Jan Jílek, Miroslav Novák
V severozápadním cípu Egejského moře, na samém konci Thermajského zálivu nedaleko ústí řeky Axios, leží dnes druhé nejlidnatější město Řecka: Thessaloniki – Salonica – Soluň. Na řecké poměry tomu tak není dlouho. Théby, Athény či Argos mají historii o jedno tisíciletí starší. Ačkoliv se toto město nemohlo zapsat do počátků řecké civilizace, ani dlouho nepatřilo mezi města politicky hýbající antickým světem, nejde o místo bez barvité historie.
Město dostalo do vínku dokonale strategickou polohu. Z nitra Balkánu do Středomoří směřovaly a dodnes směřují dvě hlavní spojnice. První procházela z Podunají proti proudu Jižní Moravy a dál údolím Vardaru, který na řeckém území získává jméno Axios a vlévá se nedaleko Soluně do Egejského moře. Druhá trasa směřovala dále na východ povodím řeky Marici k Bosporské úžině. Odtud bylo možno pokračovat do Malé Asie nebo na západ do Řecka podél jižního pobřeží Thrákie a Makedonie.
Možná právě proto se na nedaleké lokalitě Perdikas setkáváme s nejstaršími stopami lidské přítomnosti v Evropě, snad až tři miliony let starými. Mnohem mladší, avšak neméně vzácné pozůstatky člověka druhu Homo erectus staré přibližně 200 tisíc let poskytla jeskyně Petralona na poloostrově Chalkidiki. Každá další kultura starší doby kamenné se zde projevila s větší a větší intenzitou.
Také všechny důležité novinky, zejména znalosti pěstování plodin a výroby keramických nádob, které do Evropy přicházely z Předního východu, se nejdříve uplatnily na území jižní Makedonie. Jihovýchodně od Soluně se nachází naleziště Nea Nikomedea s nálezy z doby 6000–5500 let př. n. l., které dalo jméno nové kultuře. Také z bezprostředního okolí města je známa řada nalezišť jen o málo mladších. Z míst jako jsou Karaburnaki, Ano Tumba, Stavrupoli či Thermi známe početné nadzemní domy tvořené dřevěnou konstrukcí vyplněnou nepálenými cihlami. Mezi domy se objevují také první dlážděná prostranství, a to již v době kolem 5300–4500 př. n. l. Tehdy v těsném jižním sousedství, v úrodné Thesálii, vzkvétala kultura Sesklo. Tato kultura a její nástupkyně, kultura Dimini z první poloviny 4. tisíciletí, položily základy první skutečné architektury a městského urbanismu v Evropě.
Když z Předního východu doputovala další novinka – bronz, patrně to opět bylo území Makedonie, které ji zprostředkovalo celému Řecku. Právě proto zde doba bronzová začíná přibližně ve stejnou dobu jako v jižnější části pevninského Řecka i Egejských ostrovů, ačkoliv na rozdíl od nich ještě nevstupuje do světla psané historie. Po celou dobu bronzovou stála zdejší sídla na pomezí vlivů vyspělé helladské a kykladské kultury a maloasijské Tróji. Teprve ve 12. století př. n. l. se zde objevilo cosi, co ve vyspělejších kulturách na jihu nemělo obdoby. Byla to takzvaná lužická keramika makedonská, v některých rysech překvapivě podobná tomu, co se tehdy vyrábělo ve střední Evropě. Snad je to jeden z průvodních znaků mohutné vlny prvního historického stěhování národů, při němž kmeny, známé pod souhrnným označením mořské národy, smetly rozvinutou mykénskou kulturu, staly se jednou z příčin pádu mocné Chetitské říše, vypálily bohaté přístavy v Levantě a zastavila je až dobře hájená egyptská hranice.
Po několika staletích se podobně jako zbytek Řecka vynořuje území Makedonie z „temného období“, aby propříště hrálo roli periferie řecké kultury a nárazníkového pásma proti severním barbarům. Pod dnešním velkoměstem Soluní leží zbytky jeho předchůdce, města Thermé. Jméno mu dala, podobně jako několika dalším místům v Řecku i na Apeninském poloostrově, horká vřídla. Město vzkvétalo zejména v 7. až 6. století př. n. l., tedy ještě v archaickém období. Na konci 6. století zde byl vybudován velký chrám v iónském slohu. Roku 480 př. n. l. bylo město obsazeno Peršany a jeho přístav se stal východiskem perské flotily při útoku proti Řecku. Až potud řeč písemných pramenů.
