Monika Růžičková
V Evropě není mnoho míst, která ve své době sehrála v jejích dějinách klíčovou roli, a přitom stále ještě čekají na své objevení. V Albánii, malé, okolnímu světu dlouho uzavřené zemi, ležící na břehu Jaderského moře, jedno takové památné místo je – Kruja.
Na svažujícím se úbočí horského masivu se vypíná nad okolí ostrožna o rozloze asi dvou a půl hektaru, ze které je možné dohlédnout až k třpytícímu se moři v okolí přístavu Drač, albánsky Durrës. Zezadu bezpečně krytá masivem hory, vypíná se zde po staletí pevnost, která si zaslouží být zmíněna spolu s dalšími významnými památnými místy válek s osmanskými Turky 15. a 16. století. V tomto místě se odehrávala svou délkou epizodní, přesto však nejslavnější kapitola z dějin albánského národa, střední Evropou téměř opomenutá. Nezadržitelně se tehdy rozpínající osmanské moci se tu postavil s nepatrnými silami Gjergj Kastrioti, opěvovaný albánský hrdina. Naše vyprávění ale musí mít počátek.
Kruja vazalská
Psal se rok 1403 a Gjonovi Kastriotimu, vládci na Kruji, se narodil nejmladší ze čtyř synů, Gjergj. Prameny se rozcházejí nejen v roce jeho narození, ale i v jeho dalších osudech. Gjergj Kastrioti, jehož otec byl vazalem osmanského sultána, byl v souladu s tehdejší praxí odeslán do Istanbulu jako rukojmí. Na sultánově dvoře se mu dostalo patřičného vzdělání a také nové přezdívky Skanderbeg. V sultánových službách se v roce 1443 jako velitel pomocného albánského sboru účastnil bitvy u srbského Niše, kde byli Turci poraženi spojenými křesťanskými silami. Skanderbeg se vrátil do rodné Kruje, aby získal rodovou pevnost, a to se mu lstí podařilo.
Nutno připomenout, že Albánie byla v té době převážně katolická, a to zejména na severu země, zatímco obyvatelstvo jižních oblastí vyznávalo pravoslaví. Vazalství rodiny Kastriotů bylo formálním uznáním svrchovanosti sultána s povinností odvádět roční poplatek, popřípadě sloužit ve vojsku. Kruja sice měla tureckého velitele, ale sultánova moc nebyla ještě v Albánii upevněna, omezovala se pouze na některé opěrné body a místní kmenové náčelníky udržovala v křehké poslušnosti jen hrozba vojenského zásahu.
Oslabení turecké moci v Evropě po bitvě u Niše znamenalo i vypovězení poslušnosti albánských velmožů. Povstání proti Turkům vedlo následujícího roku k ustavení spojenecké ligy ve městě Lezha a zvolení Gjergje Kastriotiho jejím vojenským velitelem, či spíše prvním mezi rovnými. Albánie v té době nebyla státním útvarem s feudální strukturou, nýbrž byla tvořena mozaikou rodových a kmenových držav bez společného vládce. Společnost ještě nedozrála do feudálního stádia, po staletí žila pod neměnnými zvykovými zákony a její kmenoví vůdci se navzájem vnímali jako sobě rovní.
Země pamatovala mnoho nájezdníků a dočasných uzurpátorů moci. Po Římanech tu byla Byzanc, Bulhaři, Srbové, Vizigóti, Ostrogóti, Hunové – příliš mnoho pánů. Nikdo však nepotřel jazyk, zvyky a tradice. Ani Turci po staletích nadvlády to nedokázali, „Štiperia“ zůstala zemí svobodomyslných a nezávislých lidí.
Kruja hrdinná
V letech následujících po nišské bitvě se Skanderbegovi daří porazit menší osmanské armády ještě na „tureckém území“ a sultán, řešící důležitější problémy uvnitř říše, si nechává albánskou rebelii na později. Dobývá sice vstupní bránu do Albánie Svetigrad, ale uplyne dlouhých šest let, než sultán Murad II. začne shromažďovat armádu na potlačení albánských odbojných kmenů, které bude sám velet.
