Jan Kravčík
Ruský prezident Vladimir Putin vládne své veliké zemi již sedmnáctý měsíc, během této doby se sešel s mnohými západními stáníky, udělil mnoho interview západním novinářům, a přesto pro Západ zůstává i nadále velikým tajemstvím. Málokterý světový politik chrání své image jako Putin, jenž 15 let pracoval jako operátor sovětské tajné služby KGB. Právě proto opět na Západě začali nabývat na důležitosti kremlolozi, odborníci na Rusko, kteří pečlivou analýzou oněch nepočetných poznatků o Putinovi vytvářejí psychologický portrét ruského prezidenta a jsou schopni předvídat jeho činy ovlivňující jak ruskou, tak celosvětovou politiku.
Pozornost těchto expertů nedávno upoutala kniha, jež vyšla v Německu. Nazývá se Heikle Freundschaften (Křehká přátelství) a její autorkou je Němka Irene Pietschová, která se úplnou náhodou před šesti lety seznámila a spřátelila s Ljudmilou Putinovou. Její kniha je první publikací, která odkrývá něco ze soukromí rodiny Putinů.
O Putinovi se ví, že se narodil 7. října 1952 v Leningradě, v dělnické rodině. Vyrůstal jako jedináček, neboť jeho rodiče před ním přišli o dvě děti (jedno zemřelo při porodu, druhé na záškrt během Druhé světové války). Ví se, že byl dobrý gymnazista, pročež byl přijat na právnickou fakultu Leningradské univerzity. Jedním z jeho profesorů byl Anatolij Sobčak, budoucí liberální starosta Sankt Petěrburgu, jenž v Putinově životě sehraje důležitou roli. Po ukončení studia Putin vstoupil do KGB, a to přímo do úseku hlavního ředitelství, jež se zabývalo špionáží v cizině. Ví se, že největší část služby strávil ve Východním Německu, v tamní centrále KGB, avšak o tom, jaké úkoly přesně vykonával, existují protichůdná tvrzení. Většina analytiků tvrdí, že se zabýval průmyslovou špionáží vůči Západnímu Německu a že několikrát s diplomatickým pasem cestoval do Bonnu, kde byl s úctou přijat na sovětském velvyslanectví.
Neví se přesně, kdy se seznámil se svojí manželkou Ljudmilou, ale tvrdí se, že to bylo v první polovině 80. let na jednom soukromém večírku v Leningradě. Ljudmila tehdy pracovala jako letuška sovětské letecké společnosti Aeroflot. Narodila se 6. ledna 1958 v Kaliningradu. Roku 1975 ukončila střední školu a začala studovat technické učení v Kaliningradu, které však kvůli zaměstnání letušky roku 1978 opustila.
Poté, co navázala vztah s Putinem, opustila práci a přestěhovala se do Leningradu, kde znovu začala studovat, a to francouzštinu a španělštinu. Po svatbě prošla detailní prověrkou KGB, aby její manžel dostal povolení k odchodu do Východního Německa, kam se oba přestěhovali a kde se jim narodily děti. Ljudmila se v NDR naučila výborně německy a poté jej nějakou dobu v Sankt Petěrburgu i vyučovala.
Po pádu komunismu a znovusjednocení Německa se Putin roku 1990 vrátil do Ruska, do rodného Sankt Petěrburgu, kde se zaměstnal jako pomocník rektora tamní univerzity. Ve skutečnosti však i nadále pracoval pro tajnou službu – jeho úkolem bylo sledovat, co se děje na univerzitě, obzvláště mezi studenty. Nedávno Putin v jednom interview dokonce přiznal, že rektor o jeho pravém úkolu věděl. Roku 1992 však Putin obdržel novou pracovní nabídku, kvůli níž opustil KGB. Obrátil se naň jeho někdejší profesor Anatolij Sobčak a Putin se přidal k jeho politickému teamu. Mimo svých organizačních schopností a mezinárodních kontaktů Putin petrohradskému starostovi posloužil i jako šéf ochranky. Pracoval pro něj čtyři roky a jeho vliv v Sankt Petěrburgu pomalu narůstal, přesto se choval velmi diskrétně, trvaje na tom, že zůstane ve starostově stínu.
Roku 1995 Putinovy dcery Káťa a Máša odjely do Hamburku, aby na jedné z místních škol strávily několik týdnů. Za nimi přicestovala i jejich matka Ljudmila, jež se na jednom večírku na ruském konzulátu seznámila s Irene Pietschovou, manželkou hamburského bankéře. Rychle se spřátelily a Irene Pietschová nabídla Putinově manželce, že ji provede po Hamburku. Pomohla jí při nákupech, seznámila se s jejími dcerkami a sblížila se s ní natolik, že si po Ljudmilině návratu do Sankt Petěrburgu obě ženy začaly dopisovat.
Následujícího roku Ljudmila Putinová opět přijela do Hamburku a své německé přítelkyni se svěřila, že v důsledku Sobčakovy prohry ve volbách její manžel zůstal bez práce. Vyprávěla, že její manžel je „pro ní ten pravý člověk, protože nepije ani ji netluče“. Vzpomenula ale i něco z politického života svého muže, jenž je prý velice nedůvěřivý, a vzhledem k tomu, že se v Rusku všechno odposlouchává, raději za důležitými rozhovory odjíždí do Finska, kde si je jist bezpečím.
Po tomto druhém hamburském výletu došlo v životě Putinovy rodiny k veliké změně, neboť Putin dostal práci v Moskvě a rodina se přestěhovala. V Moskvě se Putin stal spolupracovníkem Pavla Borodina, tehdejšího šéfa kremelské administrativy. Putin dostal úřad v Kremlu a jeho materiální situace se zlepšila.
Novočerkasský masakr 1962Ljudmila Putinová ještě jednou navštívila Hamburk a aby se revanšovala své přítelkyni, pozvala ji i s jejím manželem do Ruska, kde Pietschovi strávili sedm dní na státní dači ve vsi Archangelskoje nedaleko Moskvy. Putin tam, oděn ve sportovní bundě, pomáhal svojí ženě co nejlépe pohostit manželčiny přátele a dělal jim společnost. Tehdy také vyjádřil některé své názory. Řekl například, že Rusko se dělí o kulturní identitu s Evropou, ale ne s Amerikou. Hovořil o potřebě reformy Ruska a o tom, aby se v Rusku prováděla taková politika, jakou v Německu prosazují sociální demokrati.
Následující rok navštívila Ljudmila Hamburk znovu, ale pouze na čtyři dny, rozčarovaná z toho, že ji manžel nedal kreditní kartu, ale pouze hotovost, a tudíž nemohla příliš utrácet. Tou dobou se totiž začalo hovořit o rozhazovačnosti členů rodiny ruského prezidenta Borise Jelcina a Vladimir Putin si nepřál, aby kvůli své ženě upadl v nemilost. „Já nikdy nebudu jako Rajsa Gorbačovová,“ tvrdila rozzlobená Ljudmila a hovořila o tom, jak je její manžel zbytečně příliš opatrný.
To bylo poslední setkání Irene a Ljudmily. V červenci roku 1998 volala Ljudmila z dovolené v jižní Francii do Hamburku svoji přítelkyni, aby jí sdělila: „Voloďa byl jmenován šéfem tajné služby. To je zlé. Už se nesmíme stýkat. Začne izolace! Už nebudu smět cestovat, jít kam chci, mluvit s kým chci – a sotva jsem začala žít…“ Poté se už nikdy neviděly ani neslyšely.
Putin se stal hlavou jedné z ruských tajných služeb, jež vznikly rozpadem KGB, a jeho kariéra pokračovala. V březnu roku 1999 byl jmenován na post šéfa mocné Prezidentské rady bezpečnosti, jež dohlíží na všechny bezpečnostní služby a koordinuje součinnost ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Boris Jelcin byl s prací Vladimira Putina velice spokojen.
Na jaře roku 1998 počal Jelcin hledat premiéra, jenž by se později stal jeho nástupcem. Jako prvního jmenoval Jevgenije Primakova, jenž pracoval v tajné službě zabývající se mezinárodními vztahy, a poté Sergeje Stěpašina, ale oba v relativně krátké době vyměnil. V srpnu 1999 se Jelcin rozhodl, že premiérem jmenuje Vladimira Putina. Byl spokojen se způsobem, kterým Putin vedl válku v Čečensku, i způsobem, jímž mu zaručil ochranu i po jeho odchodu z politické scény. Proto Jelcin 31. prosince 1999 oznámil, že opouští prezidentské křeslo a jako dočasného prezidenta místo sebe jmenoval Vladimira Putina. Putin poté 26. března 2000 vypsal prezidentské volby, v nichž zvítězil a prezidentem zůstal.
Vzhledem k tomu, že tak rychle stanul v čele jedné z největších světových velmocí, všichni se začali ptát, co je to člověka, a začali o něm shánět informace. Avšak těch bylo málo. Byly odkryty některé dokumenty východoněmecké tajné služby STASI, v nichž se o Putinovi nachází zmínky. Ale vypadá to, že Putin dobře zahlazoval stopy, a je rovněž možné, že poté, co se stal šéfem tajné služby, přikázal dokumenty hovořící o jeho osobě zničit. Proto také vyvolala kniha Irene Pietschové takovou pozornost. Poté, co ji západní odborníci zanalyzovali, nechali se slyšet, že co se rodinných vztahů týče, Putin je člověk tradicionálního chápání, ale není konzervativní.
Ale co z toho vyplývá pro světovou politiku? Na to si ještě nějakou chvíli budeme muset počkat.