Helena Hýblová
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) existuje již 15 let a jeho činnost se ve většině případů setkává s nezájmem světových médií i veřejnosti. Ten byl výrazně prolomen ve dvou případech – v případě Slobodana Miloševiće a při letošním červencovém zatčení a vydání Radovana Karadžiće. Mnohem větší zájem a emoce jeho činnost vzbuzuje v zemích bývalé Jugoslávie, kde se často stává terčem silných kritik.
Založení tribunálu
Již téměř dva roky svět bezradně přihlížel bojům v Chorvatsku a rok bojům v Bosně a Hercegovině. Objevovaly se zprávy a svědectví o mnohých krutých zločinech spáchaných na civilním obyvatelstvu. Mezinárodní organizace, Evropa i mimoevropské mocnosti si nevěděly příliš rady. Namísto účinného působení mezinárodního společenství v bývalé Jugoslávii dochází v únoru 1993 na půdě Rady bezpečnosti OSN ke shodě o zřízení tribunálu a v květnu téhož roku jej Rada svou rezolucí skutečně zřizuje. Dalšího dva a půl roku však mezinárodní společenství v podstatě opět jen přihlíží dalšímu dění. Samotné zřízení tribunálu už nemohlo běh událostí zastavit a politické či vojenské vedení dotčených zemí bývalé Jugoslávie také neovlivnilo. Neodradilo ani od pozdějších čistek v Makedonii a v Kosovu.
Zpočátku to vypadalo, že založení tribunálu nebrali příliš vážně ani jeho zřizovatelé. Sice krátce po přijetí rozhodnutí o jeho zřízení byli jmenováni první soudci, ke jmenování hlavního žalobce ovšem došlo až po čtrnácti měsících od jeho založení. Přestože byla tribunálu vyčleněna budova, chybělo zařízení i potřebný personál. Také počáteční rozpočet v podstatě neumožňoval řádný chod takové instituce. Tribunál si však postupně vydobyl své místo a navzdory různým tlakům začal naplňovat účel, pro nějž byl zřízen.
Kromě počátečního nezájmu a malé podpory svých zřizovatelů, musel tribunál bojovat i s obstrukcí své práce ze strany jednotlivých zemí bývalé Jugoslávie. Přístup k důležitým dokumentům a svědkům byl nejednou úřady těchto zemí po značnou dobu úmyslně blokován, což samozřejmě tribunálu velmi ztěžovalo práci. Předložení důležitých dokumentů však odmítly i některé světové mocnosti, jejichž rozvědky monitorovaly válečné dění v Bosně a Hercegovině.
Poslání a činnost tribunálu
Tribunál má zkoumat trestní odpovědnost jednotlivců v případech závažných porušení mezinárodního humanitárního práva, není povolán k tomu, aby soudil organizace, politické strany nebo rozhodoval o odpovědnosti států. Kromě toho, že se zabývá rozhodováním o vině jednotlivců obžalovaných ze spáchání válečných zločinů, a tím přináší spravedlnost velkému počtu obětí, jeho činnost významně přispívá k hledání faktů o válečných událostech a zločinech s nimi spojených. Jeho přínos k nalézání pravdy je obrovský. Po skončení válek nebyla v postižených zemích dostatečná politická a společenská vůle pokusit se o objektivní hodnocení událostí. Obyvatelstvo bylo mnohdy zmateno, protože nemělo jistotu, které informace reflektují realitu pravdivěji. Informace o zločinech, které postupně vyplouvaly na povrch, byly v mnoha případech ihned relativizovány či popírány, a relativizace zločinů je naneštěstí jev stále přítomný.