Skanderbeg mezitím hledá spojence. Zoufale potřebuje střelce z tehdy nově zaváděných palných zbraní arkebuz a střelce z kuší na obranu Kruji. Kromě morální a nevýznamné finanční podpory Západu se ale musí spolehnout hlavně na své síly, protože počet přibyvších italských a francouzských střelců s arkebuzami a děly je nepatrný. Do Kruji jsou sváženy zásoby všeho druhu a posádku pevnosti tvoří dva tisíce mužů. Skanderbeg s osmi tisíci jezdci se utáboří na šest kilometrů vzdálené hoře Tumenisha.
Turci konečně přicházejí, nejdříve jízdní předvoj a po měsíci sám sultán s hlavním vojskem čítajícím sto padesát tisíc mužů. Není síly, která by se jim mohla postavit v otevřené bitvě. Rozhodujícími se při dobývání pevností stávají primitivní děla a Turci si jsou toho vědomi. Nemožnost dopravy těžkých kusů horskými průsmyky řeší dopravou materiálu a odléváním děl na místě.
Turecký stanový tábor, šest mil dlouhý, je jako bílé nekonečné moře na pláních směrem k dnešní Tiraně. V něm čeká výkvět osmanského válečnictví na prolomení hradeb. Konečně začínají těžká děla ostřelování pevnosti. Přestože jsou nepřesná a mohou vystřelit jen třikrát za den a poté chladnout, aby se neroztrhla, prolomení půldruhého metru silné hradby je jen otázkou času. Konečně jsou prolomeny zdi na tiranské straně pevnosti, pěchota se za dunění bubnů a vřeštění trubek dere do prudkého svahu. Vlna za vlnou se vrhá do deště střel v žáru poledního slunce, ale každá je odražena. Ztráty na turecké straně jsou hrozivé. V té chvíli útočí Skanderbeg se svými jezdci na turecké ležení a působí zde zmatek a zkázu, útok na pevnost však zarputile pokračuje až do večera, až tehdy se hroutí.
První velký útok je tak odražen a po něm i další. Taktika denních i nočních nájezdů na turecké ležení v kombinaci s houževnatou obranou pevnosti začíná podlamovat sílu sultánovy armády. Blíží se zima, zásobování průsmyky bude nemožné a sultán Murad II. to dobře ví. Turecké vojsko se dává na ústup, ztenčené o třicet tisíc mužů. Kruja se udržela a Skanderbeg se stává přes noc hrdinou křesťanské Evropy. Papež ho tituluje ochráncem křesťanství, dostává se mu poct od různých evropských panovníků. Za svého života svedl dvacet šest bitev a všechny vítězně. Když v roce 1468 zemřel v Lezhi na malárii, bylo jen otázkou času, kdy Turci ovládnou pobřeží Jadranu. Až se tak stane, bude již pozdě na turecký sen o ovládnutí Itálie, protože pánem na moři bude křesťanské loďstvo v čele s Benátčany. Ještě třikrát byla Kruja obléhána – v letech 1466, 1467 a 1478, tehdy však nakonec podlehla. Pevnost se vzdala za slib volného odchodu jejích obyvatel. Sultán však své slovo nedodržel a nikdo nebyl ušetřen. Krutost a pomsta vítězů nezná mezí. Tímto začíná čtyři sta padesát let turecké nadvlády.
Kruja současná
Dvacet pět let heroického odporu proti Turkům však v srdcích Albánců není zapomenuto. Je opěvováno v písních i legendách. Roku 1912 byla po rozpadu turecké moci na Balkáně z rozhodnutí velmocí ustanovena Albánie, jak ji známe nyní. Jako státní symbol přejala heraldické znaky rodu Kastriotů – černého byzantského orla v červeném poli. Procházíte-li uličkami Kruje dnes, kromě pozůstatků pevnosti nic nepřipomíná pohnutou historii místa. Malebné hospůdky, orientální bazar, lidé žijící svými každodenními starostmi, život jde dál jakoby netečně, a přesto tudy prošla nezapomenutelná historie. Z restaurace v areálu pevnosti můžete stejně jako tehdy zahlédnout třpytící se Jadran, avšak zamhouříte-li oči a máte-li fantazii, možná uslyšíte ryk bitvy nebo na pláních před sebou spatříte nedozírné množství stanů táhnoucí se směrem k Tiraně. Tady můžete prožít nezapomenutelné odpoledne v pravém srdci země Štipetarů.