Podíl rumunské armády na osvobozovacích bojích v ČSR byl v dobách komunistického režimu v naší zemi připomínán spíše sporadicky. Hlavním důvodem byla nepochybně skutečnost, že za jedinou „armádu-osvoboditelku“ mohla být propagandou v letech 1948-1989 označována z ideově-politických důvodů pouze sovětská Rudá armáda, a proto bojové zásluhy jiných zahraničních osvoboditelských armád zmiňovány příliš nebyly, což se týkalo nejen rumunských vojsk, ale především armády americké.
Důvodem opomíjení podílu rumunské armády na osvobození ČSR mohla být ovšem i její velmi komplikovaná válečná minulost, kdy v letech 1941–1944 bojovala na straně nacistického Německa, a spojeneckou antifašistickou armádou se stala až na podzim roku 1944.
Dalším ovlivňujícím faktorem bylo také napětí panující ve vztazích mezi československým a rumunským politickým vedením po roce 1968, kdy Rumunská socialistická republika, byť byla členem Varšavské smlouvy, odmítala – z obav o svou suverenitu – přímou vojenskou spolupráci s jejími dalšími členskými státy (tedy též s ČSSR), neboť tyto země tehdejší rumunský vládce Nicolae Ceaușescu považoval za příliš prosovětské. Tehdejší vedení RSR odsoudilo dokonce intervenci států Varšavského paktu do ČSSR 21. 8. 1968.
Navzdory těmto skutečnostem byla v roce 1975 v Brně vydána publikace Pavla Beneše a Františka Mainuše „Ve jménu přátelství. Rumunská armáda v bojích za osvobození Československa“, což však byl ediční počin v době normalizace spíše ojedinělý.
Vývoj vzájemných vztahů po roce 1989 ale také nebyl nakloněn nějakým výraznějším projevům „česko-rumunského přátelství“, neboť postkomunistické Rumunsko, zmítané velmi závažnými politickými, hospodářskými i národnostními problémy, bylo našimi politiky, novináři a podnikateli považováno za ekonomicky nezajímavý stát a kooperace s ním by naši cestu „do Evropy“ mohla pokud ne přímo zkomplikovat, tak alespoň pozdržet, a proto společné vazby, zamlčované před rokem 1989, ani v devadesátých letech 20. století často připomínány nebyly.
V současné době, kdy vstup České republiky i Rumunska do Evropské unie a NATO jsou již dávnější minulostí a jejich vzájemné vztahy jsou vazbami spojeneckých zemí, by výraznějšímu připomínání osvoboditelské mise rumunské armády v Československu (rovněž i dalším událostem společných dějin) proto již nemělo nic bránit – snad kromě přirozeného vyhasínání historické paměti.
Rumunsko spojencem Československa 1921–1938
Vztahy vlád Československa a Rumunska prošly v relativně krátkém časovém úseku 1918–1945 několika zásadními zvraty – od úzkého spojenectví přes politicko-vojenské nepřátelství, až po opětovné obnovení spojenectví, což zásadním způsobem pochopitelně ovlivňovalo i situaci tehdejšího rumunského vojska.
Po skončení první světové války se Rumunské království stalo, společně s jugoslávským státem (oficiálně až do roku 1929 označovaným jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), v rámci spojeneckého systému tzv. Malé dohody politickým a vojenským spojencem nově utvořené Československé republiky.
Tento alianční systém tří východoevropských států, jehož vznik je datován do let 1921–1923, byl orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského územního revizionismu, nikoliv však vůči německému expanzionismu, který později začal ohrožovat především ČSR.
Vojenská spolupráce Rumunska a ČSR měla rozmanitou podobu, především se ale projevovala v oblasti exportu zbraní – například již v období let 1925–1926 bylo do Rumunska z ČSR dodáno 135 000 kusů pušek. V letech 1933–1939 bylo pak tomuto spojeneckému státu prodáno dalších 750 000 pušek, 17 000 lehkých kulometů a 176 tanků.
V souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera k moci na počátku třicátých let ale dochází nejpozději v roce 1936 k ochladnutí československo-rumunských vztahů, a o dva roky později – po přijetí mnichovského diktátu čs. vládou – i k faktickému zániku malodohodového spojenectví.
Navzdory těmto skutečnostem bylo ale Rumunsko na přelomu let 1938/1939 československou veřejností stále většinou vnímáno jako náš jediný spřátelený sousední stát a společná dvousetkilometrová hranice v oblasti Podkarpatské Rusi, kde kromě Rusínů, Maďarů, Židů, Poláků, Slováků a Čechů žilo v několika vesnicích také 15 000 etnických Rumunů, byla jediným klidným hraničním úsekem tehdejší republiky.
O postoji, který v té době zaujímalo královské Rumunsko k Československu, a jeho následném politickém vývoji historik Miroslav Tejchman v publikaci Dějiny Rumunska (1997) uvedl:
Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala přesto rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.
Za situace, kdy byla Československá republika rozbita a Maďaři začali ohrožovat slovenskou hranici, Rumunsku, kterému bylo jasné, že teď může přijít na řadu ono, nezbylo než hledat zahraničního silného protektora. Poté, co se král Carol vrátil z Londýna a Paříže s prázdnou, nezbylo než hledat pomoc u Německa, ve kterém by Bukurešť ráda viděla i spojence proti Sovětskému svazu, jehož útoku se rovněž obávala.
Na nepřátelské straně 1940–1944
Od roku 1939 – po zániku ČSR a po porážce Polska – se zcela změnila geopolitická situace Rumunska, které začalo postupně přecházet do sféry vlivu hitlerovského Německa.
Rumunsko se původně snažilo pod vedením krále Karla II. udržet neutrální postoje, avšak v létě roku 1940 za to zaplatilo obrovskou cenu v podobě značných územních ztrát ve prospěch Hitlerovi trvaleji či dočasně nakloněných států – hortyovského Maďarska (severní Sedmihradsko), Stalinova Sovětského svazu (Besarábie a Severní Bukovina) a Bulharska (Jižní Dobrudža). V důsledku těchto zahraničních neúspěchů král Karel II. počátkem září 1940 abdikoval ve prospěch svého devatenáctiletého syna Michala a opustil zemi. Rumunsko se poté za vlády nového krále Michala I. a premiéra Iona Antonesca, který se stal faktickým vládcem země, v listopadu 1940 připojilo ke státům fašistické Osy.
Po nacistickém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 vycítilo Rumunsko šanci nejen na návrat Sovětským svazem okupované Besarábie a Severní Bukoviny, ale i na možné výrazné rozšíření rumunského území směrem na východ, a proto společně s Maďarskem, Finskem, Slovenskem, Chorvatskem a Itálií se připojilo k německé agresi. Na podzim 1941 v SSSR, především v oblasti Oděsy a Krymu, bojovalo přes 700 000 rumunských vojáků. V červnu roku 1944 byl navzdory válečným ztrátám počet příslušníků rumunské armády ještě vyšší – jeden a čtvrt milionu.
Tažení Rumunské královské armády proti Sovětskému svazu bylo zpočátku úspěšné, a proto rumunskou společností v převážné míře i podporované. Rumunské jednotky nejenže obsadily v roce 1940 zabraná území Besarábie a Bukoviny, ale postupovaly také dále jižní Ukrajinou a jižním Ruskem až ke Stalingradu, kde ale rumunská armáda společně s armádou německou utrpěla na přelomu let 1942/1943 zdrcující porážku, což se později projevilo ve změně vnitropolitické situace v Rumunsku.
Průběh rumunského vojenského postupu v SSSR, a především následného politicko-mocenského zvratu v srpnu 1944, zhodnotil americko-maďarský historik István Deák v studii Umění přežít (Střední Evropa 27/1993) takto:
V roce 1941 a 1942 přispělo Rumunsko největším vojenským kontingentem ze všech satelitních zemí Hitlerovu antibolševickému tažení. Rumunské jednotky se v Sovětském svazu dopouštěly mnoha zvěrstev a u Stalingradu i na jiných úsecích východní fronty utrpěly velké ztráty. Jakmile však Rudá armáda dobyla severovýchodní část země, udělal král Michal, vláda, armáda i lid nevídaný obrat o sto osmdesát stupňů. Dne 23. srpna 1944 se jeden z nejoddanějších satelitů Německa stává jeho jedním z jeho nejhorlivějších nepřátel a Rumunsko je brzy schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (hned po SSSR, USA a Velké Británii). Znovu utrpěla rumunská armáda těžké ztráty, ale Rumunsko vyšlo z války v neobyčejně příznivém politickém postavení.
V období od 22. 6. 1941 do 23. 8. 1944 Královské rumunské ozbrojené síly (pozemní armáda, letectvo a námořnictvo) ztratily na východní frontě v bojích se sovětskou armádou a partyzány celkem 71 000 padlých, 243 000 raněných a 309 000 nezvěstných (většinou zajatých) příslušníků mužstva, poddůstojníků a důstojníků.
Sovětské zajetí přežilo jen asi 80 000 Rumunů, a tak protisovětské tažení rumunské armády si vyžádalo téměř 300 000 zemřelých vojáků.
Do dobrovolnických jednotek vytvářených v SSSR naopak vstoupilo asi 20 000 bývalých rumunských válečných zajatců, kteří již od roku 1943 bojovali po boku Rudé armády.
Zločiny rumunských ozbrojených sil
Při hodnocení podílu rumunských vojsk v bojích na východní frontě však není možno opomenout množství zločinů, které byly rumunskými důstojníky a vojáky spáchány na místním civilním obyvatelstvu. O tomto dosti citlivém tématu uvedl roku 2015 historik a politolog Josef Mlejnek jr. v studii Mladý král a dravé šelmy. Rumunsko za druhé světové války (Babylon č. 2/XXIV, 13. 5. 2015) následující fakta:
Rumunsko bylo za Antonesca jedním z nejodhodlanějších Hitlerových spojenců, pro Německo měla klíčový význam zejména rumunská ropa. A podílelo se také na vyvražďování Židů. V odvetě za atentát na rumunské velitelství v Oděse dal Antonescu popravit 20 000 Židů a komunistů. V táborech smrti, které Rumuni zřídili na jimi spravovaných územích, zahynulo nejméně 300 000 rumunských a ukrajinských Židů. A podle jiných zdrojů bylo za války na rumunských územích zabito dokonce 400 000 Židů a Romů.
Podle studie historika Martina Nekoly Vůdce mezi orlicí a medvědem (časopis II. světová, 10/2016) rumunský stát pod vedením Iona Antonesca pochopitelně nesl odpovědnost za zločiny během holocaustu, avšak i sám maršál Antonescu se nejméně od konce roku 1942 pokoušel z pragmaticko-politických důvodů alespoň o záchranu malé části rumunských Židů:
Holocaust v Rumunsku si vyžádal zhruba 280 – 380 000 tisíc obětí. Velkou část tvořili Židé, deportovaní z Besarábie, Bukoviny a okupované Oděsy do vyhlazovacích táborů. V říjnu 1942 však Antonescu nařídil transporty zastavit a 13 000 Židů dokonce později dovolil doplout na několika lodích do Palestiny, protože po porážce u Stalingradu již začínal uvažovat o smíření se západními Spojenci.
Rumunsko opět spojeneckým státem 1944–1945
Úspěšný protinacistický převrat 23. 8. 1944 vedl nejen k sesazení dosavadního premiéra maršála Antonesca, ale i k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie, která vyhlásila válku Německu a Maďarsku – tedy svým dosavadním spojencům.
Po tomto převratu sice ještě vznikla ve Vídni proněmecká tzv. rumunská národní vláda v čele s předákem fašistické Železné gardy Horiou Simou, avšak její ozbrojené složky, které se skládaly ze dvou pluků dobrovolníků (podřízených Waffen SS), na rozdíl od rumunských ozbrojených sil, jež tak rychle změnily bojující strany, nesehrály z vojenského hlediska žádnou významnější roli.
Rumunská královská armáda byla na podzim roku 1944 včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince téhož roku se zúčastnila – společně se sovětskými i československými vojsky – bojů na území ČSR.
Jednalo se zejména o 1. armádu generála Vasile Atanasia a 4. armádu generála Nicolae Dascalesca. V Československu bojoval ještě 2. rumunský tankový pluk i rumunský letecký sbor. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly celkem 17 divizí a téměř 250 000 mužů.
První rumunští vojáci na území ČSR vstoupili 18. 12. 1944, kdy 90. pěší pluk 4. rumunské armády překročil jižně u Košic někdejší československo-maďarskou hranici a obsadil zde několik vesnic. Jinou formací rumunských vojsk, která překročila bývalé československé hranice, a to jižně od Lučence, byl 26. 12. 1944 4. armádní sbor rumunské první armády.
Postup rumunských vojsk byl ovšem ztěžován nepříznivými klimatickými podmínkami, a především hornatým terénem středního a severního Slovenska. Těžké boje rumunských vojsk na Slovensku zhodnotil vojenský historik Vlastimil Schildberger starší v studii Vojáci z Balkánu na Moravě (Válka revue speciál 2013):
Rumuni se pomalu probíjeli náročným horským terénem bez podpory tanků, protože ty podle sovětské vojenské doktríny neměly v horách co dělat. Proto rumunský tankový pluk (podobně jako čs. tanková brigáda v SSSR) šel bok po boku se sovětskými motomechanizovanými svazy, a proto měly obě rumunské armády vysoké ztráty. Postup rumunských jednotek vymezoval koridor Lučenec – Dobšiná, Nitra – Martin, Piešťany – Prostějov, Křižanov – Boskovice až Pelhřimov – Humpolec. Na tomto směru podporoval vojska Rumunský královský letecký sbor zařazený do 5. letecké armády. Do bojů zasáhlo 240 letadel.
Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. 3. – 5. 5. 1945), na které se celkem podílely tři sovětské a již zmíněné dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo kromě 266 000 sovětských vojáků nasazeno také 86 000 vojáků rumunských, kteří měli k 15. dubnu 1945 k dispozici 46 tanků (z původních 79) a 999 děl.
Vojenské operace 1. rumunské armády ustaly 12. května 1945 v prostoru měst Německý Brod – Polná – Humpolec, a 4. rumunské armády, která pronásledovala nepřátelská vojska ve směru Prostějov – Boskovice – Bystřice nad Perštejnem, téhož dne v okolí Nového Města na Moravě.
Další rumunskou jednotkou postupující v řadách Rudé armády byl 2. královský tankový pluk, jehož příslušníci se podíleli na osvobozování Galanty, Bratislavy a Devínské Nové Vsi.
Související
Umělecká cesta Marcela IancaPo těžkých ztrátách v oblasti na sever od Vídně byla tato vojenská formace přeměněna na tankovou rotu, která se společně se sovětskými tankisty zúčastnila ve dnech 10. – 12. 4. 1945 bojů o nejjižněji položené moravské město Lanžhot.
Po zahájení Pražské operace vojsky 2. ukrajinského frontu 7. 5. 1945 tato tanková rota postupovala od Mušova přes Znojmo a Telč až do jihočeského Tábora, kam dorazila s posledními dvěma bojeschopnými tanky. Tyto dva rumunské tanky se pak zúčastnily – společně s vybranými rumunskými oddíly – 17. 5. 1945 slavnostní vojenské přehlídky v Praze.
Rumunské vojenské jednotky od prosince 1944 do května 1945 na území tehdejšího Československa osvobodily celkem 1722 obcí, z toho 31 měst, a v bojích zajaly 16 000 nepřátelských vojáků. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských bojovníků.
Během střetů s německou armádou Rumunská královská armáda ztratila v ČSR podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků.
Na čestném pohřebišti ve Zvolenu je pohřbeno 10 504 příslušníků rumunských královských vojsk a na Ústředním hřbitově v Brně pak dalších 1564. Ostatní jsou pohřbeni v hromadných i jednotlivých hrobech na místech bojového postupu rumunské armády Slovenskem, Moravou i Čechami.
Oběti rumunských vojáků dodnes na území Slovenska a České republiky připomíná téměř 50 pomníků a památníků.
Celkové ztráty Rumunské královské armády bojující po 23. srpnu 1944 ve své vlasti, v Maďarsku, v Československu i v Rakousku po boku sovětské armády dosáhly 21 000 padlých, 90 000 raněných a 58 000 nezvěstných.
Rumunsko do bojů proti německé a maďarské armádě v letech 1944–1945 postavilo celkem 538 000 svých vojáků, kteří zajali 118 000 a v boji usmrtili nejméně 19 000 příslušníků nepřátelských ozbrojených sil.
Osudy rumunských vůdců
V souvislosti s dosti komplikovaným vývojem Rumunska v době druhé světové války je vhodné rovněž zmínit odlišné životní osudy tehdejšího rumunského premiéra Antonesca (1882–1946) i krále Michala I. (1921–2017).
Maršál Ion Antonescu byl na příkaz Michala I. 23. 8. 1944 zatčen v královském paláci v Bukurešti a po týdenní internaci byl deportován do SSSR. V sovětském vězení se neúspěšně pokusil o sebevraždu oběšením. Zpět do Rumunska byl dopraven až v květnu 1946. Zde byl postaven před soud, odsouzen k smrti a poté, co mu král odmítl udělit milost, byl 1. 6. 1946 popraven zastřelením. Bylo mu 64 let.
Mladý rumunský král Michal, hlavní postava srpnového antifašistického převratu, si své politické postavení udržel do prosince 1947, kdy pod tlakem sovětských a rumunských komunistů byl nucen nejen odstoupit (30. 1. 1947), ale i opustit zemi (3. 1. 1948). Pobýval většinou ve švýcarském exilu, odkud po roce 1989 navštěvoval Rumunsko, kde se – s nevelkými úspěchy – pokoušel ovlivňovat složitý proces dekomunizace společnosti. V roce 2011, u příležitosti svých 90. narozenin, vystoupil s projevem před poslanci rumunského parlamentu.
Bývalý rumunský král Michal I. zemřel 5. 12. 2017 ve velmi vysokém věku 96 let ve Švýcarsku. Byl to poslední žijící nejvyšší státní představitel, jehož rozhodnutí ovlivňovala vývoj druhé světové války. Tuto skutečnost reflektoval někdejší rumunský král i v rozhovoru pro deník Mladá fronta dnes roku 2005:
Občas si kladu otázku: Kde je Stalin? Nebo Vyšinskij, což byl na konci druhé světové války sovětský pověřenec pro Rumunsko, s nímž jsem jednal. Kde je Ceaușescu a všichni tihle lidé? Jsou pryč, a já jsem stále tady.
(citace dle časopisu Babylon č. 2/XXIV, 13. 5. 2015)
Rumunští vojáci v Polné pohledem dobových svědectví
Přechod front, zvláště za druhé světové války, pochopitelně představoval téměř vždy obtížnou situaci pro civilní obyvatelstvo dotyčného regionu, a to i tehdy, kdy přicházející vojsko bylo armádou spojeneckou – a tudíž osvoboditelskou. Málokdy se totiž bojující armády skládají vždy pouze z politicky vyspělých a morálně bezúhonných vojáků, neboť většinu příslušníků téměř každého vojska tvoří statisíce či milióny na rozkaz nuceně odvedených mužů, jejichž nejvlastnějším zájmem je pochopitelně válku přežít – nikoliv padnou „v boji za svobodu“.
Příchod cizích osvoboditelů někdy drsných vojáckých mravů i způsobů tak může mezi místními obyvateli místo projevů radosti či nadšení naopak způsobit nedorozumění, křivdy i bolestné ztráty.
Výjimkou nebylo pochopitelně ani chování některých příslušníků rumunské armády na její bojové cestě Československem. Ocitujme proto několik dobových svědectví, která svědčí spíše o negativním vnímání přítomnosti rumunských vojáků na našem území, a to konkrétně v Polné na Českomoravské vrchovině.
V hlášení štábního kapitána Václava Koukolíka z polenského Revolučního národního výboru je přítomnost rumunských vojsk v tomto městě hodnocena jednoznačně záporně:
Rumunská armáda působí jak veřejnému tak soukromému hospodářství velké škody. Ze všech stran docházejí nám stížnosti na ně, že sečou pole ke krmení dobytka a koní. Všechny zákroky v tomto směru byly bez výsledku. V pivovaře vypustili 15 hektolitrů piva do kanálu svévolně. (citace dle časopisu Babylon č. 2/XXIV, 13. 5. 2015)
Vzhledem k velkému množství výtržností a násilností páchaných rumunskými vojáky v Polné místní Revoluční národní výbor 5. 6. 1945 vydal vyhlášku, která umožňovala civilnímu obyvatelstvu v případě vloupání či přepadení na svoji obranu použít zbraně.
Regionální historik Filip Plašil na webových stránkách Klubu za historickou Polnou proto například takto reflektoval mnohdy napjaté vztahy občanů Polenska se svými rumunskými osvoboditeli:
Ze shrnutých údajů zcela jasně vyplývá, že doba prvních poválečných dní na Polensku se nedá označit za radostnou i přes „znovuzískání ztracené svobody“, abych použil ve své době oblíbené klišé. Otázkou je, jakou měrou k tomu přispěl pobyt právě rumunské armády – o jakékoliv disciplinovanosti se nedá mluvit, nicméně v případě sovětské armády bychom s největší pravděpodobností shledali přinejmenším podobný stav (navíc je nutno uznat, že množství incidentů vyprovokovali sami obyvatelé Polenska svými neuváženými zásahy často se zbraněmi v ruce). Proto jsem na rozpacích, zda mám příchod Rumunů do Polné označit za šťastnou či snad neblahou událost; jistěže mnoho dobrého Rumuné nepřinesli, avšak pobyt v našem městě přinesl tragičtější důsledky rozhodně rumunské straně (z úředních dokumentů mohu potvrdit 18 mrtvých a nevylučuji další) a s příchodem armády jiného státu mohly zůstat v historii Polné následky ještě horší. Proto bych se rozloučil přiléhavými a mnohé vystihujícími slovy kronikářky Karoliny Tesařové z posledního dne rumunské přítomnosti v Polné, 13. června 1945: „Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka.“
(https://www.kzhp.cz/clanek/rok-a-rumunska-armada-v-polne-filip-plasil-38)
Smířlivá (a přitom opravdu velmi výstižná) slova polenské kronikářky z června 1945 se tak mohou stát i po více než tři čtvrtě století epilogem tohoto připomenutí rumunských osvoboditelů naší vlasti.
Odborná literatura:
Český antifašismus a odboj, Praha 1988
Čížek, M., Rumunská armáda 1941–1945, Military revue 3/2010
Deák, I., Umění přežít, Střední Evropa 27/1993
Mlejnek J., Mladý král a dravé šelmy. Rumunsko za druhé světové války, Babylon č. 2/XXIV, 13. 5. 2015
Nekola M. Ion Antonescu. Vůdce mezi orlicí a medvědem, časopis II. světová, 10/2016
Schildberger, V., Rumunská 1. tanková divize, II. světová 6–7/2012
Schildberger, V., Vojáci z Balkánu na Moravě, Válka revue speciál 2013
Šajtar J., Před sedmdesáti lety vypukl nejkrvavější konflikt všech dob, ATM 6/2011
Tejchman M., Dějiny Rumunska, Praha 1997