Burjati – potomci Modrého vlka

Před dávnými časy žil kníže, jehož syn už měl věk na ženění, ale žádná dívka ani žena se mu nelíbila. Jednoho dne však mladík vyrazil do lesa na lov a objevil dívku bloudící divočinou. Byla tak krásná, že se do ní hned zamiloval. Rozhodl se, že si ji vezme za ženu a odvezl ji s sebou do tábora. Svému otci nic neřekl a žil se svou ženou šťastně po mnoho let. Lidé si však všimli, že dívka je divná, nemá žádnou minulost a že pojídá maso jezevců, které utluče v lese holí. Když se o výstřední ženě svého syna doslechl kníže, okamžitě se vydal do jeho tábora, protože měl podezření, že dívka je bong – nemrtvé stvoření, které vznikne, když zlý duch vstoupí do těla právě zemřelého člověka a přivede jej zpátky k životu. Tyto bytosti žijí hluboko v lesích, jedí malá zvířata a vyhýbají se vlkům, kteří je loví.

Když kníže dorazil do synova tábora, nechal dívku chytit, odhrnul její vlasy a ukázalo se, že má na hlavě ještě jedno oko – znamení, že je bong. Nařídil proto, aby jí sťali hlavu.

Před smrtí řekla žena svému manželovi: “Za rok přijď na toto místo. Tam, kde ukápne má krev, najdeš krásnou rostlinu. Vezmi její listy, usuš je a vykuř je. Pocítíš štěstí, které jsi cítil se mnou.”

Za rok se mladík vrátil na místo popravy. Na mýtině tam kvetla vysoká, krásná bylina, kterou nikdy předtím neviděl. Vzal její listy, usušil je a vykouřil, jak mu řekla. A když kouřil, pocítil štěstí a mír z tohoto ženina posledního daru.

Do dnešních dnů mnoho mužů užívá tohoto daru. Ale stejně jako láska krásné ženy, i on skrývá nebezpečí, protože zotročuje muže svou vábivou silou…

Tato krásná legenda o původu tabáku pochází z Burjatska, země rozkládající se podél východního břehu jezera Bajkal a na pomezí Ruska a Mongolska.

Burjati se jako etnikum začali konsolidovat v podmínkách ruského státu, a to spojením původních burjatsko-mongolských kočovnických kmenů a asimilací okolních etnických skupin, například Ojrotů, chalšských Mongolů, Evenků a dalších. Sami svůj původ odvozují od mytického hrdiny jménem Burte Čino – Modrý vlk. Slovo burte, případně bured – vlk, se stalo základem pro jejich etnonymum.

Území Burjatů bylo anektováno Ruskou říší koncem 17. a začátkem 18. století. Burjati na západním břehu Bajkalu (tzv. Irkutští Burjati) byli většinou rusifikováni a zanechali kočovného života, zatímco Burjati v Zabajkalí zůstávají blíž Mongolům. Historické kořeny burjatské kultury jsou totiž úzce propleteny s kořeny kultury mongolské. Roku 1741 byla lámaistická odnož buddhismu uznána za jedno z oficiálních náboženství a byl postaven první datsan – buddhistický klášter. Od té doby následoval rozkvět buddhistického náboženství, jenž byl zadušen až koncem 30. let 20. století. S obnovou církevních tradic koncem 80. let začalo i novodobé burjatské národní obrození.

Počet Burjatů dosahuje téměř půl miliónu, z čehož polovina obývá Burjatskou republiku, zbylí Irkutskou a Čitskou oblast a také Aginský Burjatský a Usť-ordský Burjatský autonomní okruh. Burjati však nežijí pouze v Ruské federaci, jsou také významnou menšinou v Mongolsku. Šest ajmagů (Selenge, Chövsgöl, Chentij, Töv, Dornodu  a Bulgan), většinou sousedících s Burjatskem a Čitskou oblastí, obývá početná burjatská populace. Další Burjaty nalezneme v čínském Vnitřním Mongolsku.

Snímky Burjatů pořídil fotograf Robert Hosnedl na své cestě po Mongolsku v létě roku 2003. O jejich vznik se zasloužili také jeho kolega Vladimír Pešek a firma Sport Arsenal. A pokud se budete chtít vydat na cestu do Burjatska i vy, nezapomeňte – přízeň místních lidí lze získát především dobrým tabákem.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *