Katka Volná
Dnešní doba je docela velkorysá v tom, co nabízí. Tedy co se umění týče. Vyrobit si kvalitní kulturní zážitek není nijak zvlášť náročné: nahrávky nejslavnějších symfonií v nejlepších interpretacích jsou na kompaktních discích doslova na dosah, v knihovnách či na síti se můžete bez nějaké zvláštní námahy potkat s literárními skvosty z různých světokončin. Kdo nechce zůstat kulturním analfabetem, má tisíce šancí. Jednou takovou byl i víkendový seminář ruských filmů, který se v půlce listopadu už podeváté konal ve Veselí nad Moravou.
Výjimečná akce
Zájem o projekci ruských filmů přivedl do dvanáctitisícového Veselí přes tři stovky diváků, téměř polovina z nich přijela z nedalekého Slovenska. Z tamějšího archivu mimochodem pocházela i většina filmů. Od pátku do neděle se jich promítalo třináct, barevných i černobílých, zvukových i němých. K těm posledním přímo na místě dodávali doprovod živí hudebníci, ke všem měla poučená úvodní slůvka Galina Kopaněva, jedna z duchovních matek celé akce.
Letošní ročník nezastřešovalo oproti některým minulým žádné téma, diváci si ovšem mohli například poskládat portréty tří režisérů: Gleba Panfilova, Eldara Rjazanova a Grigorije Kozinceva. Zejména shakespearovské Kozincevovy filmy (Hamlet, 1964 a Král Lear, 1970) byly důkazem „velikosti“ ruské kinematografie – interpretace Hamleta ukázala hluboké pochopení Shakespearova textu; dává totiž akcent nikoliv na Hamletovu váhavost a nerozhodnost, u které většina pokusů o inscenování příběhu dánského kralevice skončí, ale na jeho nepodlehnutí době která zešílela, na čin, na boj se zlem.
Bivak v kinosále
Víkend s ruskými filmy probíhal v přívětivé atmosféře. Pohostinné Veselí nabídlo pečlivě připravenou brožurku s chytrými texty o uváděných filmech a otevřelo své kino všem, kteří v něm chtěli trávit čas – a to nejen sledováním obrázků, ale i spaním. Každý si mohl zabrat pár čtverečních metrů se svým spacákem prakticky kdekoliv, na koberci v předsálí, po chodbách i v kinosále. Vešli se všichni, kapacita prostor by unesla i dvakrát víc nocležníků.
Každého ročníku se ale standardně účastní „jen“ 200 až 300 lidí. Největší účast, celých 450 účastníků měl 4. ročník s tématem Společenské reflexe a milostné vztahy. „Já měla největší obavy u 5. ročníku 1998 – s tématem Pod tlakem ideologie (revoluce a občanská válka z odstupu, budovatelský elán, ženy a válka, filmy režimu) – ale mé obavy se tenkrát nenaplnily, účastníků bylo opět kolem 300,“ hodnotí stálý zájem o akci ředitelka městského kina Ludmila Karasová.
Novočerkasský masakr 1962K dobré náladě semináře přispívá i nekomerční charakter víkendu, je cítit, že tu nikdo na nikom „nerejžuje“. Něžný poplatek dvou set korun si mohou dovolit i studenti, kteří seminářové publikum tvoří především. „Vždy je to akce prodělečná, ale od toho tyto akce jsou,“ potvrzuje Karasová.
„Istoričeskije“ souvislosti
Tradice seminářů ruských filmů existuje už od osmdesátých let. Tehdy se na ně jezdilo do Chebu. Po sametu na chvíli všechno utichlo, ale před devíti lety se z iniciativy veselských podařilo seminář obnovit. „Když jsme znovu začínali, čekali jsme tak maximálně sedmdesát lidí. Říkali jsme si, budou to ti, co jezdili do Chebu, staří klubáci. Na ten první seminář ovšem přijelo 150 lidí – to pro nás byl takový příjemný šok,“ vypráví Galina Kopaněva, která spolu s Ludmilou Karasovou připravovala koncepci všech víkendů. Jak taková práce vypadá? Ze seznamu dostupných filmů se vybírají ty, které tvoří nějaký celek. Kopaněva sice lituje, že nejsou finanční možnosti na nákup novějších děl, ale zatím je stále z čeho vybírat.
„Ruská kultura je neobyčejně svébytná. Je v ní taková emocionalita, která pro Evropu vždy bude exotikou,“ popisuje specifičnost ruských filmů Galina Kopaněva. Možná je právě to důvod, který přivádí do Veselí pravidelnou dávku diváků i bez reklamního lákání.
A pokud mezi ně zatím nepatříte, nezoufejte. Zůstat jen u toho, že se vám při slovu ruský film vybaví proslulé „Jen počkej, zajíci!“, to naprosto není nutné – desátý ročník semináře tu bude za deset měsíců docela jistě.