Cyrilice nebo latinka?

Petr Mundev

V září minulého roku se Akademický senát Univerzity sv. Cyrila a Metoděje v bulharském Velikém Tărnovu rozhodl odebrat titul doctor honoris causa kontroverznímu rakouskému slavistovi profesoru Otto Kronsteinerovi. K tomuto v akademickém světě unikátnímu kroku vedly četné Kronsteinerovy výroky, které si bulharská akademická obec vy ložila jako útok na samou podstatu bulharské státnosti a národní identity. Celá kauza je však mnohem komplikovanější…

 Profesor Otto Kronsteiner, dlouholetý vedoucí katedry slavistiky Fakulty společenských věd univerzity v Salzburgu, byl roku 1990 poctěn čestným doktorátem velikotărnovské univerzity za přínos světové bulharistice a popularizaci Bulharska v evropské i světové vědě. V projevu bezprostředně po převzetí titulu opěvoval pluralitu, jinakost a kulturní rozmanitost Evropy a provolával slávu bulharskému jazyku. O osm let později jej stejným titulem poctila i univerzita v Sofii. To už ale Kronsteiner přemýšlel zcela jinak. V roce 1999 v jednom ze svých článků v časopise Die slawische Sprachen Bulharům doporučil urychlené přijetí latinky jako paralelního grafického systému k cyrilici. Argumentoval tím, že cyrilice je příliš těsně spojena s ruským jazykem a jako taková je v západní Evropě traktována coby komunistické písmo, které navíc snižuje konkurenceschopnost bulharských výrobků na západoevropských trzích a odrazuje turisty od cestování na „cyrilský“ Balkán. Brzy na to se návrhem začala zabývat bulharská média, chrlící jeden pozitivní komentář za druhým. Odborníkům, tedy bulharistům, však v počínající diskusi nebylo dopřáno sluchu. Komentátory byli, jak je zvykem i u nás, sotva ochmýření novináři, nebo Bulhaři, žijící dlouhá léta v zahraničí, převážně v německy mluvících zemích. Argumentů pro Kronsteinerův návrh kvapem přibývalo. Objevovaly se jak konkrétní, jako usnadnění práce s elektronickými médii, tak i velmi vágní, například otevření Bulharska zbytku světa. Rakouský slavista mezitím využíval svých kontaktů v Bulharsku a příležitostně vypouštěl do světa výroky vskutku pozoruhodné. Cyrilici například vinil i z rozdělení Evropy ve středověku a neváhal připomenout politické lavírování knížete Borise v 9. století. Zpochybnil přímý i nepřímý vliv svatého Cyrila na vznik tohoto grafického systému a prohlásil, že Bulhaři vděčí za cyrilici (a ostatně i za blíže nespecifikované „mnoho“) Řekům. Od středověkých dějin neváhal přejít k současné politice a podmínil plnoprávné fungování Bulharska v EU přijetím latinky. Celá kauza však politickou rovinu získala až v okamžiku, kdy prezident Bulharské republiky Petăr Stojanov prohlásil, že o Kronsteinerovu návrhu budou jednat politické špičky země.

Akademický senát Univerzity sv. Cyrila a Metoděje odebral Kronsteinerovi čestný doktorát po jednomyslném rozhodnutí. Brzy na to se mnozí členové kateder bulharského jazyka, dějin i literatury dočkali obvinění ze stalinistických metod perzekuce, ze zpátečnictví a z vědomého izolacionismu v rámci ghetta bulharské filologie. Kronsteiner otevřel novou frontu a začal útočit i na bulharistiku jako takovou. Coby malá, do sebe uzavřená filologie, nemá podle něj v době globalizace v evropských vzdělávacích schématech místo. Vyhraněné studium politického a kulturního vývoje, kterému se sám věnoval a které mu přineslo renomé světové bulharistické kapacity, o akademických hodnostech a státních vyznamenáních ani nemluvě, mu najednou nebylo příliš po chuti.

