Karaimové na Litvě

Daniel Putík

V minulém čísle jsme se seznámili s tatarskou menšinou na Litvě, dnes pohovoříme o jiné skupině, jež je právě s Tatary svázána podobnou historickou zkušeností a má již tradičně v litevské společnosti obdobné postavení.

 Karaimové jsou pozoruhodnou etnicko-náboženskou skupinou, za níž leží staletí pohnuté historie, jež se zprvu odvíjela v zemích od Litvy dosti vzdálených. Je velmi důležité nesměšovat pojmy karaita a Karaim – zatímco vydělení karaitů jako náboženské skupiny z talmudického judaismu proběhlo v období raného středověku, Karaimové se za svébytnou etnickou skupinu považují až počínaje národním hnutím v 19. století.

Židovští tradicionalisté

V 8.–9. století vznikaly pod spirituálním vlivem šíitského islámu v mezopotámských židovských obcích sekty, jež odmítaly závaznost talmudické tradice “ústní Tóry”, jež je jedním ze základních kamenů současného rabanitského judaismu. Tak, jako v islámu (šíitismus), či později v křesťanství (kalvinistická reformace), se také v rámci judaismu ustavila skupina, již můžeme označit jako krajně tradicionalistickou či puristickou, skupina, jež zavrhla myšlenkový vývoj celého tisíciletí od churbanu, “katastrofy” – zničení druhého Chrámu roku 70 n. l. Tradicionalistické proudy v judaismu, jejichž počátek spojujeme zejména se jménem Anana ben Davida, žijícího v Mezopotámii v letech 715–811 a s různými menšími sektami, vznikajícími na území Arabské říše, se během 9. století konstituovaly jako jednotná karaitská sekta.

Název “karaité” (hebr. karaim) je odvozován od hebrejského základu kara, tj. číst, což vyjadřuje význam studia biblických textů mezi karaity, kteří se již ve středověku považovali za intelektuálně superiorní ve srovnání se svými rabanitskými souvěrci. Za zlatý věk karaitské kultury bývá považováno 9.–11. století, kdy vznikala literatura polemického charakteru v tolerantním arabském kulturním prostředí (především v Iráku, Persii, Palestině, Egyptě, Maroku a ve Španělsku), v němž byla karaitská sekta rozšířena, a kdy se také ustálily náboženské zvyklosti, značně odlišné od rabanitských, resp. talmudických. Karaité staví Chrám na místo ústní tradice a jeho obnovení, stejně jako návrat do Palestiny, považují za mnohem důležitější než jejich rabanitší souvěrci, realitu diaspory jako takovou berou jako velkou tragédii.

O karaitské diaspoře můžeme hovořit zejména po roce 1099, kdy křižácká vojska v dobytém Jeruzalémě zmasakrovala vedle muslimů, křesťanů a rabanitů i příslušníky karaitské menšiny. Zbytky karaitů z palestinského centra přesídlily zejména do Byzantské říše, kde je první karaitská obec (v Attalei) doložena již roku 1028. Nejvýznamnějšími centry se staly Cařihrad, Nikomédie, Trapezunt, Drinopol a Soluň. Do 16. století zde mnoho generací učenců udržovalo velké literární tradice karaitské sekty. To jsou základy historie karaitů jako náboženské skupiny; ovšem při hledání etnického původu krymských, a potažmo litevských, haličských a volyňských Karaimů, stojíme na nejisté půdě.

Teorie o původu

Uváděny bývají v zásadě tři teorie. První vychází z existence obchodních kontaktů v Černomoří. Karaitští kupci se podle ní měli dostat na Krym během 12. století z byzantského centra; Byzantská říše část poloostrova ovládala. Etničtí Židé karaitského vyznání měli postupně přejmout turkický jazyk místního obyvatelstva (v historii hovořili východoevropští Karaimové turkotatarskými jazyky: takvaným karaimskem litevští a volyňsko-haličtí, krymskou tatarštinou krymští), nebo jejich malá skupina přiměla místní turkické kmeny ke konverzi ke karaitskému judaismu, přičemž etničtí Židé postupně přejali jazyk konvertitů. Masová konverze je pravděpodobnější variantou, vzhledem k převaze turkotatarských genů mezi východoevropskými Karaimy a jejich charakteristickému “tatarskému” vzhledu.

