Filip Šebek
Tak zní motto letošního festivalu Jeden svět, který se za pět let své existence stal největším a nejprestižnějším lidskoprávním festivalem v Evropě. Jeho šestý ročník proběhne 14.–22. dubna 2004 v Praze, Brně, Ostravě a Plzni a následně se přesune do dalších jedenácti regionálních center ČR. Letošní ročník nabídne 140 filmů z několika desítek zemí světa, rozdělených do tří soutěžních kategorií, tematických sekcí a retrospektiv. V rámci tematického bloku Special reports bude promítnuto také několik zajímavých filmů ze zvláštní sekce Divoký Východ.
“Festival Jeden svět vytvořila Společnost Člověk v tísni se záměrem využít filmu jako mocného média, které je schopno upoutat pozornost diváků k problematice lidských práv a které dokáže vzbudit pocit zodpovědnosti za to, co se děje na druhém konci světa nebo za zdí sousedního bytu. Skrze takzvaně angažované a zároveň filmařsky kvalitní snímky zviditelňuje festival témata, o kterých by lidé měli vědět, a pomocí hodnotných svědectví dává divákovi prostor k vlastnímu názoru na věc. Vyplňuje místo, kterého se těmto tématům ve sdělovacích prostředcích nedostává, neboť dokumentární filmy Jednoho světa zachycují zobrazovanou realitu a lidské osudy autenticky a hlavně v širších souvislostech,” říká ředitel festivalu Igor Blažević. Kdo navštívil některý z předešlých ročníků, určitě si všiml, že dokumenty Jednoho světa nejsou pouze svědectvím o lidském utrpení, ale zároveň poselstvím o síle lidské sounáležitosti a vůli jednotlivce vzepřít se násilí a bezpráví, čímž zároveň posilují víru člověka v jeho práva a důstojnost. Dalším důležitým momentem je skutečnost, že filmy promítané na Jednom světě poukazují také na nová řešení současných problémů a snaží se probudit lidi z letargie, otupělosti a nezájmu. “Svým způsobem hrají dokumenty o lidských právech v dnešním světě zcela nezastupitelnou roli. Jsou jakýmsi oknem do jiných kultur, společností, do cizích problémů. V současném globalizovaném světě je velmi potřebné, abychom se naučili navzájem si rozumět a komunikovat o skutečnosti, že se někde děje bezpráví,” dodává Igor Blažević. Ideální příležitostí pro takovouto komunikaci je právě festival Jeden svět.
Přehlídka válečné propagandy
Filmy vybrané z téměř tisícovky přihlášených snímků budou moci pražští diváci shlédnout jak ve dvou sálech Divadla Archa a Městské knihovny, tak v kinech Evald, Bijásek, Perštýn a ve Francouzském institutu. V kině Ponrepo pak proběhne retrospektiva Válka, film a propaganda připravená ve spolupráci s Národním filmovým archivem a doprovázena debatami a semináři. Vedle nacistického propagandistického filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle o sjezdu Hitlerovy NSDAP bude uveden krátký dokument Johna Forda Bitva o Midway, který režisér na přání prezidenta Roosevelta natočil roku 1942 pro americké matky. Dalším filmem americké válečné propagandy z doby druhé světové války je známá série Franka Capry z roku 1944 Zač jsme bojovali, určená americkým vojákům a natočená ve spolupráci například se skladateli Alfredem Newmanem a Dmitrim Tiomkim. Animované mapy ve filmu pocházejí z dílny Walta Disneyho.
Z úplně opačného úhlu pohledu je natočen slavný film V roce prasete, kterým režisér Emilio de Antonio natolik pobouřil prezidenta Nixona, že se rázem ocitl na seznamu jeho nepřátel. Působivé obrazy z vietnamské války, na kterých nechybí známý záběr na upalujícího se buddhistického mnicha, a skvělý soundtrack od Johna Cage vytvořily z tohoto snímku kultovní dílo, jehož styl výrazně ovlivnil Andyho Warhola. Nenechal chladnými ani americké kritiky, kteří film nominovali na Oscara. Zásadním dílem válečné propagandy je také padesátiminutový němý snímek z roku 1936 Obrana Madridu, který natočili Ivor Montagu a Norman McLaren s úmyslem získat peníze pro obránce španělské metropole bombardované italskými letadly. Zajímavým pohledem na první světovou válku je dokument Odvážná kamera, který konfrontuje archivní záběry a deníkové záznamy německého a francouzského kameramana.
Máte právo vědět
Základní osou festivalu však tradičně zůstávají hlavní soutěž, soutěžní kategorie krátkých forem a speciální soutěžní kategorie Máte právo vědět. Tato jedinečná kategorie představuje 16 celovečerních dokumentárních filmů, které originálním a kvalitním filmařským zpracováním upozorňují na neznámá nebo zamlčovaná témata týkající se lidských práv. Tyto filmy budou soutěžit o Cenu Rudolfa Vrby. Kupříkladu snímek Občan Berlusconi se dopodrobna zabývá aktivitami kontroverzního italského premiéra, film Zimbabwe – odpočítávání je osobitým pohledem na režim prezidenta Mugabeho, natočený jeho bývalým stoupencem a dnešním neúprosným kritikem, filmovým režisérem Michaelem Raeburnem. Německý investigativní dokument Mírotvůrci v nevěstinci pro změnu odhaluje, že přítomnost mírových sil OSN v Bosně a Kosovu hrála velkou roli při rozjíždějícím se obchodování se ženami. V čínském snímku Lepší je žít je ukázán tragický osud vesnické rodiny nakažené v rámci vládního programu dárcovství krve virem HIV. O Cenu Rudolfa Vrby se bude rovněž ucházet dokument Revoluce nepůjde v přímém přenosu, zabývající se dalším z řady rozporuplných politiků, venezuelským prezidentem Hugem Chávezem či dokumenty popisující situaci v Izraeli, Srbsku, Rusku a v Afghánistánu. Porota udělující tuto cenu je záměrně složena nikoli z filmařů, ale z charismatických a statečných jednotlivců, kteří porušování lidských práv zažili na vlastní kůži.
V rámci nesoutěžních tematických bloků uvede Jeden svět okolo padesáti dokumentů rozdělených do následujících sekcí: Vyrovnání s minulostí; Jeden svět dětem; Bohatý Sever, chudý Jih; Přijímání jinakosti; Důstojné stáří; Special Reports; Visegrádský výběr a Filmy porotců. Součástí programu budou také dvě retrospektivy: “Cinéma Vérité” a již zmíněná “Válečná propaganda”. Po promítání většiny snímků budou následovat diskuse s festivalovými hosty a odborníky na dané téma. V kině Aero pak bude během festivalu probíhat zvláštní program desíti hraných filmů zaměřených na problematiku lidských práv, kterými budou Země nikoho, Unaveni sluncem, Diktátor, Lovec jelenů, Člověk z mramoru, Vražedná pole, Nezvěstný, Padlé ženy, Řím, otevřené město a Krátký film o zabíjení.
Divoký Východ
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeV tematickém bloku Special Reports najdou diváci i filmy ze sekce Divoký Východ. Patří mezi ně např. snímek z Tádžikistánu Živé kontejnery, jenž upozorňuje na situaci žen, které se v zoufalé snaze uživit rodinu stávají “živými kontejnery” pro pašování heroinu. “Manžel mě opustil, práci nemám, mé dítě hladoví a prostitutkou se stát nechci,” vysvětluje mladá žena důvody, které ji vedly k tomuto velice riskantnímu kroku. Nezřídka totiž kapsle s drogou v těle žen prasknou… Smutné příběhy jednotlivých žen doplnili tvůrci dokumentu záběry z každodenního života v tádžické věznici, kde si oběti drogových bossů odpykávají dlouholeté tresty. Výpovědi matek, jejichž manželé o nich většinou nechtějí ani slyšet a jejichž děti na ně doma marně čekají, umocňují tesklivé tóny vycházející z místních hudebních kořenů.
Ve filmu Kde slova nestačí nás režisér Jahanšah Ardalan seznámí s rituály specifické kurdské odnože súfijských dervišů, kteří se nemodlí jen myslí, ale celým tělem. Za hypnotického zvuku bubnů se synchronizovanými pohyby a zpěvem dostávají do transu, v němž podstupují různé formy sebezraňování. “Jde o způsob duchovní očisty, o bitvu s egem,” říká o počínání svých souvěrců hlavní chalífa. Ardalanův dokument není jen unikátním záznamem specifického náboženského obřadu, ale i téměř symbolickou cestou moderního člověka, hledajícího v dnešním světě chybějící mystickou dimenzi, cestou zpět ke zkušenostem, které jsou mimo dosah rozumu a mluveného slova.
Film Divoký Východ: příběh městského kočovníka nás zase přenese do Ulánbátáru, kde v zimním období klesá teplota k minus čtyřiceti stupňům. Přesto se přímo v ulicích mongolské metropole chystá dvojice mladých přátel Jeňa a Saša k partičce kulečníku pod širým nebem. Prostřednictvím jejich portrétu se dánský režisér rozhodl nabourat naši stereotypní představu o zemi kočovníků a divokých koní a chce poukázat na způsob, jakým se zdejší společnost vyrovnává s přechodem od doznívajícího komunismu ke globálnímu kapitalismu. Jeňa a Saša přes léto pomáhají překonávat turistům úskalí místní byrokracie a v zimě se živí prodejem mobilních telefonů či střívek pro uzenáře. S využitím zdánlivě nepatřičné jazzové hudby a místy humorně vykreslených charakterů hlavních postav dokument netradičně, a přitom věrně zachycuje atmosféru zmrzlého města.
Maďarsko-australský film z hlavní soutěže Příběh rybáře líčí boj charismatického maďarského rybáře za obnovení života v řece Tise, do které roku 2000 unikly z rumunského dolu vlastněného australskou společností tuny kyanidu. Dokument Černé pasažérky je zase netradičním pohledem na ilegální přechod turecko-řeckých hranic v příběhu íránské ženy Simy, jejích dvou dcer a převaděče Džumy.
Snímek Únos je pro změnu pečlivou rekonstrukcí prvního válečného zločinu na civilistech v průběhu balkánského konfliktu, jímž byl únos šestnácti Muslimů srbskou polovojenskou jednotkou. Umělecký film s pečlivě komponovanými a pozvolna plynoucími černobílými záběry Chuť Kumysu pak vyjadřuje niterný stesk po nezadržitelném mizení tradiční kultury kyrgyzských kočovníků.
Putinovo Rusko
Zajímavou bude bezesporu i sekce Putinovo Rusko. Obsahem filmu Teror v Moskvě je událost z října 2002, kdy skupina čečenských teroristů přepadla moskevské divadlo Dubrovka. Za využití unikátních amatérských záběrů jednoho z teroristů, autentických telefonátů vystrašených rukojmích a stále živých vzpomínek těch, kteří přežili, nám tvůrci umožňují sledovat celý průběh dramatických událostí, jež nakonec skončily smrtí sto dvaceti devíti rukojmích a všech jedenačtyřiceti čečenských teroristů.
Investigativní dokument Atentát na Rusko pak odhaluje překvapivé souvislosti mezi bombovými útoky v ruských městech v září 1999 a činností ruské tajné služby. Situací ruských médií se zabývá nedávno dokončený dokument Vraždy v ruských novinách, který upozorňuje na fakt, že být nezávislým novinářem v Rusku je životu nebezpečným povoláním. Vždyť jen během posledních šesti let bylo v Rusku zavražděno za veřejné vyslovení svého názoru na 110 žurnalistů…