Anežka Kindlerová
V minulém čísle jsem začala psát o současné charvátské literatuře a představila jsem vám Pavla Pavličiće, jednoho z nejdůležitějších představitelů soudobé charvátské literatury. Nyní bych vám chtěla představit dalšího současného charvátského autora, Slobodana Novaka.
Romanopisec, novelista, esejista, básník, fejetonista. Narodil se 3. 11. 1924 ve Splitu. Po brzké matčině smrti vyrůstal u své tety na ostrově Rabu.
Klasické gymnázium zakončil v roce 1942 ve Splitu. Odmaturoval v r. 1943 a hned po své maturitě odešel k partyzánům. Po skončení války se v r. 1945 zapsal na filozofické fakultě v Záhřebu, kde diplomoval z chorvatského jazyka a literatury v r. 1953. Během studia založil literární časopisy Izvor a Krugovi.
Po zakončení studia pracoval jako lektor, korektor a novinář v řadě periodik a novin. V padesátých letech se stává dramaturgem divadla ve Splitu. Poté se usazuje v Záhřebu. Koncem 50. a počátkem 60. let vydává své sbírky básní. Vedle toho vychází jeho fejetony v různých novinách a píše rozhlasová dramata.
Velké místo v jeho díle zaujímá próza. Nejdůležitější jsou jeho romány Izgubljeni zavičaj (1955), Mirisi, zlato i tamjan (1968), Izvanbrodski dnevnik (1977) a sbírka novel Tvrdi grad (1961).
U nás je tento autor známý svým triptychem Mimolodní deník, který vyšel v roce 1985 v knize Pět jugoslávských novel. Jeho nejvýznamnější knihou je pravděpodobně román Mirisi, zlato i tamjan. Do češtiny bylo toto dílo přeloženo pod názvem Myrha, zlato a kadidlo. Vydáno pak bylo v nakladatelství Argo v r. 1999. Přeložil jej Dušan Karpatský, jeden z nejlepších překladatelů z jihoslovanských jazyků u nás.
Hrdinou tohoto románu je válečný invalida, který se spolu se svou manželkou (Drahou) stará o nemohoucí stařenu (Madonu) na ostrově Rabu. Ta trpí zácpou a vyprazdňuje se v osmnáctidenních cyklech, které určují život lidí, kteří o ní pečují.
Děj románu se odehrává právě v období jednoho z těchto cyklů. V období vánoc, kdy manželka hrdiny odjíždí na pevninu a on zůstává sám, aby se o stařenu staral.
Ukázka z knihy:
Oknem jsem odeslal do noci veškerý ten příšerný puch, který se sem postupně prodral škvírami kolem tenkých dvoukřídlých dveří a posléze se vzdul do oblaku dusivého hrobního smradu. Z vedlejšího pokoje ještě dotírá těžké porcelánové umyvadlo basovým břinkotem bubínků, a jeho starobylému zvuku sekunduje kvílení a pištění houby, jíž truchlivé ruce mé ženy omývají Madoninu zadnici. Třesu se pod závany mokrého jižního větru a ještě pořád nedýchám ani napůl plic. I čaj mi připadá jedovatý, a tak si jen napařuji obličej a oči na rumových výparech vystupujících z horkého šálku. Odvedle skřehotá Madona: „Roztříská mi všechny hrnky, pacholek jeden zatracená! Všechno mi porozbíjí!“ Tenoučké dveřní křídlo se chvěje, jako by bylo z kartonu, a samo se otevírá. „Teď si pořádně ucpi nos!“ usmívá se na mne Draha.
Draha se usmívá, ano, ano, usmívá se, usmívá… Když kolem vynáší hliňák, tvoří její úsměv jen temný kruh kolem rtů, soustředěně se šířící také přes bradu a nos, takže zastiňuje oči. Těžký hliněný hrnec nese moje žena před sebou jako urnu a její oči působí mrtvě, slepecky, dokud nedojde ke zdi, kde končí dvůr. Tam vystoupí na kámen, na růžový peň prastarého sloupu, a převrhne nádobu dolů do moře. Prach naší Madony roznášejí posvátné řeky.
Ganges odplaví celá pokolení, ale Madona bude každých osmnáct dní dál posílat své pozůstatky přes zeď do mělkého Jadranu. Je nezničitelná, umírá pozvolna a dlouze a přitom sleduje, jak moje žena a já vedle ní stárneme.
Doktor se před ní křižuje a potřásá hlavou: ‚No tak, slečno Madono, jak si to představujete? Dokdy to takhle s vámi půjde?´ A Madona opáčí, jen ať má ještě pár dní strpení, než se uzdravím! Strpení!´ Doktor se neustává křižovat ani v naší světnici a tlumeně vrčí. Pro něj je to Velká Záhada Přírody. Ale humánní důvody jim zakazují, pochopitelně… o tom nemůže být ani řeči… i když jiná věc je, do jaké míry to jsou humánní důvody… dalo by se říct, že humánnější by bylo, a taky spravedlivé a milosrdné vůči nám, kteří jsme ještě poměrně mladí lidé…kdybychom se věnovali svým dětem. Ve jménu Otce… takže ještě dobře vidí a slyší! A přesně každý osmnáctý den… jako hodinky! Něco takového se v lékařské literatuře ještě nevyskytlo. Ne. A kolik je jí vlastně let? Fůra… skoro nepočítaně! A my s ní vůbec nejsme příbuzní? To je k nevíře, ani vzdáleně? Plácá se po kapsách, křižuje se ve dveřích a potom na dvoře; pokřižuje se nejspíš ještě za rohem, sám pro sebe. Tak to dělá pokaždé. Ráno mě v rybárně zdraví jako první, soucitně; a ptá se hezky, řečnicky, jak je to vůbec možné. Ať prý mu to hrome vysvětlím. Jenže co mu mám vysvětlovat? Já se nedivím mrtvým, že žijí vedle nás a drží nás v pokoře a služebnosti. Divím se živým, odkud berou tolik síly v bezmoci a nemohoucnosti, a sám sobě se divím, jak to takhle vydržíme. Jenže to není vaše řečnická otázka, milý pane Doktore, ale moje zatraceně beznadějná otázka, a pro tu není nic nemožného, stejně jako pro nás, všichni jsme přece jedna rodina a příbuzní, v krvavém svazku s mrtvými, ve fekálním příbuzenství s umírajícími, s modrým Jadranem, se zasviněným kyslíkem, který vdechujeme… Ale nechme toho, Doktore, radši si koupíme dvě tři ryby, co se vykrmily pod Madoninou nádvorní zdí, a rozejdeme se každý po své bohulibé práci v míru bratrském a příbuzenském. Cípalové nás sjednotí. A – dobrou chuť!