Celá skandální kauza se dostává do jiného světla jakmile si uvědomíme, že Kronsteiner v roce 1999 opustil salzburskou slavistiku a založil ve městě soukromé Rakousko-bavorské centrum bulharistiky. Brzy svému podniku vydobyl statut ne nepodobný univerzitě a začal s výukou bulharistiky, ovšem, jak sám řekl, s akcentem na rakouskou a bavorskou němčinu. Co přesně se za tímto vymezením skrývá, neví zřejmě kromě Kronsteinera a jeho věrných nikdo.

Podstatou však je, že novému vzdělávacímu centru bylo nutné udělat reklamu a dostat ho do širšího povědomí. Útoky na slavistiku a malé filologie se Kronsteiner od těchto oborů viditelně distancoval, publicita mu následně mohla přilákat i nějakého toho studenta. Někteří z jeho zastánců argumentovali v jeho prospěch s poukazem na známý německý pragmatismus. Založení salzburského centra a způsob jeho propagace samotným Kronsteinerem vskutku pragmatický je. Alespoň pokud chápeme pragmatismus a osobní prospěch jako synonyma. Návrh, který stál na samém počátku celé kauzy, tedy zavedení latinky jako paralelního písma, lze brát seriózně pouze do té doby, než Kronsteiner spojil cyrilici s komunismem. I tak se ale zdá, že rakouský profesor přišel s křížkem po funuse. Onou paralelností je totiž míněno označení bulharských exportních produktů i v latince. Avšak z bulharských vývozních artiklů nese již dlouho drtivá většina, ne-li všechny, názvy nejen do latinky přepsané, ale i přeložené do patřičných jazyků. Jejich konkurenceschopnost navíc neovlivňují názvy, ať psané tak či onak, ale především nízká kvalita, tedy problém, který profesor Kronsteiner pravděpodobně vlastními silami nevyřeší.

S vlivem grafického systému na turistiku se to má podobně. Směrové ukazatele a památky byly v turisticky atraktivních místech Bulharska přepisovány do latinky již v dobách hluboké totality. Při nízké produktivitě ekonomiky si totiž režim nemohl dovolit hazardovat s turistickým průmyslem, který rozhodně nebyl nepatrným zdrojem valut pro státní kasu. Od návštěvy Bulharska v komunistické éře odrazovala spíše nízká úroveň služeb, což ostatně mnohde platí dodnes. I tady je tedy Kronsteinerův návrh poněkud opožděný.

Podstatou věci však zůstává především symbolická hodnota cyrilice. Pro národ, který po dobu pěti století turecké nadvlády neměl o mnoho víc než svůj jazyk, je nepředstavitelné, že by dovolil tak zásadní změnu, která by notně popřela jeho více než tisíciletý kulturní vývoj. Vzhledem k tomu, že se tak dlouho Bulhaři v rámci turecké říše mohli proti řečtině a turečtině vymezovat především jazykově, je nepravděpodobné, že by je nyní ekonomické faktory přiměly uvažovat jinak. Bulharské děti jsou od útlých školních let vzdělávány v duchu umírněného jazykového patriotismu, na některých univerzitách donedávna platila povinnost přibrat ke studiu cizí filologie i tu bulharskou. Přechod na latinku by se však dotkl nejen vzdělávacího systému země, ale především symboliky, o níž se opírá sounáležitost s vlastním národem, na Balkáně pro přežití etnika zřejmě nezbytná. Zajímavé by bylo uvažovat o tom, jak by asi reagoval Kronsteiner, kdyby po druhé světové válce na území jeho země zůstala osvoboditelská Rudá armáda, která by si následně vymohla přičlenění Rakouska k satelitům SSSR, jenž by později ve všech svých „bratrských“ zemích začal zavádět cyrilici. Rakousko by tak nutně muselo popřít svůj historický vývoj, který dlouhou doby významně spoluurčoval vývoj celého kontinentu. Bulharské dějiny jsou však podobně významné, minimálně pro slovanský svět. Stejně nesmyslné jako hypotetické zavádění cyrilice v Rakousku je tedy i zavádění latinky v Bulharsku. Pokud mohou být rovnoprávnými partnery v EU Řekové se svou alfabetou, není v tomto ohledu důvod mít sebemenší obavy o osud Bulharů. Otázkou však zůstává, nakolik se Kronsteiner obává o osud „milovaného“ Bulharska, a nakolik pouze sleduje své vlastní zájmy.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *