Marijan Lipovac
Chorvatsko se při loňských podzimních parlamentních volbách rozhodlo ke změnám a zabočilo doprava. Místo dosavadní levicové koalice převzalo znovu vládu Chorvatské demokratické společenství (HDZ) vedené Ivem Sanaderem, které ze 152 míst v Saboru obsadilo 66, tedy 43 %.
Novým chorvatským premiérem se stal Ivo Sanader, padesátiletý komparatista, otec dvou dcer, rodák ze Splitu, jenž studoval v Innsbrucku a hrdě zdůrazňuje, že hovoří čtyřmi jazyky – anglicky, německy, italsky a francouzsky. Pokud pomineme jednotlivé komunistické politiky, kteří Chorvatsku vládli pouze formálně, poprvé od středověku se do čela země dostal Dalmatinec.
Nová tvář
Sanader se do politiky dostal koncem 80. let, kdy se stal zakladatelem HDZ v Rakousku, kde tehdy žil. Po návratu do Chorvatska se stal ministrem školství a vzápětí tajemníkem ministra zahraničí, kterým zůstal až do porážky HDZ ve volbách roku 2000. Mimoto byl rok kancléřem Úřadu prezidenta Franja Tuđmana. Na veřejnosti nebyl příliš znám a nepatřil mezi vlivné politiky.
Proto bylo velkým překvapením, když byl v květnu 2000 právě Ivo Sanader zvolen novým předsedou HDZ a Tuđmanovým nástupcem. Do čela strany se tak dostal člověk nezkompromitovaný a bez hříchů z minulosti, navíc vzdělaný, kulturní a přijatelný pro mezinárodní společenství – jinými slovy někdo naprosto odlišný od tehdejších politiků HDZ. Sanader si postupně vybudoval své postavení i vliv ve straně a bez ohledu na prostředky se mu nakonec podařilo alespoň navenek přetvořit HDZ z nacionalistické strany na moderní konzervativní stranu, která se těší podpoře podobných stran z Rakouska a Německa či politiků jako jsou Silvio Berlusconi nebo někteří američtí republikáni (jimž se obzvláště zamlouvala Sanaderova podpora americké akci v Iráku). Obklopil se zejména novými a nezkompromitovanými lidmi a začal posilovat vlastní postavení ve straně, až mu začalo být jeho kritiky vytýkáno, že po vzoru Tuđmana buduje svůj kult osobnosti. V předvolební kampani HDZ se stal Sanader jejím jediným “hlavním hrdinou”.
Na plakátech byl zobrazen v rozhodné póze, zatímco v televizi byl opakován spot, v němž Sanader vystupoval jako jakýsi nadčlověk. Nejprve jako ležérně oděný vědec sedí za laptopem, pak odchází mezi děti a rozdává jim květiny, nato přihraje míč mladým basketbalistům, aby se nakonec jako pravý Dalmatinec odebral hrát boće (obdobu pétanque). Poté jej obklopí zemědělci s vlajkou a nakonec se objeví v elegantním obleku se svými spolupracovníky. Předvolebním heslem HDZ bylo Pokrenimo Hrvatsku! (Nastartujme Chorvatsko) a pět hlavních předvolebních slibů bylo napsáno na “záručním listu” se Sanaderovým portrétem, podpisem a vzkazem: “Pro mě jsou důležitější lidé než politika!” Předvolební mítinky byly organizovány “po americku” – s hudebním a zábavním programem – a byly při nich rozdávány četné propagační materiály.
Sanaderovo HDZ tak nabízelo voličům něco nového – stabilitu, rozhodnost, optimismus, novou dynamiku. Tomu nahrával už samotný fakt, že Sanader je na špici chorvatské politické scény poměrně krátce, narozdíl od tehdejšího premiéra a předsedy Sociálnědemokratické strany (SDP) Ivicy Račana, jenž byl v čele Svazu komunistů Chorvatska (předchůdce SDP) už od roku 1972.
Volební vítězství
Všechny průzkumy veřejného mínění předpovídaly velmi těsný výsledek voleb a nikdo nemohl s jistotou říct, zda zvítězí strany tehdejší pětičlenné koalice, nebo HDZ a jeho možní partneři.
Přestože mnozí Chorvati měli velké výhrady vůči HDZ a pochybovali o jeho nové tváři, přesto tato strana získala ve volbách nejvíce hlasů. Během volební noci byli výbornými výsledky překvapeni i samotní představitelé HDZ, ale s ohledem na fakt, že v té chvíli bylo ještě daleko do sestavení vlády, v jejich centrále nezavládla úplná euforie.
Poté, co byl Sanader vyzván k sestavení kabinetu, političtí analytici nepředpovídali jeho vládě dlouhou budoucnost právě kvůli těsné většině v Saboru. Ukázalo se však, že opozice nehodlá novou vládu svrhnout, už jen z toho důvodu, že nové volby by jí nevyhovovaly. Vedení SDP bylo zdeptáno porážkou a bylo jasné, že se hodlá věnovat konsolidaci vlastních řad, a teprve poté může uvažovat o návratu k moci. Nehledě na to, že tehdy Chorvatsko očekávalo vyjádření Evropské komise ke své kandidatuře na vstup do EU, a tak by vyvolání jakékoliv politické krize bylo z hlediska státního zájmu velmi nezodpovědné a nejvíc by poškodilo ty, kteří by ji vyvolali. Sanader si tak zajistil přinejmenším na půl roku politické příměří a brzy po převzetí moci provedl několik překvapivých symbolických kroků, které by dřív od předsedy HDZ těžko kdo mohl očekávat.
Překvapivé kroky
Po oznámení výsledků voleb byly nejtvrdší reakce slyšet z Istrijského demokratického sněmu (IDS), strany, která už deset let vládne v Istrii a usiluje o co největší decentralizaci země. Její představitelé tvrdili, že vládu opět získali ultranacionalisti a vyhrožovali, že vypíšou referendum o autonomii Istrie. Ale zatímco Tuđmanovo HDZ obviňovalo IDS, že chce Istrii odtrhnout od Chorvatska nebo dokonce připojit k Itálii, Sanader zvolil jinou taktiku. Rozhodl se se svými nejbližšími spolupracovníky oslavit Silvestr v istrijském Umagu a zároveň se setkal s předsedou IDS a istrijským županem Ivanem Jakovčićem. Na tomto setkání vyslovil podporu rozvojovým projektům IDS a všechny dřívější desetileté rozpory mezi IDS a HDZ byly alespoň prozatím zapomenuty. Sanader se také setkal se zástupci italské menšiny a při té příležitosti pronesl projev v italštině. Po Novém roce v jednom rozhovoru prohlásil, že jsou Srbové i ostatní menšiny bohatstvím Chorvatska, ale to největší překvapení teprve mělo přijít na pravoslavný Štědrý den 6. ledna. Jako první chorvatský premiér se Sanader dostavil na audienci u Srbské národní rady, organizace zastřešující srbskou menšinu, a svůj projev zakončil tradičním srbským vánočním pozdravem: “Hristos se rodi!” Přítomní mu odpověděli slovy “Vaistinu se rodi!” a bouřlivým potleskem. O dva dny později Sanader odcestoval na první zahraniční turné po evropských metropolích a první osobou, kterou navštívil, byl papež Jan Pavel II.
Těmito gesty Sanader, kterého mnozí považovali za arogantního člověka netolerantního vůči svým soupeřům, ukázal, že si přeje problémy řešit dialogem, a nikoliv výhrůžkami a etabloval se jako státník evropského formátu. Svými setkáními s představiteli italské a srbské menšiny ukázal, že doba, kdy bylo HDZ nacionalistickou stranou nesnášenlivou vůči menšinám, už skončila, a svým příznivcům naznačil, že “dobrým Chorvatem” je ten, kdo si menšin váží, nikoliv je nenávidí či ignoruje. Je paradoxní, že se sociální demokrat Račan, přestože možná i chtěl, nikdy neodvážil vyjádřit takové sympatie vůči národnostním menšinám, natož aby jim blahopřál k Vánocům v jejich jazyce. Pokud by tak učinil, zákonitě by mu byla nacionalistickými kruhy včetně tehdy ještě nereformovaného HDZ připomenuta jeho komunistická jugoslávská minulost a byl by obviněn, že se zaprodal Srbům. Sanader se však něčeho takového bát nemusí. Podle životopisu je právě on ideálním chorvatským pravicovým politikem – je praktikující věřící narozený v katolické rodině a nikdy nebyl komunistou.
Sanaderovy líbanky
Mnozí analytici se shodují, že se Sanaderovi narozdíl od Račana podaří “detuđmanizovat” Chorvatsko, přesněji řečeno odstranit negativní následky Tuđmanova panování, neboť on k tomu jako Tuđmanův nástupce má nejen jistou legitimitu, ale i snahu a rozhodnost, kterou bývalý komunista Račan postrádal. Navíc Sanader již několikrát předvedl, že je schopnější, než se na první pohled jeví a že jsou překvapení vycházející z jeho strany většinou příjemná.
Podle nedávné ankety Sanadera jako premiéra podporuje 61 % občanů Chorvatska a za jeho rozhodnost a optimismus jej chválí i političtí komentátoři levicové orientace, kteří jej dříve kritizovali. Otázkou však je, jak dlouho potrvají Sanaderovy “líbánky”. Stranám a poslancům, kteří ho v Saboru podpořili, slíbil deficit tří miliard kun, snížení DPH bylo odloženo na začátek roku 2005 a je sporné, zda státní rozpočet vydrží všechno, co Sanader nasliboval v předvolební kampani i po ní. Brzy by také měly z Haagu dorazit nové žaloby, a tak uvidíme, bude-li v této otázce jeho vláda úspěšnější než vláda Račanova, která Haagu nevydala ani jednoho obviněného. A zatímco Sanaderovy kroky chválí mezinárodní společenství i levicoví politici, je sporné, zda jsou s nimi spokojeni i členové a voliči jeho vlastní strany. Mnohým z nich je totiž proevropská politika a bratření se se Srby, proti nimž před deseti lety válčili, poněkud proti srsti. Zatím je však jisté jedno – svým odbočením doprava Chorvatsko učinilo krok kupředu, nikoliv zpět, a získalo pravicovou vládu, která má sílu i vůli udělat to, co se vláda levicová neodvážila.