Co však o Thermé napovídá archeologie? Překvapivě tápe i pokud jde o samotnou lokalizaci. Na několika místech uvnitř i v okolí Soluně byly nalezeny zbytky budov z archaického i klasického období, které by mohly tomuto městu nebo jeho přístavu náležet. Četné nálezy dokládají čilé styky s ostrovem Evia, ale také s pevninskou Aeolií, Korintem a zejména s Athénami. Nejpravděpodobnější poloha ztraceného starověkého města je pod soluňskou čtvrtí Tumba. Zdejší archeologické naleziště zabírá plochu bezmála deset hektarů a archeologické výzkumy na něm stále pokračují. Město Thermé bylo spolu s obcemi Sedes (dnešní moderní Thermi), Lebet (Polichni) nebo Sindos (Anchialos) jednou z 26 obcí, jejichž obyvatelstvo dal násilně sestěhovat do nově založeného města makedonský regent Kassandros, syn Antipatra, generála Alexandra III. Velikého. Kassandros pojmenoval město po své manželce, Alexandrově nevlastní sestře Thessaloniké. Její jméno mělo připomínat vítězství (starořecky niké), kterého dosáhl v den jejího narození král Filip II. nad Fóky za pomoci thesálských jezdců.
Založení města v letech 316 nebo 315 př. n. l., stejně jako vynucený sňatek s Thessaloniké, bylo jen jedním z řady kroků, které Kassandros učinil s cílem zmocnit se makedonské královské koruny. Jen o rok dříve dokončil ovládnutí Řecka, vtáhl do Epiru a nakonec se mu v makedonské Pydně vzdala i Alexandrova matka Olympias s Alexandrovým teprve šestiletým synem, rovněž Alexandrem. Královna Olympias byla zavražděna a ani následník trůnu ji o mnoho nepřežil. Ještě téhož roku založil Kassandros na Chalkidiki v místech kdysi Filipem II. zničené korintské kolonie Poteidaia, jen 40 kilometrů jižně od budoucí Thessaloniké, nové město Kassandreiu a ve středním Řecku obnovil Alexandrem zničené Théby. Kassandreia se brzo stala významným přístavem a hospodářským centrem Makedonie. Oproti své o rok mladší sestře však nebylo tomuto městu souzeno dožít se dneška. Významné řecké a později římské město, povýšené císařem Augustem na colonii (po hlavním městě impéria nejvyšší městský status), se stalo lákavým soustem pro oddíly Hunů, takže ho dnes připomíná jen název jednoho ze tří poloostrovů na Chalkidiki a stejnojmenné městečko.
Město Thessaloniké se rovněž stalo významným centrem, ale na svůj čas teprve čekalo. Roku 305 př. n. l., deset let po jeho založení, si Kassandros po vzoru ostatních pěti diadochů – následníků Alexandra Velikého – nasadil makedonskou královskou korunu. Alexandrova říše tím formálně přestala existovat. Dlouho se z koruny i obou nových měst netěšil – zemřel o osm let později. Roku 294 př. n. l. byla jedním ze svých synů zavražděna také královna Thessaloniké. A již v příštím roce začalo daleko na jihu v Thesálii vyrůstat nové hlavní město nového vládce – Demetrias. Také v tomto případě bylo násilně sestěhováno jedenáct měst a vesnic v oblasti dnešního poloostrova Pilio.
Všichni následující makedonští králové se vrátili do starého sídelního města Pelly. Roku 275 př. n. l. se za hradby Thessaloniké před epirským králem Pyrrhem přechodně uchýlil král Antigonos Gonatas. Jen dvakrát se o tomto městě zmiňuje historik Polybios, když vypráví dějiny Řeků a Římanů od 1. punské války (264–241 př. n. l.) až do roku 144 př. n. l. První zmínka se vztahuje k roku 195 př. n. l., kdy zde proběhlo jednání mezi makedonským králem Filipem, pergamonským králem Eumenem a Římany o osudu thráckých měst Ainos a Maróneia, které přivedlo Makedonii na pokraj války. Podruhé se ve městě konalo jednání krále Persea s Rhoďany před konečným střetnutím s Římem. Až po Perseově porážce u Pydny roku 168 př. n. l. se Thessaloniké stala poprvé hlavním městem, prozatím spolu s dalšími třemi městy, jimiž byly Amfipolis, Pella a Pelagonia.
Při procházkách dnešní Soluní se zdá, že ze starších předřímských časů se nic nedochovalo. Skutečně, nikde nevystupují na povrch stavby archaického, klasického ani helénistického období. A přesto se dochovala jedna nepřehlédnutelná připomínka Kassandrova helénistického města, a to samotný půdorys spočívající v pravidelné síti pravoúhlých ulic, přesně po vzoru urbanistické koncepce slavného architekta Hippodamia z Milétu.
Související
Na Balkáně to opět vřePod římskou nadvládou
V roce 148 př. n. l. se Thessaloniké stává hlavním městem provincie Macedonia. V republikánském vývoji římských dějin bylo město především svědkem válečných událostí. V letech 57–55 př. n. l., kdy provincii hrozil ze severovýchodu vpád thráckých bojůvek, došlo ke zpevnění hradeb kolem akropole. V období občanských válek sehrálo město důležitou úlohu, a to zejména jako významný přístav a opěrný bod nejprve Gnaea Pompeia Magna a poté Caesarových mstitelů Marka Antonia a Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Thessaloniké byla spolu se Spartou dána v plen vojskům Caesarových vrahů Cassia Longina a Marka Iunia Bruta. Naštěstí pro obě města bylo jejich vojsko v bitvě u Filipp roku 42 př. n. l. poraženo. Thessaloniké tak na rozdíl od Sparty čekal slibný rozkvět.
Kolem roku 50 n. l. navštívil město na své druhé misijní cestě apoštol Pavel. Ve městě však nebyl židovskou komunitou přijat a musel jej opustit. Přenesme se však do období o dvě stě let později, neboť právě 3. století přineslo městu mnoho slávy, ale také nebezpečí barbarských nájezdů. V době nepříliš dlouhé vlády císaře Gordiana III. (238–244) Thessaloniké získala spolu s dalšími, především maloasijskými městy status neokoros. Povýšení na colonii na sebe nedalo dlouho čekat – město jí bylo prohlášeno kolem roku 251. Šlo však spíše o čestný status, faktické pravomoci města zůstaly nezměněny.
Od poloviny 3. století se město úspěšně bránilo nájezdům Gótů. Ti několikrát vpadli nejen do Makedonie, ale i do samého Řecka. Thessaloniké se ubránila především díky svým pevným hradbám. Na konci 3. století si císař Galerius (293–311), jeden z tetrarchů, tedy ze čtyř vládnoucích císařů, město vybral jako své sídelní, a to především pro jeho strategickou polohu, která byla vhodná i jako základna pro vojenské výpravy proti zadunajským Germánům.
S postavou tohoto panovníka se také pojí hlavní rozkvět města, které se stalo metropolí diecéze Macedonia. Za Galeriovy vlády došlo k rozsáhlé stavební činnosti a například vybudování nového paláce si vyžádalo zboření celé jedné městské čtvrti. Pravděpodobně i kvůli tomuto nepopulárnímu činu nechal císař postavit hipodrom – závodiště pro koňská spřežení, aby si tak udobřil obyvatele města. Přesná podoba paláce není doposud známá, a to zejména proto, že spočívá pod novější zástavbou. Podle odhadů se rozprostíral mezi mořem na jihu a třídou decumanus maximus na severu. Centrum paláce bylo archeology odkryto na dnešním náměstí Platia Navarinu. Skládalo se z ústředního sloupového nádvoří – peristilu, a z reprezentativních sálů, které byly zdobeny obklady z barevných kamenů. Sál ukončený apsidou sloužil jako trůnní síň. Dobrou představu může poskytnout mnohem lépe zachovaná Aula regia (palatina) v Trevíru. Sál s půdorysem osmiúhelníku – Oktogon – pak pravděpodobně sloužil pro příjímání vážených hostů, kteří do města připluli po moři.
Pozornost jistě upoutá také Galeriův vítězný oblouk se třemi průchody, který označoval jeden ze vstupů do paláce a byl situován na křižovatce důležité cesty Via Egnatia a třídy spojující palác s mauzoleem. Jeho reliéfní výzdoba zobrazuje především císařovo vítězné tažení proti perské říši Sasánovců, jež bezesporu patřilo k největším římským úspěchům na východě. Perský velkokrál Narsés (293–302) při svých výbojích neuspěl a po počátečních úspěších svého vojska byl poražen roku 297 v Arménii. Velkokrál prosil císaře o vydání svého harému a pokladů, a tak chtě nechtě musel přijmout tvrdé podmínky mírové smlouvy uzavřené roku 298 v městě Nisibis. Díky vítězství nad Persií Římané rozšířili říši na východě až k hornímu toku řeky Tigris a získali pod svůj vliv arménské království. Na reliéfních panelech oblouku spatříme zajímavé výjevy z tažení, jako např. zajetí králova harému nebo darování exotických zvířat, mezi nimiž nechybí sloni, velbloudi a velké kočkovité šelmy.
Římský vládce určil Thessaloniké i za město svého posledního spočinutí a nechal si zde zbudovat zmíněné mohutné mauzoleum – Rotundu. Avšak císař zde nakonec pohřben nebyl, neboť svůj záměr změnil a jeho tělo bylo se vší pravděpodobností uloženo do mnohem skromnějšího mauzolea nedaleko jeho opevněné vily Felix Romuliana (dnešní Gamzigrad v Srbsku). Galerius byl tak podobně jako císař Dioklecián (284–305) pohřben ve svém rodišti. Rotunda byla za císaře Konstantina I. Velikého (306–327) adaptována na křesťanský kostel. Vladařův palác byl několikrát přestavován a sloužil i dalším císařům.
Po strašlivé bitvě u Hadrianopole v roce 378, kde bylo Góty zdecimováno římské vojsko a kde nalezl smrt i císař Valens (364–378), sloužila Thessaloniké jako základna císaři Theodosiovi I. (379–395) pro boj s nebezpečnými Germány. Zde císař sbíral síly pro nové střetnutí. S Theodosiem je spojená také jedna nechvalně proslulá událost z dějin města: V roce 390 byl v soluňském hipodromu rozvášněnými „fanoušky“ zabit vysoký císařský hodnostář magister militum Butherich, protože chtěl nechat zatknout populárního závodníka koňských spřežení obviněného z homosexuality. Když se císař dozvěděl o smrti svého podřízeného, vydal příkaz potrestat dav – v hipodromu tenkrát našlo smrt kolem sedmi tisíc lidí, včetně žen a dětí. Theodosius se musel později pro tento hrůzný čin kát před milánským biskupem Ambrosiem (sv. Ambrožem).
V 5. století se Thessaloniké stala hlavním městem prefektury Illyricum. Sídlo praefecta praetoriae sem bylo přemístěno ze Sirmia (dnešní Sremská Mitrovica v Srbsku). Z této doby pocházejí zesílené mohutné hradby, které město několikrát zachránily před barbarskými nájezdy. 5. věk je také obdobím, kdy došlo k výstavbě důležitých chrámů: baziliky sv. Demetria – patrona města, baziliky Zázračné ikony Matky Boží (Panagia Archiropietos) a chrámu sv. Davida. Bazilika Panagia Archiropietos byla vystavěna v roce 431 na základech římských lázní. V pětilodním chrámu sv. Demetria se do dnešních dnů zachovaly fragmenty mozaikové výzdoby z 5. až 7. století. Také chrám sv. Davida skrývá ve své apsidě ojedinělé mozaiky z 5. století.
Největší rozkvět města tedy spadá do neklidných dob barbarských nájezdů po polovině 3. století. Ani pustošivé vpády však tomuto rozkvětu, podmíněnému strategickou polohou u moře a pozicí na důležité cestě římského Balkánu Via Egnatia, nezabránily. Jak vyplývá z předchozích řádků, dějiny města jsou nepřímo spojeny s událostmi jak na západě, tak na východě antického světa. Tato skutečnost není překvapující, vždyť Soluň leží na jejich pomyslných hranicích.