů poroty i dlouholetému vysokému postavení Kulenoviće v literárním i politickém establishmentu se její vítězství považovalo za hotovou věc. Porota však doslova přes noc změnila rozhodnutí a cenu překvapivě udělila průměrnému románu Petka Vojniće Purčara Stále vzdálenější domov. Kulenović dostal infarkt a další den, 25.ledna zemřel.