Rozšířena je také teorie o chazarském původu skupiny. V 7.–11. století ovládali Chazaři, turkický národ, jehož vládnoucí vrstva přijala židovské vyznání, východ Krymu. V 19. století se karaimští nacionalisté snažili prokázat, že Chazaři byli nejen Židé, ale právě karaité. Tuto vědeckou teorii značně znehodnotily viditelné podvrhy, jež jsou pro toto období národně-historického bádání v Evropě příznačné.

To platí i o třetí teorii, která uvažuje o babylonském původu krymských karaitů. Jejím autorem je hlavní ideolog karaimského národního hnutí Avraham Firkovič (1786–1874), rodák z polského Lucku, působící převážně na Krymu a v období Krymské války na Litvě, podle něhož byli Židé usazeni na Krymu perským králem Kambýsem. Firkovič vidí v karaismu vývojově starší formu judaismu, jež se neposkvrnila přijetím “ústní Tóry” v období po zničení Chrámu, a tak ignoruje historické skutečnosti, podle nichž vznikla karaitská sekta až v období středověku. Karaimové jsou skutečně etnickým konglomerátem, a v jejich žilách podle všeho koluje jak krev byzantských karaitských Židů, tak krev mongolská – krymských Tatarů a příslušníků dalších altajských etnických skupin, jež se s Tatary smísily v období expanze ve 13. století, kdy osídlily stepní oblasti od Krymu až po Povolží.

Karaité na Litvě

Na Litvu jako takovou se karaité dostali spolu s Tatary v souvislosti s tažením velkoknížete Vytautase k Černému moři roku 1397, a to jako zajatci; původně bojovali v jednotkách Zlaté hordy, jež se z velké části rekrutovaly z obyvatel Krymu – ze sunnitských Tatarů a z karaitů. Celkem 483 (podle jiných údajů 330) karaitských rodin bylo odvlečeno do Trakai, a dále do měst Haliče a Lucku. Kromě vojenské funkce působili, stejně jako Tataři, i jako obchodníci či tlumočníci, navazující kontakty zejména s oblastí Byzantské a později Osmanské říše. Z centra v Trakai se karaité postupně stěhovali do dalších osad – zejména do Biržai a Naujamiestisu (obec ve Vilniusu byla založena až v 18. století). Roku 1441 udělil velkokníže Kazimír trakaiským karaitům magdeburská městská práva. O 54 let později byli Židé, včetně karaitů, vysídleni velkoknížetem Alexandrem do Polska, kde mnozí zůstali i poté, co jim jeho nástupce Zikmund povolil návrat do země.

Kulturně byli litevští karaité ještě dlouho pod vlivem byzantských komunit, zejména reformní Bašjaziho rodiny, působící v 15. století v Istanbulu. Proti těmto reformistům působil vliv konzervativní krymské dynastie Bali. Karaitské náboženské spisy byly touto dobou psány stále v hebrejštině, teprve později byly překládány do lidového karaimsku, turkického jazyka, jehož nejstarší písemné doklady pocházejí až ze století sedmnáctého. Roku 1533 se v Trakai sešel sněm litevských karaitů, který byl nucen spolupracovat se svou rabanitskou obdobou – vaadem, jenž se sešel roku 1586 v Hrodně. Daně byly na území polsko-litevského státu placeny právě prostřednictvím rabanitského vaadu. Tak, jako rabanitské, měly i karaitské obce v Rzeczpospolitě vlastní autonomní správu, v jejímž čele stál volený starosta, zvaný safet (polsky wójt). Nezávisle na rabanitském judaismu se vytvořila instituce ribbiho, odpovídající rabínovi. V politické oblasti měli karaité tradičně mnohem lepší postavení než jejich rabanitští souvěrci, a historická zkušenost je přesvědčila o tom, že distancování se od perzekvovaných Židů a tajemství, v něž zahalili svůj původ, jim nabízí větší šanci etablovat se v rámci společnosti. Tak si trakaiští karaité roku 1646 vymohli na králi Vladislavu IV. nařízení, jímž zakázal pobyt rabanitů ve městě, čímž pro ně odstranil hrozbu hospodářské konkurence.