Žalobci tribunálu obžalovali celkem 161 osob – příslušníků všech etnik. Řízení bylo doposud skončeno se 115 osobami, přičemž odsouzeno jich bylo 56. Žalobci sesbírali téměř pět tisíc svědectví a velké množství jiných důkazů. Díky činnosti tribunálu si dnes už jen málokdo troufne pochybovat o zločinech např. ve Vukovaru, v táboře Čelebići, v Gospići, Višegradu, Srebrenici, Foči, Prijedoru, v údolí Lašvy, v Kosovu atd. Dokonce i případy, v nichž se nepodařila zjistit individuální trestní odpovědnost, nebyly zbytečné. Alespoň totiž potvrdily to, že zločin se skutečně stal a zamezily tak možným manipulacím do budoucna. I to má v procesu vyrovnávání se s minulostí velký význam.
Tribunál by měl ukončit svou činnost do konce roku 2010. S ohledem na skutečnost, že dva obžalovaní jsou stále na útěku a šest jich, včetně Radovana Karadžiće, teprve čeká na začátek procesu, se zdá být pravděpodobné, že činnost tribunálu by mohla být ještě prodloužena.
Tribunál pod palbou kritiky
Quo Vadis, Bosno?Tribunál vždy čelil kritice a různým obviněním ze strany politiků, zejména z dotčených zemí bývalé Jugoslávie. Také obžalovaní se snaží v rámci svých obhajob zpochybňovat jeho legitimitu. Nejčastěji se lze setkat s laciným nařčením, že jde o protisrbský soud. Ti, kteří přicházejí s tímto nařčením, argumentují počtem obžalovaných Srbů. Z tohoto počtu však lze jen stěží něco dovozovat. O zaujetí tribunálu proti některé ze stran by bylo možné hovořit pouze v případě, že by některé skupiny závažných zločinů zcela ignoroval, což se nestalo. Zapomíná se také na to, že mezi prvními rozsudky, které tribunál vydal, byl i ten, jenž se týkal zločinů na srbských civilistech vězněných v táboře Čelebići. Soud se neodmítl zabývat nejzávažnějšími případy válečných zločinů – prošetřoval zločiny obou stran v Chorvatsku i v Kosovu a všech třech stran v Bosně a Hercegovině. Jeho mezinárodní obsazení spíše vylučuje tendence stranit některé ze stran konfliktu. Vyčítat mu lze však jistou váhavost, pokud jde o prošetřování činnosti třech hlav států – Slobodana Miloševiće, Franja Tuđmana a Aliji Izetbegoviće. Slobodan Milošević byl nakonec obžalován a postaven před soudní senát, v průběhu zdlouhavého řízení však umírá a proces tedy skončil bez vynesení rozsudku. Bylo to však vůbec poprvé, co byla hlava státu obžalována pro zločiny podle mezinárodního práva a byla postavena před soud. Aktivity chorvatského prezidenta Tuđmana byly prověřovány také, avšak Tuđman zemřel již v roce 1999. Navzdory politickému nátlaku vyšetřovatelé dokonce prošetřovali letecké útoky NATO z pohledu možných porušení mezinárodního humanitárního práva.
Veřejnost si mnohdy neuvědomuje, že každý případ bohužel nemůže skončit odsouzením pachatelů. Obžaloba nejdříve musí shromáždit důkazy pro to, aby vůbec konkrétní osobu bylo možné obžalovat a tyto důkazy pak musí obstát v soudním řízení, tzn. nesmí být vyvráceny či zpochybněny obhajobou a musí vést k utvrzení odpovědnosti pachatele bez pochybností. Teprve pak je možno konkrétní osobu odsoudit. Pachatelům válečných zločinů často nahrává obtížnost shromáždění důkazů a velký časový odstup. Rozsudky zprošťující obžalované obvinění jsou často přijímány velmi negativně, čehož mnohdy zneužívají někteří politici k šíření svých tezí o zaujatosti tribunálu. V poslední době se tak tribunál dostal doslova pod palbu kritiky ze strany srbských politiků za osvobozující rozsudky nad Naserem Orićem a Ramušem Haradinajem. Zaznívaly výroky, a to nejen ze strany srbských politiků, že tribunál je politickým soudem. V obou případech tribunál konstatoval, že byly spáchány závažné zločiny. V prvním případě však na základě shromážděných důkazů nebylo možné bez pochyb stanovit individuální odpovědnost obžalovaného Oriće. V případě druhém se proces dostal do patové situace, kdy se řada svědků obžaloby nedostavila, nejspíše z důvodů zastrašování. V takovém případě je tribunál prakticky bezmocný. S ohledem na důkazní nouzi musel obžalovaného zprostit obžaloby. Tyto a obdobné případy, včetně politických reakcí na ně, rozpoutaly debatu o smyslu existence tohoto tribunálu. Zaznívaly i hlasy, že je na čase, aby byl tribunál zrušen a jeho případy převzaly domácí soudy.
