Jan Kravčík, Ivana Skálová
Dne 17. prosince 2002 Rádio Svobodná Evropa uspořádalo diskuzi u kulatého stolu na téma „Svoboda slova v Rusku“ s bývalým ředitelem Tatarské státní televize a rozhlasu Irekem Murtazinem. Pan Murtazin odstoupil ze svého postu na nátlak, který vyvolal odvysíláním diskuzního pořadu na téma listopadových událostí v moskevském divadle na Dubrovce. Hosté pořadu, tatarská umělecká a intelektuální elita, v živém vysílání odsoudili akci teroristů, shodli se však na názoru, že by k této tragédii nikdy nedošlo, kdyby Moskva neokupovala Čečensko. Reakce z Kremlu na sebe nenechala dlouho čekat – Kazaň byla obviněna z podpory terorizmu a tatarský prezident Mintimer Šajmijev doporučil Murtazinovi rezignaci.
Irek Minzakijevič Murtazin se narodil roku 1964 ve vsi Bogatyje Saby v Tatarstánu. Vystudoval vojenskou akademii v Kazani a později práva v Moskvě. Od roku 1985 byl důstojníkem ozbrojených sil SSSR, roku 1990 byl demobilizován a začal pracovat jako novinář – nejprve na regionální, a později celostátní úrovni. Mimo jiné byl šéfredaktorem novin Gubernskije věsti a kazaňským korespondentem ruského zpravodajského programu Věsti. Roku 1999 se stal tiskovým mluvčím tatarského prezidenta Šajmijeva. V čele Tatarské státní televize a rozhlasu stál od června do listopadu roku 2002.
Pane Murtazine, téma včerejší diskuze znělo „Svoboda slova v Rusku“. Existuje? Jsou novináři v Rusku perzekuováni?
Nevím o žádném trestním stíhání novináře přímo za jeho novinářskou činnost. Problém je však v tom, že masmédia v Rusku jsou kontrolována buď státem, nebo finančními a průmyslovými korporacemi. Jestliže jakákoliv skupina lidí najde prostředky na vydávání novin a začne psát způsobem pro státní moc nepřijatelným, je touto mocí ignorována. Té to pochopitelně vadí, ale nezasahuje… Svoboda slova není pro většinu Rusů nezbytnou potřebou, tak jako potřeba jíst či pít. A ti, kteří si tu nezbytnost uvědomují, jednoduše nemají možnost jakkoliv to změnit. Bohužel svoboda slova v Rusku je v počátečním stádiu.
Jaké pověsti se těší masmédia v Rusku mezi občany?
Když v libovolném ruském městě – nebo na Karlově mostě v Praze, kde je Rusů velmi mnoho – zastavíte sto lidí a zeptáte se, co se jim vybaví, když se řekne tisk, 99 ze 100 napadne „bulvární“ či „úplatný“. Pověst ruských sdělovacích prostředků je velmi pošramocena. Vinu na tom má bohužel i novinářská obec sama. Novináři jsou příliš často napojeni na různé korporace a klany, aniž by vzali v potaz, že hodnota novináře je přímo úměrná jeho reputaci.
Je tu i jiný aspekt. Rozvoj svobody slova nelze oddělit od připravenosti společnosti ji přijmout, a zároveň přijmout i realitu, kterou svobodný tisk reflektuje. A nejen přijmout, ale, bude-li potřeba, tuto svobodu i bránit. Ukázalo se však, že ruská společnost na toto připravena není. Vzpomeňte si, když česká vláda chtěla ne zavřít, ale jen vyměnit vedení veřejnoprávní televize, kolik lidí to vnímalo jako ohrožení svobody slova a vyšlo na Václavské náměstí. Statisíce! A kolik lidí přišlo bránit ruskou státní televizi? Nepoměrně méně.
Tatarstán je de iure nezávislým státem přidruženým k Ruské federaci na základě smlouvy. Je nějaký výrazný rozdíl mezi ruským zákonem o sdělovacích prostředcích a stejným zákonem v Republice Tatarstán?
Tatarstán byl a zůstává součástí Ruské federace a všechny zákony Ruské federace platí i v něm. Vlastní zákon o hromadných sdělovacích prostředcích Tatarstán nemá a v podstatě ani není potřebný. Ruský zákon je mimochodem velmi demokratický a progresivní, a to i přesto, že je už deset let starý. Problém není v zákonech. V Rusku jsou zákony jako pouliční lampy – vždycky se dají obejít. A právní nihilizmus nepanuje jen mezi obyvatelstvem obecně, ale i mezi úředníky. Kterýkoliv ruský novinář zabývající se investigativní žurnalistikou alespoň jednou slyšel od úředníka: „Kašlu na váš zákon o sdělovacích prostředcích!“ Protože úředník ho za prvé nezná – a nejen jej – a za druhé ví, že za jeho porušení se mu nic nestane, kdežto za zaplétání se s novináři může i „vyletět“ z práce.
Novočerkasský masakr 1962Působil jste jako mluvčí prezidenta Šajmijeva. Neměla či nemá také tatarská vládní garnitura tendence kontrolovat masmédia v zemi?
Nemůžu mluvit za všechny státní struktury, ale můžu říct jednoznačně, že ze strany tiskové kanceláře prezidenta Tatarstánu snahy kontrolovat média nebyly. Ale často bylo nutné regulovat vzájemné vztahy mezi prezidentem a médii. Například proto, že do presscentra přicházely desítky žádostí o rozhovor s prezidentem, a kdyby se Šajmijev zabýval pouze jimi, nedělal by nic jiného. Proto bylo nutné více pracovat s tiskovými agenturami a během veřejných vystoupení žádat novináře, aby nekladli otázky, na které prezident odpověděl už den dva předtím, a spíše kladli dosud nepoložené dotazy.
Jaký je rozdíl mezi ruskojazyčnými a tatarskojazyčnými médii v Tatarstánu co se svobody slova týče? Působí zde nezávislí novináři a jak se projevují?
V Tatarstánu podle mého názoru není rozdíl mezi tatarskými a ruskými novináři v míře jejich svobody. Rozdíl je v tom, že tatarská média více mluví a píšou o duchovních hodnotách, zatímco ruská soukromá média jsou uvolněnější, ale přízemnější. A závislejší na svých zřizovatelích a chlebodárcích.
Na včerejší diskuzi jste prohlásil: „Já soucítím s teroristy, pokud za teroristy považujeme celý čečenský národ.“ Probíhá v ruských sdělovacích prostředcích nějaká koordinovaná kampaň za mír v Čečensku či alespoň za boj proti vzrůstající islamofobii?
Je rozdíl mezi slovy a činy. V ruských médiích výzvy k válce proti Čečensku či k válce za úplné vyhlazení čečenského národa nenajdete. Ale analyzujme fakta. Když se mluvilo o teroristech na Dubrovce, říkalo se jednoduše „čečenští teroristé“ nebo prostě „Čečeni“. A podle slov politiků terorizmus nemá národnost ani náboženství. Jak to, že nemá, když soudě podle ruských médií má terorizmus v Rusku čečenskou tvář a islámské vyznání? Slova o toleranci zůstala pouze slovy.
Uvedl jste, že ruština za 15, maximálně 30 let bude následovat příkladu tatarštiny a přejde na latinskou abecedu. Proč tak soudíte?
Tendence rozvoje světového společenství je taková, že jestli se Rusko chce integrovat – a to přirozeně chce – a jestli nechce zůstat na periférii civilizovaného světa, musí s ním nezbytně unifikovat i své písmo, přizpůsobit jazyk celosvětovým reáliím, aby se stal dostupnějším. A jestliže celý civilizovaný svět používá latinku, Rusko bude nuceno přiblížit se světu. Je tu také možnost, že ruština přejde na čínské hieroglyfy – natruc celému světu… Číňanů přece taky není málo…