Vztahy mezi karaity a okolním obyvatelstvem zůstávaly dobré až do masakrů, spojených s Chmelnického povstáním v roce 1648, jimž padlo za oběť i mnoho karaitů, stejně jako v rusko-polském konfliktu v letech 1654–67. Právě v 17. a 18. století se mnoho karaitů, především z Trakai, odstěhovalo do Polska. Decimaci velké části karaitské komunity na Litvě znamenala i morová epidemie, jež propukla v době Severní války. 9. den jarního měsíce jaz-aj (židovský tammuz) je pro litevské Karaimy dodnes smutečním dnem, zvaným burunhu oruč (první půst), během něhož se koná smuteční ceremonie na trakaiském hřbitově.

Pod carskou nadvládou

Druhé a třetí dělení Polska v letech 1793 a 1795 je pro polské a litevské karaity významným datem, ocitli se totiž pod stejnou vládou jako jejich příbuzní na Krymu, anektovaném Ruským impériem (jen karaité v Haliči připadli již při prvním dělení habsburské monarchii, kde jim Marie Terezie přiznala rovnoprávnost s křesťany). V roce 1794 si karaitská delegace, vedená Benjaminem ben Samuelem Agou z Krymu, vymohla na carevně Kateřině II. zrušení dvojnásobné židovské daně pro polské, litevské a krymské karaity. Distancování se od židovských kořenů, jež sledujeme již v průběhu 17. století v polsko-litevském státě, získává pevnější obrysy v 19. století, v době krutých protižidovských tažení v carské říši. Karaité se mohli opírat nejen o odlišné kulturní tradice, jež udržovaly přísnou víru starozákonních otců, ale také o jazyk, který byl aškenázským Židům, hovořícím jidiš, zcela cizí. A i když byly židovské kořeny jasné, bylo karaimskými nacionalisty učiněno mnoho pro to, aby byly setřeny a aby byli místní karaité nazíráni jako etničtí příbuzní vždy loajálních Tatarů, jako samostatná etnická skupina – národ, Karaimové.

Jak bylo v 19. století zvykem, snahy dokázat určité etnogenetické teorie nabývaly někdy vyloženě bizarních forem. Firkovič tvrdil, že karaité přišli na Krym z Persie v 6. století př. n. l. a nemohou tak být spojováni s ukřižováním Ježíše Krista ani se sepsáním Talmudu (!). Roku 1825 zaslal carským úřadům memorandum, jímž navrhoval odsun rabanitů ze západní části říše, aby nemohli provádět nekalé finanční praktiky, sepsal také několik polemických náboženských publikací, zaměřených zejména proti chasidům.

 Ač podivné, byly snahy Firkoviče a jeho následovníků vesměs úspěšné. Ve 20. letech 19. století tak byli karaité vyňati z povinné vojenské služby. Při prosazení tohoto opatření hrály značnou roli přátelské vztahy mezi krymským karaitským představitelem Simchou ben Šlomo Babovičem a klíčovou figurou politiky carského dvora té doby, Viktorem Kočubejem. V roce 1837 byli karaité uznáni jako samostatná náboženská entita a postaveni na roveň muslimům (to platilo pro Polsko, Litvu i Krym); nadále již nebyli oficiálními dokumenty označováni jako “Hebrejci-karaité”, nýbrž jako “Ruští karaité starozákonního vyznání” a později pouze jako “karaité”. Roku 1863 pak získali stejná práva jako křesťané – neobyčejný to jev v Rusku 19. století. Téhož roku získali autonomní postavení karaité v západních provinciích. Roku 1839 bylo na Litvě hlášeno 1800 karaitů, v roce 1897 kolem 800. Během 19. století se Karaimové stěhovali z Trakai do větších sídel, kromě Vilniusu mj. do Varšavy, Petrohradu či Moskvy; počty Karaimů v těchto městech se zhruba rovnaly počtům v tradičních centrech. Carská říše vykazovala v roce 1897 celkem 12 894 karaity.

Rozvoj kultury

Během 19. století došlo k velkému rozvoji karaimské kultury na Litvě. Přispělo k tomu tištění knih v rabanitských tiskárnách ve Vilniusu, což v předchozích staletích nebylo možné. Ve stejném období přecházejí litevští karaité v souvislosti s distancováním se od židovských kořenů i v liturgii z hebrejštiny na karaimsk (nutností se stal také překlad Starého zákona, již r. 1889 byla v karaimsku vytištěna kniha Genesis). Zároveň se v tomto lidovém jazyce rozvíjí i sekulární literární tvorba.

Během 1. světové války byli litevští Karaimové Němci přesunuti na Krym, odkud se pak po porážce Ústředních mocností vraceli. Vzhledem k tomu, že významné obce v Trakai, ve Vilniusu a v okolí připadly v meziválečném období Polsku, jediné karaitské obce v litevském státě byly do připojení Vilenska roku 1939 v Panevežysu a v hlavním městě Kaunasu. V obou státech se karaimská kultura rozvíjela v tolerantním prostředí, v Polsku měli Karaimové i vlastní systém školství s výukou v karaimsku, v němž vycházely časopisy či překlady klasické literatury (Hugo, Puškin, Mickiewicz). Klíčovou postavou meziválečného období byl Seraja Šapšal (v polském podání Szapszal), původem z Krymu, jenž během svého pohnutého života působil jako poradce na dvoře perského šáha či v Turecku jako panturkistický ideolog a přítel Atatürka. Od roku 1928 působil pro Polsko i Litvu jako hachan (název si sám vymyslel, aby nahradil hebrejský titul chacham – mudrc, jenž se nehodil do jeho představ Karaimů jako turkického etnika). Šapšal značně přispěl k polonizaci Karaimů, jež měla být v případě trakaiské a dalších komunit později odbourána připojením Litvy k SSSR.

Ve službách nacistů

Během 2. světové války se osudy rabanitů a karaitů rozešly v historii asi nejvíce. Taktika nacistů využívat animozity mezi etnickými skupinami dosáhla nejbizarnější podoby právě ve vztazích ke Karaimům, kteří se dostali pod okupační režim. Politika Třetí říše vůči karaitským Židům patří k těm bodům v dějinách, kdy jsme s to uvěřit, že historická logika neexistuje. Roku 1939 a 1940 se karaitské obce na východě Polska a na Litvě ocitly pod nadvládou SSSR, jež v těchto oblastech zničila veškerý náboženský život, ať už křesťanský, židovský, nebo islámský. Německé jednotky mohli proto v létě 1941 Karaimové považovat za osvoboditele. Seraja Šapšal se sešel s německými úředníky, jež přesvědčoval o nežidovském původu Karaimů. Úředníci Ministerstva pro obsazená východní území začali prošetřovat rasový původ Karaimů; na expertíze byli donuceni pracovat rabanitští učenci. Ti, samozřejmě proti vlastnímu názoru, potvrdili Firkovičovy teorie, aby zachránili tisíce lidských životů, jež byly touto hrou dány v sázku. 13. 6. 1943 vydalo Rosenbergovo Ostministerium komuniké, jímž byli Karaimové uznáni jako zvláštní etnická skupina. A tak se jen několik karaimských žen z Kyjeva a z Krymu, jež se samy označovaly za Židovky, stalo obětí Einsatzgruppen. Asi 500–600 Karaimů z Krymu bylo naverbováno do Wehrmachtu, Waffen SS a do Tatarské legie a účastnili se tak východního tažení. Karaimové v Lucku se podíleli na vyvražďování židovských žen a dětí, Němcům a Ukrajincům pomáhali při likvidaci tamního ghetta v srpnu 1942, a neslavnou roli hráli také při vyhlazování židovské populace ve Vilniusu. Na druhou stranu některým litevským a polským rabanitským Židům zachránilo život to, že se úspěšně vydávali za Karaimy. Po Stalingradu prchali Karaimové společně s Wehrmachtem na západ, v květnu 1944 se jich mnoho usídlilo ve Vídni. 

Nová doba

 Po válce byly v rámci stalinských přesídlovacích akcí v Trakai usazeny tisíce karaimských uprchlíků, zejména z Krymu. Roku 1959 je v Trakai uváděno 5700 Karaimů (z toho však jen 16,5 % ovládalo karaimsk), roku 1970 pak 4571. Ani jim se nevyhnul exodus do Izraele za Gorbačovovy perestrojky, takže v roce 1991 údaje hovoří o skromných 80 trakaiských Karaimech, zároveň jich bylo 150 hlášeno ve Vilniusu a 50 v Panevežysu. V roce 1997 tvoří Karaimové počtem 257 osob 0,01% obyvatelstva země. V poválečném období jich mnoho odešlo za lepšími životními podmínkami do Polska. Dnes jsou Karaimové na Litvě, obdobně jako na ukrajinském Krymu, uznáváni jako národnostní skupina a jsou etablovanou součástí společnosti. Tak jako po staletí, a přece ve zcela jiné podobě, jsou Karaimové více integrovanou součástí společnosti, než malá a vykořeněná obec rabanitská; vždyť z nespočtu talmudických synagog zůstala ve Vilniusu jediná, funguje zde přitom karaitská synagóga z roku 1922, označovaná jako kenesa (z hebrejského bejt ha-kneset – dům shromáždění, synagóga). Nejznámější litevská kenesa, původně ze 17. století, funguje v Trakai. Kenesa v Panevežysu byla zbourána roku 1970.