Má dnes tribunál ještě význam?
Domácí soudy zabývající se válečnými zločiny poměrně obstojně fungují, přesto má tribunál stále velký význam. Obžalovaní představují bývalé politické a vojenské vedení jednotlivých zemí, mnozí z nich mají stále velký počet příznivců. Souzením těchto případů mimo území zemí bývalé Jugoslávie se fakticky vylučuje přímý vliv skupin těchto příznivců. Mezi jednotlivými zeměmi se vzájemné vztahy a důvěra obnovovaly poměrně obtížně a dlouhou dobu. Pokud by některý z významných procesů před domácími soudy jedné země nedopadl podle obecných představ v zemi druhé, mohlo by dojít k narušení pracně vytvářených vztahů. V takovém případě je mnohem lepší, když se na mušce kritiky ocitne tribunál. A důvodů pro opodstatněnost jeho existence je samozřejmě mnohem více.
Tribunál jako každý soud není bezchybný. Každé pochybení má nepříznivé důsledky zejména pro oběti čekající na spravedlnost. Kritizující politici ze zemí bývalé Jugoslávie však zpravidla na konkrétní pochybení neupozorňují, tribunál, jeho rozhodnutí a statistiky si berou za rukojmí své politiky. Jsou to však především oni, kdo by měl pozitivně působit na poli vyrovnávání se s minulostí, tedy i pokud jde o přiznání odpovědnosti vlastních občanů či politiky za spáchané zločiny, a snahy o pokud možno pravdivé popsání minulosti.
Helena Hýblová je právnička
Jak vypadá a funguje Vazební jednotka ICTY v Scheveningenu
Vazební jednotka ICTY se nachází v nizozemském vězeňském komplexu v Scheveningenu nedaleko Haagu. Obývají ji lidé obvinění žalobcem ICTY poté, co byli přepraveni k soudu do Haagu. Při čekání nebo v průběhu soudního přelíčení je maximální péče věnována psychickému stavu zadržených. Jednotka zodpovídá za ochranu důstojnosti všech zadržených osob a jejich práv jako jednotlivců po dobu, kdy jim je odepřen pobyt na svobodě. Každodenní komplexní vazební program poskytuje zadrženým pobyt na čerstvém vzduchu, cvičení, zdravotní péči, pracovní terapii, duchovní poradenství, podmínky vhodné pro přípravu obhajoby, počítačové středisko, rekreační a sportovní příslušenství a prostory pro návštěvy. Zadržení mají rovněž přístup k satelitním televizním stanicím a tisku ze zemí bývalé Jugoslávie. Vazební jednotka má dobře vybavenou lékařskou jednotku, jejíž činnost je pravidelně monitorována nezávislými inspekcemi organizací jako je např. Červený kříž. Význam jednotky je velký, protože průměrný věk zadržených činil k letošnímu 56,8 let a mnozí přicházejí do jednotky se zdravotními obtížemi. První osobou, která byla v jednotce ubytována, byl Duško Tadić v dubnu roku 1995. Od té doby zde bylo po různou dobu zadržována více než 130 osob. Kapacita vazební jednotky je v současnosti 84 zadržených. Odsouzené osoby si svůj trest neodsedí zde, protože vazební jednotka není věznicí, nýbrž jsou převezeny do věznice mimo Nizozemí.