Již roku 1988, v době politických změn, vznikla Kulturní asociace litevských Karaimů, v nezávislém státě se z ní roku 1992 vyvinula náboženská obec (Lietuvanyn Karaj džymaty). Karaimové patří v litevské společnosti většinou ke vzdělaným vrstvám. Světovým unikátem, pokud jde o národnostní skupinu v určitém státě, je procento velvyslanců mezi nimi – Romualdas Kozyrovičius působí jako velvyslanec v České republice, Halina Kobeckaité pak v Turecku. Poprvé v dějinách není centrem litevských Karaimů Trakai, nýbrž Vilnius se 138 Karaimy.

Zvláštnosti jazyka

Litevští Karaimové se sami v karaimsku označují jako “Karajlar”. Pojem karaim v hebrejštině označuje jak karaity jakožto náboženskou, tak Karaimy jako etnickou skupinu. Karaimsk patří do kipčacké větve turkických jazyků; Kipčaci byli kočovnický národ, který se objevuje v ruských dějinách jako Polovci a v uherských jako Kumáni. Nejbližšími jazyky jsou vedle krymské tatarštiny také kumyčtina a karačajsko-balkarština.

V karaimsku dnes rozlišujeme dialekt trakaiský a haličsko-lucký; krymští Karaimové hovoří v souladu se svým tradičním okolím krymskou tatarštinou. Rozdíly mezi dialekty jsou především ve slovní zásobě, jež byla pochopitelně silně ovlivněna místními jazyky – litevštinou, polštinou, ukrajinštinou, tatarštinou a v neposlední řadě také hebrejštinou a jidiš. Karaimská skladba je slovanská, slovní zásoba však zůstává stále převážně turkická. Karaimsk byl běžným dorozumívacím jazykem až do 20. století, později jej nahradila polština a litevština. Karaitská literární tradice byla udržována ve třech typech písma – v hebrejském, v latince a v cyrilici.

Náboženská tradice

Centrem karaimského náboženského života je tradičně synagóga – kenesa. Samotní litevští Karaimové své vyznání vydělují z judaismu, většina karaitů, zejména egyptského, iráckého a tureckého původu, se však dnes naopak přibližuje k rabanitům. Karaité přijali některé náboženské zvyklosti, jimiž se vůči judaismu ostře vymezují – jejich modlitby nejsou orientovány na východ jako u Židů, ale na jeruzalémskou mešitu al-Aksá, jako proroky pak uznávají Ježíše i Mohameda. Karaismus již tradičně neuznává židovské svátky nevycházející z Tóry, jako jsou chanuka a purim. Nejvýraznějším znakem, vydělujícím karaity ze světového židovstva, je zákaz sňatků mimo komunitu. To zvláště ve východní Evropě znemožňovalo výraznější demografický růst obcí, přičemž lidé často hledali své životní partnery daleko od domova (v případě litevských Karaimů v Haliči, na Volyni a zejména pak na Krymu).

Nejviditelnější je toto vydělení karaitů bezpochyby v současné izraelské společnosti. Liberálnější než u ortodoxních rabanitských komunit je přitom přístup k rozvodům, kde je v zásadě názor ženy rovnoprávný názoru muže. Celosvětově je počet karaitů odhadován na 22000 (údaje k roku 1990).

Tak, jako muslimští Tataři a rabanitští Židé, jsou i Karaimové již po staletí specifickou částí litevské, respektive polské společnosti. Jejich dějiny dokazují, že i malá skupina je schopná díky silnému pocitu kolektivní identity přežít a rozvíjet se jako nepřehlédnutelná část etnické mozaiky svého státu. Věřme, že ve svém úsilí přežít nikdy nepoleví.